Archive | Srpen, 2008

Egon T. Lánský – Nic nehrozí? Všechno se změnilo. Z hlediska dějin přes noc.

Nejen v Česku donedávna většina politiků a jiných ovlivňovatelů veřejného mínění odprava doleva neustále opakovala (a snad si to i opravdu myslila) že dnes a v dohlední době žádné nebezpečí velkého mezinárodního konfliktu, vyrůstajícího z mocenské polarizace ve světě nehrozí, že polarizace tak nějak skončila a toho, co snad z ní zbylo, ubývá. Teď jsme všichni přátelé, jakoby. Také jsem byl nakloněn tomu věřit, ač má životní zkušenost Žida, přeživšího holocaust i exil za bolševické totality nabádaly k jisté opatrnosti ve víře. A ejhle, vše je najednou jinak, takřka přes noc, díky šílenému pokusu představitele malé postsovětské země vyrvat jednu ze svých ještě menších provincií zcela z ruské sféry vlivu a plně ji připojit ke své zemi. Dějiny jsou nevyzpytatelné, asi proto, že je vyrábějí lidé.

Možná, že si gruzínský prezident Saakašvili myslel, že když vyvolá konflikt, NATO a Američané mu pomůžou, ba že se snad Gruzie rychle stane členem Atlantické aliance. Možná mu to bylo i naznačeno, což si nemyslím, snad si ale, přes všechnu svou americkou výchovu a vzdělání, něco mylně vysvětloval. Tak, či onak, i jako nečlen NATO nás všechny zatáhl do pořádné šlamastiky a jen tím dokázal, že jeho země do NATO nepatří, leda že by ji NATO chtělo obsadit a kontrolovat. Kdyby Gruzie v NATO už dříve byla, museli bychom, od Lotyšska až po Spojené státy, za ni dnes bojovat a bojím se, že bychom měli malé šance zvítězit.

Vše skončilo jak se dalo očekávat: Rusové během několika dnů zlikvidovali gruzínskou armádu a vstoupili do Gruzie, kde jsou dodnes (a kde nejspíš zůstanou výhledově dlouho, ne-li vůbec), ignorovali, či tlumočili si po svém část dohody již podepsali a nový, relativně, zdálo se umírněný, ruský prezident Medveděv s klidem smetl ze stolu všechna varování západních spojenců (USA, EU, NATO), ba i našich, českých stratégů Schwarzenberga a Sobotky (ČSSD), poukázal, že se nemá čeho bát a že my potřebujeme Rusko víc, než ono nás.

Nejhorší na tom je, že má pravdu.

Jsme totiž mimo jiné závislí na ruské ropě a plynu. I ten relativně malý, čerstvě postavený ropovod, vedoucí kaspickou ropu přes Gruzínsko do tureckého přečerpávacího přístavu Ceyhan je nyní na dosah Rusů. Jiný energovod, jenž Rusům a západní, zdůrazňuji západní, Evropě, především Německu buduje bývalý spolkový kancléř Schröder po dně Baltiku činí Evropu ještě závislejší na svém, nyní pravděpodobně na delší dobu „nespojenci”. Do Česka (a na Slovensko) vede ropovod Družba, kterým – dohoda, nedohoda – teče jednou víc a jindy míň. Rychlé náhrady se shánějí těžko.

Hrozba muslimského fundamentalismu a z něj vyrůstajícího teroru, zájmy USA, EU i NATO na mocensky rozkolísaném Středním východě, v Afghánistánu, Pákistánu i v bývalých sovětských republikách, nyní součástech ‚Společenství nezávislých států‘, činí situaci tzv. západního světa dost beznadějnou, tím spíš, že i z geografického hlediska jde spíš o sféru ruského, než západního vlivu. I rostoucí nestabilita v této části světa, kde popularita vzdálených Spojených států je blízko bodu mrazu, je spíše příznivá Rusům, s nimiž zdejší země nemají vážné konflikty.

Navíc, jednota západního světa, jakkoli usilovně předstíraná, je zcela zřejmě pochybná. To je přirozené – relativně svobodné a nezávislé země je těžké seřadit do zákrytu, pokud nejsou zcela přesvědčeny, že to je v zájmu jejich vlastního přežití. Ve skutečnosti je pravdou opak. Ale i kdyby taková jednota existovala, sotva by z ní vyplývala nějaká vážná hrozba mocenského zásahu v kavkazské oblasti. Zásah NATO je nepředstavitelný – sotva by měl nejmenší šanci.

Malé přirovnání: Představme si, že by například vojska venezuelského prezidenta Chavéze, podporující kolumbijské drogové mafie a protivládní revolucionáře, vstoupila na půdu Kolumbie, věrného spojence USA. Kolumbie by je s americkou podporou zahnala a přitom obsadila část venezuelského území. Rusové, spojenci Venezuely by vyzvali USA a Kolumbii aby obnovily starý pořádek. Co by asi Rusové mohli dělat, kdyby je USA a Kolumbie ignorovali? A to zcela pomíjím fakt, že v Latinské Americe by asi Rusko a Chavéz našli více sympatii, než najdou USA a Evropa v Asii. Bohužel.

Truchlivou situaci západního světa, jehož jsme součástí, podtrhuje fakt, že v něm na obzoru není jediný opravdu státník s rozhledem a citem pro mezinárodní politiku. Skutečnost, že vše se odehrává v situaci kdy na čele USA je silácký nepolitik Bush jenž se ještě v době, kdy je ochromen končícím obdobím svého prezidentování snaží ukázat, že dovede měnit svět, zatímco jeho země se chystá vybrat si jeho nástupce (a bez ohledu koho si vyberou Američané, pro ně, pro Evropu i pro svět to bude ulehčení), kdy Evropě vládne exhibicionista Sarkozy (a po něm přijde miniexhibicionista Topolánek se svou partou), Británie je bezmocná a německá paní doktorka Merkelová slibuje Saakašvilimu členství v NATO, ale tiše podporuje podnikání svého předchůdce Schrödera s Ruskem, tudíž má jaksi má svázané ruce, nás sotva může zbavit starostí.

Krátce po skončení kavkazské ‚miniválky‘ jsem napsal, že jde o první splátku za Kosovo. Dnes, poté, co Rusko uznalo nezávislost Jižního Osetie a Abcházie – a ústy svého prezidenta zdůraznilo, že tyto dvě, donedávna gruzínské, provincie už nikdy součástí Gruzie nebudou – jsme obdrželi několik splátek dalších a nikdo neví kolik nás jich ještě čeká.

Tak to chodí, když se bezohledně ignoruje mezinárodní právo.

Převzato ze stránek Res Publica.

Posted in Geopolitika

Oswald Spengler and ‘Faustian culture’

When the first volume of Spengler’s Decline of the West appeared in Germany shortly after the First World War, it was an unexpected success. At this time, Spengler’s idea that the Western civilization is slowly but inevitably entering into its last phase of ‘life’ was in the eyes of the German public confirmed by hardships of the post-war years. Moreover, it provided very much desired answers that rationalised the German post-war suffering into a context of the decline of the Western civilization itself.

But Spengler did not want to provide simple answers for the masses. He was also far for trying to spread pessimism. He merely presented the idea that all cultures are organic entities that go through birth, adulthood, and ultimately their death. The same life course should be expected for the Western world – for the so-called Faustian culture – Spengler believed, and this was the time of its transition from the culture to the civilization.

This transition is characterised among others things especially by migration of people from countryside to city assuring thus their separation from soil – from the experience of natural life. People, instead of experiencing what the real life is – are now separated from it in cities, leading to abstract, from real experience separated ideas and thinking.

The use of the word ‘Faustian’ when describing the Western culture Spengler explained by pointing out a parallel between the tragic figure of Faust and the Western world. Just as Faust sold his soul to the devil to gain greater power, the Western man sold his soul to technics.

It might be now quite easy to see what Spengler had in mind. We rely so much on our technological miracles that we tend to forgot that we would not be able to live without them. This is neither good, neither bad, it is the way things currently are. However, it would be foolish to describe ourselves solely as Nature’s creatures. To ‘return to Nature,’ to ‘live in harmony with it’ as perhaps Rousseau would have is an impossible nonsense, Spengler argues. With the first sparks of fire made by Man, he desires to control the unleashed power, not merely to look at it with awe. The inspiration with Nietzsche is at this point obvious.

The difference between Goethe’s Faust and the Faustian man is thus only one, Spengler said, for the destiny for the latter offers no way to ‘redemption’. Spengler gives just as Julius Evola after him a parallel to a Roman centurion – the Faustian man can face the coming twilight with courage and determination and make his end spectacular, but these are all options left. The optimism must be condemned as weakness to face the inevitable.

Finally, it must be left to the reader to consider for himself whether our civilization truly faces any decline or whether the only remaining option is just to try to hold to the fading banner. What cannot be denied however is that Spengler’s writings give us a certain feeling of melancholy and we can easily imagine Spengler writing before the dusk of the First World War, predicting a tragedy which would wipe away all the things past and leave the Western man with a bleak vision of his inevitable destiny.

Except this eight hundred pages long two volume edition of Decline of the West, other Spengler’s works for instance include Man & Technics or Prussianism and Socialism, which are perhaps more accesible to the first time reader thanks to their shorter length.

Originally passed from Faustian Europe.

Posted in Filosofie

Lesk a bída českého „národovectví“

Nadcházející krajské a senátní volby se vyjma prověrky vlády a snahy opozičních sil ovládnout krajská zastupitelství ponesu též ve znamení jevu ze systémového hlediska marginálního a na druhou stranu zajímavého z hlediska politického, nebo prostě pozorovatelského. Opět budou kandidovat tři vzájemně si v podstatě vždy konkurující politická uskupení, která se hlásí ke „konzervativnímu nacionalismu“, „národovectví“, zkrátka třetí stranou obecně a často řazená k tzv. „krajní pravici“. Jedná se o Národní stranu, tzv. Konzervativní koalici, zahrnující pestrou škálu mimoparlamentních uskupení a Dělnickou stranu.

Continue Reading

Posted in Analýzy

Stanislav Máselník: Nástup "2. studené války"?

Na pozadí krize v Gruzii vidí mnozí komentátoři a akademici návrat rétoriky a politiky studené války. Toto přesvědčení je ale nepochopením mezinárodní politiky od konce pádu berlínské zdi. Zatímco období studené války bylo bipolárním rozdělením světa na dvě neformální sféry vlivu, posledních dvacet let byl svět pod sférou vlivu jedinou. Zatímco studená válka začala tím, co Winston Churchill poprvé pojmenoval jako „pád železné opony,” válka jediného světového hegemona za udržení své výsostné pozice začala jejím stržením. Zatímco ve studené válce proti sobě bojoval kapitalismus s komunismem, v posledních letech nám bylo tvrzeno (Kosovo, 11. září, Afghánistán, Irák, Írán), že dnes proti sobě může stát jen jednotná fronta „humanity” proti jejím „nepřátelům.”

Článek vyšel na blogu autora.

Posted in Geopolitika

Zajímavý článek – nezapomínejme na Jugoslávii

Když bombardování NATO skončilo, dorazil do Kosova mezinárodní tým odborníků, aby exhumoval oběti „holocaustu.“ FBI nebyla schopna nalézt jediný masový hrob a vrátila se domů. Španělský tým forenzních odborníků dopadl stejně a jejich šéf nazlobeně kritizoval „sémantické piruety mašiny válečné propagandy.“ O rok později ohlásil tribunál Del Ponte konečný počet mrtvých v Kosovu: 2 788. Včetně vojáků na obou stranách konfliktu a Srbů a Cikánů zavražděných KLA. V Kosovu nebyla genocida. „Holocaust“ byla lež. Útok NATO byl podvodný.

Celý článek vyšel na webu Zvědavec.org

Posted in Převzato

Prodejný John McCain

Republikánský kandidát na úřad amerického prezidenta John McCain na stránkách Wall Street Journal prohlásil „My všichni jsme Gruzíni”. Nakolik je výrok upřímný a nakolik se stal McCain jen placeným tlampačem gruzínské vlády Michaila Saakaschviliho je však sporné.

Poradce McCaina pro zahraniční otázky a současně jeho obchodní partner Randy Scheunemann totiž agentuře Associated Press vyzvonil, že na účet McCaina přibyl v poslední době od gruzínské vlády milión amerických dolarů ve dvou splátkách po 200 a 800 tisících dolarů. Jistě také s přihlédnutím k tomu, že americký senátor a prezidentský kandidát je placeným lobbyistou Saakaschviliho kliky, musíme hodnotit všechny jeho výroky, které se týkají současného konfliktu okolo agrese Gruzie proti Jižní Osetii a souvisejících událostí.

Nepochybně jde také o ukázku, že americká politika může být ovlivňována nejen domácími zájmy a americkými firmami. Kandidáta na amerického prezidenta si zřejmě může koupit kdokoliv. Stačí k tomu milión dolarů. A potom věřte americkým politikům.

Převzato ze serveru Res publica.

Posted in Geopolitika

Patrick J. Buchanan: Drážděný medvěd vrací ránu

Násirův hrubý omyl jej stál Sinaj v šestidenní válce. Saakašvili pravděpodobně za svůj omyl zaplatí trvalou ztrátou Jižní Osetie a Abcházie.Po dělostřelbě a útocích na – co sám tvrdí – vlastní území, po zabití množství vlastních, osetínských občanů a přinucení desítek tisíc dalších k útěku do Ruska byla Saakašviliho armáda vypráskaná zpátky do Gruzie ve 48 hodinách. Vladimír Putin využil situace k vykopnutí gruzínské armády z Abcházie, k bombardování Tbilisi a k obsazení Gori, rodného Stalinova města.

Saakašvili, který se rád prezentuje jako blízký přítel George Bushe, Dicka Cheneyho a Johna McCaina, a Gruzii prezentuje jako osamoceného demokratického spojence Ameriky na Kavkaze, si myslel, že mu jeho rychlý pokus o převrat vyjde, a že svět postaví před hotovou věc.

Nepočítal s hněvem a odhodláním ruského medvěda.

Americké obviňování Ruska z agrese duní prázdnotou. Gruzie ten boj začala, Rusko jej dokončilo. Ti, kteří zahájí válku, nerozhodují o tom, jak a kdy skončí.

Ruská reakce byla „disproporční“ a „příliš tvrdá“, kvílí Bush.

Pravda. Ale nedovolili jsme my sami Izraeli bombardovat Libanon 35 dnů jako odvetu za pohraniční půtku, při které zahynulo několik izraelských vojáků a dva byli zajati? Nebylo to mnohonásobně „disproporční“?

Rusko provedlo invazi do suverénní země, láteří Bush. Ale nebombardovaly Spojené státy Srbsko po 78 dnů a neprovedly invazi, aby jej přinutily vzdát se provincie Kosova, na které mělo Srbsko mnohem větší historický nárok než Gruzie na Abcházii či Jižní Osetii, které obě preferují Moskvu před Tbilisim?

Není západní pokrytectví šokující?

Když se Sovětský svaz rozpadl do 15 národů, oslavovali jsme. Když se Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie, Bosna, Černá Hora a Kosovo odtrhly od Srbska, jásali jsme. Proč tedy to rozhořčení, když se dvě provincie s etnicky jiným obyvatelstvem odtrhly od Gruzie a bojovaly za svou samostatnost?

Jsou secese a rozdělení národů chválitelné pouze když jsou v zájmu neokonzervatiovců, z níž mnozí nerozumně testují ruskou trpělivost?

To, že Putin využil příležitosti Saakašviliho provokativního a hloupého kousku, aby naordinoval dvojitou dávku trestu, je nevyvratitelné. Ale není ruská zloba pochopitelná? Roky otírá Západ Rusku o nos jeho prohru Studené války a jedná s ním jako s Výmarskou republikou.

Když Rusko stáhlo svou Rudou armádu z Evropy, zavřelo své základny na Kubě, rozložilo svou zločinnou říši, dovolilo 15 státům odtržení od Sovětského svazu a hledalo přátelství a společenství se Spojenými státy, co jsme udělali?

Americká chátra si hrála do ruky s Darebáckými Zloději z Moskvy (v originále Muscovite Scalawags) ve snaze vyrabovat ruský národ. Porušili jsme slib daný Gorbačovovi, nastěhovali jsme naši vojenskou alianci do Východní Evropy, pak dokonce až před ruský práh. Šest bývalých členů Varšavského paktu a tři bývalé sovětské republiky jsou nyní členy NATO.

Bush, Cheney a McCain tlačí na přijetí Ukrajiny a Gruzie. To by vyžadovalo, aby Spojené státy vstoupily do války s Ruskem kvůli Stalinovu rodnému městu, a kdo má suverenitu nad Krymským poloostrovem a Sevastopolem, tradičním domovem ruské flotily Černého moře.

Od kdy se tyto oblasti staly životním zájmem USA zdůvodňujícím válku s Ruskem?

Spojené státy unilaterálně anulovaly smlouvu o raketách dlouhého doletu, protože naše technologie byla lepší, pak plánovaly umístit protiraketovou obranu do Polska a České republiky jako obranu před íránskými raketami, ačkoliv Írán nemá ani rakety ani jaderné zbraně. A ruská protinabídka spolupracovat společně na protiraketovém štítu umístěném v Ázerbájdžánu byla smetena se stolu.

Postavili jsme ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka, abychom odsekli Rusko. Pak jsme pomohli odstranit režim nakloněný Moskvě formou našich „demokratických revolucí“ na Ukrajině a v Gruzii a pokusili jsme se to zopakovat v Bělorusku.

Američané mají mnohé dobré vlastnosti. Ale schopnost vidět se kriticky tak, jak nás vnímají ostatní, mezi ně nepatří.

Představme si svět, který nikdy nepoznal Ronalda Reagana, kde se Evropa odmítla podílet se na Studené válce poté, co Moskva instalovala své SS-20 na východ od Labe. A představme si Evropu, která vystoupila z NATO, řekla nám, ať jdeme domů a stala se slouhou Moskvy.

Jak bychom reagovali, kdyby Moskva přivedla Evropu do Varšavského paktu, zřídila vojenské základny v Mexiku a Panamě, umístila protiraketový radar a rakety na Kubě a spojila se s Čínou k vybudování ropovodu, který by dopravoval ropu z Mexika a Venezuely do přístavů v Pacifiku, odkud by je dopravovaly lodi do Asie? A kdyby nás odsekly? Kdyby armády v Latinské Americe trénovali poradci a odborníci z Ruska a Číny způsobem, jakým to děláme my v bývalých republikách Sovětského svazu, jak bychom reagovali? Hleděli bychom na to s přihlouplým výrazem ve tváři?

Desítky roků někteří z nás varují před pošetilostí šlapat Rusům na nohy a vysmívat se jim do ksichtu. Kuřata demokratického imperialismu se nyní vrátila domů na hřad – v Tbilisi.

Článek Blowback From Bear-Baiting vyšel na serveru informationclearinghouse.info 15. srpna. Překlad editor.

Převzato ze stránek Zvědavec.

Posted in Geopolitika

Střízlivé hodnocení osetinské krize očima prezidenta Klause

Jak po týdenním vývoji hodnotíte konflikt na Kavkaze?

Jsem jím hluboce znepokojen. Zásadně odsuzuji gruzínský útok na Jižní Osetii, vraždění civilistů v této oblasti i masivní nasazení ruské armády. Jsem smutný z toho, že se nechce brát realita jaká je, zase se vytvářejí určité mýty, zase se vede zástupná hra nad touto tragickou situací a ona to tragická situace pro miliony lidí na Kavkaze v každém případě je. Oběťmi jsou vždy normální lidé a ne politici.

celý rozhovor k přečtení zde.

Posted in Převzato

Oskar Krejčí: Kavkazská tragedie

Jen hlupák a zločinec se raduje, když umírají lidé. Navíc ve válce, která je zcela zbytečná. A takovou je válkou, která začala v Gruzii tentýž den, kdy v Pekingu vzplál olympijský oheň. Přestože se tato válka snad již chýlí ke konci, prohráli jsme všichni, protože opět selhal lidský rozum.

Válka na Kavkazu překvapila mnohé. I když Gruzie za pomoci států NATO – především USA, ale i České republiky – od tzv. revoluce růží v roce 2003 intenzivně zbrojila. Vojenský rozpočet Gruzie vyrost od příchodu Michaila Saakašviliho do funkce prezidenta z 30 milionů ročně na letošních 930 milionů dolarů. Ve dvou zvláštních kurzech prošlo výcvikem napřed speciálních jednotek a poté námořní pěchoty USA celkem pět tisíc gruzínských vojáků. Proti komu byli asi cvičeni?

Gruzie se odvděčila nadšenou podporou amerických akcí v Kosovu, Afghánistánu – a hlavně v Iráku, kde je teď dvoutisícový kontingent. Polovina by se ale měla v pondělí vrátit na příkaz prezidenta Saakašviliho domů na pomoc v bojích proti Rusku, jestliže ji ale dokážou Američané přepravit. Jenže námořní cesty blokují ruské lodě a muslimské Turecko v 90. letech podporovalo převážně muslimskou separatistickou Abcházii v boji proti pravoslavné Gruzii.

Ti kdo byli zaskočeni rozhodnutím prezidenta Saakašviliho zahájit bleskovou válku v Jižní Osetii se asi domnívali, že tomuto politikovi lze věřit. Jeho časté výzvy na sjednocení Gruzie střídala mírová prohlášení a teatrální gesta. Bylo mu odpouštěno zatýkání opozice i zavírání médií, podvody ve volbách i záhadná úmrtí spolupracovníků. Washingtonu i Bruselu se líbí čeřit vodu na jižní hranici Ruska a představa vojenských základen USA na Kavkazu. Nemluvě o ropovodu z Ázerbájdžánu do Turecka právě přes Gruzii. Rusové na válku nevěřili, protože věřit nechtěli. A protože selhala rozvědka.

Saakašvili zahájil válku v naději, že bude krátká a že do ní Rusko nevstoupí. Vsadil na nesmírně krutý způsob válčení, kdy se obořil na správní středisko Cchinvali raketovými salvami, děly i střelbou z vrtulníků. Město vlastně zničil. Podle místních údajů byly bombardováním zavražděny přibližně dva tisíce lidí. A podařilo se mu ještě víc: vyhnat polovinu Jihoosetinců na sever. Co s nimi na území Gruzie, když mají občanství Ruské federace? Pro jistotu byly bombardovány i kolony utečenců.

Při útoku na Cchinvali neváhali gruzínští vojáci zaútočit i na útvary ruské armády. Ruská vojska mají za úkol v Jižní Osetii i Abcházii udržovat mír, což se ovšem politikům usilujícím o destabilizaci situace či o rychlá řešení složitých problémů nelíbí. V těchto oblastech jsou dislokována na základě mezinárodních dohod: od roku 1992 v Jižní Osetii a od roku 1994 Abcházii. Tehdy se podařilo zastavit krvavou válku započatou po rozpadu Sovětského svazu. V bojích o Abcházii tehdy zahynuly čtyři tisíce Gruzínců (další tisíc Gruzínců je nezvěstný) a čtyři tisíce Abcházců. V jižní Osetii tehdy zahynuly dva až čtyři tisíce lidí. Při rozpadu Sovětského svazu se každý národ chtěl osamostatnit A Osetínci nejsou Gruzínci, právě tak jako jimi nejsou Abcházci. Součástí Gruzie se stali v dobách, kdy mapy správního členění Sovětského Ruska kreslil Stalin.

Největší strategickou chybou Saakašviliho bylo, že nevěřil v ruskou odvetu. Nevěřil, že Rusové budou hájit silou své spoluobčany, že risknou narušení své snahy o nový mírový obraz Ruska. Že se nenechají zatáhnout do války v předvečer prezidentských voleb v USA a ve chvíli, kdy západní mocnosti (a Česko s nimi) zabředly do nevyhratelných válek v Afghánistánu a Iráku. Že půjdou do bojů v době olympijského míru a že půjdou rychle. A hlavně věřil v pomoc Západu.

Solana a Saakashvili, zločinci z Balkánu a Kavkazu Není náhodou, že Saakašvilli svá válečnická rozhodnutí i prohlášení přednáší před vlajkou Evropské unie. Z Bruselu i Washingtonu mnohokrát dostal ujištění o podpoře, nemluvě o výzbroji a výcviku armády. A dokud budou Evropskou unii reprezentovat lidé jako Javier Solana, mohou politici, kteří porušují mezinárodní právo a ochotně hází bomby na civilisty oprávněně očekávat, že v Evropě mohou nalézt spojence. Smutnou skutečností je, že v Evropě i v USA nejvíce volají po zachování územní celistvosti Gruzie ti politici, kteří iniciují rozbití Srbska svoji zcela nesmlouvavou podporou kosovského separatismu. Slepá politika dvojího metru spojená s obnovou tajné diplomacie v duchu nejhorších tradic minulosti se stává evropskou samozřejmostí.

Rusko ovšem vojensky nastoupilo a přes veškerou neohrabanost na poli válečném zákonitě vítězí. Prohrává ovšem na poli propagandistickém. Velká západní media začínají informace o bojích v Gruzii obrázky gruzínských civilistů zabitých při ruském bombardování vojenské základny v Gori (podle gruzínských údajů zahynulo 20 civilistů; pro srovnání: letos při náletech NATO v Afghánistánu již zahynulo přibližně 400 civilistů) a záběry na plameně hovořícího usměvavého gruzínského prezidenta, který pojal válku jako příležitost k divadelní sebeprezentaci. Jak BBC, tak i CNN v neděli začínala zpravodajství o válce z Tbilisi, pak na chvíli půjčily slovo do Moskvy, aby je zpět vrátily k závěrečnému shrnutí do Tbilisi. Obrázky desetitisíců utečenců z Jižní Osetie či vypáleného Cchinvali jsou zatím embargovány. Nemluvě o tom, že Rusku chybí demagogický orátor typu Saakašviliho – a možná je to dobře.

Kdyby česká diplomacie hájila národní zájmy – což je samozřejmě naivní představa -, pak by měla den před sebou dva hlavní úkoly:

* Především je třeba sdělit Gruzii, že nemůže počítat s naší podporou při vstupu do evropských struktur, když bude řešit problémy válkou. Že stát, který potlačuje národnostní menšiny, a hlásá primitivní nacionalismus a provokuje sousedy, by znamenal pro nás nepřijatelnou přítěž. Bez ohledu na to, že se demagogicky hlásí kdemokratickým hodnotám, protože ví, že se to některým politikům a propagandistům na Západě hodí.

* Česká republika by měla podpořit ideu vytvoření mezinárodního tribunálu na vyšetření zločinů vJižní Osetii. Podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidy z prosince 1948 je za genocidu pokládán čin spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu. Existuje závažné podezření, že tento cíl obsahoval rozkaz, který zahájil operaci gruzínských vojáků vJižní Osetii.

Je čas válku skončit. Původní ruské návrhy, které Tbilisi za podpichování západních spojenců řadu týdnů odmítá, jsou vhodný základ: zastavit boje, stáhnout vojáky a podepsat dohodu o Padl za Saakashviliho nepoužití síly. Pak by se dala ladit široká autonomie pro Jižní Osetii a Abcházii v rámci Gruzie, nebo dohodnout odtržení.

Že takováto jednání budou dlouhá, je samozřejmé. Nenávisti bylo zaseto mnoho, potomci zabitých jsou na obou stranách. Nová kavkazská válka je ale hloupý a zločinný pokus prosadit rychlé řešení, které je výhodné pouze pro jednu stranu. Spojené státy, které dnes vyzývají Rusko k zastavení agrese, by si měly konečně uvědomit: jejich výsadní postavení ve světě neohrožuje žádný stát. Americkou hegemonii ohrožuje chaos. A největším zdrojem globálního chaosu je současná vláda George Bushe.

Převzato za stránek Publica.cz

Posted in Geopolitika

Viliam Černák: Fair Trade – keď sa spojí plytké snobstvo s demenciou

V posledných týždňoch zasiahla Slovensko masová reklama propagujúca slogan „Nie je nám to po chuti“. Zapojili sa do nej mnohé verejne známe a neraz aj populárne osoby. Cieľom kampane je spropagovať myšlienku, no v prvom rade biznis s názvom „Fair Trade“. Podstata tejto mašinérie spočíva v morálnom uprednostňovaní istých komodít s vyššou cenou za účelom zlepšenia kvality života ľudí tretieho sveta. Táto obchodná mašinéria, ktorá úspešne funguje v západnej Európe, si dláždi cestu do stredoeurópskych krajín. Pozrime sa spolu bližšie, aká stratégia sa za Fair Tradom skrýva.

Na úvod si spomeňme oficiálnu definíciu Fair Tradu, ktorej obsah ale vyznieva v prvom rade propagandisticky pre samotný Fair Trade: „Fair trade je obchodné partnerstvozaložené na dialógu, transparentnosti a rešpekte, ktoré sa snaží o spravodlivejšie podmienky vo svetovom obchode. Prispieva k udržateľnému rozvoju tým, že ponúka lepšie obchodné podmienky a zabezpečenie práv pre znevýhodnených výrobcov najmä v rozvojových krajinách. Organizácie fair trade (s podporou zákazníkov) aktívne podporujú výrobcov, šíria povedomie a vedú kampane na zmeny v pravidlách a praktikách svetového obchodu.“

Hlavné produkty, s ktorými Fair Trade obchoduje, sú: káva, čaj, kakao, banány, bavlna, ryža, cukor, kvety, športové lopty, korenia a bylinky, čerstvé ovocie, med, víno, remeselné výrobky, odevy ap.

Kľúčové sú z toho najmä káva, čaj a kakao. Podľa faktov (uvádzaných na stránke niejenamtopochuti.sk) 1 milión pestovateľov a výrobcov na svete je priamo zapojených do Fair Trade a 5 miliónov ľudí má priamy benefit z Fair Trade. Fair Trade dosiahol obrat 1,6 miliárd eur za rok 2006, pričom 42 % bol medziročný nárast predaja; kakao, káva a čaj si polepšili nárastom predaja o 93, 53 a 49 % (niejenamtopochuti.sk/fair-trade.php?page=10).

Ideológia prítomného globalizmu je niekedy v rozpore s hlásaným humanizmom. Biznis Fair Tradu ťaží práve z tejto ambivalencie. V globalizovanom svete dochádza k javu, kedy sa istá časť produkcie prenáša na určitú lokalitu, ktorej podmienky umožňujú získať svetovú dominantnosť. Lokality, ktoré nemajú konkurencieschopné podmienky a prostriedky, sa dostávajú do krízy, v praxi do chudoby a existenčného problému, pokiaľ nie sú schopné dynamicky sa pretransformovať.

Tak napr. textilný priemysel je výraznou doménou Číny a v blahobytnejších civilizáciách sa textilný priemysel dokáže udržať len formou silnej značky ťažiacej z psychologickej podstaty snobstva. Preto jeho podiel je absolútne zanedbateľný a aj slovenské fabriky, ale najmä ľudia v nich pracujúci, musia svoje doterajšie remeslo pretransformovať, aby sa nestali odkázanými na sociálnu pomoc.

Podobne je to s kávou. Vývozová politika Medzinárodného menového fondu, Svetovej banky a Svetovej obchodnej organizácie podporila pestovanie kávy v roku 1995 vo Vietname na dovtedy nedotknutých zalesnených územiach. Vietnam sa za 5 rokov stal druhým najväčším vývozcom kávy typu Robusta. Ponuka rapídne prevýšila dopyt a medzinárodný trh s kávou skolaboval. Rodiny v krajinách ako Uganda, Etiópia, Burundi, Rwanda a Honduras sa tak dostali do krízy. 5 veľkých korporácií, ktoré ovládajú trh s kávou – Nesté, Kraft (Phillip Morris), Folgers (Proctor & Gamble), Sara Lee a Tchibo – naďalej nakupujú za drobné kávu od farmárov a predávajú ju s vysokým ziskom. Aj takéto úskalia má globálny kapitalizmus, ale to nateraz nie je podstatné.

Hoci predaj Fair Trade kávy za posledných 10 rokov cca 6-násobne vzrástol, jeho podiel na svetovom trhu je menší ako 0,05 %.

Podľa čísel poskytnutých samotnou propagandou Fair Tradu v oblasti kávy si budeme demonštrovať špinavosť tohto biznisu.

V množstve týchto nie veľmi prehľadných informácií je treba zvýrazniť, že podstatou Fair Tradu je odstrániť postavenie vykorisťovaných farmárov. V praxi sa to deje tak, že farmári sú zapojení do Fair Trade mašinérie, čím majú garantované vyššie ceny od odberateľa a tým lepšiu kvalitu života. Fair Trade mašinéria spočíva v tom, že ich produkty sú predstavované konzumentom v blahobytnejších civilizáciách ako niečo spravodlivé a solidárne voči výrobcom – preto na úkor vyššej ceny konečného výrobku. Je to akoby istý druh charity, ktorý hrá na strunu humanizmom nasiaknutých západných mozgov.

Ak sa z dostupných čísel laicky skúsime dopátrať pomeru zvýšenia životnej úrovne a zisk medzitým plynúci Fair Tradu, zistíme, že je to len obyčajný špinavý biznis a žiadny spravodlivý obchod. Chce to trochu matematiky.

„Väčšina certifikovaných pestovateľov fair trade kávy predáva neporovnateľne viac kávy za svetové tržné [správne má byť trhové] ceny – čo je asi 80 centov za libru. Fair trade odberatelia platia 1.26 dolára za libru
[Libra je 453,59237 gramov, resp. 1/2 kila]“ (niejenamtopochuti.sk/fair-trade.php?page=21).

Možno niektorých ľudí privádza do šoku rozdiel medzi takouto cenou a konečnou cenou v obchode. Je dôležité spomenúť, čo všetko tvorí konečnú cenu väčšiny výrobkov: obal, reklama, dane, obchodné marže, doprava, platy ľudí podieľajúcich sa na týchto procesoch a mnoho ďalších cenu menej ovplyvňujúcich faktorov.

Cenník Fair Trade výrobkov dostupný na on-line obchode tensenses.com obsahuje 35 rôznych kávových balení. Z každého balenia som si vyrátal cenu za 100 gramov kávy. Priemerná maloobchodná cena Fair Trade kávy za 100 gramov mi tak zaokrúhlene vyšla 101,60 Sk.

Oproti tomu v bežných obchodoch stoja kávy aj mnohonásobne menej. Napr. 100 gramové vrecko instantnej kávy Clever stojí 15,90,- Sk. 250 gramové vrecko mletej kávy Jacobs Croenung vychádza na 89,- Sk. A 500 gramové vrecko zrnkovej kávy Espresso Cassa vyjde na 269,- Sk. Sú to extrémne cenové rozdiely medzi Fair Trade kávami a kávami bežne dostupnými v obchodných reťazcoch. Iste, niektoré značky sa vyrovnávajú aj cenám Fair Trade kávy, ale tu je výrazný rozdiel v kvalite. Keby sme to mali spriemerovať, 100 gramov „Nefair Trade“ kávy vychádza pod 50,- Sk – pod polovicu ceny kávy Fair Trade.

Ak by sa malo jednať o Fair Trade v pravom slova zmysle, čiže spravodlivý obchod, potom teoreticky 50,- Sk z každých 100 gramov kávy by malo ísť primárnym producentom kávy – chudobným africkým a juhoamerickým farmárom. Aká je ale skutočnosť? Odberatelia Fair Trade platia 46 centov navyše za libru kávy, čo je rozdiel 10 centov za 100 gramov – zhruba 2,- Sk namiesto 50.

Marža Fair Trade – „spravodlivého obchodu“ je teda 2 500 %.

Pritom už nenadsadená Nefair Trade káva má maržu s dostatočným ziskom. Navyše Fair Trade vystupujúca navonok ako charita dokáže pomocou svojich fundraisingstov mnohé firmy zapojené do svojej činnosti využívať za eliminované náklady – priestor pre reklamu a pod.

Ako uvádza ich vlastná kampaň: „Fair Trade sa snaží eliminovať vplyv brokerov, sprostredkovateľov či iných agentov v medzinárodných dodávateľsko-odberateľských vzťahoch. Toto má za cieľ zvýšenie efektivity a zredukovanie počtu článkov, ktoré si na tovar nahadzujú obchodnú maržu. Väčšie percento konečnej ceny výrobku sa takto vráti výrobcovi“ http://web.archive.org/web/20080702202316/http://www.niejenamtopochuti.sk:80/fair-trade.php?page=5).

To „väčšie“ percento z nášho výpočtu tvorí 4 %. Ale hlavne, z tohto všetkého vyplýva, že 2 500 percentná marža Fair Trade nie je zďaleka konečná. Ukázali sme si ako je to s Fair Trade kávou. Ostatné komodity sú na tom podobne.

Vzhľadom k tomu, že výrobky Fair Trade sa za rovnakú kvalitu výrazne odlišujú cenou od ostatných, sú kryté kampaňou „šľachetnosti“. Pre vyššie ceny sa kupovanie výrobkov Fair Trade stáva istým druhom prestíže a snobstva. No vzhľadom na vyššie uvedené matematické prepočty zároveň symbolom hlúposti, resp. priamo demencie.

Kampaň „Nie je nám to po chuti“ vyznieva viac ironicky a farizejsky a žeby vypovedala aj o charaktere prípadne intelekte ľudí do nej zapojených?

Medzičasom, čo bol vytváraný tento článok, sa na wikipedii objavila podobná kritika:

„V krajinách, v ktorých Fair Trade už dosiahlo značnú popularitu a podiel na trhu rastie, je možné nájsť výrobky Fair Trade aj vo veľkých obchodných reťazcoch (Tesco, Carrefour, Sainsbury’s). Poukazuje sa na to, že reťazce využívajú skutočnosť, že Fair Trade výrobky budú ľudia ochotní kupovať aj za vyššiu cenu, a často tento tovar predražujú – napr. v Anglicku sa rozdiel medzi bežnými banánmi z Dominikánskej republiky a Fair Trade banánmi z Dominikánskej republiky v Sainsbury’s pohyboval na štvornásobku ceny (2,74 britskej libry za libru (0,454 kg) oproti 70 penciam za libru. Odhaduje sa, že Sainsbury’s platí prostredníkom približne 70 pencí za libru. To znamená, že zarába na každej libre banánov 2 britské libry. Koncoví producenti dostávajú za každú libru nazbieraných banánov asi 16 pencí“ (http://sk.wikipedia.org/wiki/Fair_Trade).

Hoci z Fair Trade profituje 5 miliónov ľudí z krajín tretieho sveta, 2,7 miliard ich žije pod hranicou chudoby (podľa Svetovej banky).

Kto sa teda stane tým vyvoleným spolupracovníkom Fair Tradu, aby sa mohol následne podieľať na takejto špinavej mašinérii?

Kampaň „Nespravodlivosť nám nie je po chuti“ má za cieľ podporiť znalosti o Fair Trade. Organizátorom kampane je Nadácia integra, ktorá kampaň aj financuje spolu s Európskou úniou.

Je jasné, že situáciu takto znevýhodnených oblastí je treba globálne riešiť. Ak kvalita ich ľudského potenciálu nie je schopná pretransformovať ich spôsob obživy, treba hľadať iné cesty, ak chceme tretiemu svetu pomôcť a nechceme napr. v čaji alebo káve cítiť ich pot z existenčného stresu.

Ich prechod spod hranice chudoby do „normálu“ by koneční odberatelia dotknutých komodít takmer vôbec nepocítili, lebo ak by sa malo jednať skutočne o spravodlivý obchod, ceny komodít, ktoré vôbec nie sú pre život kľúčové, by nevzrástli ani o 5 %.

Cesta, ktorá k takému riešeniu môže viesť, je systematické budovanie nadnárodných odborov, ktoré by presadzovali záujmy výkyvmi cien postihnutých ľudí. Riešenie určite nespočíva vo Fair Trade, ktoré na nešťastí iných a hlúposti ďalších zarába miliardy eur.

Keď pred pár mesiacmi vyslovil kritiku súčasných metód pomoci tretiemu svetu a zároveň predniesol konštruktívne riešenia nositeľ nobelovej ceny Dr. James Watson, dostal sa do paľby masmédií a dávali mu nálepku rasistu. No radšej budem mať nálepku RASISTU od politicky korektných psychopatov ako spĺňať všetky atribúty KRIVONOSÝCH z ľudovej alegórie, lebo Fair Trade práve o tom je.
————————————————

Zdroje:

http://fairtrade.sk
http://niejenamtopochuti.sk/fair-trade.php?page=10
http://niejenamtopochuti.sk/fair-trade.php?page=21
http://sk.wikipedia.org/wiki/Fair_Trade
http://tensenses.com/eshop/documents/vo_cennik_ts_global.xls

Posted in Převzato

Legenda o Friedrichu Hielscherovi

Založení panteistické „církve“ dvacátého století a následné chybné interpretace:

Život a dílo spisovatele, religiosního filosofa a učence Dr. Friedricha Hielschera (1902 – 1990) po celá desetiletí zavdávaly ke vzniku různých spekulativních a chybných výkladů. To platí zvláště o žánru populární „esoterické“ literatury, v níž byl Hielscher znovu a znovu objektem nejdivočejších spekulací a tvrzení. Již na počátku šedesátých let 20. století se objevila neobyčejně negativní „legenda o Hielscherovi¨“, která je nestoudně přizdobována až do dnešních dnů. Tato legenda je nicméně na míle vzdálena Hielscherovým skutečným činům a záměrům a nemá žádnou souvislost s realitou.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Religionistika

Zemřel pravý symbol pádu bolševismu

Nezapomenutelný muž s bojarským vousem, bojovník proti totalitě a svého času nepřítel sovětského lidu číslo 1. Zároveň brilantní stylista, intelektuál, nekompromisní kritik současného Západu, člověk, kritický k liberálnímu kapitalismu, jakožto jediné možné alternativy komunistického zřízení. Alexandr Isajevič Solženicyn byl nesmírně zajímavou osobností, především však člověkem, hodným hluboké úcty.

Pokud bychom měli dnes najít symbol pádu bolševismu, skutečně symbolickou, nemyslím si, že by jména jako Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Michail Gorbačov, nebo snad Lech Walesa mohly konkurovat jménu Alexandr Složenicyn. Na poli mezinárodních dohod nebo „uzbrojení“ Sovětského svazu snad ano, ale na poli, které často (neprávem) není předmětem vášnivých debat a oslavných článků ve Foreign Affairs a podobně, na poli duchovního vzdoru v beznaději a odkazu příštím generacím?

Hlavní Solženicynova síla spočívala v jeho schopnosti podat vlastní krutý zážitek tak, jako by pomyslný jeden den Ivana Děnisoviče prožíval celý ruský národ. Jeho stylizační um, kreativita a vypravěčský styl byly grandiózní. Po své emigraci se pro Západ stal symbolem protikomunistického vzdoru, po pádu Sovětského svazu však pro mnohé z nepochopitelných důvodů otočil.

Bystřejší jedince Solženicynova kritika západní kapitalistické společnosti a dekadence po roce 1989 možná příliš nepřekvapila. Alexandr Solženicyn totiž, pokud něčím nebyl, tak rychlým disidentem, který svrhává starý režim vším co se namane, aniž by přemýšlel nad dopady a širšími souvislostmi. Autor světoznámého souostroví Gulag si jistě již za svého vynuceného pobytu na Západě povšiml, že západní konzumní společnost není ani zdaleka ve skutečnosti takovým ideálem, jaký si představovaly statisíce lidí za železnou oponou a neoliberalismus alternativou, která by byla s to vykořenit komunismus ve všech jeho podobách, aniž by převzala některé jeho (byť ne přímé) prvky.

Odsoudil-li Solženicyn kdysi všechny formy socialismu jako nutně ústící v gulagy, jistě prozíravě vnímal i to, že navzdory zdánlivé protikladnosti vykazuje fanatický socialismus spolu s neoliberalismem některé překvapivě shodné prvky. Ať již jde o redukci člověka na pouhé kolečko nekompromisního globálního tržního mechanismu, uspořádání společnosti, založené na primátu ekonomismu nad politikou a stejné přesvědčení o konci dějin, nastolením „ráje na zemi“ (komunismu, či kapitalismu s liberální demokracií). Solženicyn brzy prohlédl chimérický charakter transformace v demokracii „západního typu“. Jeho odmítnutí státního vyznamenání z rukou prezidenta Borise Jelcina se kouzlem nechtěného stalo symbolem vlastní ruské cesty. Rusko odmítlo bolševismus a stejně tak západní liberální řád.

Solženicyn po pádu Jelcina celkem očekávatelně přivítal nástup vlády Vladimíra Putina a následnou stabilizaci ruské státní moci. Dokonce z jeho rukou převzal to samé vyznamenání, které před časem odmítl převzít od Jelcina. Přesto ani Putin a jeho vláda neušla Solženicynovu kritickému hlasu za údajně příliš úpornou snahu kopírovat Západ. Solženicyn tak v mnohém připomínal ruské eurasijce 20. a 30. let minulého století, představitele jednoho z myšlenkových směrů ruské bílé emigrace, odmítající západní Evropu jako naprosto dekadentní a ztracenou.

Lidský rozměr svého působení projevil ještě několikrát a zejména v roce 1999, kdy se tvrdě postavil proti bombardování Jugoslávie vojsky NATO. Postupem času Severoatlantickou alianci dokonce obvinil ze spiknutí proti Rusku a stejně jako před 9 lety, se neméně tvrdě postavil v lednu letošního roku vůči protiprávnímu vyhlášení kosovské nezávislosti.

Vždy představoval razantní odmítnutí teze, která se v druhé polovině devadesátých let snažila a vlastně tak dodnes činí, označovat dnešní, Ruskou federaci poté, co se prezidentem stal Vladimír Putin, jako přímého nástupce SSSR a správně poukazoval na to, že ruský národ není tvůrcem komunismu, ale jeho největší obětí. Svůj názor rozvinul ve svém posledním velkém díle, dvojdílném svazku „Dějiny rusko-židovských vztahů“, kde zdůrazňuje židovský vliv v bolševické revoluci, jejich zastoupení v politbyru a podíl na utváření totalitního systému, stejně jako následných represáliích. Celkem očekávaně si za svá tvrzení vysloužil obligátní nařčení z antisemitismu, byť (ačkoli média jeho slova často překrucovala) nikdy ze svých tvrzení generalizující soudy nevyvozoval.

V současné době v Rusku probíhá anketa o „největší postavu v ruských dějinách“. Nemyslím si, že mají ankety tohoto typu smysl. Jednak je diskutabilní, zda si lze představit nějakou „ideální postavu“ a s ní pak poměřovat kroky jednotlivých postav v rozdílných historických okamžicích a nakolik populární anketa skutečně odráží skutečnou esenci „významnosti“. Pokud bychom však měli jmenovat ruské velikány 20. století, Alexandr Solženicyn by stál na vrcholu.

Posted in Historie

Pět osudových mýtů protiruské demagogie

S tím, jak sílí mezinárodní tlak „demokratického tábora“ proti tzv. „táboru zlých“ a nátlak některých domácích politiků států střední Evropy na definitivní souhlas s vybudováním jednostranných projektů tzv. americké protiraketové obrany, je logické, že se čím dál více objevují mediální reakce a výstupy, mající za cíl co nejvíce poškodit a v očích veřejnosti negativně vykreslit Rusko – v současné době jedinou evropskou velmoc, která se vůči plánům Spojených států velmi ostře vymezuje. Můžeme sledovat, jak se stěžejním argumentem stává mantra, vytahující z propadliště dějin Sovětský svaz.

Rusko bezpochyby vnější atributy Sovětského svazu dodnes zachovává, vzpomeňme na hymnu, nebo připomeňme, jaký postoj k sovětské době většina ruských občanů zastává (a objektivně je nutno uznat, že například kladné vnímání Stalina bude potřebovat ještě dlouhé působení kritické historiografie), bolševické publikační metody a demagogický styl však paradoxně sledujeme u největších „rusobijců.“

K Rusku je nutno, tak jako k většině věcí, přistupovat kriticky. Navzdory všem současným ruským historickým reminiscencím, rozpakům ze záležitostí jako je Čečensko a Beslan, nebo zdánlivě neproniknutelnému hávu tajemství okolo vražd Litviněnka, Politkovské (byť nikdy nic dokázáno nebylo a zároveň mějme na paměti, jakým silně zkresleným způsobem byly tyto záležitosti prezentovány ve většině velkých západních médií), si ale uvědomme, že Rusko pro Evropu do budoucna představuje objektivního spojence. Nejde jen o obchodní spolupráci, ale především úzké spojenectví. Vymezování se Evropy vůči Rusku (například tak, jak navrhuje kandidát na amerického prezidenta McCain, a sice jakousi „Ligu demokracií“), do budoucna zavání geopolitickou katastrofou, vehnáním Ruska do náruče Číny a zmenšení významu Evropy na pouhý politicky centralizovanou oblast výměny zboží a přívazek USA.

Protiruská hysterie, kterou nás krmí některá média, často nabývá značně obskurních podob. Pravidelně je vedena na rovině naprosto nenávistného šovinismu, který v jiných případech (když je namířen jiným směrem, než proti Rusku), ti samí lidé tvrdě odsuzují. Články pánů Petráčka, Kostlána, Steigerwalda, velice často i Bohumila Doležala, jsou důvěrně známé. Zkusme si představit stejnou rétoriku (opravdu jen pro ilustraci) v případě Židů, Romů, příslušníků národnostních menšin, Němců – výše vyjmenování by byli první, kdo by ji zkritizoval, mnozí by rovnou bili na poplach. A nutno podotknout, že správně. Přesto se šovinismus stává vítanou zbraní v případě, když jde o to vymezit se proti silám, narušujícím plán na „nový světový řád“ globálního vítězství demokracie a neomezené vlády nadnárodního kapitálu. Pokrytectví k pohledání.

Shrňme si tedy v bodech „argumentaci“ rusobijců a pokusme se poukázat na vnitřní rozpornost, často nelogičnosti a demagogii jejich tvrzení:

1/ Rusko není součást „Západu“

Formulace, která zní téměř jako klišé. Navenek logická, ve skutečnosti vágní. Otázka „můžeme počítat Rusko do Západu?“ totiž připomíná otázku „co to je sociologie?“ Nabízí se ihned snadná odpověď, která nás však záhy vrhá do pasti tak nešťastných definic kruhem. „Sociologie je věda o společnosti“ a „Rusko není Západ, protože je Východ“, zní nejčastější odpovědi na vytčené otázky. Odpovědi jsou ovšem bezcenné, neboť neobsahují základní definice co to je společnost a co je, co představuje (v našem případě) „Západ“. Přitom pojetí západ vs. východ (do kterého počítáme Rusko) je definicí v kategorii pojmů studené války a tak se nabízí otázka, zda má v dnešním době smysl.
Stejně tak teorie politologů a teoretiků mezinárodních vztahů, které Rusko staví do opozice vůči Západu (jehož centrum má představovat Amerika) jsou pouhou konstrukcí. Proti Samuelu Huntingtonovi můžeme stejně dobře postavit Oswalda Spenglera, nebo Reného Guenona. Spíše bude lepší jít ke kořenům věcí a dívat se na něj pragmatičtějším pohledem dneška.

Je pravda, že pravoslavné Rusko je dědicem východořímské Říše, nese v sobě kulturní odkaz Byzance více, než kdo jiný a že z historie víme o rozkolu mezi Západem (latinským) a Východem (byzantským). Jsou však rozdíly, které k odcizení Západu a Východu vedly natolik stěžejní, aby tyto dělaly protikladnými? Jistě nikoli. Představují daleko menší rozdíly, než které jsou mezi dnešním Západem a Tureckem, či Izraelem, které jsou mnohými za součást „západní civilizace“ dokonce přímo považovány.

Rusko nemůžeme od evropských dějin oddělit. Byl snad například Alexandr I. Kočovným tatarem? Nikoli. Byl zásadním spojencem protinapoleonské koalice. Dovedeme si představit porážku Osmanské říše bez ruského zničení Tatarů? A ruská kultura a literatura, nepředstavují jména jako Gogol, Puškin, Lermontov, Tolstoj, Dostojevský, Prokopjev, Okudžava, Solženicyn mnohdy kulturní idoly pro západní umělce a intelektuály?

Mezi Západem a Východem (pravoslavným kulturním okruhem, jehož největším zástupcem je Rusko) rozdíly jsou, ale ty je spíše než k odcizení předurčují ke vzájemné spolupráci. Rusko je nezbytnou (i když často svébytnou) součástí evropské kultury a civilizace.

2/ Dnešní Rusko je přímým nástupcem SSSR

Zahraničně-politické vztahy Ruské federace představují v současné době nejpalčivější problém, jde zejména o ruskou politiku vůči pobaltským zemím. Přes všechny nedostatky však i ta největší současná přezíravost nepředstavuje nijak výjimečnou záležitost, vymykající se z běžného standardu nátlakové mezinárodní politiky.

Ruská federace nástupcem Sovětského svazu není. Existuje zde kontinuita v některých vnějškových atributech, ale ta v určitém ohledu existovala i poválečném Německu, které bylo poraženým a okupovaným státem. Nelze Rusku předhazovat kontinuitu se SSSR (přičemž se obecně myslí politické vraždy, totalita, imperiální snahy) kvůli shodné hymně, bývalých agentech KGB v bezpečnostních složkách, nebo konfrontačním projevům ruské generality.

Pohled Rusa na SSSR musí být logicky jiný, než pohled středoevropana a to i za situace, kdy oba odkaz politický SSSR odmítnou. To však neznamená, že přes politické vraždy a genocidní charakter vlády Lenina a Stalina nemůže v 60 letech existence Svazu spatřovat nějaká pozitiva. Dějiny nejsou jen dějinami politických dohod, válek, genocid a poprav, ale také „malými“ dějinami lidských vztahů a zdánlivě obyčejných osudů. To, že je určitou částí středoevropské veřejnosti osvobozovací akce Rudé armády vnímána jako přelití z jedné okupace do druhé není univerzální výklad dějinného okamžiku, ale konkrétní pohled ( oprávněný) konkrétních lidí. Pro ruského občana, který pamatuje rozmezí let 1941-1945 představuje Velká vlastenecká válka jednu z největších kapitol vlastní historie.

Není to Rusko, kdo dnes oživuje rétoriku studené války, to pouze reaguje na rétoriku, vnucovanou neokonzervativci a politickými silami, které usilují o vlastní, „americkou cestu“ vztaženou na celý svět. Jak jinak se bavit s takovým Johnem McCainem, který prohlašuje, jak by nejraději Rusko vyloučil z G8 a založil si jakousi Ligu, pomocí níž by obcházel OSN, nebo s jeho poradci, kteří jezdí po Gruzii a štvou místní obyvatele proti Ruské federaci? Negativní reakce na plán rozmístit americký radar a rakety ve střední Evropě je logickou odpovědí na ohrožení a Rusko to tak vnímá. Případné omezení dodávek ropy není „ruské křupanství“, ale asymetrická reakce na možné ohrožení. Rozmístění raket v kaliningradské oblasti (v případě realizace amerického plánu) bude představovat opatření symetrické. Realita mezinárodní politiky. Dnešní Rusko není tím, kdo ve světě zvyšuje napětí a roztáčí nové kolo zbrojení.

Stačí srovnat současný vojenský rozpočet Ruska a Spojených států. Počet zahraničních vojenských základen a počet vojáků na nich. Rusko vyjma Čečenska nevede po světě vojenská dobrodružství, motivovaná mesiášskými snahami, nepomáhá budovat nové státy na základě protiprávních a zločinných válek, respektuje mezinárodní právo a neospravedlňuje vojenské operace důvody, u kterých se později prokáže, že byly lživé.

3/ V Rusku není demokracie, odpůrci jsou zavírání a terorizováni

Politický systém Ruské federace skutečně není liberální demokracií „západního typu.“ Ale kdo bude rozhodovat, který systém správný je a který není? V otázce „správnosti“ politického systému se nemůžeme spoléhat na existenci „objektivního poznání“. Liberální demokracie není nic, co by mělo být „nastoleno“ v rámci nějakého plánu, pouze systémem, na kterém se západní společnost momentálně shodla, že je pro ni nejvhodnější.

Současná specifická ruská demokracie (Vladimír Putin často označoval ruskou demokracii za „nejlepší“) spočívá na jistých základech, ale nerozlučně také vychází z určitých daností a historických souvislostí. Za prvé; Rusko prodělává stále určitou konsolidaci a k čemu by liberální demokracie vedla, bylo vidět za Borise Jelcina. Za druhé se dostáváme k otázce, zda máme právo univerzalisticky kritizovat „špatnost“ nějakého režimu v situaci, kdy režim svou filosofii nevyváží a doma je většinou obyvatelstva konfirmován. Přesně to je příklad dnešního Ruska. Ať kritici a pozorovatelé nazývají ruský politický systém diktaturou, autoritativní demokracií, technokracií, či novým carismem, podstatné je, že „režim“ má drtivou podporu. Více než 70% hlasů pro Medvěděva, Putinova člověka, který dopředu deklaroval pokračování linie, je více než výmluvný důkaz.

Perzekuce disidentů je často spíše přáním některých médií, než realitou. Představitel opozice Gary Kasparov v Rusku veřejně působí bez výraznějších problémů, jeho zatčení v nedávné době bylo spíše reakcí na vyhrocenou situaci (Kasparov se nacházel v centru zakázané demonstrace a záhy byl propuštěn). Putinův „krátký proces“ s oligarchy, zejména Chodorkovským, nutno naopak vnímat jako pozitivní a nutný krok ke stabilizaci země. Boris Jelcin dal některým oligarchům příliš volného prostoru. Těm oligarchům, kteří vidí v zisku základní imperativ žití a nejraději by celý svět proměnili v jeden velký globální trh. Tento postoj dnes reprezentují kliky, stojící v pozadí celé americké zahraniční politiky a některé zdroje naznačují, že před lety mnoho nezbývalo a podobnou cestou se vydalo i Rusko. Zásah proti oligarchům byl státnický krok, který České republice v první polovině devadesátých let z dnešního pohledu citelně chyběl.

4/ „Nesmrtelný“ ruský bolševismus

Rusko komunismus nestvořilo, ale stalo se jednou z jeho největších obětí. Slučovat činy SSSR s dnešním Ruskem je stejné logiky, jako považovat Němce za potenciální nacisty. Často se navíc používá neférová argumentace, kdy se dnešním Rusům předhazuje kontinuita s bolševismem a přitom se zapomíná, že bolševické zločiny páchali rovnoměrně nejenom tehdejší obyvatelé dnešní Ruské federace, ale stejně tak dnešní Ukrajiny, Běloruska, Gruzie, či zauralských oblastí. Nicméně Gruzie je dnes atlantický spojenec, Ukrajinu se mezinárodní společenství snaží vehementně dostat do NATO a tak se poctivá argumentace nehodí a raději se zločiny, dějící se na území CELÉHO Sovětského svazu vztahují na dnešní Rusko, případně Rusy.

V České republice, kde zejména v padesátých letech nesli sovětští poradci nemalý vliv na rozpoutání politických vražd, procesů a mašinérie strachu se snad z pohodlnosti, snad účelově, podceňuje vliv, domácí, české komunistické strany. Padesátá léta byla poznamenána činností Sovětů velmi silně, ale normalizace a doba následující? Hlavní úlohu hráli Češi a Slováci, českoslovenští komunisté. Házet veškerou vinu za komunistická příkoří na Rusko a zapomínat na to, že spousta věcí vyšla od nás samotných (straničtí a státní představitelé úplné loutky nebyly) je pokrytecké. Proto je velice zajímavé, že v zásadě největšími současnými bojovníky proti Rusku nejsou tehdy perzekuovaní lidé, ale ti, kteří se nemalý čas spoluprací s komunismem sami kompromitovali. Dnes sedí v dozorčích radách, poslaneckých lavicích za povětšinou nelevicové strany a píší štvavé články.

5/ Rusové jsou barbaři

Pátý mýtus už je spíše jen neextrémnější reakcí, ke které se fanatičtí propagandisté uchylují buď v největší nouzi, zlosti, nebo běžně ti primitivnější z nich. Platí to, co bylo napsáno na začátku – tuto expresivní a urážlivou šovinistickou rétoriku účelově používají často jednak ti, o kterých bylo pojednáno v předešlém odstavci a ti, kteří oficiálně boji proti nacionalismu, šovinismu a nesnášenlivosti „zasvětili svou činnost.“

Posted in Geopolitika


Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív