Archive | Květen, 2008

Reakce Dělnické strany na rozhovor s autory projektu Chcete je?

demonstrace dělnické stranyRedakce Délského potápěče požádala Dělnickou stranu o stanovisko k rozhovoru s autory projektu “Chcete je?”. Na naše otázky nám prostřednictvím Tiskového odboru DS odpověděl předseda této strany, Tomáš Vandas.

Děkujeme tímto předsedovi Dělnické strany za odpovědi na otázky a doufáme, že tento druhý rozhovor (z připravované série) přispěje k rozpoutání skutečně svobodné a necenzurované diskuse o otázkách (nekontrolovaná imigrace z Třetího světa, selektivně uplatňovaná “lidská práva”, dvojí metr při uplatňování svobody slova a shromažďování atd.), které se v dnešní době kriticky dotýkají nejen České republiky a českého národa, ale i celé evropské civilizace a osudu všech lidí evropského původu na celém světě. Redakce Délského potápěče.

Jaký je Váš názor na kampaně typu “Neonácek, chcete ho?” (nebo dřívější “Buď hodný na svého místního nácka”)?

TV: Já takové kampaně chápu jako nezbytnou součást dnešní doby, kdy je nutné neustále hledat vnitřního nepřítele. A tak jsou na tapetě všichni ti, co říkají své názory nahlas a neohroženě. Dnes každý, kdo má kritický názor na Evropskou unii, na umístění amerického radaru, na příliv imigrantů, korupci, kriminalitu atd., je označen za neonacistu, špiněn a pomlouván.

Jaký je Váš názor na postoje autorů kampaně “Chcete je?” ohledně Národní strany (respektive jaký je Váš názor na Národní stranu) a Dělnické strany?

TV: Co se týká Národní strany, nebudu se vyjadřovat. My jsme vzájemnou spolupráci okusili a jak se říká, stačilo to. V názorech autorů kampaně na Dělnickou stranu mě překvapuje, že jsou až příliš ovlivněni médii. Dělnická strana nikdy nepropagovala, nepropaguje a ani tak činit nebude, nacistickou ideologii. Jsme stranou, která má svůj program založen na třech pilířích: národní, sociální a konzervativní. To, že nyní zaznamenáváme masivní příliv mladých lidí je pro nás důkazem, že jdeme správnou cestou. A slova o neonacistech jednoznačně odmítám.

Jaký je Váš názor na postoje autorů kampaně “Chcete je?” ohledne “kriminalizace” všech “komunistických a nacistických myšlenek”?

TV: Podle mého názoru je to nesmysl. Kdo určí, zda ta a ta věta či názor je komunistický či nacistický? Pokud někdo veřejně hajluje či chválí Adolfa Hitlera, je již podle našich stávajících zákonů postižitelný. A že se tak neděje v souvislosti s komunistickými pohlaváry, to je jen důkaz, že zde přetrvává spřízněnost s komunistickým režimem. Takže jaké další kriminalizování, jaké nové zákony, když nefungují ani ty současné?

Jaký je Váš názor na postoje autorů kampaně “Chcete je?” ohledně zlehčování “obušku fašismu a extremismu” proti nepohodlným názorům (je tím míněno, zda je podle vás osočování z “extremismu” zneužíváno k diskreditaci nepohodlných názorů, jedinců a organizací)?

TV: To už jsem de facto odpověděl k první otázce. Ano, jsem přesvědčen o tom, že taková nařčení – extremisté, rasisté, populisté, neonacisté – jsou záměrně zneužívána k diskreditaci názorů, které nezapadají do proudu dnešní doby.

Jaký je Váš názor na zařazení Rusů vedle Vietnamců, Arabů a Afričanů…?

TV: Myslím, že všeobecně je nutné odmítnout trend masivní imigrace, ať se již týká kohokoliv. Pokud chceme, aby naše země zůstala česká, musíme být nekompromisní, obnovit kontroly na hranicích a vypovědět ze země všechny ilegální přistěhovalce. Chce to jen jediné, změnu vlády z liberální na nacionalistickou.

S pozdravem

Tomáš Vandas, předseda DS.

Posted in Rozhovory

Fotbal a identita

Vedení FIFA v noci ze čtvrtka na pátek téměř jednomyslně odhlasovalo plán, který by měl zásadně omezit přístup cizích hráčů do domácích fotbalových soutěží. Jedná se o tzv. zásadu 6+5, podle které by každý tým měl zahajovat zápas alespoň s 6 národními fotbalisty. Prezident světové fotbalové federace Sepp Blatter ve prospěch plánu 6+5 argumentuje tím, že mnohé kluby kvůli fotbalové migraci ztratily svoji identitu: “Postupem let ztratily těmito nákupy nejprve lokální, regionální a nakonec i národní identitu”, říká Blatter doslova.

Fotbal jako masový konzum

Pravidlo 6+5 by se logicky dotklo nejlepších evropských týmů – typickým příkladem je londýnský Arsenal, který je proslulý skupováním nejlepších hráčů světa a často obviňován z toho, že tak dělá na úkor výchovy vlastních talentů.

Dříve, než začneme protestovat nad tím, že záměr FIFA je neslučitelný s evropskými hodnotami, jak ostře deklaruje Evropská unie, je lepší zamyslet se nad dnešní podstatou fotbalu a masových sportů vůbec. Jsou ještě pořád hrou, místem sportovního ducha a odpočinku diváků?

Je nepochybné, že tradice masových sportů vyjadřuje již od dob starověkého Říma ono pověstné „chléb a hry“. Davu je nabídnuto odreagování se, částečný únik z každodenních problémů, ale zároveň možnost ventilace vlastních emocí, jak pozitivních, tak negativních.

To je ovšem do jisté míry podstatou každého kulturního vyžití. Proto na počátku moderní éry začala každá země tehdy „civilizovaného světa“ podporovat fotbal, lední hokej, baseball, každá podle vlastní tradice a preference.

S nástupem globalizace se cosi změnilo. Fotbal ztratil punc sportu a stal se spíše útočištěm globálního byznysu, trhem, kde proudí finanční toky astronomických hodnot a místem, kde gigantické obchodní společnosti nabízejí otupělému davu své výrobky. Sportovci (v tomto případě fotbalisté), přestávají být skutečně sportovním vzorem, ten tam je antický ideál antického Diskobola, místo toho pomáhají prodávat symboly globalizovaného světa (Pepsi, Coca-colu) a určují trendy extravagantních účesů.

Fotbal jako týmová spolupráce, obětování se pro společný cíl a hra, ztrácí svůj smysl. Kde dříve hrála stěžejní úlohu píle, kamarádství, tvrdý trénink a osobnost trenéra, která dovedla tým stmelit do jednoho muže, tam dnes létají miliardové sumy. Světoví multimiliardáři, kteří dnes vlastní většinu špičkových klubů, si mohou dovolit skupovat největší hvězdy z jednotlivých evropských lig. Ochuzují tak méně významné evropské soutěže a většinu fotbalového talentu agregují do „skupiny vyvolených“.

Tragické je, že tato skupina není vytvořena přirozeným vývojem a skutečnými sportovními a technickými dovednostmi hráčů, ale primárně tím, že jsou hráči s nejlepšími fyzickými a technickými schopnostmi skupováni touto elitou. Letošní semifinále Ligy mistrů, kde tři ze čtyř týmů pocházely z anglické Premiér League (Manchester United se nakonec stal vítězem celé soutěže), je přímým důsledkem těchto jevů a popřením původního smyslu.

Fotbal jako globální hra na sport

Zglobalizování fotbalu není jen problémem pro pestrost jednotlivých národních lig, ale úzce souvisí i s postavením fotbalu na světové a vzájemným soupeřením na mezinárodní scéně. Naturalizování potomků imigrantů ze severní Afriky například ve Francii a jejich pozdější starty za národní fotbalový tým jinak „bílé“ Francie, mohou být samozřejmě obrovským plusem a zvýšit kvalitu daného národního týmu, pokud se však děje v masovém měřítku (jak pozorujeme dnes), nastává problém.

Návrh, který FIFA nakonec odsouhlasila, postihuje pouze problematiku jednotlivých klubů jednotlivých lig. Národní reprezentace, jejichž kádry začínají být čím dál více složené z naturalizovaných evropských cizinců, jsou ovšem přímým odrazem zglobalizování fotbalu na národně ligové úrovni.

Byť nepřímo souvisí s masovou imigrací, vyjadřuje zajímavou otázkou, která je s ní spojena. Z čistě kvalitativního hlediska je fakt, že například francouzská fotbalová reprezentace je složená z valné většiny z naturalizovaných cizinců, pro francouzský fotbal pozitivem. Na druhou stranu potlačuje možnost vyniknutí domácích, „domorodých“ hráčů.

Příliš otevřená imigrační politika, jíž je tato situace vyústěním, ochuzuje v tomto případě nejen „domorodé“ Francouze, ale především země původu takových hráčů a degraduje mezinárodní sportovní soupeření na globální hru mezi týmem A a B. Představme si hypotetickou situaci, kdy v budoucnu bude každý národní tým rovnoměrně složen z hráčů evropského původu, asijského původu, či afického, nebo původu blízkovýchodního. Potlačením identit jednotlivých národních týmů dojde ke „zplanetárnění“ celé soutěže a pozbude smyslu mluvit o soupeření Anglie, Francie, Brazílie, Itálie, Ruska, Číny, Řecka, Japonska, Austrálie, Spojených států atd. Půjde o soutěž nečitelných klubů s červenými, modrými, bílými a kanárkové žlutými dresy.

To je důvod, proč je nařízení FIFA správným krokem. Je nadějí na to, že časem se jednotlivé národní ligy vrátí do původních kolejí. Oslabí sice kluby, počítané mezi světovou špičku, ale na druhou stranu zvýší konkurenci mezi jednotlivými týmy. Nejde však ve sportu a ve fotbale zvláště, náhodou právě o to?

Posted in Politika

Shromáždění na podporu srbského Kosova


Posted in Politika

Polemika o transhumanismu – setkání první

tvarAutor: Radim Lhoták

Sešli jsme se, abychom pohovořili o základních a nezodpovězených otázkách dnešní doby: Je současný svět západních liberálních demokracií výsledkem zákonitého vývoje od zaostalých tradičních společenství k dokonalejší společenské formaci? Je vědecké poznání a technologický pokrok v podmínkách volné soutěže cestou k rozvoji člověka a k lepšímu životu všech lidí? Hovořit spolu budou filozof a zástupce České asociace transhumanistů.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Věda a technologie

Rozhovor s autory projektu CHCETE JE?

Netuším, kde pan František Valeš vzal svůj titul, ale téměř každý absolvent alespoň devíti tříd základní školy ví, co je to presumpce neviny. Alespoň je tak vidět, jak si Heilcom (jak Helsinský výbor příznačně nazýváme) představuje lidská práva a svobodu slova – podle hesla „Vaše práva končí tam, kde to určíme my“. Což je velmi smutné s ohledem na nepochybně pozitivní aktivity, které Helsinský výbor vykonává v oblasti dětí či seniorů.

Spuštění vašeho projektu provázel silný šum na mediální scéně, mimo jiné vůči vám vystoupilo hned několik zástupců různých lidskoprávních sdružení a různých spolků „hlídačů demokracie“, kteří si ovšem demokracii představují jinak, než my dva (doufám) – tj. volnou soutěž názorů bez cenzury a zákazů. Jak dnes „protikampaň“, zaměřenou vůči „CHCETE JE?“ ohodnotil, ozvaly se pověstné „potrefené husy“?

CHJ: Tak z našeho pohledu kampaň splnila to, co jsme od ní očekávali – a sice vyvolat diskusi na téma „negativa imigrace ze třetích zemí“. Pojali jsme to poněkud provokativním způsobem, ale v zemi, kde je nejčtenějším periodikem bulvární deník, to byla jediná možnost, jak naším projektem oslovit široké vrstvy občanů. Ony zmiňované „potrefené husy“ se samozřejmě ozvaly – jmenovat mohu pana Marcela Wintera z Česko-vietmanské společnosti, jehož aktivity vůči vietnamským občanům nejsou tak nezištné, jak jsme poukázali v článku na www.chceteje.cz a Helcom (Český Helsinský výbor), jež prostřednictvím pana Mgr. Františka Valeše škemral u našeho webhostera, aby náš web znepřístupnil s odkazem na Zák. č. 480/2004 Sb. a § 260 TZ. Netuším, kde pan František Valeš vzal svůj titul, ale téměř každý absolvent alespoň devíti tříd základní školy ví, co je to presumpce neviny. Alespoň je tak vidět, jak si Heilcom (jak Helsinský výbor příznačně nazýváme) představuje lidská práva a svobodu slova – podle hesla „Vaše práva končí tam, kde to určíme my“. Což je velmi smutné s ohledem na nepochybně pozitivní aktivity, které Helsinský výbor vykonává v oblasti dětí či seniorů.

Osobně jsem se setkal s názory lidí, kteří, ačkoli jsou mimo jakékoli spektrum názorů, řekněme „silně vlasteneckých“, přesto považují „CHCETE JE?“ za vtipnou odpověď na projekt „CHCETE HO?“ Důvěrná otázka: nemyslíš si, zda náhodou váš projekt nepřeskočil ve statistice návštěvnosti onu bezduchou a nic neříkající, jistě však extrémně drahou aktivitu Člověka v tísni? Bylo by to příznačné – bohatě dotovaná kampaň „proti neonacistům“ (uboze zpracovaná a ve výsledku mířící mimo) se míjí účinkem, zatímco parodie na ní sklízí úspěch…

CHJ: Nepochybuji o tom, že náš projekt je ve svém dopadu na zvolenou cílovou skupinu, s ohledem na mediální citaci a například návštěvnost webu rozhodně úspěšnější než trapnost, kterou vyprodukoval Helcom a Člověk v tísni na webu chceteho.cz. A to neberu v potaz vynaložené finanční prostředky. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění – hned na začátku upozorňuji, že nechováme sebemenší sympatie k neonacistům, avšak zveličovat nebezpečí těch pár stovek individuí, kampaní za miliony považujeme za naprosto nesmyslné. Opět odkážu na web www.chceteje.cz, kde je naše vyjádření k této trapnosti. Navíc způsob zpracování kampaně vede k dojmu, že její autoři nejspíš žádného neonacistu posledních 10 let neviděli. S oblibou tvrdím, že ta jejich kampaň je na stejné úrovni jako když by nás panna poučovala o sexu…

Média, kdoví proč, si vzala do hlavy, že projekt „CHCETE JE?“ je produktem Národní strany. Pokud vím, nikdo z vás členem NS, ani jiné strany není, dokonce jste mimo jakékoli aktivistické „pronárodní“ spektrum, alespoň co vím. Jaký je Tvůj osobní názor na aktivity různých „konzervativně-národoveckých“, „pronárodních“ atp. skupin a organizací v ČR?

CHJ: Národní strana je mediálně viditelný a vděčný subjekt a patrně jako první dala na svůj web odkaz a informace o našem projektu. To nejspíš média vedla k tomu, že chceteje.cz je projektem Národní strany. Co se týká dalších „konzervativně-národoveckých“ skupin a organizací – je těžké se v nich vůbec orientovat, natož k nim zaujmout objektivní postoj. Na první pohled jsou plné slov a žádných činů, plné negativismu… Každopádně je nutné říct, že co je v naší zemi považováno za archaismus nebo radikalismus, je v mnoha vyspělých demokraciích naprosto normální – vlastenectví, patriotismus, pozitivní vztah k vlastní k zemi. Od těchto hodnot se odráží obyčejná lidská poctivost, ochota pomáhat druhým a naopak odpor k nepravostem. A věřte – že jako autoři projektu chceteje.cz – máme srovnání: hodně cestujeme po celém světě (pracovně i soukromě), máme nadhled a nenecháme si vnutit postoje všech těch lidskoprávních aktivistů, kteří v životě neopustili své státem dotované kanceláře.

Nejsem jistě sám, kdo poslední dobou pozoruje jeden velmi znepokojivý jev. Řada organizací, které jsem považoval za autentické hlasatele vlasteneckých myšlenek, dnes participuje na aktivitách neonacistů. Mám na mysli všechny ty různé autonomní nacionalisty, národní korporativismy atd. Dělnická strana, která se kdysi účastnila tzv. „pronárodní pětky“ iniciované Národní stranou, se dnes netají kooperací s neonacisty a umožňuje jim dokonce kandidovat. Asi nemá smysl, vyptávat se po Tvém názoru na nacisty, nicméně zkus v pár větách formulovat, proč se před neonacisty mít na pozoru a proč by se zejména mládež měla takových skupin, byť se mnohým jejich názory mohou zdát zprvu sympatické, vyvarovat…

CHJ: Uf teď jsi mě trochu zaskočil… netušil jsem, že v rámci rozhovoru budu dělat osvětu určenou pro teenagery :-) …ale vážně: nacismus je ideologie zrůdná a nebezpečná stejně jako komunismus. Jen měřítka nenávisti jsou rozdílná. Nacismus upřednostňuje práva masy nad právem jednotlivce, likviduje vše pozitivní, včetně hospodářství. A co je podstatné – nacismus je ideologie protinárodní, protičeská. Proto bych neváhal všechny ty „Národní odpory“ a podobné zvratky nazvat kolaboranty a vlastizrádci. Špiní památku všech čestných lidí této země, kteří svůj život položili v boji s nacismem. A hlavně – každý, kdo nabízí jednoduchá řešení problémů, by měl být podezřelý – jednoduchá řešení složitých problémů neexistují. Cestou, jak ochránit mladé lidi před sympatiemi k nacistům je vzdělávání – nikoli však prostřednictvím irelevantních trapností tvůrců kampaně chceteho.cz pánů Budaře či Eichlera (mimochodem bývalého neonacisty).

Jak osobně nahlížíš na stav mediální a politické svobody v Česku? Nebylo by lepší tzv. „extremistické spolky“ nechat veřejně prezentovat své názory, aby tak byly, lidově řečeno, na očích a zasahovat proti nim jen v případě jejich násilné činnosti nebo pokusu o ní? Jak vnímáš sílící trend využívání obušku „extremismu“ a „fašismu“ proti většině názorů, které se odmítají řídit médii šířenou mainstreamovou mentalitou nemyslícího a nekritického stáda?

Tady se pohybujeme na trochu tenkém ledě – osobně a to zdůrazňuji, že mluvím pouze za sebe a nikoli za ostatní z projektu CHCETEJE.cz, jsem pro úplnou kriminalizaci všech nacistických a komunistických myšlenek. Tyto dvě ideologie zničily po celém světě stovky milionů životů, desítky zemí přivedly k hospodářskému krachu a bídě. Například v USA platí téměř neomezená svoboda slova, my v ČR však na rozdíl od USA máme zkušenost jak s nacismem, tak i s komunismem. Naši demokracii je nutné bránit proti těm, kteří ji chtějí zničit. Uvědomuji si však nebezpečí ostrakizace nepohodlných názorů prostřednictvím antinacistických resp. antikomunistických zákonů. Nejsem právník, abych to dokázal plně posoudit, je to opravdu složitý problém.
Co se týká pomyslného obušku „extremismu“ a „fašismu“ proti nekorektním názorům, nevnímám to jako silný problém – myslím, že je to trochu generační otázka a otázka času. V nové generaci Čechů vidím velkou naději. Dnešní maturanti jsou intelektuálně mnohem dále, než jsme byli my. Nenechají si jednoduše podsouvat názory z médií, od všech těch našeptávačů v rolích novinářů jakou jsou Pavel Eichler (bývalý nacista) nebo Martin Komárek (bývalý svazák), kteří mění názory a životní hodnoty podle momentální situace. Nekonzumují tupě TV publicistiku, umí si udělat vlastní názor a zároveň ho i obhájit. Jsem v tomto optimista do budoucna. Do té doby budeme muset vydržet útoky hlídačů politické korektnosti, kteří nás budou chtít dostat za mříže pokaždé, když našimi názory vybočíme z mantinelů politické korektnosti…

Vraťme se nyní k obsahu kampaně „CHCETE JE?“. Řadu kritiků pohoršily úvodní ironizující profily, inzerující potenciální imigranty a zdůrazňující jejich „přednosti“. Kromě senegalského muslima a dvou Asiatek jste ovšem také „obsadili“ Rusa – jmenovitě „vysiluje z čečenské války“. Není varování před Rusy tak trochu podkopáním celé kampaně? Chápu, že spoustě lidí v ČR vadí to, co se děje například v Karlových Varech, ale dávat do jedné řady příslušníky země, patřící k evropskému civilizačnímu okruhu a nelegální imigranty z třetího světa. . .?

Ještě jsi zapomněl na profil libanonských sebevražedných atentátníků… no co se týká Rusů – samozřejmě stejně jako u jiných imigrantů zobrazených na defaultní stránce našeho webu nijak nepaušalizujeme, pouze ukazujeme konkrétní lidi. Přestože i já znám slušné a bezproblémové Rusy, je nutné říci, že v mnoha případech v Rusku končí to, čemu Ty říkáš „evropský civilizační okruh“ za hranicemi Moskvy a Petrohradu. Ruskojazyčné gangy patří v Evropě mezi ty nejbrutálnější kriminálníky a zejména ruské vnímání hodnoty lidského života je na jiné úrovni, než u nás. Navíc jaksi většinou nepochopili, že již nejsme žádný jejich satelit, na který mají automaticky právo… a rád bych upozornil, že v profilu Rusa na našem webu není ani slovo o čečenské válce.

Jaké máte s „CHCETE JE?“ plány do budoucna? Plánujete další projekty, popř. nějaké happeningy a veřejné akce?

V této chvíli čekáme, jak dopadne šetření policie ohledně trestních oznámení podaných na náš server. Jakékoli odhalování našich plánů tak považuji nejen za předčasné, ale především za netaktické. Každopádně děkujeme všem občanům, kteří nás podporují, nabízejí pomoc a finanční dary. V případě potřeby rádi pomoc přijmeme. Do skončení vyšetřování bude nadále aktualizován server www.chceteje.cz , někteří z nás se však chtějí věnovat novému projektu souvisejícímu se situací v Kosovu.

Na závěr se vždy sluší ponechat poslední slovo tázanému. Takže Tě poprosím o pár slov na závěr pro čtenáře a přeji mnoho zdaru!

Díky za prostor. Chci jen všem čtenářům, kteří se dostali až k závěru tohoto rozhovoru říct jediné: myslete vlastní hlavou, dělejte si vlastní úsudek. Nebojte se mluvit o nepopulárních tématech, nenechte se svázat politickou korektností. Autocenzura a strach mluvit o věcech, které nás trápí je nejlepší cestou totality. A to nesmíme připustit.

Posted in Rozhovory

M. Polreich: Šanghajská organizace spolupráce není zdaleka asijskou záležitostí

Kdysi před dávnými lety, když jsem chodil do Obecné školy chlapecké v tehdejším Německém Brodě jsme se učili v hodinách zeměpisu, že Evropa je asijský poloostrov. Dlouho to znělo z hlediska geopolitického i jiných „civilizačních” přístupů dosti úsměvně. Dnes však mnohým úsměv na tváři jaksi tuhne. Myslím, že při pohledu na Asii k tomu není důvod. Proto tato má úvaha. K jinému závěru bych ale došel, pokud se díváme jen sami na sebe a na naše dosavadní jistiny, ke kterým se jaksi staromilsky upínáme.

Takže nejprve k Asii samé. Příliš jsme si zvykli se na ni dívat, ani ne tak s nadhledem, jako spíše z výše. Ocenili jsme jen Japonce a přehlédli jejich minulost i ambice. Občas vzpomeneme Koreu jako historický symbol žhavosti studené války a jsme rádi, že Vietnam ač s potížemi, se stává součástí dávné historie. Neopakujme však známá fakta i když názory mohou být rozličné. Jsme v dnešní dynamické a rychle se měnící době. Nejde jen o celkový progres a hospodářský růst dokumentovaný nám laikům úchvatnou architekturou.

Mění se sama asijská společnost. Pro někoho snad stále ještě pomalu, ale předně po svém. Navíc se vymyká naším daným stereotypům. Třeba Čína je pro nás již těžko zařaditelná a to z jakéhokoliv pohledu. I ta rudá vlajka je symbolem a znamením obsahu jen pro lidi, kteří nemají k disposici fakta o reálném životě a nebo nemohou vyskočit ze své omezenosti a rozšířit si nutný rozsah vnímání. Ale i Indie se vydala na cestu ne ghándíovským solením své budoucnosti. Svoboda či raději nezávislost se pojí s váhou země a pozor – i mocí. Viděl jsem v té zemi tolik bídy a špíny, že jsem byl přesvědčen, že „do smrti nebudu mít klid”. Ani to není pravda.

Vraťme se trochu ke geopolitice. Korea a Vietnam je historie, boje na Ussuri mezi Čínou a Sovětským svazem již nikdo nevzpomene. Proběhlé války (celkem tři) mezi dnes již jadernými mocnostmi Indií a Pákistánem jsou v současné době mimo realitu. Obě země se staly na sobě vzájemně závislými spojenci. Stálo by samozřejmě dobře vědět, jak se to mohlo stát. Bohužel nebylo to výsledkem skutečného snažení americké diplomacie v podstatě od jejich oddělení, ale světe div se, kredit musíme dát dnešnímu, jak rádi označujeme, již jedinému „darebáckému” státu – Iránu.

Řada dohod hospodářských, finančních, investičních o vzájemné spolupráci, včetně výstavby plynovodu protínající tyto země, byly uzavřeny s Iránem pod patronací Šanghajské organizace spolupráce.

Ta se však neomezuje jenom na ekonomickou stránku. Do svých aktivit zahrnuje i otázky bezpečnostní. Je to boj proti tzv. „třem zlům” extremismu, separatismu a terorismu.
Naše média o Šanghajské organizaci spolupráce v podstatě neinformují. Při navyklém zjednodušeném myšlení se snaží posunout celou věc do roviny možné konfrontace či soupeření. Prostě hledání nepřítele na trochu širším fóru než je naše lustrování. Je to nebezpečný přístup, navíc daleko od znalosti věci a reality perspektivního vývoje. Vraťme se tedy k samotné organizaci.

Podmínky vzniku jsou zcela přirozené a plně odrážely geopolitický vývoj poslední doby. Bipolární svět zanikl a námi vnímaná unipolarita, dle které se USA měly stát jedinou supervelmocí s globální kapacitou, se jaksi nerealizovala. Byla to jen prázdná teorie k naší osobní správné identifikaci a našemu přimknutí se k mocnějšímu. Svět byl a zůstal i ve svých potřebách, problémech ale i své schopnosti, k jejich řešení multipolární. Je příliš rozmanitý. Nedává prostor při správě světa pro jednoho. Je pro všechny. Jednotící nutnost není totiž v naší moci a vojenské síle, ale ve vědomí odpovědností a řešení svých problémů – ve své slabosti.

Proto se snažíme mít fungující univerzální organizaci jakou je OSN i jednotná pravidla svého chování jako je systém mezinárodně právní. Není však vše ideální a proto pro podporu a řešení svých problémů jsou vytvářeny regionální organizace.

Šanghajská organizace spolupráce byla založena v roce 2001, ale první přípravy vedoucí k ustavení tohoto seskupení byly předloženy již v roce 1996 na konferenci v Šanghaji. Členy se staly Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Statut přidruženého člena má Mongolsko, Indie, Pákistán a Irán. Poslední dva, zvláště pak Irán, uvažují o plném členství.

V Šanghaji bylo ustaveno organizační středisko, prozatím jen sekretariát, víceméně s technickou funkcí. Organizace však zvažuje vytvoření pevnější struktury stálého útvaru, který by byl schopen řídit činnost. Dosud nejsou ustaveny jiné orgány pro řízení zcela nutné. Ty mají být přizpůsobeny rozsahu a obsahu poslání organizace. Vše je ve vývoji, organizace se pravděpodobně bude otvírat jiným členům či pozorovatelům a tím i upevňovat svoji nutnou strukturu.

Základními zásadami organizace je plné respektování ustanovení Charty OSN a dodržování mezinárodního práva. Zásady jistě bohulibé a dokonce nyní aktuální a to hlavně pro jisté tendence kupodivu západních zemí, a to včetně našeho ministerstva zahraničních věcí, že pokud OSN není schopno řešit některé problémy, je nutno postupovat i mimo jeho organizaci. Příklady uskutečňování tohoto přístupu nemusím, ani nechci uvádět.

Ale i mezinárodní právo samotné je zpochybňováno oživováním nových teorií, že vlastně nositelem suverenity by neměl být stát, jak dáno již od Vestfálské smlouvy po ukončení třicetileté války v roce 1648, ale každý jednotlivec na základě úvahy, že vlastně lidé jsou nositeli svých „lidských práv” a ta jsou univerzální a jako taková by se měla chránit, samozřejmě bez zřetele na hraniční omezení. Nakolik je tato teorie oprávněna a zda nemá sloužit jen k zastření jistého mocenského interesu, to ponechám k samostatné úvaze každého. Avšak s tím, že i naše stará dobrá Evropa kdysi kolonizovala svět pod vznešeným heslem šíření civilizace a vyspělé kultury.

Cíle Šanghajské organizace jsou soustředěny do oblasti politické a hospodářské spolupráce, bezpečnosti a hlavně v boji proti terorismu, proti extremismu a fundamentalismu a odmítnutí jakéhokoliv separatismu. V zájmu pravdy je třeba uvést, že se dnes již nejedná pouze o záměr, ale dochází v oblasti bezpečnosti ke společným vojenským cvičením, propojováním zbraňových systémů.

Ale mnohem vlivnější a politicky významnější je spolupráce ekonomická . Do této kategorie spadá již zmiňovaný plynovod z Iránu do Indie přes Pákistán, ropovod z Ruska do Indie a plánované jsou další investice s využitím technické i finanční kooperace. Pod dojmem výše uvedených fakt upozorňuji na základní změnu vztahu Indie a Pákistánu. Obě země se staly vzájemně na sobě závislé díky kooperovaným dodávkám ropy z Iránu.

Organizace má však i značný mezinárodně politický význam. Rozšiřuje své kontakty na přední země Latinské Ameriky, kde je pro spolupráci po jistých politických změnách příznivá atmosféra. Přebírá ale i jinou funkci a charakteristiku. A to důležitou roli, kterou kdysi mělo hnutí neangažovaných států, ostatně dnes opět v nové organizační struktuře jak se ustanovila na svém summitu v Havaně, kde se zúčastnilo okolo sto státních delegací a skoro sedmdesát hlav států.

Příznivé vztahy se snaží navázat s touto organizací i země ASEANu jako celek i jednotlivě. Mimo ve své snaze o spolupráci nezůstává ani Japonsko a Jižní Korea. Je to pochopitelné. Jedná se organizaci po OSN s největší univerzalitou, s obrovským geografickým rozsahem i lidským potenciálem. Navíc deklarované cíle mají pozitivní charakter a je možno se s nimi snadno ztotožnit.

Zůstává nám k zodpovězení ještě jedna, ale velmi závažná otázka – vztah k USA. Úvodem jsem popíral teorii ( u nás velmi propagovanou a převládající) o unipolárním postavení USA . Nikdy tomu tak nebylo. Motivaci našich politiků jsem se snažil charakterizovat. Není však z hlediska vytváření globálního bezpečnostního prostředí tak podstatná.

Chybou však bylo, že i mnozí představitelé současné americké administrativy se postavili do role vítězů a svému výjimečnému postavení ve světě uvěřili. Tento přístup neobrážel skutečný stav světa a Ameriku čeká nutná změna. Změna na základě vlastního přehodnocení podkladových faktů. Stylizování Šanghajské organizace spolupráce jako programového oponenta USA, a nebo přímo rivala i když svými důsledky se tak může jevit v podmínkách amerického nepochopení nutné spolupráce není oprávněná.

Uveďme pouze jediný příklad – již zmiňovaný Irán. Nic nebránilo tomu, aby USA využily svých tradičních vztahů s Indií a Pákistánem a v jistém stádiu jednání nevstoupily do smlouvy o plynovod – technicky i investičně. Bylo by to možné nebo alespoň pravděpodobné. Plnila by se tak i další funkce. Hledání novou formou řešení problému Iránu jinými než násilnými prostředky. Nakonec máme příklad při postupné normalizaci vztahů se Severní Koreou.

Je třeba si uvědomit, že i v tak složité situaci v jakém se nacházíme vzhledem k problémům, které musí řešit společnost globálně, je nutno hledat prostor pro spolupráci a vytvářet pro ni podmínky. Změnit přístup k Šanghajské organizaci v tomto kontextu je nyní rozhodující.

Není to asi tak snadné, když si uvědomíme současné zneužívání násilností mladíků vyšlých z tibetských klášterů i přípravy na olympijské hry v Pekingu. Politická motivace těchto aktivit právě v dnešní době je k nepochopení, ale jednoznačně kontraproduktivní ve snaze narušit podmínky zcela nutné spolupráce při řešení problémů. A buďme upřímní sami k sobě: Právě těch, které stojí zvláště před Amerikou.

Ano dnešní Šanghaj je i Amerika, stejně tak, jak jsem již uvedl, Evropa je Asií. To je o globální odpovědnosti.

Příspěvek M. Polreicha byl odvysílán také Českým rozhlasem 6 .

Zdroj: Res Publica

Posted in Geopolitika

Alain de Benoist: Nový pohled na starověké a současné demokracie, část 1

“Obhájci každého režimu tvrdí, že je to demokracie,” napsal George Orwell. [1] Nejde však o současný fenomén. Guizot poznamenal v roce 1849: “Slovo ‘demokracie’ je tak mocné, že žádná vláda a strana se neopováží existovat, nebo jen myslet že může, bez toho, že by neměla toto slovo vepsané na zástavě.” [2] Dnes to platí ještě víc, než kdykoli dříve. Ne každý je demokrat, ale všichni předstírají, že jimi jsou. Není diktatury, která by sama na sebe nepohlížela jako na demokracii. Bývalé komunistické státy východní Evropy se nejenom prezentovaly jako demokratické, jak to dokládala jejich ústava [3], ale se chloubily i tím, že ony jsou jediné skutečné demokracie, oproti “formálním” západním demokraciím.

Téměř jednomyslnost o slovu “demokracie”, ačkoli není vždy podložena důkazy, dává pojmu demokracie morální, až téměř náboženský obsah, který od samého počátku brání další diskusi. Mnozí autoři uznávali tento problém. V roce 1939 prohlásil T.S. Eliot: “Když slovo dosáhne univerzálního posvátného charakteru…, tak jako dnes slovo demokracie, začínám pochybovat, jestli přes všechny pokusy dát mu smysl, vůbec něco znamená.” [4] Bertrand de Jouvenel byl ještě konkrétnější: “Diskuse o demokracii, argumenty v její prospěch nebo proti ní poukazují často na určitý stupeň intelektuální povrchnosti, protože není tak úplně jasné, o čem ta diskuse vůbec je.” [5] Giovanni Sartori k tomu dodává v roce 1962: “Určitým paradoxním způsobem může být demokracie definována jako vzletné slovo pro něco, co neexistuje.” [6] Také Julien Freund poznamenává, poněkud ironicky: “Tvrdit o sobě, že jsem demokrat znamená málo, protože kdokoli může být demokratem protikladným způsobem – jak po způsobu Američanů nebo Angličanů, tak i jako východoevropští komunisté, Konžané nebo Kubánci. Je naprosto přirozené, že za takovýchot okolností odmítám být demokrat, protože můj soused může být přívržencem diktatury, zatímco se bude dovolávat slova demokracie.” [7]

Tak můžeme vidět, že univerzální propagace termínu demokracie moc nepřispívá k objasnění jejího smyslu. Nepochybně potřebujeme jít o krok dále.

První myšlenka kterou je potřeba odmítnout – myšlenka, které si stále někteří cení – je že demokracie je určitým produktem moderní doby a že demokracie znamená “vývojový stupeň” v dějinách politických režimů. [8] Toto tvrzení však není podloženo žádnými fakty. Demokracie není ani “moderní”, ani více “vyspělejší” než jiné formy vlád. Vlády s demokratickými tendencemi se objevovaly v průběhu historie. Všímáme si, že lineární pohled užívaný v těchto typech analýz může být mimořádně zavádějící. Myšlenka pokroku, když ji aplikujeme na politický režim, nedává žádný smysl. Když někdo souhlasí s tímto typem lineárního uvažování, tak je pak jednoduché dát větší váhu tvrzení o “samozřejmosti” demokracie, která podle liberálů, vznikla “spontánně” v oblasti politiky, tak jako trh “spontánně” reaguje na logiku poptávky a nabídky. Jean Baechler poznamenává: “Pokud přijmeme hypotézu, že lidé jako zvířecí druh (sic) spontánně touží po demokratickém režimu, který jim slibuje bezpečí, prosperitu a svobodu, tak poté musíme dospět k závěru, že v okamžiku, kdy se tyto požadavky naplní, tak se automaticky objeví demokratická zkušenost i bez toho, aby byl zapotřebí nějaký rámec idejí.“ [9]

Co přesně jsou tyto „požadavky“, které vytváří demokracii asi tak, jako oheň způsobuje teplo? To vyžaduje bližší prozkoumání.

[1] George Orwell: Selected Essays (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1957), str. 149.
[2] François Guizot: De la démocratie en France (Paris: Masson, 1849), str. 9.
[3] Georges Burdeau si všímá toho, že soudě podle vnějších znaků, v rámci jejich federálních organizací, jsou zákony Sovětského svazu podobné těm ve Spojených státech a v rámci jejich vládních soustav je Sovětský svaz podobný Anglii. La démocratie (Paris : Seuil, 1966), str. 141.
[4] T.S. Eliot, The Idea of a Christian Society (London: Faber & Faber, 1939).
[5] Bertrand de Jouvenel, Du pouvoir (Geneva : Cheval ailé‚ 1945), str. 411.
[6] Giovanni Sartori, Democratic Theory (Westport, CT: Greenwood, 1962), str. 3.
[7] “Les démocrates ombrageux,” Contrepoint (December 1976), str. 111.
[8] Jiní autoři zastávají presně opačné stanovisko. Pro [Friedricha Daniela Ernsta] Schleiermachera je demokracie “primitivní” politická forma ve srovnání s monarchií, která je ve shodě s požadavky moderního státu.
[9] “Le pouvoir des idées en démocratie,” Pouvoir (May 1983), str. 145.

Posted in Historie

21. května 2008 – Den hanby, den špinavosti

Česká vláda dnes na návrh ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberka fakticky uznala tzv. nezávislost Kosova, když souhlasila s navázáním diplomatických styků. Završila tak český podíl na znásilnění Srbska, tolik podobný osudu Československa 1938.

Dnešní den – 21. května roku 2008 – potvrzuje, že léta končící na osmičky přinášejí pro naší republiku a pro český národ často osudové události.

Dnešní den a rok 2008 znamená pro český národ DEN HANBY, DEN ŠPINAVOSTI, protože je spojen s pošlapáním naší cti i suverenity, když jsme uznali jako samostatný stát quasi-republiku Kosovo, když jsme tím zneuctili OSN a její rezoluce, když jsme odhodili bratrské vztahy se srbským národem, když jsme se dobrovolně přihlásili do stavu poslušných vazalů a zůstali hluší k informacím o novopečené quasi-republice.

Vláda, která toto krajně zákeřně provedla, přes odpor veřejnosti i zvolených představitelů národa včetně prezidenta, si nezaslouží, aby nám dále vládla. To není otázka jedné nebo druhé politické strany, je to otázka národní cti.

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.
Ostrava, 21. května 2008

Prohlášení MUDr. Dolečka bylo převzato ze stránek Res Publica a redakce Délského potápěče se k němu připojuje.

Další prohlášení serveru Res Publica ke dni hanby a zrady spáchané zkorumpovanou, protinárodní a protievropskou vládou si můžete přečíst zde – Hanebné rozhodnutí hanebné vlády.

Posted in Politika

Ruské tanky se chystají na Prahu?

V České republice je protiruská fobie posílena tím, že hraje jeden z klíčových argumentů pro-radarové lobby. Dokonce nejsou výjimkou takové názory, které otevřeně uznávají výstavbu amerického radaru jako taktický a strategický nesmysl (pokud by ten měl „chránit“ svobodný svět před nebezpečnými režimy středního východu) a podporují jej právě jen proto, „abychom se definitivně vymanili z vlivu Ruska“.

Pro-radarová klika v Česku musela zaplesat, když jistý redaktor MF Dnes poodhalil roušku „tajemství ideového původu“ iniciativy Ne Základnám. V jakémsi bezvýznamném ideologickém plátku české radikální levice nelezl rozhovor jednoho z předních představitelů antiradaristů, Jiřího Májíčka (který je mimochodem členem organizace Socialistická solidarita), který se v rozhovoru s jistým v Česku žijícím sympatizantem Hizballáhu rozplýval nad porážkou Izraele v nedávném konfliktu.

V krásné literatuře by se napsalo; „bác ho“, teď je všechno jasné a šmytec. Kdoví proč toto „překvapivé zjištění“ přispělo nejenom k jistému posílení do té doby velmi chabého argumentačního arzenálu radaristů, ale také k nepochopitelnému získání na jistotě, že protiradarové aktivity jsou financovány Ruskem. A opravdu. S články a „jasnými zjištěními“ o ruských penězích, potajmu strkaných po balících do kapes „hrstky bezvýznamných křiklounů“ jakoby se najednou roztrhl pytel.

Jen těžko se mi ovšem hledá souvislost mezi Májíčkem a jeho sympatiemi k Palestincům, odporem k vybudování americké radarové základny jako faktu a Ruskem, které vše korunuje, posílá sem špiony, financuje rozvratnické aktivity a usiluje o získání nadvlády nad světem. Rusové zkrátka přicházejí a spas se kdo můžeš! Nebýt Karla Pacnera a jeho „špionologie“, už bych se bál, že nastává nový hon na čarodějnice, tentokrát na baťušky.

Na druhou stranu nemusí být přinejmenším od atmosféry honu na čarodějnice příliš daleko. Českou politickou a mediální scénu, nebo alespoň její nemalé část postihl nebezpečný nešvar, ne náhodou založený na reminiscentu, kterého jsme se před dvěma desítkami let rádi zbavovali – reminiscentu „studenoválečnického“ myšlení – na Rusko je nahlíženo jako na agresora, zaostalou, málem barbarskou zemi. Pomalu nad vším, co pochází z Moskvy se ohrnuje nos, vše protiruské se naopak vítá.

Rusko pomalu může na všechno – brání sebeurčení národů a snaží se podkopat směřování kontinentu vstříc „evropské demokracii“ podporou „srbského šovinismu“ (ale podpora gruzínského šovinismu ze strany USA nevadí, protože je protiruská), zavírá podnikatele a brání tak svobodnému rozvoji neoliberální ekonomiky (to, že podobně jako se Putin zachoval k Chodorkovskému, se kdysi zachovala i vláda USA vůči Marthe Stewart) a brání demokratickému rozvoji svého okolí, čímž je myšlena „slavná“ oranžová revoluce, která Ukrajinu naopak ještě více destabilizovala a mnozí její představitelé si výhodně namastili kapsyuv.

Vůči uměle vytvářené hrozbě Ruska se jako protiváha staví Spojené státy, které se ale v tom, co Rusku vytýkají, nechovají jinak a možná ještě hůře. Do sfér ruského zájmu Moskva zatím nevyslala jediného vojáka. Američané mají základny na všech kontinentech a velká koncentrace jich je „překvapivě“ ve státech, obklopujících Rusko.

Putinovi nebyl nikdy prokázán podíl na vraždě Litviněnka, natož novinářky Politkovské, přitom je obviňován z ďábelských nedemokratických snah a záměrů likvidovat svobodomyslnou opozici. Existence jasně nedemokratického, až diktátorského gruzínského režimu proamerického Saakašviliho, který opoziční činovníky nechá zbít pořádkovými jednotkami, je ovšem v pořádku.

Vytrvale jsme zásobování traktáty o nesvobodě ruského mediálního a politického prostředí. Prostředí jisté není ideální. Ovšem co si pod slovem ideální představit? Rusko nelze poměřovat pohledem západoevropského liberálně-demokratického státu a nikde není psáno, že pouze liberální demokracie západoevropského střihu je svobodný systém, mající naději na to, být za svobodný uznán také „mezinárodním společenstvím“. Řeči o skryté totalitě se míjejí s realitou.

V Rusku existují svobodné a regulérní volby, kterých se účastní hned několik stran. Drtivá podpora Putina nebo jemu nakloněných politických stran je fakt, je upřímná, nevynucená a všechno, jen ne zfalšovaná. Pouze „mezinárodní společenství“ se s tím odmítá smířit. Zatčení miláčka Gary Kasparova na demonstraci, rozpuštěné kvůli nepokojům (načež je šachový guru za pár hodin propuštěn), vyvolává obrovské pozdvižení a pobouření „demokratické veřejnosti“. Škoda, že podobná pozornost není věnována i zákonům typu Patriot Act, nebo Violent Radicalization and Homegrown Terrorism Prevention Act, vzešlých z lůna „země svobody.“

České prostředí nezůstává studenoválečnické rétoriky bohužel ušetřeno. Ostře protiruská argumentace, někdy až hraničící s apriorním vymezováním se, přesně kopíruje onu známou bipolární rétoriku, dnes ovšem s opačnými znaménky. Do současného Ruska si mnozí jedinci a různé skupiny zjevně promítají svou frustraci z neschopnosti a nemožnosti zacílit jakékoli mezinárodní směřování k jedinému světlému bodu, ignorují fakt, že bipolární svět dospěl ke svému rozkladu je potřeba hledat nové, multi- polární cesty zahraniční politiky.

V České republice je protiruská fobie posílena tím, že hraje jeden z klíčových argumentů pro-radarové lobby. Dokonce nejsou výjimkou takové názory, které otevřeně uznávají výstavbu amerického radaru jako taktický a strategický nesmysl (pokud by ten měl „chránit“ svobodný svět před nebezpečnými režimy středního východu) a podporují jej právě jen proto, „abychom se definitivně vymanili z vlivu Ruska“. To je ovšem silně smutné, protože (přistoupíme-li na neoliberální žargon) náklady převyšují zisky.

Prosazení amerického radaru přes dvou třetinový odpor české veřejnosti a tím arogantním stylem, který předvádí česká vláda, sice povede k tomu, že budeme mít slibně nakročeno k tomu, stát se po Polsku dalším „odloučeným pracovištěm“ vlády USA, nicméně markantním způsobem posílí především komunisty, kteří se už dnes profilují na marasmem zanesené politické scéně jako vhodná alternativa pro frustrované voliče a typická strana protestu.

Komunisté mají nyní naději na velmi pozitivní volební výsledek, který za dobu existence České republiky nepamatují. A paradoxně budou moci poděkovat svým odvěkým imperiálním nepřátelům. To vše jen pro to, aby třída radaristů a bojovníků „za lepší zítřky“, která si z mrtvoly radikálního antikomunismu a vyvolávání duchů studené války udělala smysl života a politického bytí, cítila zadostiučinění, že to Rusům konečně natřela.

Otázka dnes nestojí, zda s Rusy, nebo s Američany. To je reminiscent zkostnatělého bipolárního myšlení, jehož znovuoživování představuje fundamentální problém. Podobná otázka dnes nemůže být položena, protože samotná podstata globalizujícího se světa vylučuje, aby jakákoliv forma realistické politiky ignorovala souseda vlastního geografického prostoru a politicky se vůči němu vymezovala, pokud s ním není v jasném konfliktu. To se očividně neděje, ale paradoxně se dělá vše pro to, aby k tomu došlo. Rusko potřebujeme a nemůžeme jej ignorovat. V opačném případě hrozí geopolitický konflikt, který nebude vinou „ruského militarismu“, ale „ruský militarismus“ bude logickým důsledkem oživení mrtvoly studené války.

Nesmyslné strašení ruskými tanky ničemu nepomůže. Buď se Evropa vyrovná s faktickou existencí multipolárního světa a pochopí unikátní možnost vzájemných korektních vztahů s Ruskem, nebo dá přednost studenoválečnické atlantické rétorice a antagonistickému vymezování se za třetí stranu. Pak ale sama ztratí.

Posted in Geopolitika

Problémy v ráji – rasové nepokoje na Havaji, Fidži a Nové Kaledonii

Každý, kdo zastává názor, že tropické ostrovy jsou imunní vůči rasovým nesvárům, by měl věnovat pozornost Fidži. Ostrov trpí eskalující rasovou válkou, která prohlubuje problémy původních obyvatel Fidži a Indů, importovaných v 19.století Brity, aby zastávali práci na polích. Lze zde vysledovat pozoruhodné paralely mezi Havajskými ostrovy a Fidži: vlajky obou států mají v sobě zakomponovanou britskou vlajku (Union Jack), obě země jsou turistickými letovisky, jedna jako druhá má výrazně zemědělsky zaměřenou produkci specializovanou na tropické plodiny.

Původní kultury obou zemí byly v 19.století pokřesťanštěny, ačkoli zbytky původních kultur se zachovaly do dnešních dnů. Obě souostroví spadaly pod anglosaské vlády, které zasely sémě budoucího neštěstí zatažením ekonomicky výhodné cizí pracovní síly na oba ostrovy, kde jejich úkolem byla práce na plantážích.

Británie přestala hrát roli rozhodčího mezi původními obyvateli Fidži a Indy v roce 1970, kdy garantovala zemi nezávislost, jež byla příčinou vážných politických problémů. Indové, jež jsou třicetiosmiprocentní minoritou, kontrolují většinu ekonomiky v zemi, Fidžijci naopak mají pod kontrolou armádu. Fidži zažilo čtyři převraty v posledních 20 letech, poslední z nich se uskutečnil v prosinci 2006, důvodem všech bylo rasové napětí. Mnoho nejvzdělanějších Indů nabylo názor, že je na Fidži nečeká žádná budoucnost a emigrovalo.

Dříve než se multikulturalisté pokusí prosadit názor, že kořeny problému tkví v anglosaském “rasismu”, měli by svůj zrak obrátit k Nové Kaledonii, jež je zámořským francouzským územím. Původní obyvatelé, známí pod názvem Kanakové, zde tvoří 45 procent populace, běloši 35 procent, zbytek obyvatelstva je smišeného asijsko-pacifického původu. Existuje zde dlouhodobé napětí mezi bílou populací a Kanaky – občas zacházející až k násilným střetům – a demografická bilance je natolik politicky citlivá, že od roku 1996 nebyla zveřejněna žádná statistika týkající se etnicky původního obyvatelstva. Násilí nabylo vrcholu v roce 1988, o deset později byla schválena dohoda povolující referendum o nezávislosti země, které by se mělo uskutečnit v roce 2014.

Jak vidno, rasové napětí existuje všude, kde žijí lidské rasy: palmy, pláže a tropické slunce nejsou účinnou protilátkou.

Délský potápěč ve spolupráci s magazínem American Renaissance připravuje překlad článku “Diversity in Hawaii” (AMREN 5/2008) pojednávající o výbušné situaci v tomto padesátém spolkovém státě USA.

Vše vypadá v pořádku na tomto klidném souostroví, které v roce 2006 navštívilo 7,5 milionu turistů. Ale není tomu tak. Havaj je časovaná bomba, s populací, která se výrazně liší od zbytku země. Je to jediný stát, který nikdy neměl bílou většinu a který má mocnou asijskou politickou třídu, která klade velký důraz na své etnické zájmy. Současně však roste neklid mezi původním obyvatelstvem Havaje, které čím dál více podporuje agresivní hnutí za nezávislost.

Situace je o to zajímavější, že Havajské ostrovy mají obrovskou strategickou hodnotu a jsou klíčovou součástí vnější obrany Spojených států – jsou rovněž mocenskou základnou, ze které Spojené státy uplatňují svůj vliv v Pacifiku a na Dálném východě (na jeho území se nachází radarové stanice, sonografy a odposlechy rádiového provozu, které mají za cíl monitorovat nepřátelskou činnost v Pacifiku).

Posted in Geopolitika

Vychází nové Élements

Vychází nové číslo časopisu Élements, který vydává francouzské nakladatelství Le Labyrinthe a rediguje Alain de Benoist.

Jako tradičně jsou každé Élements věnovány určitému fenoménu. Tématem 128. čísla je násilí, což evokuje i vkusná titulní strana filmové postavy “bad boye” Alexe z kultovního filmu Mechanický pomeranč.


Francouzský časopis Élements je známý tím, že publikuje národnostně rozmanitou škálou autorů a neomezuje se tedy pouze na autiory domácí provenience. Nejinak je tomu i v nejnovějším čísle.

Michael Maffesoli se v obsáhlé eseji věnuje problematice ritualizace násilí. Zajímavými příspěvky nad tématy vztahu násilí a globalizace přispěli Paul Masquelier a Xavier Raufer.

Kmenový a dlouholetý autor Élements Jean Claude-Valla se v článku Communisme et fascisme vrací k věčnému tématu totalitních režimů a jejich společného základu v určitých stavebních principech moderní společnosti, Günter Maschke připomíná aktuální téma, a sice třicet let od “bouřlivého roku 68”. Za zmínku stojí také rozsáhlý rozbor díla státologa, právníka a dlouholetého přítele Carla Schmitta, Juliena Freunda.

Hutný, téměř čtyřicetistránkový obsah časpisů doplňují obsáhlé informace z kultury, recenze, pozvánky, samozřejmě také reflexe akcí. Nechybí různé humorné sekce, charakteristický kaleidoskop a tradiční úvodník Roberta de Herteho.

Objednávat lze zde.

Posted in Zajímavé knižní tituly

Ivo Vašíček: Násilí – základ lidské společnosti

Boj o přežití a expanzivní snaha dominovat jsou naprosto přirozenou vlastností všeho živého. Mnozí živí tvorové se za tímto účelem organizují do hierarchizovaných skupin. U hmyzu je tento princip kódován už před zrozením jedince. Vymezení práv se děje vždy pomocí násilí, a nebo pomocí hrozby násilí. V přírodě je pomocí násilí a jeho hrozby určován přístup k potravě, právo být na nějakém teritoriu, případně právo množit se.

Člověk uplatňování násilí a jeho hrozby zdokonalil a transformoval ho do právního a mocenského systému. Specializace lidských činností integrovaná v dělbě práce deleguje výkon násilí a hrozby násilím na různé úřady a instituce.

Politický systém následně určuje co lidé dělat mohou, co nemohou a co musí. Právo na život je v individuálním měřítku zajištěno zákonem, který uplatňuje policie a soudy. Stejně tak je udržováno individuální právo na majetek. Nebýt hrozby násilí (vězení a jiné tresty), musel by svůj majetek a život hájit každý samostatně. Množství krádeží a vražd je přímo úměrné účinnosti a reálnosti společností organizované hrozby. Nečinnost policie, či liknavost a zkorumpovatelnost soudů snižuje ochranu těchto základních práv, kvůli níž byly zmíněné instituce zřízeny.

Státní systém však činnost „násilím hrozících“ institucí různě rozšířil a rozšiřuje. Výběr daní je samozřejmostí, primárně sloužil k financování institucí chránících práva těch, kteří stát platí. Lidé, kteří stát původně potřebovali pro svoji ochranu, nad ním ztratili kontrolu. Dnes už jsou daně určovány na základě subjektivních potřeb státního aparátu. Ten také určuje i další práva a nepráva, jejichž respektování hrozbou násilí vynucuje.

Lidé se tak postupně stávají nesvéprávným stádem, kterému musí být určeno co nesmí konzumovat, co nesmí říkat a psát, co nesmí a musí dělat. Stále více se rozšiřuje uplatňování práv, která od státu žádají ti kteří jej neplatí. Stát stále více rozdává a přiděluje zdroje těm, kteří udržují politiky a příslušný aparát u moci (korumpující bohatí a sociálně slabé masy neschopných). Ostatní nutí pod hrozbou násilí, aby platili co jim stát určí, případně je donutí k odevzdání majetku.

Současný stát se postupně stává stále více nástrojem parazitů, kteří si ve státem uplatňované hrozbě násilí našli svůj způsob přežití a expanze.

Posted in Politika

Stát a svoboda

popelniceAutor: Radim Lhoták

Západní civilizace dospěla do stádia, pro něž nenacházíme v historii lidstva obdobu. Proces globalizace s jeho ekonomickými, technologickými a ekologickými atributy je posuzován jako přirozená evoluce, jako spontánní a nutný vývoj, který se vymyká cílevědomému směřování i plánování a je výsledkem rozmachu lidských sil při jejich interakci s reálným prostředím a hledání rovnováhy ve světovém chaosu.

Continue Reading

Posted in Filosofie

Tomislav Sunic: Liberální dvojsmysly a jejich lexikální a právní důsledky

Jazyk je mocnou zbraní v rámci legitimizace jakéhokoli politického systému. V mnoha případech připomíná jazyk liberálního Západu způsob vyjadřování někdejšího Sovětského svazu, ačkoli liberální média a politici užívají slov a frází, jež jsou naoko poněkud méně neomalená a naplněná skutečným obsahem, než ty užívané tehdejšími komunistickými představiteli a státem ovládanými médii.

V západním akademickém světě, médiích a veřejných prostorech byla dosažena úroveň komunikace zabraňující konfrontační polemice, uchylující se k termínům zbavených svého reálného významu. Obecně řečeno, liberální systém se vyhýbá negativnímu zveličování a vyhýbá se hloupým podobenstvím, které státem ovládaná média Sovětského svazu svého času užívala se záměrem vynutit si souhlas a vlastní verzi politické korektnosti.

Naopak média v liberálním systému v plné shodě se svou ideologií historického optimismu a pokroku jsou zamilována do obrovského množství povznášejících přídavných jmen a příslovců, často zdůrazňující pojmy jako “svoboda projevu”, “lidská prava”, “tolerance” a “rozdílnost”. Mezi současnými obyvateli Západu panuje rozšířená domněnka, že pojmy skryté za těmito květnatými slovy musí být brány za něco samozřejmého.

Zde je však protimluv. Jestliže je svobodný projev “samozřejmostí” v liberálních demokraciích, pak slovo “samozřejmost” nemusí být neustále opakováno, může být vyřčeno jednou, maximálně dvakrát. Samotné adjektivum “samozřejmý” tak frekventované v mluvě liberálních politiků, že může ve skutečnosti skrývat určité nejistoty, ba i sebepochybnosti těch, jež je používají. Za neustálým vtloukáním těchto slov a výrazů, speciálně slov jako “lidská práva” a “tolerance”, liberální systém zřejmě něco skrývá, pravděpodobně absenci opravdového svobodného projevu. K jasnější ilustraci tohoto bodu bych běžnému občanu žijícímu v liberálním systému doporučil se zaměřit na příklad komunistické rétoriky, jež byla obdařena podobnými svobodomyslnými termíny, zatímco ve skutečnosti poskytovala málo svobody a ještě méně svobodného vyjadřování.

Verbální prolhanost

Postmoderní liberální diskurs má svůj vlastní arzenál slov, který lze označit adjektivem “orwellovský” nebo ještě lépe “dvojsmyslný”, či jej jednoduše nazvat verbální prolhaností. Francouzi používají termín “dřevěný jazyk” (la langue de bois), Němci “betonová” řeč (Betonsprache) k popisu skrytého byrokratického a akademického jazyka, jež nikdy neodráží politickou realitu, a jehož hlavním účelem je vést masy k pokřivenému chápání této reality. Nicméně současní autoři se snaží vyhýbat pejorativnímu termínu “liberální dvojsmysl” preferujíc zakrývající označení “nekognitivní jazyk užívaný k manipulativním nebo predikativním analýzám.”

I přes svou jemnější a méně neomalenou verzi má dvojsmyslná liberální řeč, velmi podobná komunistickému “dřevěnému jazyku” jen velmi chudý pojmový systém. Stejně jako komunistický jazyk je poznačena patosem a pokusy o vyhýbání se konkretním věcem. Na jedné straně má tendence být agresivní a plná odsudků vůči svým kritikům, zatímco na straně druhé je plna chvalozpěvů, zejména v souvislosti s multirasovými experimenty. Uchyluje se k metaforám jen zřídkakdy založených na historických analogiích a často vytržených z historického kontextu, zejména při označování svých oponentů všobecně použitelnými, “hubu zavírajícími” slovy, jako například “rasisté”, “antisemité” nebo “fašisté”.

Výběr zkrašlovatelů jazyka je v souladu s všepřevažujícím liberálním volným trhem, který zpravidla užívá samá superlativa pro volný obchod se zbožím a službami. Je ironií, že bylo určitou výhodou žít v komunistické lingvistické síti. Za komunistickou sémiotikou ve východní Evropě se totiž vždy objevovaly všelidové pochybnosti, jež velkou měrou napomáhaly běžným občanům dešifrovat politické lži a rozlišovat přátele od nepřátel.

Komunistický “meta-jazyk” může být nejlépe popsán jako negativní odraz vynucené víry, ve kterou občané nikdy skutečně nevěřili, a to včetně komunistických funkcionářů, kteří se jí v soukromí otevřeně vysmívali. Tato verbální prolhanost finálně vyústila v pád komunismu jak v Sovětském svazu tek ve východní Evropě.

Oproti tomu v liberálním systému politici a učenci – nehledě na masy- stále věří každému slovu demokratického diskurzu. Zdá se, že existuje méně heretiků, nebo chcete-li disidentů, kteří se odváží kriticky posuzovat skladbu a sémantiku liberální dvojsmyslné řeči. Oficiální zprávy na Západě jsou v dokonalém souladu s vládnoucími zákony, a proto jen zřídkakdy zapřičiňují násilné nebo negativní ohlasy mezi obyvatelstvem.

Jistě, liberální systém povoluje masové protesty a veřejné demonstrace, dovoluje svým kritikům vyslovit otevřený nesouhlas s určitými špatnými zahraničněpolitickými rozhodnutími. Různé politické a lokální politické skupiny nepřátelské liberálnímu systému se často pokoušejí získat veřejnou podporu svou obhajobou či odmitáním určité záležitosti, ať již jí je odpor k americké vojenské přítomnosti na Blízkém východě, či protest proti zkorumpovanosti některého z místních politiků. Ovšem v rámci nepsaného pravidla můžeme opravdu jen zřídka kdy vidět shromáždění či masové demostrace v Americe, Evropě nebo Austrálii napadající samotnou podstatu parlamentní demokracie a liberalismu, nehledě na odhalení sebeoslavného jazyka vládnoucí liberální třídy. Konání veřejných protestů s transparenty ve stylu “Pryč s liberální demokracií!” by jen stěží bylo systémem tolerováno. Tyto verbální ikony přestavují v liberalismu zakázanou zónu.

Zářnými příklady liberálních dvojsmyslů jsou výrazy jako “politická korektnost”, “nenávistný projev”, “odlišnost”, “tržní demokracie”, “výuka etnické citlivosti” a mnoho, mnoho dalších. Je ale často zapomínáno na fakt, že platnost tyto výrazy jsou relativně nové, a že jejich etymologie je pochybného původu. Tyto výrazy se v moderních liberálních slovnících objevily koncem sedmdesatých a na počátku osmdesátých let a jejich tvůrcové jsou většinou ignorováni.

Jen zřídka někdo vznese dotaz, kdo těmto slovům dal platnost a obdařil je současným významem. Abstraktnost podstaty těchto termínů je do očí bijící. Kupříkladu výraz “politická korektnost” se poprvé objevil v americké angličtiné a neobsahoval žádný explicitní politický význam; jednalo se spíše o žertovný, ponižující výraz pro osoby, které nejdou s dobou, jako například kuřáci cigaret nebo jedinci zastávající názory, které jsou považované za nedostatečně “in” nebo “cool”. Postupně, zejména po pádu komunismu, pojetí politické korektnosti nabylo velmi vážného a disciplinárního významu.

Příklady politických chvalořečení a hanobení v liberalismu jsou často vyjádřeny sentimentálními a nebo naopak animálními slovy. Když se nejchvástavější “svobodná” média v liberálním systému pokouší glorifikovat určité události nebo osobnosti odpovidající zásadám politické správnosti, obvykle použijí neutrální jazyk obdařený občasnými superlativy, s primárním zájmem nerozrušit své čtenáře, jako například: “Demokratické kruhy na Ukrajině, jež byly obětmi vládních machinací, nabývají na postavení a početnosti za účelem získání volebního uspěchu”.

Taková pochvalná prohlášení musí být šikovně skryta za neutrálními termíny. Naopak ve snaze utišit kritiky systému napadající základy liberální demokracie, vládnoucí elity a jimi často placené žurnalistické poskoky užijí mnohem cílenějších slov, tak trochu v linii s někdejší sovětskou stylistikou, například: “Tato hulvátská individua z ulic Quebecu či Sydney svou ultranacionalistickou agendou a šířením nenávisti opět jednou ukázala svou pravou podstatu tkvící ve zrůdném nacistickém odkazu”. Významný americký konzervativní autor Paul Gottfried píše: “Evropská, kanadská a australská levice jde ještě dále v trendu převzatém z amerických zdrojů: trvá na kriminalizaci politicky nekorektních projevů údajně navádějícím k “fašistickým excesům”.

První závěr, jenž si můžeme načrtnout, je ten, že liberalismus lépe ohlupuje masy nežli komunismus. Díky záplavě slovních spojení zbavených významů, jako “lidská práva” a “demokracie” na straně jedné a “nacismus” a “fašismus” na straně druhé, funguje myšlenková kontrola a intelektuální represe mnohem lépe. Proto jsou v liberálním “měkkém” systému pro potenciálního heretika motivy ke svrhnutí systému ve skutečnosti prakticky vyloučené. Liberalní systém je postaven na historické konečnosti, protože zde již jednoduše není komunistického souputníka, jenž by mohl přijít se svou vlastní reálnou či surrealistickou “pohádkou o svobodě”. Liberalismus tudíž vytváří dojem nejlepšího systému- jednoduše proto, že na obzoru nevidět jinou soupeřící myšlenku.

Posted in Politika

Ludvík Svoboda: Filosof – básník Friedrich Nietzsche, část 2

Druhá perioda Nietzschova působení je velmi krátká. Je najednou poznamenána rysy tehdejší pozitivistické vědy, jež pokračovala v osvícenské střízlivosti. Je ostře protimetafysická a nechce ani slyšet o náboženství, umění, etice. Jen věda a vědecké poznání nyní Nietzsche zajímá. Bez milosti kritizuje své dřívější modly Schopenhauera a Wagnera. Opakuje si stále: Staň se tím, kým jsi, neočekávej hlubší kulturní obrodu z Bayreuthu, kde Wagner oslavuje náboženské a filosofické omyly lidstva. Obrodu lze čekat jen od vědy.

Do tohoto Nietzschova vědeckého usilování silně zasáhne darwinovská přírodověda se svým evolucionismem, vedoucím — pokud je protiracionalisticky pojat — k biologizujícímu pohledu na člověka. A ten Nietzsche plně zaujal a uchvátil. V jeho smyslu vytváří pak svou filosofii, včetně nauky o nadčlověku. Ale předtím ještě musí dojít k vnitřnímu obratu.

Pro tento obrat je příznačný spis Lidské, příliš lidské, (Menschliches, Allzumenschliches), psaný v letech 1876—79. Mezi Nečasovými úvahami a tímto spisem leží “krize a svlékání kůže”, jak se Nietzsche sám ex post vyjádřil. Žil totiž v nejbližším sousedství smrti. Aforisticky psané dílo nese podtitul “Kniha pro svobodné duchy”. Je to jakási filosofie člověka. Jedná o všem možném: o svobodě a spravedlnosti, o dobru a zlu, o pravdě a lži, o soucitu, studu, naději, o náboženství, zvláště křesťanském, o kultuře vůbec, o umělci, básníku, spisovateli, géniovi, o vědě a vědění, o státu, právu, vládě, národech i socialismu, jakož i o ženě, lásce, přátelství a mnohém jiném. Nietzschovo přemítání vychází z podezíravého a pohrdavého pohledu na svět. Chce žít. A aby mohl žít, chytá se všeho. Co nenachází, chce si vynutit. Zklamán soudobou morálkou, potřebuje v něco věřit. Uznává za užitečné i klamy, iluze. Jako nenapravitelný imoralista mluví i zde “jenseits von Gut und Böse” (mimo dobro a zlo). Hledá jistotu a zdraví. Chce se stát pánem nad sebou i nad svými ctnostmi, jimž nechce podléhat. Uvažuje, co člověk je a čím by se mohl stát. Je to příprava k Zarathustrovi.

Než se však pustí do Zarathustry, napíše rychle za sebou Zoru (Morgenröte, 1880 či 1881) a Radostnou vědu (Fröhliche Wissenschaft, 1882), díla sebezáchovná. Zoru (Myšlenky o morálních předsudcích) koncipuje na smrt nemocen, kdy lékaři už rezignovali, Radostnou vědu pak (la gaya scienza) v jasných slunných dnech lednových v Janově, kdy mu svítala naděje na uzdravení. Oba spisy autor později označil jako “úvod, přípravu a komentář” k Zarathustrovi, komentář tedy napsaný před vlastním textem. Pak už následuje hlavní dílo Nietzschovo, filosofická báseň Tak pravil Zarathustra (Also sprach Zarathustra, 1883—85), jež je jádrem jeho tvorby v periodě třetí, poslední. Máme-li dobře pochopit její smysl, musíme znát také dobře jejího autora a způsob jeho filosofování.

Nietzsche byl samotář. Miloval zvláště vysoké hory s ostrým povětřím. Prchl jednou dokonce z té “zapařené koupelny”, jak nazval Itálii, aby “v největší odloučenosti od lidí a společnosti vedl poklidný a přemítavý život v silném, ba rezavém vzduchu”. A jindy, kdy si pochvaluje Horní Engadin s jezerem u městečka Sils-Maria, kam se vždy znova vracel, píše: “Nemůže být kolem mne dost ticha, výše a samoty, abych mohl vnímati své nejvnitrnější hlasy.” Mýlil by se však, kdo by myslil, že jde o únik světu. Nietzsche nehledá klid, mír, štěstí. Hledá “jen pravdu, i kdyby byla nejvýš odstrašující a ošklivá”. Nejlépe se mu přemýšlelo při rychlé chůzi na nekonečných samotářských procházkách. Hledá přitom jen “trochu svobody, trochu skutečného vzduchu života” a bouří se “proti mnohému… nesvobodnému”, co na něm lpí. Cítí se učencem, filosofem a umělcem v jednom. Pěstuje-li “samotářskou morálku” (morale di solitari), pak proto, aby byl užitečný. Myslitelský poklid i vzruch potřebuje, aby mohl pronikavě poznat své poslání, jež musí splnit. Proto miluje filosofickou skrytost života a prahne po sobě (ich lechze nach mir). Chce žít tak, jak myslí, a to, co si myslí, chce přesně vyjadřovat. Nazývá se sám protimorálním filosofem, jemuž jsou nutně zakázány dvě věci: lítost a morální rozhořčení. Neboť chce a musí být nelítostným kritikem celé soudobé kultury.

Z tohoto zaměření tedy vyrostlo hlavní Nietzschovo dílo Tak pravil Zarathustra. Mělo původně “tři akty”, části, z nichž každá byla napsána asi za deset dní. Brzy k nim připojil ještě část čtvrtou, jakési “sublimní finále” pro hrstku intimních přátel. Chtěl ji vytisknout ve dvaceti exemplářích. Sám odhalil smysl svého Zarathustry jen nejbližším přátelům. Gersdorffovi píše: “Nedej se oklamat legendárním způsobem této knížky: za všemi těmi prostými a zvláštními slovy stojí má nejhlubší vážnost a má celá filosofie. Je to začátek, jímž se chci dát poznat — ne víc!” A Erwinu Rohdemu: “Je to jakýsi druh propasti budoucnosti, něco hrůzného, zvláště ve své blaženosti. Vše je v něm moje vlastní, bez vzoru, srovnání, předchůdce; kdo v tom jednou žil, ten se zase vrátí do světa s jinou tváří.” Nietzschovi však jeho dílo ještě nebylo definitivním vypracováním jeho filosofie. Bylo mu jen jakousi předsíní (Vorhalle) k ní. Přemýšlel však a usilovně filosoficky pracoval dál. Vydal ještě řadu spisů a zanechal bohatou literárně filosofickou pozůstalost, nám dnes lehce dostupnou.

Vše, co bylo napsáno po Zarathustrovi, je jen dalším rozvíjením a komentováním předešlého. Ani sloh se příliš nemění. Jsou to aforistické nápady či útržkovité odstavce myšlenek. Za myšlenkově “nejdalekosáhlejší a nejdůležitější” spisy tu Nietzsche pokládá dva. Jednak “předehru k filosofii budoucnosti”, napsanou v létě 1885 pod názvem Mimo dobro a zlo (Jenseits von Gut und Böse), jež sice říká totéž co Zarathustra, “ale jinak, velice jinak”, jednak polemický spis Ke genealogii morálky (Zur Genealogie der Moral, z července 1887), jenž obsahuje “morálně historické studie”, související těsně s knihou předešlou. Pak následují již jen drobné spisky, dodatečně osvětlující leccos z minulosti. Je to Případ Wagner (Der Fall Wagner, 1888) a současně chystaný spisek s ironickým názvem Soumrak bůžků, aneb jak se filosofuje kladivem (Götzendämmerung oder:wie man mit dem Hammer philosophiert), Nietzschova “filosofie in nuce—radikální až k zločinu”. Doplněním k tomu je ještě Nietzsche kontra Wagner. Pak už jsou jen poslední náčrty, zatemnělé postupující chorobou, jež však dosud připouští bleskově přízračné pohledy do básníkova nitra: krutá autobiografie Ecce homo a Antichrist, proklínající křestanství. Mimoto zanechal Nietzsche básnické Dithyramby na Dionýsa.

Vraťme se však k Zarathustrovi. Neuspokojen vědou, vrací se tu Nietzsche v tomto období opět k umění. Ale to, čím ve vědeckém údobí prošel, se mu neztrácí. Zůstává ovlivněn soudobým přírodovědeckým scientismem i s jeho pozitivistickou gnoseologií. Oslavuje svět smyslový, odmítá každou metafysiku. Není nějakého “pravého světa” mimo tento svět či za tímto světem, jak se říkalo. Bůh je mrtev. Přestože to je pro vyznavače vysněných světů náboženských a filosofických bolestné, musíme se pevně postavit na tuto zemi a smířit se s tím, že není posmrtný život a osobní nesmrtelnost. Svět je konečná suma elementů a sil v nekonečném čase. Tyto elementy se neustále nově přeskupují a kombinují, vytvářejíce střídající se ,,stavy světa” (Weltzustände). Jejich počet je ovšem konečný čili opakují se. Po vyčerpání všech možných kombinací musí opět dojít k náVydal ještě řadu spisů a zanechal bohatou literárně filosofickou pozůstalost, nám dnes lehce dostupnou.

Vše, co bylo napsáno po Zarathustrovi, je jen dalším rozvíjením a komentováním předešlého. Ani sloh se příliš nemění. Jsou to aforistické nápady či útržkovité odstavce myšlenek. Za myšlenkově,,nejdalekosáhlejší a nejdůležitější” spisy tu Nietzsche pokládá dva. Jednak “předehru k filosofii budoucnosti”, napsanou v létě 1885 pod názvem Mimo dobro a zlo (Jenseits von Gut und Böse), jež sice fiká totéž co Zarathustra, “ale jinak, velice jinak”, jednak polemický spis Ke genealogii morálky (Zur Genealogie der Mora!, z července 1887), jenž obsahuje “morálně historické studie”, související těsně s knihou předešlou. Pak následují již jen drobné spisky, dodatečně osvětlující leccos z minulosti. Je to Případ Wagner (Der Fall Wagner, 1888) a současně chystaný spisek s ironickým názvem Soumrak bůžků, aneb jak se filosofuje kladivem (Gótzendämmerung oder:wieman mit dem Hammer philosophiert), Nietzschova “filosofie in nuce—radikální až k zločinu”. Doplněním k tomu je ještě Nietzsche kontra Wagner. Pak už jsou jen poslední náčrty, zatemnělé postupující chorobou, jež však dosud připouští bleskově přízračné pohledy do básníkova nitra: krutá autobiografie Ecce homo a Antichrist, proklínající křestanství. Mimoto zanechal Nietzsche básnické Dithyramby na Dionýsa.

Vraťme se však k Zarathustrovi. Neuspokojen vědou, vrací se tu Nietzsche v tomto období opět k umění. Ale to, čím ve vědeckém údobí prošel, se mu neztrácí. Zůstává ovlivněn soudobým přírodovědeckým scientismem i s jeho pozitivistickou gnoseologií. Oslavuje svět smyslový, odmítá každou metafysiku. Není nějakého “pravého světa” mimo tento svět či za tímto světem, jak se říkalo. Bůh je mrtev. Přestože to je pro vyznavače vysněných světů náboženských a filosofických bolestné, musíme se pevně postavit na tuto zemi a smířit se s tím, že není posmrtný život a osobní nesmrtelnost. Svět je konečná suma elementů a sil v nekonečném čase. Tyto elementy se neustále nově přeskupují a kombinují, vytvářejíce střídající se “stavy světa” (Weltzustände). Jejich počet je ovšem konečný čili opakují se. Po vyčerpání všech možných kombinací musí opět dojít k návratu každého stavu světa. Platí tedy “věčný návrat” všeho, co tu kdy bylo (ewige Wiederkunft). Pomyšlení na to není zrovna povzbudivé: vrátí se i vše nízké a sprosté. Z tísně a úzkosti, jež vyvolává toto pomyšlení, nás může vyvést jen vědecky pojatá nauka o nadčlověku. Nadčlověk (Übermensch) budiž naším ideálem. A Zarathustra budiž jeho připravovatelem a hlasatelem. Nietzsche si tu vypomáhá domýšlením Darwinovy teorie, jeho vývojové nauky. Proč by měl být člověk posledním, konečným článkem vývojového řetězce živočišstva? Proč by se nedalo jít za něj a nad něj? Proč by člověk nemohl řídit vývoj směrem k nadčlověku? Je jen nutné, aby byl člověk o této možnosti přesvědčen a chtěl ji uskutečnit. To by byl nejvyšší lidský výkon, vycházející z naprostého přitakání životu, z vůle k životu. To však vyžaduje naprosto nový postoj ke světu, k životu, ke všem posavadním tzv. hodnotám. A tu se stává Nietzsche filosofem kultury.

Posted in Filosofie

Urs Heftrich: Nietzsche v Čechách, část 2

Časové úvahy: kritika Nietzscheho

Z množství výtek vznášených vůči Nietzschovi se jedna osvědčila jako obzvlášť životaschopná: výtka „rozporuplnosti”.[19] Muselo uplynout celé století od uveřejnění jeho prvotiny, než universitní filosofie uznala, že právě „protikladnost” jeho myšlení prokazuje jeho vážnost.[20] Vzhledem k tomu, jak si výpovědi v jeho díle odporují, není překvapením, že toto dílo mohlo sloužit jako ukazatel nejrozličnějším duchovním směrům.[21] Toto bohatství možných způsobů recepce vyjádřil v jedné básni o Nietzschovi výrazným obrazem J. S. Machar:

Continue Reading

Posted in Filosofie

Ivo Vašíček: Stop diskriminaci

V USA schválili zákon, který zakazuje použití informací DNA pro jiné než lékařské účely a vyšetřování zločinů. Zase jsou si ti Američanéi rovnější, ale málo. Moderátor jedné z českých televizí tvrdil, že má maturitu, ale zjistilo se, že nemá. My jsme však s bojem proti dikriminaci dál než v Americe. U nás i vzdělání už přestává být důležité.

V rámci blížícího se našeho předsednictví EU můžeme laťku antidiskriminace pozvednout ještě výše, a předběhnout USA. Můžeme navrhnout a schválit EU směrnici a poté příslušný zákon. Zákon bude zakazovat zaměstnavatelům požadovat informace o vzdělání uchazečů o práci. Musíme odstranit diskriminaci těch, kteří neměli možnost studovat.

Každý musí mít právo dělat práci, jakou chce. Mnozí lidé jsou frustrováni, že jim zlý zaměstnavatel nechce nechat řídit letadlo nebo provádět transplantace orgánů. Musíme nespravedlivému zlu učinit přítrž, toto zlo dosud ovládá i naše školství. Bohužel však současná polofašistická vláda schválila státní maturity. Tento zpátečnický krok by mohl některé jedince diskriminovat. Už jen ten frustrující pocit, že žáky někdo hodnotí, že se někdo opováží tvrdit, že je nějaký žák schopnější je nechutné a ponižující. Podle povolených výzkumů DNA jsme přeci všichni stejně schopní. Pavědecky s tím nesouhlasí pouze rasisté a fašisté a ty je třeba zakázat a zavřít. Už to tady jednou bylo, začíná to známkováním ve škole a končí v plynových komorách.

Naštěstí už i u nás existují školy, kde se neznámkuje, ale zatím nemají patřičnou podporu. Až všichni pochopí velkou pravdu humanismu, bude zrušeno známkování, maturity i zkoušky na vysoké škole. Zabráníme tím, některým jedincům, aby se pomocí diskriminace vyvyšovali nad jiné.

Nespravedlivý je i sport. Nejlepší by bylo sport zakázat, nebo alespoň zakázat soutěžení. Sport je agresivní a ti, kteří nevyhrají, trpí svým neúspěchem. Neúspěšní sportovci prohráli díky diskriminaci, a to je nespravedlivé. Všichni jsme přece stejně schopní a tak není třeba soutěžit. Vítězové jsou stejně bezohlední sobci, kteří nechápou ideály moderní západní civilizace.

Hanba vítězům, práva poraženým.

Posted in Politika

Volby v Srbsku: Sbohem „demokraté”

A je to tady. Začalo předvolební ticho před nejdůležitějšími volbami ve dějinách Srbska. Ty poslední, prezidentské, rovněž velmi důležité, těsně vyhrál „demokratický” kandidát Boris Tadić (viz. zde).

„I Kosovo i Evropa”, tvrdil ve své kampani Tadić. Příběh sice naivní, ale líbivý. Řada voličů uvěřila, že tento muž dokáže zachovat srbskou územní celistvost a zároveň zemi přivést do Evropské unie, o které dodnes hovoří jako o ráji na zemi a jediné možné budoucnosti své republiky.

Více ZDE.

Posted in Politika

Srdja Trifkovic: Dvojí hra EU na Balkáně

Autor: Srdja Trifkovic

Na první pohled se Evropská unie tváří, jako by ji silně znepokojovala možnost, že se Srbská radikální strana stane v neděli nejen nejsilnější stranou v srbském parlamentu – kterou už dávno je – ale zároveň i partnerem právě se rodící koalice po předčasných volbách, které jsou plánované právě na 11. května. Prakticky je to (nebo se to alespoň zdá) jinak.

Úředníci EU v Bruselu a v Kosovu ale dělají vše tak, jakoby vítězství Srbské radikální strany bylo jejich toužebným přáním.

Tvrzení, že je možné, aby Srbsko pokračovalo v procesu začleňování se do Evropy bez ohledu na status Kosova a na postoj vedoucích států Evropské unie k tomuto problému, je pilířem volební kampaně Srbské demokratické strany prezidenta Borise Tadiče a jeho „pro-evropské koalice“. Tadič tvrdí, že je možné, aby Bělehrad prováděl dvojí politiku, pomocí čehož by odmítnutí kosovské nezávislosti nemuselo mít vliv – a tudíž nepřekáželo – samotnému vstupu Srbska do EU.

Continue Reading

Posted in Geopolitika, Historie


Víte, že…

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív