Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie” (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Možná však, že je v konkrétním případě tohoto článku chyba v překladu a má chabá francouzština mi nedovoluje, abych si to sám zodpovědně porovnal. (Nebudu vtipkovat o tom, jestli sama francouzština k tomuto typu myšlení dokonce přímo nevybízí.)

Nicméně, a zdůrazňuji to proto, aby o tom nemohlo být sporu, stejně jako autor textu a vše naznačuje tomu, že i redakce, souhlasím s odsudkem tragického omylu postojů, že „zatímco se na nacionální socialismus pohlíží jako na nejzločinnější režim 20. století, pokládá se komunismus, i když způsobil smrt mnohem většího počtu lidí, nadále za sice sporný, avšak zcela obhajitelný systém jak v politickém, tak i v duchovním či mravním ohledu” (str. 35). K tomu nemám co dodat a je dobře, že to Benoist říká tak silně a že se to náš čtenář díky Kontextům takto dozvídá.

Mám problémy s metodou argumentace. Mohl bych si k naznačení toho, co mne trápí, vybrat kterýkoli odstavec článku, stačí však ty úvodní.

Vedle sebe jsou tam postaveny např. věty „Slovo genocida tedy v plurálu neexistuje” a „Když se nacionálnímu socialismu upírá tato jedinečnost, představuje to jeho zlehčování” (str. 34). Nechápu. Slova genocida a nacionální nebo národní socialismus (nebo nacismus) jsou přece dvě odlišné věci – genocida Židů byla jen jedním z projevů Hitlerova národního socialismu. Tento režim jako jedna z „forem totalitarismu” (podtitul článku) měl více zcela definičních projevů: zlikvidoval svobodu pro všechny, nemilosrdně likvidoval své odpůrce, zlikvidoval trh (a zavedl centrálně administrovanou ekonomiku), vyvolal světovou válku, nám nejdříve vzal významnou část země (po Mnichovské dohodě), pak z nás udělal protektorát, atd., atd.

Nebo další věta: „prohlašování, že nacionálně socialistický fenomén je jedinečný, neumožňuje jeho pochopení, nýbrž dokonce zakazuje jeho analýzu”. Nacionální socialismus, ač „forma totalitarismu”, nepochybně jedinečný v mnoha ohledech byl (měl řadu zcela unikátních rysů), ale to samo o sobě určitě neznemožňuje jeho pochopení a už vůbec to „nezakazuje jeho analýzu”.

„Událost, která není dána do vztahu s ostatními, se tudíž stává nepochopitelnou” (tamtéž). Komparace národního socialismu s ostatními formami politických režimů je mimo jiné dělána dnes a denně. Ale – kdyby to tak nebylo – byl by to důvod k nepochopitelnosti? Jakkoli byl nacionální socialismus výjimečný, vytvořili ho lidé, nespadl z nebe, vyrůstal z dlouho připravovaného podhoubí, měl tisíc a jedna příčin, více méně známých a dobře popsaných. Nepochopitelnými leckteré z jeho detailů zůstávají, ale ne proto, že nejsou dávány do „vztahu s ostatními”.

„Povýšit jeden jediný systém na absolutní zlo, znamená relativizovat machinace všech jiných systémů”. Nacismus byl absolutní zlo, ale to přece nevylučuje, že jsou i jiná absolutní zla, která tímto výrokem nejsou ani nepopírána, ani nezlehčována.

Nevím, proč se autorovi líbí výrok, který cituje, že „ z toho, co je jedinečné, nedostaneme pro budoucnost žádné poučení”. To, že je něco v mnoha aspektech, nikoli všech, jedinečné, přece neznamená, že z toho neplyne žádné poučení.

Nerozumím ani tomu, že „stoupenci demokracie lidských práv (co to je? není to opět špatný překlad? – pozn. VK) definují politiku jako jeviště pro společné trávení času”. To je velmi zvláštní definice politiky, údajně pocházející od H. Arendtové, které to její heidelbergovské hegeliánství hodně popletlo hlavu (stejně jako jejím některým našim obdivovatelům).

Mohl bych dlouho pokračovat. Snad ještě jeden citát: „Pokud někdo totalitní systémy z lidského kruhu vylučuje, připodobňuje se jim” (str. 35). Není to chybný překlad? Rozumí redakce, která zařazuje tento článek do časopisu, tomuto výroku?

V redakčním úvodu se říká, že je Alain de Benoist „vůdčím myslitelem francouzské Nové pravice”. Jak asi vypadají „nevůdčí” představitelé? A jak potom může vypadat Nová levice? Hlásat správný a potřebný názor neospravedlňuje používat k tomu zcela chaotické myšlení.

Práce Alaina de Benoist vydaná v roce 1998 v Paříži pod názvem Communisme et nazisme. 25 réflexions sur le totalitarisme au XX^e siècle (1917-1989), vyšla v mírně zkrácené verzi ve třech samostatných textech (Kontexty 1/2011, Kontexty 2/2011, Kontexty 3/2011). Zamyšlení prezidenta ČR Václava Klause nad tímto dílem pod názvem “Byl nacismus opravdu jedinečný” bylo publikováno tiskem v Kontextech 4/2004, online v  Parlamentních listech 19. září 2011.

Související články:

1. Alain de Benoist: Totalitarismus

Autor: Radim Lhoták

Poslední týdny ke mně doléhají zděšené výzvy na obranu Václava Klause před množícími se útoky na jeho osobu stran havlovsko levičácké ligy euro nadšenců usilujících o ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ponechme stranou, nakolik může mít přijetí či nepřijetí tohoto smluvního dokumentu zásadní vliv na budoucí vývoj Evropy. Emoce, které se vznášejí nad osobností českého prezidenta, však mají původ všude jinde, jen ne v racionálním uchopení problematických otázek současné doby.

Obávám se, že myšlenková rovina, v níž se odehrává spor o Lisabonskou smlouvu, má jen málo společného s pozadím a skutečnými záměry, z nichž současný proces evropské integrace vychází. Rozhodně nejde o spor týkající se demokratických ideálů liberálního světa. Opravdu málokdo dnes chápe liberálně demokratický systém v jeho podstatě. Tomu, kdo volá po obraně demokratických principů západní civilizace, nejenže nedochází, že o žádnou demokracii nejde, ale ve svém utopickém idealismu či zaujaté slepotě nevidí, nebo nechce vidět volný pád západní civilizace do pasti plutokratického elitářství a nekompetence jakékoliv moci, jež se nám předestírá před očima v podobě absurdní (ne)politické scény.

Je jen málo politických osobností, jimž nepřísluší označení parlamentních šašků a prospěchářských zlatokopů využívajících svého postavení k tomu, aby si užili luxusního způsobu života, dokud to ještě jde, následováni rezignovaným a politicky korektním bonmotem: Po nás potopa. Pevně věřím, že Václav Klaus mezi takové osobnosti patří. Považuji proto za hluboký morální poklesek, pokud je český prezident veřejně napadán výrostky bez úcty k autoritám, skupinkami nevychovaných studentů nebo hloupě karikován hejskovskou společností komediantů odvolávajících se na svého protagonistu Václava Havla. Rozhodně nejde o sílu, jejíž morální kredit by ji opravňoval vydávat výzvy a prohlášení typu: Už toho bylo dost, pane prezidente!

Nepatřím mezi lidi klonící se na levou či pravou stranu. Přijde mi to v kontextu postmoderní liberální deziluze poněkud směšné. V případě Václava Klause jsem trochu v rozpacích. Cením si jeho postojů, jimiž se zastává moudrosti a tradice předků, jeho angažovanosti za tradiční rodinu, za národní nezávislost, za lidskou důstojnost a svobodu, za návrat ke kořenům a ke skutečným duchovním i etnickým svazkům se zeměmi pravoslavného Ruska v duchu slovanské vzájemnosti navzdory cizácké, militantní a uchvatitelské strategii USA. Dost dobře ale nechápu, jak ve svém rozhledu může vedle toho propagovat volný a ničím neomezený trh, monetární pojetí ekonomiky či liberální demokracii. V koutku duše mám naději, že mu snad nic jiného nezbývá, že se tak jen naoko tváří, pokud nechce být smeten ze svého postu jako pravicový extrémista a zrádce režimu nastoleného našimi chlebodárci a otrokáři z řad finanční oligarchie, která úkoluje úředníky z Bruselu za pohádkové odměny.

Nevěřím, že by Václav Klaus nechápal význam liberalismu a západní demokracie se všemi jejich přívlastky coby systémovou levotu a popření pravé hodnoty člověka. Mám na mysli hodnotu lidské ušlechtilosti a ctnosti, jak ji znaly a ctily generace našich předků podle vlastního svědomí i zkušenosti do té doby, než se levice postavila proti pravici s cílem rozvrátit tradiční pojetí stavovského řádu společnosti a svobodné existence člověka v jeho pravosti. Nevěřím ani, že pan prezident usiluje o to, abychom mohli „konečně žít po 50 letech nesvobody ve vzkvétajícím a svobodném kapitalistickém státě“, jak se dočítám v plamenné obhajobě Václava Klause z úst jeho naivních obdivovatelů. Kapitalismus nebo socialismus, vždyť jde jen o dvě strany téže zvětralé liberální mince. Žádná pravice dnes neexistuje, važme si proto pana prezidenta za to, že se snaží uchovat alespoň stín pravého smýšlení čestného člověka se smyslem pro pravdu, lidskou hrdost a národní nezávislost.

Jsem člověk na hony vzdálený Hradu i jeho zájmu o moji osobu, jsem člověk, jehož kombajn liberálního trhu a nadnárodních korporací pod dvaceti letech poctivého podnikání srazil na kolena a pomalu zaorává do jalové půdy otrockého údělu uchazeče o zaměstnání, položky disponibilní zásoby, která ztrácí věkem hodnotu i uplatnění. Přesto, nebo právě proto hledím k Vám, pane prezidente, jako k autoritě, která po dlouhých letech prezidentského úřadu dospěla k aristokratickému sebevědomí a vůli pravého státníka. Přál bych si, abych se ve Vás nemýlil, aby se osud této země vymkl z plebejské správy podřadných sluhů peněz a dopřál Vám stát se skutečným vůdcem národa, skutečně panujícím patriarchou, který bude mít dostatek síly a moci vychovat si svého ještě mocnějšího následníka schopného vést zemi k nápravě věcí lidských proti zotročující agresi plutokratů. Je nám toho opravdu zapotřebí, jakkoliv se to nyní zdá být nepravděpodobné.

Nejasnosti do poslední chvíle

Do poslední chvíle panovaly nejasnosti ohledně toho, jakým typem volby se vůbec bude hlasovat, zda (stejně jako pokaždé v minulosti) volbou tajnou, nebo veřejnou. Dlužno podotknout, že diskuse samotná byla odstartována jen pár dní před pátkem 8.2. a podstatě probíhala i během volebního dne, kdy se obě komory parlamentu předtím, než vůbec přistoupily k samotnému hlasování o kandidátech na post prezidenta, musely najít společný konsensus na typu volby. Hrozila blamáž, kdy horní komora parlamentu, Senát, s převahou zástupců Občanské demokratické strany, stála jasně za volbou tajnou, zatímco komora dolní, Parlament, vlivem náhlé shody mezi poslanci ČSSD, KSČM a Strany Zelených na volbě veřejné, na této.

Když došlo ke konečné dohodě, která se zrodila za podivných podmínek a jen pár minut před zahájením samotného hlasování, ukázalo se, že veřejná volba, ušitá v podstatě horkou nití, horkými hlavami za žhavé politické situace vyústí v pravý opak, než pro jaké důvody byla proklamována. Hlasování bylo nepřehledné, příchod skrutátorek působil spíše jako ještě více nestabilizující element, mezi lesy rukou zvedajících se na vyzvání pobíhali kontroloři z vlastního tábora, kontroloři opačného tábora a členové volební komise. Zmatek nad zmatek a myslel-li si kdo před volbou, že volba veřejná bude transparentnější než tajná, brzy mohl poznat svůj omyl.

Ve své podstatě veřejná volba posloužila pouze k tomu, aby si stranické orgány zkontrolovaly, zda jejich poslanci zvedali ruce naprosto v souladu s přáním sekretariátů. Ironií osudu je, že druhé den volby, 9.2. 2008 se veřejná volba, respektive její následky, ukázaly pro její původní potlačovatele, tedy sociální demokracii jako nevýhodné a způsobily jí nemalou paradoxní situaci, kdy zástupci socialistů kritizovali výsledek druhého kola prezidentské volby a určitý počet hlasů pro Václava Klause, které podle nich byly započítány neprávem, ačkoli se toto dá přičíst spíše zmatku, nejasnostem a chybám v součtech, za které si ale opoziční koalice mohla paradoxně sama poté, co za minutu dvanáct náhle prosadila veřejné hlasování.

Politické obstrukce a přehlídka nevhodného jednání

Přestože by bylo značně iluzorní očekávat, že se politika vůbec obejde bez obstrukcí, záměrného zdržování hlasování, nečekaných přestávek a využívání dezinformací, či dohadů k poškození „protistrany“, či minimálně její uvedení v pochybnosti, nebo rozpaky, dvoudenní přehlídka politického diletantismu, kdy nakonec v prvním kole ani prezident zvolen nebyl, jistě nemile překvapila i velké skeptiky.

Kdyby se sečetl veškerý čas, který byl v pátek a sobotu prezidentské volbě věnován, vychází pro pátek z celkových cca 11 hodin více jak šest hodin na jednání a pět hodin na přerušení. Nejinak tomu bylo i v sobotu, kdy přesto, že v pátek večer byla avizována snaha dosáhnout uskutečnění třetího kola co nejdříve, došlo k hlasování až kolem druhé hodiny odpolední. I celkový styl koncepce hlasování, kdy se volitelé sešli, aby byla ohlášena půlhodinová přestávka, po které opět ohlášena 45 minutová pauza a takto několikrát, působí ze strany politické reprezentace diletantsky a vůči voliči arogantně.

Páteční představení, respektive jeho úplný závěr, kdy bylo třetí kolo přeloženo na následující den na desátou hodinu dopolední, v podstatě ihned poté, co skončilo hlasování v kole druhém, aniž by byly veřejně ohlášeny výsledky této volby, nabízí v zásadě dva pohledy. Prvním je flagrantní nezvládnutí celé záležitosti ze strany poslanců a senátorů, přesto, že se dá očekávat, že po více jak 11 hodinách jednání dostupuje stres a únava vrcholu, je minimálně neohlášení výsledků velice podivným krokem, a pokud se takto jedná a břemeno informovanosti zůstane tedy na neoficiálních informacích od médií, které jsou nuceny se za fakty pídit v kuloárech, jak je možné chtít, aby prezidentská volba nesla nějakou důležitost a úctu?

Za druhé je možno v této kauze vysledovat naprosto destruktivní přístup některých socialistických poslanců, kteří ve chvíli, kdy všechny dostupné informace hovoří o momentální mírné převaze protikandidáta, snaží se z nepříjemné situace vykličkovat utnutím probíhající volby v kritické fázi a její přeložení na den následující. Jednoznačné znevážení situace a vrhání nejenom na volbu samotnou, ale vůbec na politickou scénu všelijaká podezření z postranních a nekalých úmyslů. Sobotní spekulace o „výhružných esemeskách“, „kopání do dveří poslankyně“, či dohady o tom, co se vlastně v noci dělo (a jistě se dělo), na koho byl činěn silný nátlak atp., jsou toho důkazem.

Na druhou stranu je nesporným faktem, že obdobné kroky by se daly čekat i ze strany volitelů Václava Klause, pokud by se ocitli v identické situaci. Tragédií zde nejsou obstrukce, které politiku vždy provázejí, ale fatální zanedbání příprav a naprostá absence konzultací s odborníky v období před volbou, jak se v modelových krizových situacích zachovat a jak je řešit.

Přerušením volby v jejím průběhu také došlo k zajímavému „kontaktu“ s Ústavou (a nechci vynášet soud, zda došlo k ataku, nebo ne, jelikož nejsem ústavní právník), smyslem Ústavy je totiž prezidenta „zvolit“, nikoli „nezvolit“. Utnutí volby v jejím průběhu je proto podnětná a zajímavá otázka, ke které by ústavní právníci jistě měli obrátit pozornost.

Otazníky kolem vládní koalice

Zajímavým aspektem je samotné postavení kandidáta Václava Klause uvnitř vládní koalice. Ta totiž není jeho navrhovatelem. To samozřejmě není nic neobvyklého a pokud jedním z bodů koaliční smlouvy není jasná podpora nějakému společnému kandidátovi, je zcela normální, že Občanská demokratická strana Klause jednohlasně podporuje, lidovci tápou a Strana Zelených jej odmítá a staví vlastního kandidáta Jana Švejnara, kterého potom prosazuje společně s opozičními socialisty.

Přesto se právě při volbě prezidenta projevila obrovská hodnotová rozdílnost právě mezi občanskými demokraty a Zelenými. Z projevů, které předcházely volbě, zmiňme zejména pozoruhodně šokující projevy Martina Bursíka a Kateřiny Jacques, které si co do razance útoků vůči Klausovi mnohdy nezadaly s aktivistickými výkřiky Jiřího Paroubka, nebo Davida Ratha.

Tato jednota a příklon Zelených k tomu, docílit především „nezvolení Klause“, který je vykreslen jako úhlavní nepřítel bude ještě dlouho otevřenou ranou a bezpochyby se podepíše na budoucím vývoji politické situaci v ČR.

Frustrace z politické scény a nové otázky

Podivnost, které jsme byli v předchozích dnech svědky, pravděpodobně vyvolá znechucení „demokratickou politikou“ u té části občanů, kteří byli až doteď k politické scéně shovívavější. Na české politické scéně lze již delší dobu vysledovat řadu negativních jevů, které se na budoucnosti musí logicky podepsat.

Například je nějaký čas dávno patrná flagrantní ignorace názoru veřejnosti, a to především v zahraničně politických otázkách typu vybudování americké radarové základny, nebo Lisabonské smlouvy. Připočteme-li k tomu sílící nespokojenost s vnitřní politikou, která po absurdní podobě prezidentské volby pravděpodobně dostoupí v nejbližších měsících vrcholu, nabízí se otázka – můžeme v české politice očekávat nějaké zásadnější změny státu quo?

Jako vždy je budoucnost otevřená, ale již nyní se nabízí jedna možnost. Skutečně lze s největší pravděpodobností očekávat systematické posilování pozic komunistické strany. Ta i přes výkřiky „proto-antikomunistů“, jakými jsou třeba Jaromír Štětina, nebo Martin Mejstřík v několika posledních letech prodělává rozsáhlé vnitřní, názorové a ideové (i když ne možná příliš patrné) změny a zatímco etablované strany (jejichž potenciál zdá se dnes vyčerpaný) vzájemně hašteřily, komunisté posilovali své pozice. Sobotní výsledek ve formě nezvolení prezidenta nebyl koneckonců ničím jiným, než výsledkem toho, čeho dosáhnout chtěli. Kvůli náhle nemocným zákonodárcům napomohla KSČM – svým nehlasováním – patové situaci.

Selhání politických stran při prezidentské volbě a ukázka jejich neschopnosti, nekompetence a vlastního prospěchářství také budí otázku ohledně toho, jak se v budoucnu bude vyvíjet český politicko-stranický systém. Uvědomí si „etablované strany „své selhání a bude východiskem revize složení vlastní členské základny a postupné nahrazování „vyčpělé“ reprezentace novými tvářemi, či se voliči spíše začnou přiklánět k úplně novým myšlenkám a politickým stranám? Udrží si dichotomie pravice-levice do budoucna stále svůj význam, nebo dojde k jejímu definitivnímu rozmělnění?