Autor: Kerry Bolton

Rivkinův plán na podvrácení francouzské mládeže

Když v roce 2010 americký velvyslanec ve Francii Rivkin pozval delegaci kolegů z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy do Francie, nastínil jim program amerikanizace Francie, který se v prvé řadě opírá o muslimskou menšinu a indoktrinaci francouzské mládeže korporátně-globalistickými myšlenkami. Apeloval přitom na společný závazek Francie a USA k prosazování “rovnosti.”

Wikileaks tento “tajný” program zveřejnily. Je nazván “Strategie zapojení menšin.” [1] V něm Rivkin odhaluje program, který je flagrantním vměšováním do vnitřních záležitostí suverénního národa a jehož hlubším smyslem je usilování o změnu chování generací muslimské a francouzské mládeže, díky které by se zapojily do nové globalistické syntézy; která by spíše měla být nazvána novou humanitou: Homo Economicus nebo jak finanční analytik G. Pascal Zachary říká “globální Já,” [2] aby se dosáhlo toho, co Rivkin nazývá “národním zájmem” USA.

Rivkin zahajuje svoji řeč prohlášením, že velvyslanectví vytvořilo “Strategii zapojení menšin,” která je zaměřena především na muslimy ve Francii: “Integrujeme rovněž snahy různých oddělení velvyslanectví, v rámci cílové skupiny se zaměřujeme na vlivné vedoucí osoby a vyhodnocujeme materiální i duchovní ukazatele úspěchu naší strategie.” [3]

Rivkin si je jistý, že ideologicky liberální historie Francie “nám poslouží při realizaci naší strategie, kterou jsem zde nastínil … v rámci které vyvíjíme tlak na Francii…” Povšimněte si fráze “vyvíjíme tlak na Francii.” Podle Rivkina je americká globální agenda spojena s jeho plánem na přeměnu Francie v “prosperující politické zřízení [které] bude pomáhat při prosazování našich zájmů v rošiřování demokracie a zvyšování stability na celém světě.” Tento program se zaměří na francouzské a muslimské “elity,” jeho součástí avšak i bude masivní propagandistická kampaň zaměřená na “všeobecnou populaci,” s důrazem na mládež.

Program také zahrnuje přepsání francouzské historie na školách, s cílem dát větší důraz na úlohu ne-francouzských menšin ve francouzské historii. To znamená, že Pepsi/MTV generace Američanů bude formulovat novou definici francouzské kultury a psát nové stránky francouzské historie, aby byly v souladu s globalistickou agendou. Za tímto účelem: “…budeme pokračovat a zintenzivňovat naši spolupráci s francouzskými muze a pedagogy, abychom přetvořili osnovy výuky historie na francouzských školách.”

“Taktika číslo tři” je nazvána: “Launch Aggressive Youth Outreach” (Spuštění iniciativy pro aktivní podporu mládeže). Tak jako v jiných státech, na které se zaměřuje americké ministerstvo zahraničí a jeho spojenci – Sorosova síť, Freedom House, Movement.org, National Endowment for Democracy, Solidarity Center,[4] a tak dále – je v jejich hledáčku nespokojená, rebelující mládež. Hlavním vykonavatelem tohoto úsilí je velvyslancem iniciovaná meziorganizační Iniciativa na podporu mládeže (Youth Outreach Initiative), jež se zaměřuje na “vytvoření pozitivní dynamiky mezi francouzskou mládeží, která povede k větší podpoře amerických zájmů a hodnot.” Mohou být záměry vyjádřeny ještě více prostěji? Jde o kulturní a politickou amerikanizaci.

Zde se můžeme nejjednodušeji vyhnout hantýrce a jasně vidíme, co se za touto strategiíí skrývá: vytvoření generace, která “povede k větší podpoře amerických zájmů a hodnot.” Tyto “zájmy a hodnoty” USA budou Francouzům prodány jako hodnoty francouzské, spočívajících na základě buržoazních ideálů roku 1789, které stále zatěžují francouzskou ideologii jak na levici, tak i na pravici. Francouzi budou naučeni si myslet, že zachovávají francouzské tradice, namísto toho že jednají jako agenti změny v souladu s “americkými hodnotami” – hodnotami globální vesnice a globálního supermarketu. Dalekosáhlý program, obsahující různé indoktrinační metody je popsán:

“Abychom dosáhli těchto cílů, budeme stavět na již fungujících Public Diplomacy (česky např. zde) programech a vytvoříme další kreativní prostředky, jak ovlivnit francouzskou mládež – využitím nových médií, korporátních partnerských programů, celostátních soutěží, plánovaných akcí na podporu mladých, speciálně pozvanými americkými hosty.” [5]

Program zaměřený na francouzskou mládež je podobný tomu, který byl zaměřen na vytvoření předvoje “sametových revolucí” od zemí východní Evropy až po severní Afriku. Potenciální budoucí vedoucí činitelé budou vybráni zastoupením amerického ministerstva zahraničí ve Francii a podporováni v tom, aby hráli svoji úlohu ve Francii podle amerického modelu:

“Vyvineme rovněž nové nástroje, abychom rozpoznali, dověděli se o nich a ovlivňovali budoucí francouzské vedoucí činitele.

Tak jak budeme rozšiřovat výcvik a výměnné příležitosti (Rivkin zřejmě myslí výměnné pobyty studentů – pozn. překladatel) pro francouzskou mládež, budeme rovněž nadále absolutně ujišťovat, že tyto výměnné příležitosti jsou přístupné pro všechny.

Budeme stavět na již existujících mládežnických sítích ve Francii a vytvoříme i nové v kyberprostoru, spojujíce navzájem budoucí francouzské vůdce ve fórech, jejichž hodnoty budeme napomáhat utvářet – hodnoty rovnosti, vzájemné úcty a otevřeného dialogu.” [6]

Zde Rivkin obhajuje něco, co je více než ovlivňování muslimů ve Francii. Prohlašuje, že vyznamnou část programu bude zaměřena na ovlivňování francouzské mládeže, potenciálních vůdců, americkými ideály, ukrytými za fasádou ideálů francouzských. Americké ministerstvo zahraničí a jeho spojenci – korporace a nevládní organizace, chtějí “utvářet jejich hodnoty.” Globalistický program pro Francii je zde dostatečně jasně vyjádřen – převýchova francouzské mládeže. Člověk by si mohl myslet, že to [výchova mládeže] je úlohou francouzské vlády, katolické církve a rodiny – posledně dvou jmenovaných obzvláště. Jsou to však američtí byrokraté a jejich duchem chudí pomocníci, kdo mají formulovat nové “francouzské hodnoty.”

Tak jako ve státech, které byly vybrány pro “sametové revoluce” je součástí strategie i vymezení politických hranic. Jak nedávno prohlásila Hillary Clintonová k typu státu, který americká vláda očekává že povstane po odstranění Kaddáfího – nová Libye by měla být lidovou demokracií, otevřenou všem názorům, ovšem jen potud, pokud tyto názory budou oddány myšlenkám “rovnosti” a “demokracie,” jinými slovy, v Lybii musí dojít k rozšíření svobody, ovšem jen do té míry, aby tato svoboda nepřekročila její americkou definici. A pokud někdo překročí hranici akceptovatelné demokracie, americké bombardéry jsou v pohotovosti. Nicméně co se týče Francie, že do tohoto vymezení francouzské politiky, jednající v souladu s globalistickým diktátem, nemohou zapadat jakékoli “xenofobní” elementy, mezi které v dnešním kontextu může patřit i snaha o návrat k velké politice De Gaullovy éry. Proto “Taktika číslo 5″ uvádí:

“Za páté, budeme pokračovat v našem projektu sdílení nejlepších zkušeností s mladými vůdci ze všech oblastí, včetně mladých politických vůdců ze všech umírněných stran, kteří tak budou mít k dispozici nástroje a mentoring k tomu, aby se mohli dále vyvíjet. Vytvoříme anebo budeme podporovat výcvik a výměnné programy, které budou vštěpovat trvalé celospolečenské hodnoty školám, občanským sdružením a skupinám, blogerům, politický poradcům a místním politikům.” [7]

Rivkin zde nastiňuje výcvikový program budoucích francouzských vedoucích politiků a společenských činitelů. Zatímco programy americkou vládou podporovaných nevládních organizací, jako je například Národní nadace pro demokracii (NED – National Endowment for Democracy) – údajně vytvořené za účelem vypracování kompletních programů a strategií pro politické strany v “rozvíjejích se demokraciích,” jakými jsou například bývalé státy sovětského bloku – mohou být obhájeny na základě nedostatku liberálně politických demokratických tradic v těchto zemích, stejné oddůvodnění ale může být těžko použito na ospravedlnění amerického vměšování do francouzské stranické politiky.

K tomuto záměru Rivkin dodává, že tisíc amerických učitelů angličtiny, kteří vyučují na francouzských školách, bude vybaveno propagandistickými materiály, potřebným k vštěpování požadovaných ideálů do hlav jejich francouzských žáků: “Poskytneme rovněž materiály pro výuku tolerance síti více než tisíce amerických vysokoškolských studentů, kteří každým rokem vyučují angličtinu na francouzských školách.”

Širokospektrální program bude koordinován “Pracovní skupinou pro menšiny” (Minority Working Group) ve spolupráci s Iniciativou na podporu mládeže (Youth Outreach Initiative). Jedním z problémů, monitorovaným touto skupinu bude “pokles lidové podpory xenofobních politických stran a hnutí,” a to z důvodu ujištění, že program funguje, poněvadž by měl úspěšně zabraňovat úspěchu jakékoli “extrémní” nebo “xenofobní” strany, která by mohla vystupovat proti globalizaci.

Rivkin objasňuje suberzivní charakter programu, když říká: “Zatímco se nebudeme nikdy k tomuto pozitivnímu vývoji hlásit, budeme se i nadále soustřeďovat na pokračování v našich výše popsaných aktivitách, které podněcují, prosazují a stimulují vývoj správným směrem.”

Jaká by byla reakce, kdyby francouzská vláda prostřednictvím svého velvyslanectví ve Washingtonu zahájila program na radikální změnu Spojených států v souladu s “francouzskými národními zájmy,” vštěpovanými prostřednictvím “aktivní programu pomoci” zaměřeného na mládež, “francouzskými ideály” maskovanými jako “americkými ideály o lidských právech”? Jaká by byla reakce americké vlády, kdyby zjistila, že francouzská vláda se pokouší ovlivnit chování Afro-Američanů, Amero-Indiánů a Latinos? Jaká by byla oficiální reakce na fakt, že francouzští učitelé jazyků na amerických školách se pokouší vštípit americkým žákům ideály, které jsou ve službách francouzských zájmů?

Hypotetická reakce může být vyvozena z americké reakce na “sovětskou infiltraci,” kdy Senát a výbor Kongresu vyšetřovali každého, kdo byl i jen vágně spojen se Sovětským svazem. Jaký je zde rozdíl? Spojené státy provádějí subverzivní strategii v zájmech jejich globálně operujících elit, namísto v zájmech Sovětského svazu nebo komunismu. A rovněž to není o tom, že by Spojené státy měly nějaké významné kulturní dědictví, které by mohlo poskytovat kterémukoli evropskému národu, o Francii ani nemluvě, za příklad dobrého vkusu a umělecké vybranosti, na kterých by mohla být budována národní identita. V tomto případě by se spíše jednalo o její dekonstrukci.

Poznámky:

1. C. Rivkin, “Minority Engagement Report,” US Embassy, Paris.
2. G. Pascal Zachary, The Global Me: Why Nations will succeed or Fail in the Next Generation (New South Wales, Australia: Allen and Unwin, 2000).
3. Rivkin.
4. K. R. Bolton, “The Globalist Web of Subversion,” Foreign Policy Journal, February 7, 2011.
5. Rivkin.
6. Rivkin.
7. Rivkin.

Druhá část článku Kerry Boltona: The Rivkin Project: How Globalism Uses Multiculturalism to Subvert Sovereign Nations, Part 2 vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing dne 15. března 2011.

Související články:

1. Rivkinův plán: Jak globalismus využívá multikulturalismus k podvracení suverénních národů, část 1

V době od 19 – 22. října 2010 pozval Charles Rivkin, americký velvyslanec ve Francii, 29-ti člennou delegaci z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy (PCIP – Pacific Council on International Policy) na konferenci do Francie, jejímž hlavním tématem byla diskuse o francouzsko-arabských/a islámských vztazích. [1] Setkání bylo součástí dalekosáhlé podvratné agendy, jejímž cílem je změnit celkovou tvář Francie, především však uvědomění francouzské mládeže, což zahrnuje využití francouzské muslimské mládeže v typicky manipulativní globalistické strategii, která se skrývá za obvyklou fasádou “lidských práv” a “rovnosti.”

Globalistická delegace na americkém velvyslanectví

Zpráva PCIP z konference uvádí:

“… Delegace se dále soustředila na tři klíčová témata. V rámci prvního, skupina delegátů probrala francouzsko-muslimskou problematiku v diskusi s Dr. Bassma Kodmanim, ředitelem Arabského reformní iniciativy (ARI – Arab Reform Initiative; ARI na stránkách CFR – Rady pro zahraniční vztahy) a Rachidou Dati, první ženou severoafrického původu, jež byla členkou francouzského vládního kabinetu (Strážkyně pečeti – ministryně spravedlnosti, 2007-2009), v současnosti zastávající úřad starostky 7. pařížského okrsku. Návštěva Velké mešity v Paříži pak poskytla dodatečný vhled do této problematiky.

V rámci druhého tématu se delegáti setkali s Jean-Noel Poirierem, obchodním ředitelem Arevy pro zahraniční trhy a Bricem Lalondem, bývalým ministrem ekologie a současným zmocněncem Francie pro mezinárodní jednání o klimatických změnách, kdy se zaměřili na energetickou politiku a problematiku atomové energie a rozdílné přístupy k nim ze strany Francie a Spojených států. A nakonec delegace prozkoumala společné rysy mezi médii a kulturou v Kalifornii (Hollywood) a Francií na setkání v pařížském Louvru, Musee D’Orsay a FRANCE 24 – televizní stanicí sídlící v Paříži, která se zaměřuje na zahraniční zpravodajství a aktuální témata.” [2]

Prvořadým okruhem zájmu se jeví multikulturní problematika, a to nejen v rámci arabských a muslimských záležitostí ve Francii, důležitá je i diskuse o dopadu “hollywoodské” kultury na Francouze.

Spojené státy již hrají dlouho dvojitou hru “války s terorismem,” který je “islámského” původu, což je jedním ze základních článků jejich post-studenoválečné taktiky uměle vytvořených permanentních krizí, kdy využívá “radikální islám” ke svým vlastním účelům. Mezi velmi dobře známé příklady patří:

1) Podpora Usámy bin Ládina ve válce proti Sovětskému svazu v Afghánistánu,
2) Podpora Saddáma Husajna ve válce proti Íránu,
3) Podpora Kosovské osvobozenecké armády při odtržení na nerostné suroviny bohatého Kosova od Srbska, kdy byla Kosovská osvobozenecká armáda zázračně přeměněna z “teroristické organizace” (jak ji vedlo na seznamu Ministerstvo zahraničí Spojených států) na “bojovníky za svobodu.”

Když se američtí globalisté tváří jako přátelé muslimů, druzí jmenovaní by si měli od Velkého šajtana držet velký odstup.

Co se skrývá za PCIP?

Pacifická rada pro mezinárodní vztahy, jíž je Rivkin členem, byla založena v roce 1995 jako regionální pobočka všudypřítomného globálního think-tanku Rady pro zahraniční záležitosti (CFR – Council on Foreign Reactions), [3] sídlí v Los Angeles avšak má “členy a aktivity po celém Západním pobřeží Spojených států a působí i mezinárodně.” Mezi korporace, které PCIP podporují patří mj.:

Carnegie Corporation of New York
Chicago Council on Foreign Relations
City National Bank
The Ford Foundation
Bill and Melinda Gates Foundation
The William & Flora Hewlett Foundation
Rockefeller Brothers Fund
The Rockefeller Foundation
United States Institute of Peace [4]

Pacifická rada pro mezinárodní vztahy je tudíž dalším velkým hráčem v globalistické sítí, která se sestává ze stovek obvykle navzájem propojených organizací, lobby, “občanských sdružení”, nevládních organizací (NGO) a think-tanků, financovaných bankami a korporacemi. Jako obvykle je zde i podezřele velké zastoupení zajmů Rockefellerů.

Proč Francie?

Francie byla po dlouhou dobu trnem v oku americkým globálním zájmům, kvůli jejímu tvrdohlavému lpění na vlastních zájmech po celém světě, namísto těch, které byly vytvořeny “světovým společenstvím,” ačkoli Sarkozyho vláda je výjimkou. Nicméně Francie stále zůstává jedním z mála západoevropských států, který má silné národní uvědomnění. Nejlepším způsobem jak takové uvědomění zničit, je oslabit národní ráz a vlastenectví prostřednictvím propagace “multikulturalismu.”

Byla to jen náhoda, že studentské bouře v roce 1968, které začaly vzplanutím z těch nejdětinštějších důvodů, začaly v době kdy současně byla CIA velice aktivní v zakládání studentských organizací po celém světě a kdy prezident De Gaulle působil Spojeným státům v zahraničně-politické oblasti největší problémy? De Gaulle zapadal jen velice málo do amerických poválečných plánů. Během druhé světové války mu Američané nevěřili a na jeho popud Francie vystoupila z vojenských struktur NATO. [5]

Obzvláštní obavy pak vyvolávala De Gaullova obhajoba jednotné Evropy jako protějšku hegemonie USA. [6] V roce 1959 prohlásil ve Štrasburku: “Ano, je to Evropa, od Atlantiku po Ural, je to celá Evropa, která rozhodne o osudu světa.” Tento výrok implikoval spolupráci mezi budoucí jednotnou EVropou a Sovětským svazem. V roce 1967 vyhlásil embargo dodávek zbraní do Izraele a rozvíjel vztahy s arabským světem. A odkazu tohoto druhu se globalisté bojí nejvíce.

Díky Sarkozyho klauniádě a vzrůstajícímu napětí mezi frustrovanou muslimskou mládeží, může dojít k prudké reakci, v jejímž důsledku by se mohla dostat k moci antiglobalisticky, “xenofobně” orientovaná vláda (srovnej s odpovědí Christiana Boucheta na otázku “Jaký je váš názor na Front National a její šanci na změnu Francie?” – pozn. překladatel). V kontextu současnosti, je v současnosti nějaký lepší způsob, jak podvrátit francouzský nacionalismus a jakýkoli potenciál na jeho oživení jako antiglobalistické síly, než využití obrovské, neasimilované islámské části francouzské společnosti, stejně jako byla bolševická revoluce v ruském impériu rozšířena nespokojenými národnostními menšinami?

Zajímavý je taky zájem delegace o vliv Hollywoodu na francouzskou kulturu, což se na první pohled může jevit podivně. Nicméně Hollywood, jako ekonomický symbol globalistické kulturní rozbujelosti, je důležitým faktorem v procesu globalizace, hraničícím se světovou kulturní válkou. V zásadě cílem globalismu není snaha o zachování etnických kultur a identit, spíše snaha smísit je v jednom tavícím kotlíku globálního konzumerismu, vykořenit z každého jednotlivce jeho identitu a dědictví a nahradit je globálním supermarketem a “globální vesnicí.” Proto by mělo být na multikulturalismus nazíráno jako na antitezi toho, za co je všeobecně pojímán.

Natožpak aby globální korporace chtěly skrze takzvaný multikulturalismus prosazovat zajištění existence multiplicity kultur (jak termín multikulturalismus navozuje); je to naopak součást dialektického procesu, kdy pod fasádou ideálů jsou lidé zcela rozdílných kultur posouváni napříč celým světem jako figurky na šachovnici ve snaze zničit kulturní jedinečnost národů. Multikulturalismus je ukázkovým příkladem Orwellova “doublethinku.” [7]

Je pozoruhodné, že strůjci “sametových revolucí,” kteří postupují napříč severní Afrikou ve snaze dojít až do Íránu jsou povětšinou “sekularizovaná” mládež, postrádající hlubší tradicionalistcké kořeny. Stejně tak i v případě Francie, nejlepším způsobem jak vyřešit její etnické konflikty a zajistit aby znovu nepovstala proti americko-globalistickým zájmům, je dialekticky vytvořit novou kulturní syntézu, kdy nebude existovat ani francouzská, ani islámská kultura, nýbrž jen globalistická, na mládeži postavená kultura vyživovaná Hollywoodem, MTV, internetem, McDonaldem, Pepsi, pochodující pod vlajkou “lidských práv” a “rovnosti.”

Tohle je více než pouhá hypotéza, což potvrzuje i způsob, jakým v současnosti probíhají sekulární mládežnické revolty v severní Africe, které jsou vytvářeny aliancí korporátních zájmů, financovány Ministerstvem zahraničí USA a rozličnými nevládními organizacemi (NGO) jako například Freedom House. [8] Severoafričtí “revolucionáři” svrhávající místní režimy jsou přesně tím typem “muslimů” který globalisté preferují; prodchnutí cyber-konzumní mentalitou.

O co tedy Rivkin a americké ministerstvo zahraničí ve Francii usilují, že jsou tak zaujati přítomností hollywoodské “kultury” a muslimů v této zemi?

Poznámky:

1. “2010 France Country Dialogue,” PCIP.
2. “2010 France Country Dialogue,” ibid.
3. “Founded in 1995 in partnership with the Council on Foreign Relations,” (Založen v roce 1995 ve spolupráci s Radou pro zahraniční vztahy) PCIP, Governance.
4. Korporátní a nadační podpora PCIP, Corporations and Foundations.
5. S. Berthon, Allies At War (London: Collins, 2001), p. 21.
6. A. Crawley, De Gaulle (London: The Literary Guild, 1969), p. 439.
7. “The power of holding two contradictory beliefs in one’s mind simultaneously, and accepting both of them …” George Orwell, Nineteen Eighty-Four (London: Martin Secker and Warburg, 1949), Part 1, Ch. 3, p. 32. V češtině: “Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. Musí to být vědomý proces, protože vyžaduje inteligenci, ale zároveň musí být nevědomý, protože lež není přípustná, Strana nelže.” George Orwell: 1984 – Doublethink, Wikipedia.
8. K. R. Bolton, “Twitters of the World Unite! The Digital New-New Left as Controlled Opposition,” Part 1, Part 2, Part 3, and Part 4. Tony Cartalucci, “Google’s Revolution Factory – Alliance of Youth Movements: Color Revolution 2.0,” Global Research, February 23, 2011.

První část článku Kerry Boltona: The Rivkin Project: How Globalism Uses Multiculturalism to Subvert Sovereign Nations, Part 1 vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing dne 14. března 2011.

Související články:

1. Rivkinův plán: Jak globalismus využívá multikulturalismus k podvracení suverénních národů, část 2

Proč Libye?

Jedním z důvodů pro západní intervenci v Libyi mohl být nedávný pokrok země v soběstačnosti zásobování vodou. V září 2010 byl po více než třiceti letech plánů a přípravných prací uveden do provozu první úsek stavby gigantického vodovodu, který by po svém dokončení mohl využít obrovské vodní zdroje pod libyjskou pouští i pro zásobování dalších částí severní Afriky. Ambiciózní projekt (GMR – The Great Manmade River) by se díky libyjskému ropnému bohatství obešel bez západního úvěru a mohl zajistit zásobování dostatkem pitné vody také Egyptu, Súdánu a Čadu.

Proč Tunisko?

Možné pozadí neklidu v Tunisku zmínily britské noviny už na podzim loňského roku. Například Telegraph z 19. října 2010 informoval o ambiciózním bankovním projektu zetě dnes již odstaveného prezidenta Ben Aliho, Sakhera El Materiho, který v květnu 2010 otevřel „Zitouna Bank“, první velkou islámskou banku v oblasti celého Maghrebu. Ben Ali je citován slovy, že se Tunisko může stát „regionálním peněžním centrem severní Afriky“. Šance pro to nebyly malé, neboť ve stínu globální finanční krize posledních let je celosvětově zaznamenána obliba islámských bankovních domů, které se především vyznačují tím, že se obejdou bez úroků a nepřistoupily na vysoce riskantní a v podstatě zločinecké spekulativní modely jako banky západní. Po úspěšné „revoluci“ 20. ledna 2011 byla Zitouna tuniskou státní bankou okamžitě zabavena.

Lidská práva versus práva národů

Agenda lidských práv porušuje práva národů a Západem je už po desítiletí zneužívána k prosazování mocenských a jiných cílů. „Mezinárodní právo“ stále více nerespektuje svobodné národy a jejich státy, ale specializuje se spíše na „regime change“ (změnu režimu). Intervencí Spojenců v Libyi Rada bezpečnosti OSN v podstatě rozhodla, že lidská práva jsou víc než mír. Pro „vyvolené“ doktrína nedotknutelnosti suverénního státu pak jednoduše neplatí. Argument, že sankce a vojenský zásah ospravedlňuje již sám autoritářský či – údajně – korupční charakter Kaddáfího režimu je nehodnověrný. To by se totiž mohlo vojensky útočit proti téměř všem režimům nejen islámského světa a Afriky, ale také v Jižní Americe nebo v Asii. Tuto dvojí morálku Západu přitom velká média berou sotva na vědomí. Představme si ale jekot telavizí, kdyby „ukrajinské komando“ zasáhlo na území – dejme tomu – Gruzie způsobem, jako Američané naposledy v Pákistánu! V Iráku dnes cizí velmoci vykořisťují ropné bohatství v zájmu koncernů. V Bagdádu Amíci dosadili na nich závislého diktátora, takže do vlastního lidu smí střílet beztrestně – angloamerické okupační mocnosti jen krčí rameny. S USA spojení Saúdové smějí napochodovat do sousedního Bahrajnu, aby tam podporovali vládu, která rovněž dala střílet do „pokojných demonstrantů“. Konec konců stejně si svého času počínal i miliardami uplácený Mubarak v Egyptě, na něhož se Západ mohl dost dlouho spolehnout, že bude s Izraelem sdílet „mírovou smlouvu“ nespravedlivou pro Palestince. Zdá se, že Američané, sionisté a jejich spojenci v Evropě rozlišují mezi „dobrými“ a „zlými“ východními despoty. A Kaddáfí v Libyi – vzdálené loutkovému systému např. takového Kataru – je v tomto dělení zaručený „padouch“.

Při propagaci „lidských práv“ není ani vždy jasné, jsou-li míněna lidská práva liberální nebo sociální. V prvním případě má Kaddáfí jasný deficit, v druhém naopak velká plus. Berlínský levicový Junge Welt neváhá proto povstalce označit za „reakcionáře“ – podle marxisticko-leninského schématu je totiž plukovníkův režim antikapitalistickou, protiimperialistickou a tudíž „pokrokovou diktaturou“. A skutečně: v Libyi dnes mají největší příjem na hlavu v Africe, obstojný sociální systém, počty analfabetů – především mezi ženami – byly citelně zredukovány. Naproti tomu mnozí z mladých povstalců nosí plnovousy a na čele mají kůži ztvrdlou od modlení. Mají snad právě tito lidé být nositeli občanských a ženských práv?

Nespokojenost částí libyjského národa spočívá především v pocitu diskriminace východolibyjských kmenů vůči Kaddáfího západním. Do toho se mísí výše uvedení „radikální islamisté“, jimž režim není dost „zelený“, to znamená islamistický (zelená je vlajka prorokova) a také úzká vrstva, která se domnívá – patrně právem –, že by jí kolaborace se Západem přinesla pohádkové zbohatnutí ve stylu blízkovýchodních šejků: na úkor lidu. Zbývá dodat, že královský dvůr, který Kaddáfí svrhl, byl islamistický asi jako Muslimské bratrstvo v Egyptě. Proto se i Libanon – v němž je silný Hizballáh – vyslovil pro „bezletovou zónu“. Islámská republika Írán je dnes v podobné pozici: všechny „reakčně-konzervativní“ síly jsou nasazeny na odstranění panarabských nacionalistických režimů – i s pomocí Západu. Konspirační teoretici, kteří tvrdí, že Al–Káida je projektem řízeným tajnými službami Západu mají pravdu potud, že „radikální islamisté“ využívají US dolary a zbraně, aby prosadili své cíle: jako mudžahedíni, k nimž patřil Bin Ládin, v Afghánistánu 80. let proti Sovětskému svazu.

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Na tomto pozadí jasně vystupuje, co mozky „transatlantiků“ jako je Zbigniew Brzezinski, doyena amerického geopolitického myšlení, který je stále ještě politickým poradcem vlivného Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS – Center for Strategic and International Studies), vlastně tíží. Iluze, že se Rusko po konci státního komunismu klopýtavě, ale bez odporu včlení do sféry západního kapitalismu a přenechá tak své zdroje a suroviny USA – nejlépe jako jakási obdoba rozvojových zemí – trvala jen krátce. Pod Putinem se obrovská říše začala rychle a s rostoucím úspěchem proti západní okupaci bránit. Začalo nové kolo „velké hry“. Rusko je obkličováno a jeho někdejší vlivové zóny poznamenány vývozem demokratury, v níž se zmocňování se národních majetků mimořádně daří, nebo destabilizací podporou islamistů ve zbrani (Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko, Gruzie, Čečna, Afghánistán atd.).

Vybudování skutečně silné Evropy, která jako blok bude moci být soupeřem všem asijských molochům, islámskému světu všech odstínů a hlavně obou Amerik, tj. vybudování bloku s vlastní armádou a zahraniční politikou, energeticky nezávislého na „jižní“ ropě v angloamericko-muslimských rukou, je bez účasti Ruska prostě nemožné. Je třeba si přiznat, že v každém pokusu o započetí tohoto procesu je Česko spolu s Polskem předurčeno hrát rozkladnou roli v americké režii. S „radarem“ jsme to již zažili.

Víme ale také, jak britská destruktivní politika tzv. „evropské rovnováhy“ přispěla vrchovatě k dvěma světovým, bratrovražedným občanským válkám. Také křesťanské frakce již nesmí absurdně dělit naše národy, jako ještě na konci minulého století v Británii či zemích bývalé Jugoslávie. Kolektivní odpovědnost zdaleka přesahuje odpovědnost jednotlivců!

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Související články:

1. Ruský návrat ke globální politice

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi” (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových” plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

RUSOFOBIE

Tvrzení, že Rusko po příchodu Vladimira Putina do Kremlu provádí politiku směřující ke světovládě, je prostě nesmysl. To v diskusi ukazuje i Rudolf Kučera. Nejde pouze o fakt, že světovládné ambice Ruska nelze zachytit v žádném oficiálním dokumentu. Rusko bude mít ještě řadu let starosti samo se sebou – s demografickým propadem, modernizací ekonomiky a sociální struktury, hodnotovou krizí společnosti. O stavu armády nemluvě. To, že se snaží mít výhodné postavení v tzv. blízkém zahraničí – což je výraz, jenž se používá pro země bývalého Sovětského svazu, nikoliv pro střední Evropu – , souvisí jak s bezpečnostní tematikou, tak i s přítomností ruských menšin v těchto nových státech, ale i propojeností ekonomiky v bývalém SSSR.

Problémem Evropy 21. století pravděpodobně nebude dovoz velkého množství ropy a plynu z Ruska, ale to, že tyto dodávky nebudou stačit. Skutečnost, že díky příjmům z vývozu bude Rusko posilovat své postavení na Západě, není důsledek imperiální politiky, ale logiky chování kapitálu. Budou se tak chovat i jiní – ze vzdálenějšího západu a východu, ale i jihu. Konkurenti ruských firem ovšem budou ještě dlouho démonizovat Rusko a motat obchod s geopolitikou.

GEOPOLITICKÉ STEREOTYPY

Ty se projevují především ve fikci, že po Obamově rozhodnutí vzniká ve střední Evropě mocenské vakuum, že existuje věčný nepřítel v podobě Ruska (případně Německa), že Írán nemá jiné starosti než připravovat muslimskou invazi do Evropy či USA.

V Česku žádné mocenské vakuum nevzniká. I bez radaru bude Bezpečnostní informační služba nadále spolupracovat se západními zpravodajskými službami a pěstovat protiruské nálady. Čeští generálové budou upevňovat družbu s Bruselem a Washingtonem. A čeští diplomaté budou nadále hlasovat spolu se svými západními velkými bratry. Na tom nic nezmění ani případné vítězství Jiřího Paroubka ve volbách.

Představa o tom, že Rusko má utkvělé nutkání ovládnout Česko, je právě tak častá jako směšná. Hodnota našeho území je z geopolitického hlediska velmi malá. Na několik měsíců vzrostla, protože zde měla být rozmístěna část systému strategické obrany USA – kterou lze ovšem umístit i jinde a jinak. Ten, kdo se diví, že velmoci mění vztah k dohodám, když se změní situace, nepochopil nic z dějin a zákonitostí mezinárodní politiky.

ZMĚNĚNÁ SITUACE

Po vítězství ve studené válce převládal v USA názor, že po celé 21. století lze udržet americkou hegemonii. Ukázalo se ale, že moc USA nestačí na takové pojetí hegemonie, jež prosazovala vláda George Bushe ml. I zpravodajské služby USA dospěly k závěru, že budoucí svět bude multipolární.

Bude to svět, kde naše západní, liberální či křesťanská civilizace – k níž patří i Rusko – ztratí postavení, které měla po 15. století. V diskusi to naznačil Hynek Fajmon. Má-li nějaká civilizace přežít, musí na jednu ženu připadnout 2,1 dítěte – a v Evropské unii to loni bylo 1,5 dítěte. Úspěšný si musí udržet ekonomickou dynamiku – a meziroční pokles ekonomiky Česka byl v druhém čtvrtletí – 5,5 % HDP, zatímco Čína zaznamenala růst + 7,1. Ti, kdo s takovou bohorovností pohrdají vstřícnými gesty Moskvy, by si měli přečíst knihu Patricka Buchanana Smrt Západu, v níž tento bojovný americký konzervativec volá po spojenectví s Ruskem.

Pokles specifické váhy Západu včetně Ruska je tak prudký, že prostý pud sebezáchovy by nás měl odnaučit pěstovat nenávist a házet bomby. Měl by nás vést k jednání i s Íránem. Na dlouhé cestě budoucností budeme mnohem úspěšnější, když pochopíme, že kooperace je nadějnější způsob zajištění našich zájmů než hysterické vize věčných a nepřekonatelných konfliktů.

Související články:

1. Ruský návrat ke globální politice

Zdiskreditovaní bushovskou érou, vrací se jestřábi pod praporem Obamy

Autor: Michael Brendan Dougherty

Když Republikáni přišli v Kongresu o většinu a John McCain prohrál prezidentské volby, zdálo se, že neokonzervatismus je mrtvou a přežitou silou. Francis Fukuyama si nad neokonzervatismem koneckonců posteskl už v roce 2006. Iam Buruma dokonce popsal McCainovu kampaň jako „poslední neokonský výstřelek“ a zdvořile si odkašlal v tom smyslu, že nám neokopni rozhodně chybět nebudou.

Jeden by čekal, že neokonzervativci budou z usazení se Baracka Obamy v Bílém Domě podráždění a k jeho prezidentství krajně skeptičtí a kritičtí. Místo toho se ale radují a spolu s liberály mesiáše obskakují. Zkrátka si užívají znovuzískaný respekt. Obama je jejich hrdina.

31. března založili editor Weekly Standard Bill Kristol, úvodníkář deníku Washington Post Robert Kagan a další prominenti „Zahraničně-politickou iniciativu“ – Foreign Policy Initiative (dále jen FPI, pozn. překl.), zatím poslední neokonzervativní think-tank. Na první konferenci, věnované plánu na zformování „úspěšné strategie“ v Afghánistánu, vládl duch znovu spojené rodiny. Žoviální šprýmy, klevetění a dobrá nálada ovládly Hotel Mayflower. Jediným přerušením byl nepřátelský hukot, to když prošel Lewis „Scooter“ Libby. Muž, který byl zodpovědný za únik dat o CIA.

Vypadalo to, že skoro každý účastník byl prezidentem nějakého významného institutu či spolku. V jednom rohu seděl Clifford May, hlava „Nadace pro obranu demokracie.“ Jinde zase stál John Nagl, vedoucí „Centra pro Novou americkou bezpečnost.“ Poblíž něj, Randy Scheunemann, zdiskreditovaný lobbyista a – křičte to se mnou – bývalý prezident Výboru pro osvobození Iráku, dílčí aktivity programu „Projektu pro Nové americké století“ (PNAC). Kolem těchto figur se jedna báseň točila konstelace mladých neokonských pisálků a snaživců, zahrnující bloggera Davida Adesinka, dále Jamie Kirchick z „New Republic“ a Michael Goldfarb ze „Standarts“.

V roce 2004 se sloupkař New York Times a časopisu Weekly Standard David Brooks smál těm, kteří jsou „fixování“ na ideu všemocného PNAC a věří v „Trilaterální komisi“. Brooks řekl, že „organizace (PNAC) má štáb přibližně pěti lidí a zabývá se zahraniční politikou“ a také, že „lidé, kterým se říká neokonzervativci, mají rozdílné zájmy a často se navzájem ani neznají.“ Zkrátka, nic zajímavého.

Jakkoli organizace typu PNAC a FPI mohou vypadat tak trochu jako e-mailový list, nebo seznam telefonních čísel odběratelů, je zajímavé, že tyto malé skupinky jsou schopny formovat zahraničně-politické debaty a ovlivňovat exekutivní moc snahou návrat mentality studené války.

Rozčileni politikou détente, sáhli neokonzervativci po Trumanově dědictví a reformovali tzv. „Výbor pro současná nebezpečí.“ Už dlouho předtím, než se usadili v Bushově administrativě, v něm figurovali Richard Perle a Paul Wolfowitz. V roce 1981 Midge Decter založil „Výbor pro svobodný svět.“ Donald Rumsfeld se stal jejich předsedou. O sedm let později se připojil k Wolfowitzovi a Perlemu a mimochodem také s Billem Bristolem a Robertem Kaganem společně podepsali otevřený dopis PNAC Billu Clintonovi, ve kterém požadovali změnu režimu v Iráku, a také, aby se intervence do Iráku stala předmětem americké vládní politiky. Kristol a Kaganem nyní založili FPI. Navzdory Brooksovu zlehčování toto ukazuje na výraznou propojenost.

Prvním bodem ustavujícího jednání FPI byla nelítostná kritika tzv. „izolacionistů.“ Pamflet „Ano, dokážeme to“, pod kterým jsou podepsaní Max Boot, Frederick Kagan a Kimberly Kagan, byl rozdán přítomným. Hned v první kapitole se autoři obávají „hlasů jak na pravici, tak na levici, které volají, že válku v Afghánistánu není možné vyhrát a že je potřeba zredukovat a přehodnotit své cíle“. Diskusní panel, zahrnující Nagla, Roberta Kagana a zástupce deníku Washington Post Jacksona Diehla, se poté zaměřil na obranu dosavadního zahraničně-politického konsenzu, jehož primárním cílem by mělo být (jak ostatně říká Obama) navýšení počtu bojujících amerických jednotek v Afghánistánu.

John Nagl, hlavní postava mezi jestřáby uvnitř Demokratické strany, touží po dnech „kdy mezi dvěma stranami existoval konsenzus ohledně zahraniční politiky, speciálně tehdy, když jsme své syny a dcery vysílali do války.“

Kagan varuje, že „oportunisté uvnitř Republikánské strany mohou zaútočit na plánovanou eskalaci války v Afghánistánu. V souladu s Obalovou strategií zvolával, „Obama učinil odvážné rozhodnutí…Nejenom, že se zavázal k dokončení mise v Afghánistánu, nýbrž také učinil závazek k opravdové protipovstalecké strategii – to jest idea vyčištění, udržení a budování.“

Druhý diskusní panel onoho dne byl věnován armádním zdrojům a navýšení bojových kapacit. Frederick Kagan, badatel z Enterprise Institute, předčil svého staršího bratra Roberta v pění chvály na současné vedení: „Plně podporuji politiku současného prezidenta – a budu pracovat tak tvrdě, aby prezidentská politika byla účinná a úspěšná, jako jsem pracoval pro úspěch kampaně v Iráku.“ Jeho proslov byl opětovným ujištěním, jak se věci ve skutečnosti mají: jiný prezident, ale stále stejní ideologičtí pisálci a snílci.

Z jiného soudku: republikánský Kongresman John McHugh hovořil o návrhu poslušnosti obou hlavních stran prezidentu Obamovi – „prezidentovi mohu říci pouze jedno: zní to dobře, šéfe.“ Demokratka Jane Harman odmítla kritiku, která jí vyčítala spolupráci s „další neokonskou skupinou“ jako výstupy nesmyslných bloggerů. Jiný účastník panelové diskuse zase dotazoval Obamu zda koncepce vybudování bezpečného, nezkorumpovaného Afghánistánu, uspořádaného podle amerických představ bude otázkou minimálně jedné dekády.

Rozpačitá podívaná vyvrcholila, když si vzal slovo senátor John McCain a byl dotazován Robertem Kaganem, jak by se jeho politika lišila od Obamy. McCain nabídl následující: „zaprvé – a on (Obama, pozn. překl.) to tak dělá – musíte si uvědomit, jak obtížná tato výzva bude. . . za druhé, osobně bych býval byl požadoval celkový nárůst našich jednotek o 10 000 raději než být připodobňován k Lyndonu Johnsonovi.“

Uvědomme si, že to nejsou strategicky v zásadě odlišné přístupy, ale pouze odlišný marketing propagace toho samého produktu.

Za třetí, McCain doporučil Obamovi „pokračovat v konzultacích s Kongresem a s lídry obou stran ohledně prevence obrození protiválečných aktivit.“ (!!!) Pro McCaina představuje obrovskou hrozbu americkým zájmům v Afghánistánu právě domácí disent. Nikdy ale zatím nespecifikoval, jak by měl Kongres protiválečnému sentimentu bránit.

Někteří progresivní žurnalisté stáli v konferenční místnosti a byli naprosto užaslí. Jim Lobe, dopisovatel Inter Press Service prohlásil, že „bychom měli obdivovat jejich agilnost pod novou administrativou.“ Robert Dreyfuss, přispěvatel magazínu Nation, nemůže uvěřit „respektu“, který si Obama přirozeně získává. „Jsou tak jedovatí, že s ním budou manipulovat dle svých potřeb,“ dodává Dreyfuss.

Magazín New Republic poznamenal, že FPI bylo založen proto, že Kristol a další byli „znechuceni“ z rozhovorů s mnoha lidmi z vedení GOP. Spousta Republikánů začala pochybovat nad neustálým nárůstem vojenskými výdajů, které se měly stát alternativním stimulačním plánem. A proto cílem FPI nyní je poskytnout na pravém křídle prezidentu Obamovi obhajobu v očích těch, kdo vůči němu začali být skeptičtí.

Proliberály hlavního proudu tento slib jistě připadá jako hotová kajícnická cesta za Bushovy roky. A oni jsou připraveni neokonzervativcům všechno odpustit zapomenout. Přítomní Intervencionisté z řad liberálů si tak přišli odkývat litanie Fredericka Kagana na téma, jak Obama „počítá s množstvím podpory od svých politických protivníků“ pro dovršení vítězství v Afghánistánu.

Komentátor Matthew Yglesias si ostatně všimnul, že „neokonzervativci sice byli zbaveni moci, ale v žádném případě vykázáni na okraj diskuse.“ Klíčové progresivní skupiny jim poskytly potřebný prostor k akcentování vysokých témat.“ Podle Yglesiase to je cítit opakováním devadesátých let, kdy neokonzervativci bránili pravicové křídlo kosovského konsenzu: „Tím, že byli Clintonově administrativě prospěšní, ale zároveň uchovávali odpovídající úroveň kritického odstupu, dokázali neokonzervativci pozdvihnout svůj status pomocí koalice tradičních konzervativců a ukázat se později jako nejvíce vlivná strana v Bushově administrativě, když předtím chyběli v administrativách Bushe staršího a Reagana. Každá krize v sobě skrývá pro neokonzervativce potenciální příležitost.

Dreyfuss může mít pravdu v tom, že neokonzervativci jsou otrávení a nuceni se obrátit k Obamovi, ale jistě to neučiní ve chvíli, kdy jsou zčásti ještě považováni za zkrachovalé existence. Obecně vzato, neokonzervativci podporovali Clintonovu zahraniční politiku zvláště ve chvíli, kdy se střetnul s realistickými Republikány a odpůrci zahraničních intervencí. Právě v roce 2000 Bill Kristol a Robert Kagan společně sepsali úvodní esej ke knize s názvem „Současná nebezpečí“ ve které si naříkají, že devadesátá léta byla pro Spojené státy „promarněnými lety.“ Američtí vůdci, hřímají oba autoři, měli „posílit americkou strategii benevolentní hegemonie“ ale namísto toho si vybrali „nečinnost a úhybné manévry.“ Proto, pokud Obama usiluje o aktivní zahraniční politiku navzdory protestům odpůrců intervence, neokonzervativci budou zde a budou jej podporovat.

Tato romance mezi neokonzervativci a Bílým domem ovšem byla odhadnutelná. Sliby ohledně více pokorné zahraniční politiky pohotově padly ve chvíli, kdy se stal Obama hlavním šéfem. Kancelář Bílého domu začíná vykazovat tendence směrem k intervencionismu a neokonzervativci mají přirozený vztah k takovým prezidentům, bez ohledu na stranickou příbuznost. Výkonná moc hustě přerostla pozice národní bezpečnosti, pokračuje v tendenci být místem schůzek s neokonzervativci nebo jejich liberálními spojenci – bez obav, protože právě oni brání maximalistickou interpretaci prezidentské moci.

Ostatně, jak se děje každých pět let, Washington otočil hlavou a neokonzervativci jsou opět na vrcholu. Ti tradiční konzervativci, kteří minulý rok podporovali a schvalovali Baracka Obamu ve víře, že uvidí změnu v zahraniční politice, jsou dávno zapomenuti. Jestřábi, kteří se tvářili drsně a proti Obamovi bojovali, jsou oslavováni liberály jako zodpovědná frakce pravého spektra. Nebyla v tom žádná manipulace, pouze vedlejší rebranding. Tak lehce, jako Kagan sestupoval z pódia akce, jiní vystupovali nahoru, aby jej za řečnickým pultem nahradili. Z PNAC se stalo FPI a neocons se přetvořili v nové Obamacons.

Z originálu Neoconned Again přeložil Ondřej Šlechta.

The American Conservative.

Autor: William S. Lind

Třístý komentář této série skýtá dobrou příležitost k ohlédnutí. Události myslím obecně potvrdily rámcovou koncepci války čtvrté generace. Irák nebyl žádný “piknik”, stejně jako úvodní invaze do Afghánistánu “nevykuchala” Taliban. Mulla Omar se ukázal být lepším prorokem; ještě než dopadla první americká bomba, řekl: “Ztratíme vládu a ztratíme Kábul, ale na tom nezáleží”. Jaké poučení lze odvodit z předchozích komentářů a jejich vzájemných vztahů s událostmi v širším světě? Tři z nich se mi zdají mít prvořadou důležitost:

1. Dokud se Amerika řídí ofenzívní velkou strategií, válka čtvrté generace (Fourth Generation War, 4GW) jí zajišťuje porážky. Důvod představuje koncept Martina van Crevelda “síla slabosti” a jeho úzké propojení s otázkou legitimity. Ve světě války čtvrté generace je legitimita královskou pečetí. Válka čtvrté generace znamená v jádru soupeření státu a široké variety nestátních primárních loajalit o legitimitu. Americké moci legitimita chybí, protože je na fyzické rovině tak drtivá. V tom spočívá síla slabosti: Kdokoli, kdo se americké armádě postaví, se stává hrdinou. A naopak: Každý stát, který americká armáda podporuje, legitimitu ztrácí. Čím více míst, kde Amerika vojensky intervenuje, tím více států ztrácí legitimitu ve prospěch nestátních entit čtvrté generace. Ve výsledku to znamená, že náš dotyk má opačný efekt než dotyk Midasův. Jedině defenzívní velká strategie, v níž si budeme hledět svého a necháme jiné státy, aby si také hleděly svého, nás může z této vývrtky vytáhnout.

2. Armády druhé generace nedokáží vítězit ve válkách čtvrté generace. Ozbrojené síly druhé generace, jako je armáda USA, bojují tak, že zaměřují palebnou sílu na cíle. To znamená na fyzické rovině vítězství, ale nikoli už porážku na morální rovině, která je ve válkách čtvrté generace rozhodující. Nejlepší současný příklad poskytuje Pákistán, kde kombinace útoků letouny Predator a dodávek zbraní pákistánské vládě podryly legitimitu státu. Tento stát nyní stojí na okraji rozpadu, který by al-Kájdě a dalším islámským silám čtvrté generace přinesl to největší vítězství, jaké si vůbec dokáží představit. Usáma by měl mít na zdi jeskyně obrázek Predatoru s popiskem “Naše nejlepší zbraň”.

3. Dokud stávající washingtonský establishment zůstává u moci, neeexistuje šance na to, aby Amerika přijala defenzívní velkou strategii nebo reformovala armádu ze síly druhé generace na sílu generace třetí – což je nutná, nikoliv však postačující podmínka toho, abychom čelili válce čtvrté generace. Tento establishment je opilý arogancí, odříznutý od světa za hranicemi dvorské politiky a skrznaskrz zkorumpovaný pentagonským “business as usual”, který si vždy ví rady s tím, jak získat potřebnou politickou podporu. Tak jako všechny establishmenty vnímá každou skutečnou změnu coby hrozbu, již je třeba odstranit. Dokud vládne, nic se nezmění.

Jaké jsou implikace těchto tří postřehů? Z vojenského hlediska ohlašují pokračující selhávání a porážky.
Nedokážeme odejít z Iráku předtím, než vypukne další fáze války, nebo ještě hůře, než v důsledku izraelského útoku na Írán přijdeme o armádu, kterou v Iráku máme. Budeme poraženi v Afghánistánu, protože odmítneme přizpůsobit naše strategické cíle reálným možnostem a budeme se dále odcizovat obyvatelstvu válčením s využitím intenzívní palebné síly. Dotlačíme Pákistán za hranici dezintegrace, což bude strategická katastrofa prvního řádu. Budeme ignorovat dezintegraci mexického státu a importovat mexické nepořádky přes neúčinné pohraniční kontroly. Nebudeme ani schopni zastavit somálské piráty. Co to o nás vypovídá, pokud celý národ jásá, protože americké námořnictvo, nejsilnější námořnictvo na Zemi, porazilo čtyři somálské puberťáky?

A tím to nekončí. Tato selhání v oblasti zahraniční politiky a vojenské porážky – nebo ještě rozpačitější “vítězství” – jsou pouze dvěma prvky ve větší sérii krizí, včetně krize ekonomické (deprese následované pádivou inflací), krize zahraničního obchodu (pádu dolaru), politické krize (nikdo v establishmentu neví, co dělat, ale tento establishment současně nenabízí voličům vůči sobě žádnou alternativu), energetické krize atd. Diskrétní krize se metodou sněhové koule nabalují do systémové krize, což je přesně to, co se stává, když vnější svět vyžaduje větší změny, než jaké politický systém dovolí. V tomto bodě politické systémy kolabují a bývají nahrazeny jinými. V dávných časech to znamenalo výměnu dynastie. Co to může znamenat dnes? Domnívám se, že půjde o radikální přerod, jehož výsledkem bude relokalizace.

To by byl celkem šťastný výsledek. Obávám se však, že jde o výlet, při němž nejlepší část cesty už máme za sebou.

Zdroj: Britské listy, překlad KD.

Autor: Karel Kaiser

Nad knihou Emmanuela Todda „Po impériu. Esej o rozpadu amerického systému.“

Studie francouzského historika a politického analytika z Národního institutu demografických studií Emmanuela Todda rekapituluje imperiální éru a na základě zevrubné argumentace, podpořené řadou statistických fakt dospívá k závěru, že podstatný a citelný pád Spojených států se blíží, přičemž úpadek už začal. Na rozdíl od mnoha děl hysterických antiamerikanistů, opakujících stále to samé, Todd přichází s celkově novým stylem myšlení, když se vysmívá všem Moorům a Chomským pro jejich posedlost mocí Ameriky. Tito lidé, zdůrazňuje autor, nechápou podstatné změny současného světa. Americká globální moc je minulostí. USA jsou papírový tygr a mediální liška.

Todd se překvapivě vyrovnává s paradigmaty Huntingtona a Fukuyamy, která jsou v západní politologii kdožvíproč tak oblíbená a o nichž někteří mají zjevný dojem, že preference jednoho, nebo druhého, je alfou a omegou pochopení současných procesů mezinárodní politiky. Todd ukazuje, že se bez Fukuyamy a Huntingtona můžeme s klidem obejít. Vlastně se nabízí otázka, zda po knize „Po impériu“ nehovořit o novém paradigmatu a sice, toddovské.

Jak díla Huntingtona, tak Fukuyamy, vysvětlují úspěchy a zároveň limity teorie americké hegemonie. Zatímco Huntingtonův model těžko obstojí v konfrontaci s realitou hybridizace kultur a nebere v potaz ekonomickou otázku, zdá se, alespoň zpočátku, Fukuyamova vize jako smysluplné paradigma, které nejlépe odráží realitu současného stavu. Liberální demokracie spolu prokazatelně neválčí a tak tedy představa Fukuyamovského světa logicky musí ústit v autorem předpověděný konec dějin.

Todd si pochopitelně je vědom lidské přirozenosti a nutných námitek, které představu mírového světa odvrhnou coby nereálnou utopii, odporující lidské podstatě, tyto argumenty však nebere přímo v potaz a zajímá se o jinou dimenzi problému. Jde o to, že americká hegemonie primárně nesměřuje k naplnění filantropických představ, ale právě k upevnění vlastního impéria. A impérium, aby fungovalo, potřebuje vlastní vymezení se vůči silám, odmítajícím imperiální představu o vlastní univerzalistické hegemonii. Fukuyamova snaha  ospravedlnit americkou hegemonii skrze liberální demokracii, se ukazuje jako paradoxní past. Ve světě liberálních demokracií totiž Amerika není hegemonem, ale pouze jedním státem z mnoha.

Ve snaze vyvrátit americký mýtus mezinárodního terorismu Todd připomíná, že realita neodpovídá obrazu, vytvářeném americkými médii a politiky. Svět v horizontu 40 let směřuje k demografické stabilitě, autor připomíná dva faktory, které vedou k postupné stabilizaci „horkých zemí“ třetího světa – kontrola porodnosti a rozšíření gramotnosti. Role „mezinárodního terorismu“ je zcela utilitární – má americké moci pomoci odvrátit pozornost světa od vlastního úpadku a zpětně vytvářet dojem zasahující supervelmoci. Tento „teatrální mikromilitarismus“ – udržování napětí mezi Amerikou a nepoměrně slabými státy, vydávanými za „osu zla“ pomáhá udržet představu silné Ameriky. Realita je ovšem dávno zcela jiná.

Co však může dnes Amerika jiného nabídnout? Emmanuel Todd přichází s drtivými informacemi – Amerika nemá co nabídnout! Žije ze dne na den, její ekonomika je nejen zadlužená, ale především nic neprodukuje. Objem amerického HDP odráží obrovský nepoměr mezi vyprodukovanými statky a hodnotou, která je výsledkem „finančních operací.“ Americká masa zisků je abstraktním finančním shlukem.

Její ústup z mocenských pozic je podtržen striktním zahraničně-politickým differencialismem. Ten znemožňuje zařadit jiné národy imperiální periferie do celku imperiální vize a dopředu implikuje imperiální rozvrat (Todd v obsáhlé kapitole, věnující se právě univerzalismu a differencialismu zmiňuje protikladné příklady univerzalistických říší, jakými byl například Řím, nebo starověká Čína).

Americký differencialismus v důsledku povede k tomu, že USA a Evropa půjdou každý po své cestě. Za to lze očekávat opětovný nástup Ruska, které by se podle autora mohlo stát novou stabilizující silou Eurasie. Američané, respektive její geopolitičtí stratégové, říká Emmanuel Todd, musí prožívat svou noční můru, když jsou dnes postaveni před fakt, že Eurasie americkou „stabilizující“ sílu nepotřebuje. Brzezinského plány selhaly, protože nebyla brána v potaz silná ruská národní soudržnost, která zabránila plánované dezintegraci během jelcinovské éry. Rusové sice na Kavkaze páchají neakceptovatelné zločiny, vytýká Todd, nicméně zároveň považuje za zcela reálnou „pikantní situaci“ kdy emancipovaní Evropané, unavení americkým vměšováním do vlastních záležitostí a teatrálním mikromilitarismem americké armády, sami „povolají“ Rusko na svou obranu.

Snadno se tak může opakovat antický vzor, kdy silou Atén unavení Řekové nakonec zavolali na pomoc Spartu. Ta sice nebyla vzorem demokracie a svobody, měla však tu přednost, že dokázala odvrhnout jakýkoli nárok na územní rozšíření. Tak skončilo aténské impérium, rozbité Řeky, nikoli Peršany. Americkému impériu, považujícímu Evropu za svou „zónu B“ hrozí to samé. Protože již nemá sílu kontrolovat hlavní ekonomické a strategické činitele, jakými jsou Evropa a Rusko, Japonsko a Čína, prohraje USA svou poslední hru o ovládnutí světa. Stane se pak pouze jednou z velkých mocností.

Velice podnětná kniha, která přes určitou nutnost brát některé argumenty v souvislosti s hospodářskou krizí , zejména co se týká Ruska s rezervou, má co říct k mnoha zásadním problémům aktuálních časů. Nelze než silně doporučit!

Po Impériu

Esej o rozkladu amerického systému

224 stran černobílých
Datum vydání: leden 2005
Nakladatel: Computer Press