Archive | Září, 2008

Carl Schmitt: Teorie partyzána, konečně vychází

Autor v díle tematicky rozvíjí stejnou základní myšlenkovou linii jako v Pojmu politična. Ústředními body zůstává problematika politického prostoru, legalita a legitimita, mezinárodní vztahy a otázka přirozenosti a nepřirozenosti. Na tomto pozadí popisuje autor vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby, analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jenž měly na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao Ce-tung, Stalin, Che Guevara, Castro aj., a zdůrazňuje, že jedním ze základních znaků partyzána je vždy jeho politická angažovanost. Přeložil O. Vochoč. (Oikoymenh.cz)

Objednávat můžete ZDE.

Posted in Filosofie

Milan Špinka: Liberální tolerance

Dnešní liberalismus staví rozmanitost a toleranci nade vše – jenže rozmanitostí a tolerancí myslí něco jiného, než co tato slova vždy znamenala. Jeho rozmanitost teď očerňuje a vylučuje obyčejné lidi, jeho tolerance potřebuje zvláštní newspeak, kvóty a povinný trénink ve správných názorech a postojích. Z liberálních totemů a tabu přitom není zřejmé, zda umožňují lidem žít podle jejich přání. Zákazy, malé i velké, se násobí. Zvenčí tato pravidla vypadají svévolně: zbožnost je zakázána, poučení o používání kondomu je nutnost; kouření a nošení kožichů je ohavnost, potraty a homosexualita základní práva.


Mnoho těchto podivností se dá vysvětlit poukazem na to, co dnešní liberálové chápají slovem tolerance. „Tolerance“ se tradičně pojí s činy, tj. vyjadřuje svobodu lidí v jejich konání. Dnešní liberálové ji chápou jako požadavek na stejnou úctu. Tyto významy jsou přitom diametrálně rozdílné. Z politického pohledu tradiční význam odpovídá konzervatismu, zatímco ten nový vyžaduje vším prostupující úřední kontrolu společenského života. Vláda, která vezme myšlenku nové tolerance za svou, musí zároveň popírat toleranci v jejím významu původním, protože musí kontrolovat postoje lidí k sobě navzájem – a toho nelze dosáhnout jinými než krutými a despotickými prostředky.

Tento rozdíl můžeme lépe pochopit, porovnáme-li liberální stát, vyznávající význam původní, se státem upřednostňujícím význam nový. Liberální stát je vůči svým občanům zcela tolerantní, víc se touto otázkou nezabývá. Můžete dělat cokoli, nesmíte jen přestoupit předem známá a jasná pravidla. Takový stát nerozlišuje mezi tolerantním a netolerantním životem – rozlišovat začne, až když netolerance získá podobu fyzického násilí či porušení vlastnických práv. Ve skutečnosti takový stát může být netolerance plný. Např. takový stát je krutý vůči některým slabostem, neboť nemá systém sociální péče – a takový stav se nejspíše projeví v krutých společenských postojích.

Naproti tomu multikulturní sociální stát, prosazovaný dnešními liberály, prosazuje sociální toleranci ve smyslu rovné úcty. Za tím účelem musí být netolerantní vůči spoustě názorů a postojů, které přitom a priori ostatním neubližují. Např. zákony proti diskriminaci netolerují způsoby života označované jako „rasistické“, „sexistické“ či třeba „protihomosexuální“. Nutí lidi, aby se stýkali s jinými i proti své vůli, odpírají lidem právo zvolit si, s kým budou pracovat a žít. Navíc, protože sexuální rozdíly a náboženská a etnická soudržnost prostupují a ovlivňují životy všech společností, je vlastně multikulturní stát netolerantní vůči všem, a ve jménu tolerance se snaží všechny změnit silou. Moderní tolerance znamená, že nikdo, až na pár ideologů, nemůže žít podle svého.

Ideálně by „nová tolerance“ měla považovat všechny lidské postoje za stejně dobré. To ale není možné, protože některé postoje jsou netolerantní, některé až agresivní. Tedy jen postoje, slučitelné navzájem, mohou být považovány za sobě rovné. Pokud si dva postoje odporují, např. dobrovolná separace etnika a všeobecná jednota, moderní liberální stát musí jeden z nich zvolit na úkor druhého. A protože dnešní liberalismus odmítá liberální standard, uznávající vše, co nepřekročí hranici násilí a úcty k majetku, postoje, které stát uzná za tolerantní, nejsou ty, které nejméně zasahují do přání lidí. Z tohoto pohledu by totiž etničtí separatisté zvítězili, což se jistě nestalo. Místo toho je aplikováno pevnější kritérium.

Liberální kritérium vypadá asi tak, že způsob života je tolerantní jen tehdy, pokud uznává všechny lidi za stejně dobré, a cokoli co člověk má rád za pro něj dobré. Tato definice „tolerance“ je zřejmě nutná pro pochopení toho, proč liberálové používají právě toto slovo. Z tohoto pohledu jsou všechny způsoby života stejně hodnotné, protože všichni lidé, a tedy i jejich postoje, jsou si rovny; říci, že některý způsob života je lepší, prostě znamená, že lidé takto žijící jsou lepší než ostatní, a jako takový je tento názor projevem netolerance, neboť to co lidé říkají, právě utváří společenské prostředí. Jakožto kritérium pro přijatelnost způsobu života tato definice vyžaduje cosi, co by se normálně označilo za netoleranci. Ukazuje se, že být tolerantní znamená vyznávat velmi specifickou a podivnou morální teorii, podle které jsou všichni lidé objektivně stejně dobří, leč ostatní věci se hodnotí jen subjektivně. Všichni, kdo zastávají morální teorie, které uznávají objektivní hodnoty, např. všichni zastánci tradičních náboženství, jsou dle definice „netolerantní“.

Ale pokud liberalismus toleruje jen jednu morální teorii – o které by se přitom dalo velmi pochybovat -, jak se vlastně liší od teokratických systémů, které historicky považuje za netolerantní? Nezdá se být více tolerantní, být cvičen v dogmatech a sofismatech všeobecné snášenlivosti, než v dogmatech církve. Netolerance politického systému závisí méně na náboženství, o to více však na svých cílech, na oddanosti touze dosíci je, a na síle a rozmanitosti překážek na cestě k nim. Liberálové jsou často přímí v tom, co chtějí dokázat, vysoce oddáni svým ideálům a plně vědomi síly podnětů, zvyků a institucí, které jim stojí v cestě. Jak od nich čekat toleranci v jejím původním významu? Sbor právníků na občanské právo sotva bude mít více trpělivosti, než sbor teologů. Spíše jí bude mít méně, protože jeho členové kladou větší důraz na to, že právě ti, kdo vládnou, mění svět.

Stále více a více moderní tolerance ničí tu starou. Moderní liberální stát již není ničím omezen, jen tím, že se nesmí od liberalismu odklonit, což neznamená nic jiného, než že je ovládán politickou elitou. Respekt k názorům lidí již není závažný princip. Takový výsledek je paradoxní: liberalismus začal obavami o míchání základních morálních otázek s politikou a touhou omezit vládu a učinit ji zodpovědnou vůči lidem. Skončil jako systém, který se o takové věci vůbec nestará.

Vyšlo v Národní myšlence.

Posted in Filosofie

Německo: Konzervatívno – subverzívna akcia (KSA)

2.mája tohto roku parodovala v Berlíne skupinka žiakov a študentov protestné formy hnutia 68-károv, aby rušila jeden ľavičiarsky kongres o dedičstve 60-tych rokov. Rozostavali transparenty, megafónom požadovali zrušenie kongresu, zaútočili na prednáškovú sieň a rozhadzovali letáky. Film o tejto 1. KSA si na internete pozrelo viac ako 15 000 ľudí. (www.ungebeten.de

Päť dôvodov hovorí pre pokračovanie v takýchto akciách, ktoré sa medzitým nazvali KSA:


1. Presvedčivo a nechaoticky prevedené akcie v konzervatívnom duchu skutočne rušia protivníka. Zneisťujú ho v jeho istote a znepojujú ho aj dodatočne, pretože nevie, kedy môže rátať s ďalšou akciou.

2. Konzervatívec a pravičiar, ktorý je autentický a nie anonymný a ukáže odvahu k akcii, verbuje pre svoju vec spôsobom nedosiahnuteľným publicistikou: sú to svojské charaktery, ktoré sa dajú získať práve verejným priznaním svojho postoja, autenticitou a neústupnosťou: „Naša nádej spočíva v mladých ľuďoch čo trpia zvýšenou teplotou“, povedal Ernst Jünger, čo platí stále.

3. Vždy, keď niekto niečo robí s rozhodnosťou, uisťuje sám seba a zároveň chápe, že už zanechať stopu niečo znamená, čo značí: žiť svoj život a nebyť žitý iným. Politické umenie provokácie umožňuje aktérovi pociťovať svoje ja a zároveň koncentrovať svoje sily. Je to opojný a zároveň liečivý pocit, pretože doteraz mohol len reagovať alebo rezignovať.

4. Dlhoročná obranná pozícia nás skrotila. Čo potrebujeme, je ofenzívny duch a nezakríknutosť. Obidve vyžaruje človek, ktorý robí krok vpred pri pohľade súpera. Útok značí zvrchovanosť, aj keď len počas akcie. Je to elektrizujúce, keď priaznivec hnutia pritlačeného k stene aspoň pár hodín, alebo aj celý deň je pánom situácie. To dáva politickému životu ostrý eruptívny zmysel.

5. Hocijaké akcie nasledujúcich mesiacov môžu – ešte stále na obrazy či na akcie chudobnej pravicovej scéne – zaobstarávať príbehy na rozprávanie a obrazy na stálu reprodukciu, v ktorých sa „JA“ provokatéra znásobí na „MY“ pozorovateľov.

Z týchto piatich dôvodov môžeme odvodiť naše úlohy do budúcnosti: nová pravica musí vyvinúť konzervatívne pravicové formy akcie, čo nie je jednoduché, pretože predchodcov bolo málo a sotva nejaké vydarené príklady. Sila výrazu a vyžarovanie bude závislé na sile a schopnosti vyjadrenia sa zúčastnených, na ich autenticite a na ich osobnosti.

Götz Kubitschek
Sezession 25, 2008

Zdroj: Prop.sk

Posted in Převzato

Chorál svatováclavský

Původně měla svatováclavská hymna tři pětiřádkové slohy neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem byla prostá modlitba k sv. Václavu, vévodovi české země, aby orodoval za své poddané u Boha i sv. Ducha a pomohl jim do krásného, nebeského dvorstva, kde věčně plane jasný oheň sv. Ducha, zde na světě pak aby chránil své ctitele, smiloval se nad nimi, utěšil smutné a všecko zlé odehnal. Dobu vzniku této písně kladla stará tradice do 14. století. braniborské (1278 – 1283).


Martin Kuthen připisoval svatováclavskou píseň pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic, Hájek arcibiskupovi Janu Očkovi z Vlašimě; Bohuslav Balbín obě tyto domněnky kombinoval: Arnošt prý píseň složil, Očko rozšířil. Svatováclavský chorál je však mnohem starší. Beneš Krabice z Weitmile nazývá naši píseň r. 1368 „cantis ab olim cantari consueta“. Strofická stavba, jazyková stránka i dost bohatě zvlněná melodie této písně ukazují na 13. stol. Konečně úpěnlivá prosba v písni „utěš smutné – otžeň vše zlé“ svědčí o době pohnuté, a tou neklamně mohla býti léta neblahé správy.

Někdy na rozhraní 14. a 15. věku přibásněny byly dvě strofy nové: „Ty jsi dědic české země“ a „Maria, matko žádoucí“. V zápise o rukopise litoměřickém z konce 15. stol. se uvádějí opět nové strofy, mezi nimi sloha, obsahující invokaci k českým světcům. V té době zaznívá už svatováclavská píseň u nás při každé důležité události státní a národní – i při volbě Ferdinanda Habsburského ve svatováclavské kapli r. 1526. Kostelní písní stal se svatováclavský chorál teprve r. 1406, kdy pražská synoda povolila zpívati čtyři staré písně duchovní: Hospodine pomiluj ny, Svatý Václave, Buoh všemohúcí a Jezu Kriste, ščedrý kněže.

Největšího rozšíření doznala svatováclavská píseň v době pobělohorské tiskem. Barok byl vůbec všestranější v propagaci slávy domácích našich svatých než gotika. Tehdy byli vzýváni čeští světci, v prvé řadě sv. Václav, jako ochráncové a pomocníci ohrožené národnosti, a hymna svatováclavská zněla tenkrát nejednou jako bojovná, ba revoluční píseň utiskovaných Čechů. V 18. stol. se ustálila svatováclavská píseň do dnešní formy o počtu osmi sloh. Avšak pro sklonek 18. stol. a první polovici 19. stol. máme dosvědčený zajímavý variant. Místo prosby „Utěš smutné – otžeň vše zlé“ bývalo zpíváno „zažeň Němce – cizozemce“. Kdy vznikl tento výkřik zoufalství a rozhořčení, nedá se, tuším, přesně zjistit. Vydral se z úst, úzkostí se chvějících o osud národa, ohroženého germanisující cizotou, pravděpodobně za časů „dobrého“ císaře Josefa II. Jistě chápeme, co znamenala svatováclavská píseň v minulém století za zápasů státoprávních, národních i sociálních, a máme v živé paměti, jak působila tato staroslavná píseň mocného účinku za světové války a pak ve dnech nekonečné radosti nad dosažením státní samostatnosti.

Svatováclavský chorál obsahuje myšlenky věčně živé a takových hodnot, že plně odpovídají reálným požadavkům přítomnosti. Nelze tudíž nelitovati s Otakarem Březinou, jak nám to tu posledně pověděl básník Jakub Deml, že se nestala hymna svatováclavská, vznešená, věky posvěcená, státní hymnou osvobozeného národa.

Vyšlo v Národní myšlence.

Posted in Historie

Lisabon vs. Festung Europa. Jak najít modus vivendi?

Budování shora vyústilo ve snahu přijmout nejprve evropskou ústavu a poté dnešní Lisabonskou smlouvu. Avšak evropské národy (které jsou pilířem Evropy a Evropské unie!) byly z tohoto procesu tvoření prakticky vyloučeny. Byl například někdy diskutován problém „evropské“ ústavní moci? Nebyl. Přitom je evidentní, že na bázi integrované, nebo i federalizované Evropy není možné jednoduše převzít podobu ústavní moci národního státu a uměle ji implantovat na kolos, kterým je Evropská unie a který vlastně nemá ani pořádně jasno, zda, nebo jakým typem státu bude.


Potřebujeme evropskou integraci?

Integrace Evropy je dnes nesporně určujícím vektorem evropského dění a hodnotou dějinného vývoje. Jakkoli existuje obecný zájem, kterým evropská integrace jistě je, její obsah je předmětem nesčetných sporů mezi mnoha výklady a jejího popisování v naprosto rozdílných rovinách myšlení. Typickým případem je Lisabonská smlouva. Snad žádná institucionální změna, reforma, či vnitřní proměna Evropské unie, nebyla poznamenána tolika rozdílnými výklady, postoji a nejasnostmi. Otázka nemůže být položena pouze ANO nebo NE, ve finálním rozhodnutí na toto „dilema“ pochopitelně dojde, nicméně je potřeba situaci zhodnotit z několika úhlů.

Za prvé, jedním z problémů a neduhů, který bývá současné EU, potažmo evropské integraci nejčastěji vytýkán, je postupné rozpouštění jednotlivých národních identit v „evropském tavicím kotli“. Zároveň si ovšem uvědomujeme nutnost podstatných reforem a to nejen institucionálních, které Evropská unie zkrátka potřebuje. Nachází se v paradoxní situaci. Nemá jasno o vlastní budoucnosti, ale čistě technologicky se snaží transformovat do takové podoby, o které existuje pochybnost, že bude skutečně postavena na legitimním základě. Evropská unie dnes představuje luxusní automobil, který má vynikající karoserii a tónovaná skla, ale uvnitř sestává ze mixu součástek, které ne vždy fungují tak, jak by si jeho architekti přáli.

Dnes, na začátku 21. století již neuspějí názory, volající po rozpuštění EU, popřípadě apely, usilující o návrat před Maastricht. Přes všechny neduhy je potřeba vzít evropskou integraci jako současný dějinný okamžik, který do jisté míry odráží určité procesy současné globalizace. Před tyto procesy se nelze vrátit. Lze ovšem měnit jejich obsah.

„Lisabon“ je technokratický projekt

Návrh Lisabonské smlouvy, coby nového institucionálního rámce EU, v zásadě od krachu tzv. „euroústavy“ nezměnil svůj cíl, kterým je větší akceschopnost EU, její posílení na mezinárodní scéně a v neposlední řadě také zjednodušení nepřehledného byrokratického aparátu Unie.

Rád bych přešel tradiční komentář negativ, či pozitiv návrhu Lisabonské smlouvy, mezi nejčastější na jedné straně patří dramatické rozšíření oblastí, ve kterých se v Radě bude uplatňovat hlasování tzv. kvalifikovanou většinou, harmonizace trestních zákoníků, ústící v harmonizaci některých trestů, či velice diskutabilní založení funkce „ministra zahraničních věcí EU“, na straně druhé poprvé institucionalizovaná možnost výstupu člena z Unie, či posílení úlohy národních parlamentů při zpětném dohlížení na dodržování principu subsidiarity.

Je na místě se domnívat, že Lisabonská smlouva je krokem a dokumentem špatným. Problém ovšem není v tom, že se jedná o dokument, který má stručně, jasně a věcně, shrnout základní hodnoty a základní právo Unie, nýbrž v rámci, do kterého je zasazen.

Dnešní Evropa není Evropou 19. století a proto nelze prizmatem této doby pohlížet na dnešek, či reflektovat pojmy jako národní, či etnická identita v kategoriích romantického nacionalismu. Ztráta a vykořeňování národů není důsledkem evropské integrace jako takové, nýbrž určitých procesů globalizace, které přetvářejí, či se snaží přetvořit svět na jeden homogenní trh. Dvacáté století, které je, doufejme, již navždy za námi, přineslo mocenský úpadek Evropy. Dvě světové války a čtyřicetileté bipolární rozdělení světa způsobilo nové přerozdělení světa, ve kterém Evropa ztratila svůj zásadní význam. Porovnejme mocenskou politiku evropských států v 18. století, Svatou ligu století 19. a dnešek, kdy Evropa plní pouze úlohu zajištěného týlu amerikanismu a odrazového můstku do Eurasie. Pokud chceme plně zhodnotit a analyzovat dopady Lisabonské smlouvy, měli bychom vyjít z těchto dvou klíčových problémů.

Schizma ekonomismu a politiky

Architekti evropské integrace udělali tu chybu, když prosazovali ekonomickou integraci jako první krok. Místo, abychom se snažili posílit politické a kulturní vazby Evropy, začali jsme se orientovat pouze na propojení finančních trhů a doufali, že „evropské ekonomické občanství“ se jednoho dne mávnutím kouzelného proutku promění v občanství politické. Evropa se začala budovat shora – bez jakékoliv demokratické legitimity – technokraty a funkcionalisty z Evropské komise.

Budování shora vyústilo ve snahu přijmout nejprve evropskou ústavu a poté dnešní Lisabonskou smlouvu. Avšak evropské národy (které jsou pilířem Evropy a Evropské unie!) byly z tohoto procesu tvoření prakticky vyloučeny. Byl například někdy diskutován problém „evropské“ ústavní moci? Nebyl. Přitom je evidentní, že na bázi integrované, nebo i federalizované Evropy není možné jednoduše převzít podobu ústavní moci národního státu a uměle ji implantovat na kolos, kterým je Evropská unie a který vlastně nemá ani pořádně jasno, zda, nebo jakým typem státu bude.

Čistě technokratické a ekonomické pojetí integrované Evropy tak dnes dospělo k tomu, že zde máme propojené trhy a silná průmyslová a finanční lobby v bruselských institucích. Ta logicky vyvíjí tlak na ještě rychlejší transformaci směrem k politické integraci, protože vyhovují jejich zájmům spíše, než dlouhé diskuse nad tím, kam vůbec Evropa má směřovat. Politika v Evropské unii se tak stává objektem a působištěm zájmů čistě ekonomisticky uvažujících hospodářských kartelů a vzdaluje se tak svému původnímu záměru – aby si Evropané, jako celek, „zdola“ budovali integrovanou Evropu.

Chceme mít z Evropy autonomní mocnost, nebo pouze propojený trh s homogenizovaným právem, fungující jako nárazový přívěšek EU? Chceme sebou nechat manipulovat třetí stranou, bombardovat evropská města a podílet se na válečných dobrodružstvích Spojených států ve světě? Chceme se nechat vmanipulovat do nové studené války s Ruskem a přitom trpět trojského koně v podobě Kosova, či přijmout do svých řad Turecko? Kde má vůbec Evropská unie hranice?

Na tyto a mnohé další otázky je nejprve potřeba odpovědět, než se vůbec pustíme do něčeho, jako je Lisabonská smlouva, která by de facto fungovala jako „evropská ústava“. Je potřeba vědět, zda dáme přednost realpolitice, nebo politickému mesianismu. Nemůžeme například shora přijmout dokument, který bude deklarovat „pomoc ostatním členům EU v případě napadení“, když není jasné, kde EU skončí. Nebo snad chceme být postaveni před hotovou věc, kdy naši vojáci budou muset rukovat do boje na obranu Albánie, Kosova, nebo jednou třeba Izraele? Musí být jasně řečeno, kde jsou zájmy Evropy dnes, ale kde by také (čistě teoreticky myšleno) mohly být za pár let. Buduje se zde institucionální a právní rámec, ale počet jeho subjektů je do budoucna otevřen. To je myslím, podstatná věc, která stojí za úvahu.

Lisabonská smlouva samozřejmě ztělesňuje mnohé dobré věci, ale více převažují negativa. Předně však její problém spočívá ve zmíněném šití horkou jehlou – budování shora, bez účasti evropského dému. Ztělesňuje tak přes všechny možné perspektivy, které se nabízejí k diskusi, neblahý trend, který proces evropské integrace postihl. Je potřeba nikoli návratu před Maastricht, nýbrž návratu k budování zdola, návratu k celoevropské diskusi nad klíčovými otázkami a jasné preference politických otázek před ekonomickými. Její odmítnutí je tak vlastně testem „evropské demokracie“. Čistě teoreticky a z hlediska současného práva ztrácí její další prosazování smysl. Kompromisně by měl být přijat stručný dokument, který by současný stav EU reflektoval a poskytl dostatečný prostor k debatě. Evropská unie se nachází ve zlomovém mezidobí a to, jak se evropské elity zachovají v souvislosti s v podstatě odmítnutou Lisabonskou smlouvou smysl, bude pro budoucnost klíčové.

Posted in Geopolitika

Michal Semín: Krize finančních trhů může mít i kladný dopad

Finanční krize, do které se USA dostaly, předznamenávají jejich ústup z pozice světového četníka. Dluhy narůstají tak dramaticky, že nebude možné pumpovat stále více peněz do udržování pax Americana ve světě. Vždyť tato Poslední Supervelmoc nedokáže ani zajistit svoji jižní hranici před přílivem ilegálních přistěhovalců, chránit svoji měnu před úpadkem, mít vyrovnaný rozpočet a příznivou bilanci zahraničního obchodu a zabránit stále rostoucímu přesunu výroby do Mexika, Činy či Indie. Jak chtějí USA za tohoto stavu posilovat svoji vojenskou pozici ve světě, zvyšovat počty svých vojáků v Afghánistánu, převzít pod svá ochranná křídla bývalé státy SSSR, vést konfrontační politiku vůči Rusku a bombardovat Írán, nezřekne-li se obohacování uranu?

Zemětřesení na finančních trzích není důsledkem neosobních ekonomických procesů, ale celé řady morálních selhání jednotlivých osob i hospodářských subjektů. Vina je jak na straně států a jeho institucí, tak na straně soukromých firem. Tato krize je příležitostí k pochopení nutnosti změn v pohledu na roli peněz v životě jednotlivce i společnosti, jakož i na roli státu v hospodářství. Pád Wall Streetu také ve svých důsledcích povede k opuštění politiky „globálního četníka“, kterou si USA po pádu železné opony svévolně osvojily.

Ale pěkně popořádku. To, čeho jsme dnes svědky, je zánik té fáze kapitalismu, kde zisk není vyvažován jinými ohledy a motivy. Hospodářský vývoj v posledních dvou desetiletích vedl k takové míře financiarizace ekonomiky, že se svět peněz, generujících opět jen další reálným bohatstvím nepodložené peníze, vymanil z hranic, které mu vymezuje reálné hospodářství. Prudké vzestupy a pády cen akcií již dávno neodrážejí skutečnou hodnotu podniků a firem, čímž je hospodářský systém státu a celého světa deformován. Dnes stačí jediná poplašná – mnohdy, ze spekulativních důvodů, i záměrná či klamavá – zpráva, jež dokáže, vzhledem k informační propojenosti světa, zlikvidovat během krátké doby investice velkého počtu osob a to i u těch firem, které nemají špatné hospodářské výsledky. Zisk je jistě oprávněným motivem hospodářské činnosti, ale je-li absolutizován, dostaví se, tak jako dnes, důrazné připomenutí, že bezmezná touha po penězích a majetku je morální pastí.

Stálo by za samostatnou úvahu, jak je možné, že tento typ kapitalismu bývá ve světě politiky spojován s konzervatismem. Pravý konzervativec přeci vyznává zcela jiné hodnoty než je neomezený zisk. Je si naopak vědom toho, že k dobrému životu potřebuje jen to, co je pro něj a jeho rodinu nezbytně nutné. Má-li nadbytek, je si vědom své povinnosti podělit se o něj s jinými. Vyznává rozvážnost a zodpovědné zacházení s majetkem, také s ohledem na tradice svých předků a potřeby své rodiny, dětí a pozdějších generací.

V hospodářské politice klade důraz na fiskální odpovědnost, vyrovnaný rozpočet a stát, který usiluje o relativní hospodářskou soběstačnost. Když se podíváme na dnešní USA, odkud se krize lavinovitě šíří do celého světa, jsme svědky rostoucího zadlužování státu, firem i domácností. A to bez ohledu na to, zda jsou u moci republikáni či demokraté. Dlužíme bankám za nákup bytu či domu, auta či spotřebního zboží, přičemž nemalou část těchto dluhů nebude možné, z důvodu krize, kterou procházíme, ani splatit. Žijeme si nad poměry a přichází doba, kdy to všichni pocítíme. Zvláště vezmeme-li v potaz, že vláda USA a centrální banka se rozhodly, že na záchranu nemocného systému vynaloží nemalé prostředky daňových poplatníků, čímž se existující dluhy ještě prohloubí a řešení krize se oddálí. Svojí nezodpovědnou politikou umožňují velkým hráčům na kapitálových trzích velké soukromé zisky, zatímco rizika a náklady v době úpadku na sebe bude přebírat stát. Takové řešení je z morálního hlediska nepřijatelné.

Zde je zajímavý postřeh senátora Jima Bunninga (R-Kentucky): „Jediný rozdíl mezi tím, co učinil Fed a co činí Hugo Chavez ve Venezuele spočívá v tom, že Chavez při znárodňování firem nevystavuje riziku peníze daňových poplatníků – jednoduše je převezme.“ Od hospodářské krize ve třicátých letech je to totiž poprvé, co Fed poskytuje půjčky také jiným subjektům, než jsou banky.

Finanční krize, do které se USA dostaly, předznamenávají jejich ústup z pozice světového četníka. Dluhy narůstají tak dramaticky, že nebude možné pumpovat stále více peněz do udržování pax Americana ve světě. Vždyť tato Poslední Supervelmoc nedokáže ani zajistit svoji jižní hranici před přílivem ilegálních přistěhovalců, chránit svoji měnu před úpadkem, mít vyrovnaný rozpočet a příznivou bilanci zahraničního obchodu a zabránit stále rostoucímu přesunu výroby do Mexika, Činy či Indie. Jak chtějí USA za tohoto stavu posilovat svoji vojenskou pozici ve světě, zvyšovat počty svých vojáků v Afghánistánu, převzít pod svá ochranná křídla bývalé státy SSSR, vést konfrontační politiku vůči Rusku a bombardovat Írán, nezřekne-li se obohacování uranu? Taková politika je z dlouhodobého pohledu sebevražedná a stávající krize americké i globální ekonomiky tak dává příležitost hledat jiné modely hospodářského a politického života, které by na současné výzvy dokázaly lépe reagovat. Pokud se o to nepokusíme, plody dnešní krize nám zhořknou do té míry, že i chinin nám bude chutnat sladce.

Převzato z blogu autora.

Posted in Politika

Patrick Buchanan: An Amnesty for Stupidity

Is it fair that businessmen who fail in neighborhood stores have to close shop and often sell their homes, while Wall Street titans are spared the consequences of monumental stupidity and greed?No, it is not fair. Yet, Treasury’s Hank Paulson may be right. To save the sheep who might have been wiped out in a general financial panic, we may have to save the pigs.

Life is unfair, said JFK.

Yet, this is going to be the mother of all bailouts. Paulson will be voted by Congress authority to spend $700 billion, 5 percent of our gross domestic product, to buy all that toxic paper stinking up the books of our biggest banks.

And this is not the first such bailout of foolish and incompetent financiers and politicians.

In 1975, when its cravenness to extortionate union demands had bankrupted New York, the Big Apple had to be rescued by Gerald Ford.

Marion Barry’s Washington, D.C., was next in line at the cashier’s window.

In the Reagan era, it was Chrysler. Later that decade, Citibank, Chase-Manhattan and Bank of America were staring into the abyss, as Latin American regimes, to whom they had lent scores of billions, were balking at paying their debts. Uncle Sam stepped in.

Then came the Mexican and Asian financial crises and the U.S.-IMF bailouts of the 1990s. The Mexican bailout was as much a rescue of Goldman-Sachs as Mexico City, as Treasury Secretary Bob Rubin’s old firm was choking on all its Mexican paper.

The great myth is that these 1990s bailouts were models of U.S. financial statesmanship and great successes. The reality is the U.S. workers took it in the neck.

For the countries bailed out, like Mexico, Thailand, Indonesia and South Korea, were forced to devalue. This radically reduced the wages of their workers relative to American workers, creating incentives for U.S. manufacturers to shut plants here and move them abroad. The devaluations also slashed the price of foreign goods relative to U.S. goods. Imports flooded in.

Who ultimately paid for the Mexican bailout? Florida tomato growers wiped out by Mexican producers, the price of whose tomatoes was chopped two-thirds by the devaluation. U.S. autoworkers who saw Ford and Delphi plants shuttered as new Ford and Delphi plants opened in Mexico. U.S. textile workers whose mills closed and jobs vanished.

Middle-class American families have paid and paid — in lost jobs, lower wages, a falling median income — to save the big banks from the consequences of their follies. And those bank bailouts are behind the trade deficits that set five records in the Bush era, reached 6 percent of GDP, forced huge U.S. borrowings from abroad and ravaged the dollar.

Having bailed out Latin America, Mexico, Asia and their U.S. creditors, we now find our own country in trouble. And how are our allies reacting?

“Europeans on left and right ridicule U.S. money meltdown,” ran the Los Angeles Times headline. Italy’s finance minister compares us to corruption-ridden Albania, where “a nationwide pyramid scheme cost hundreds of thousands of people their savings and ignited anarchic civil conflict” in the 1990s.

How will the bailout work? Will every bank that brings in toxic paper be able to dump it on the Treasury? Will the Treasury buy securities based on subprime U.S. mortgages from foreign banks? Apparently so. What about mortgage-backed securities held by U.S. companies and individual investors? Is there to be a general amnesty for bad judgment, or just a bankers amnesty?

About one thing we may be sure. The U.S. deficit and national debt are going to soar. The credit rating of the United States, as this nation of non-savers has to borrow abroad to save its banks, and their banks, is going to fall. We are going to be a poorer nation and people.

As for the promises and plans of Barack Obama and John McCain — be it for national health insurance or middle-class tax cuts — they are going by the wayside. For the United States is as bankrupt as Lehman Brothers, with this difference: Uncle Sam can still borrow from abroad because foreigners see many juicy U.S. assets they would like to take off our hands with their hoards of ever-cheapening U.S. dollars.

Looking at the federal budget — the five or six major items are Social Security, Medicare, Medicaid, defense and interest on the debt. All are going up, as tax revenues fall. Add the cost of two wars and a bailout of U.S. banks that some estimate will cost $1 trillion to $2 trillion, and we appear to be looking at budget deficits ad infinitum.

“There is a great deal of ruin in a nation,” Adam Smith once consoled a friend who lamented that Britain would be ruined if the 13 Colonies were lost.

We are about to test Smith’s proposition.

Originally posted on Patrick Buchanan´s site.

Posted in Převzato

Liberální demokracie: idolatrie, či vláda lidu?

Žijeme ve věku, kdy se demokracie stala vším. Kdokoli si dovolí kritickou zmínku k fenoménu, který je vším a všudypřítomným, zachová se v očích demokratizátorů nedemokraticky a musí být donucen k poslušnosti. Každý, kdo se proti drahé liberální demokracii dopustí hereze, jakou je například nadřazení zájmů úzké pospolitosti nad společný zájem občanský, či v nejhorším případě vlastní představou o odlišném vládnutí, praktické politice, odporující zásadám libdem, je vyobcovaný a ocitá se mimo „demokratickou spolenosti“. Takový kacíř potom musí být v duchu novodobého evangelia obrácen.

Společnost letargie

Žijeme ve věku zdánlivého vítězství liberální demokracie, máme (stále ještě) materiální dostatek, máme nevídanou možnost, jak využít vlastní volný čas, jsme obklopeni technicky perfektními přístroji, které nám výrazně ulehčují život, jako obyvatelé Západu volíme ve svobodných volbách a máme, na rozdíl od milionů lidí po celém světě „trpících pod nedemokratickými, autokratickými a totalitářskými vládci“, možnost své vrcholné politické zástupce svobodně volit. Opravdu?

Při bližším prozkoumání naší drahé západní liberální demokracie dojdeme k nepříliš veselému zjištění. Antická idea demokracie, myšlenka vlády lidu nad suverénní polis se zdá být nenávratně pryč. Lid se na vládě podílet nechce, správa vlastní polis je mu dnes ve skutečnosti cizí, nezajímá se o ni. Místo toho se spokojí s předhazováním zlatých pozlátek a politiku chápe jako cyklický pochod z pohodlných křesel od televizní obrazovky směrem k volební urně jednou za určitý takový úsek.

Není divu, že pokud se samotný pojem politična degradoval na vhazování lístků a kroužkování jmen, je občan z politiky znechucen, neboť jinou politiku nevidí a koneckonců nemá šanci vidět. V tomto marasmu je však vnitřně spokojen, po materiální stránce mu nic nechybí (a když, tak je nucen řešit pouze otázky materiálního charakteru) a nevidí důvod, proč současný systém měnit, proč se zamýšlet nad jeho jinými dopady a souvislostmi, než jsou ty, které jej staví před otázku, kolik jídla na víkend nakoupit a zda večer poběží jeho oblíbený seriál. Masa tedy chápe liberální demokracii jako nejlepší a vždy nejlepší systém. Tento úpadek a sílící nezájem občana o vlastní polis se stal vynikající živnou půdou pro uchycení nové idolatrie dneška, kterou představuje liberální demokracie.

Lidská práva jako náhražka víry?

Liberální demokracie samu sebe označuje za pluralitní. Ve skutečnosti pluralitní není, neboť skutečně pluralitní společnost předpokládá vzájemnou koexistenci mnoha skupin, které pojí určitý zájem, na kterém existuje vzájemná shoda a který se časem mění a transformuje. Liberální demokracie představuje špatný příklad pluralismu. Liberální demokracie je totiž pouhou demokracií pro demokracii.

Principy demokracie totiž pro liberální demokracii představují věc per se, nikoli prostředek k dosažení nějakého předem vytyčeného cíle. Cílem je liberální demokracie sama o sobě a když sama sobě přestane stačit, uchyluje se k expanzi, kdy z kolektivního „my“ (ve smyslu liberální demokracie) činí morální krédo pro okolní svět. Tento problém nastal po pádu železné opony. V období komunismu byla liberální demokracie bezpochyby přitažlivějším systémem, než levicové diktatury. Její ethos se ukázal jako silnější a po roce 1989 se stala hojně následovaným příkladem. Taková situace ovšem časem musela dospět k podstatnému problému, zatímco mnozí západní filosofové euforicky hovořili o konci historie, východ Evropy pocítil touhu navrátit se do kulturně.společenských kořenů, ze kterých byl násilně vytržen po první světové válce. Konflikt mezi „západním“ klimatem, které liberální demokracii považuje za cíl sám o sobě a klimatem „východním“, které demokracii respektuje, ale pouze jako jednu z možných forem vlády a některé principy liberální demokracie, které využívá, považuje spíše za dědictví aktuálního historického okamžiku, než za princip, který je „dán“, se momentálně ukazuje jako zdánlivě nepřekonatelné dělítko přetínající Evropu a poukazuje na vnitřní rozpory a pokrytectví liberální demokracie v celé přirozenosti.

Liberální demokracie se považuje za dědice osvícenství, renesance a vnitřně tak navazuje na revoluční jakobínské zásady, myšlenky „volnosti, rovnosti, bratrství“ a vypořádání se s náboženským tmářstvím. Ve skutečnosti projevuje stejnou, nebo podobnou míru mesianismu a sakralismu, jako atributy, z revolty vůči nimž domněle vychází. Liberální demokracie má také svá dogmata, „svaté“, chrámy, nebo základní spisy. Co jiného představuje abstraktní myšlenka rovnosti, biologicky naprosto neakceptovatelná, všeobjímající ideologie lidských práv, jejíž vztažnost na celý svět se odvozuje „z toho, že člověk je“, Rousseau, Woodrow Wilson, parlamenty, plné hašteřících straníků, či univerzální deklarace lidských práv a „demokratické ústavy“? Je snad náhoda, že pokud je dnes vládce obviněn z „antidemokratismu“, má to stejný destruktivní účinek, jako když byl ve středověku označen za „Antikrista“?

Modernizace sice odhodila víru v Boha a na první pohled i transcedenci, ale stále hledá „vyšší smysl“. Moderní společnosti díky její letargii chybí spontánnost. Sterilním společnostem, bez vůdčí myšlenky a vitality, tak liberální demokracie poskytuje náhražku skutečného náboženství. Obdobně, jak bylo zmíněno, se projevuje i reakce liberálních demokratů vůči všem svým kritikům. Kritika všech systémů minulosti je povolena a respektována. Kritizujte monarchii, diktatury, komunistické totality a fašismus. Vše je tolerováno, ale běda jak podrobíte kritickému pohledu principy liberální demokracie! Jinými slovy, odsuzujte minulost, je špatná, ale opovažte se kritizovat současnost. Současnost je totiž liberální demokracie a právě ona je dějinným vyvrcholením, konečným naplněním „Plánu“.

Pax Democrazy

Nakolik v minulosti bylo naprosto nemyslitelné, aby například monarchie odpíraly legitimitu jiným monarchiím, nebo suverénním republikám proto, že neodpovídají jimi stanoveným standardům vládnutí, liberální demokracie jakýkoli pluralismus vlád neuznává, nebo těžce snáší. Zde jsme na nejlepší cestě k politickému mesiášství.

Každý kdo porušuje „demokratické standardy“ (v liberálně-demokratické společnosti rozuměj skeptik, nekonformní intelektuál, tradicionalista, či kdokoli jiný, odmítající uznat univerzální platnost novodobé idolatrie; v okolním světě každý, kdo se vzpírá McWorldu, či nadvládě Nového světového řádu), musí být nejlépe vyobcován, či donucen k poslušnosti a přijetí evangelia po dobrém, či po zlém. V takové souvislosti je jistě zajímavé zamyšlení nad (zdánlivou?) analogií mezi tzv. Brežněvovou doktrínou v minulosti a tzv. „doktrínou Albrightové“, zdůvodňující „právo“ demokracií k ozbrojené intervenci na „obranu demokracie“ kdekoli na světě.

Russel Kirk v minulosti výstižně poznamenal: pokud odmítnete věřit v Boha, budete se klanět Hitlerovi a Stalinovi. Moderní západní společnost dnes představuje pověstné Izraelity na úpatí Sinaje, kteří si vyrobili k uctívání zlaté tele. Dnešní západní člověk si také stvořil zlaté tele. Je jím liberální demokracie.

Posted in Analýzy

Jan Maloušek: Stručný životopis generála Lva Prchaly

K významnému, byť ne v kladném slova smyslu, výročí, jakým 70 let od tzv. Mnichovské dohody jistě je, nesluší jen vzpomínat na události jako takové, nýbrž i připomenout významné a výrazné osobnosti, které se k takovému datu váží. Generál Lev Prchala je jedním z takových. Jeho osobnost zůstává dodnes když ne opomíjena, tak stále zahalena určitým hávem, který brání širší veřejnosti se s tímto významným vlastencem blíže seznámit. Byl jedním z těch, kteří striktně odmítli kapitulaci prezidenta republiky (Prchala hádku dokonce završil vytažením revolveru na samotného Beneše!), ale zároveň si po válce dovedl zachovat nevídaný nadhled, když se tvrdě postavil odsunu Němců z Československa.

Lev Prchala se narodil 23. března 1892 ve Slezské Ostravě jako syn horníka. Navštěvoval vyšší školu a na univerzitě ve Vídni studoval práva (pozn.: studium pravděpodobně nedokončil) Jako dvacetiletý vstoupil dobrovolně do rakousko-uherské armády v Terstu. Roku 1913 dokončil školu pro důstojníky v záloze a po vypuknutí války odešel na frontu. V roce 1916 padl, jako nadporučík, do ruského zajetí. V následujícím roce se dal do služeb českých legií, se kterými bojoval nejprve proti německým vojskům a později proti Rudé armádě na Sibiři. Od února 1919 byl velitelem 3. Střelecké divize a za anabáze velel zadním vojům. Zároveň byl delegátem u vrchního velitelství bělogvardějských vojsk na Sibiři. Bolševici vypsali na jeho hlavu milion rublů odměny, ale přesto se probil přes Sibiř až do Vladivostoku, kde konečně opustil Rusko (Pozn.: u Bajkalského jezera se mu roku 1920 narodil syn).

Plukovník Prchala přibyl do, mezitím vzniknuvšího, Československa v roce 1920, odkud byl promptně odeslán na vysokou školu válečnou do Francie. Po návratu do ČSR velel nejprve horské brigádě na Slovensku a pak střídal různé vysoké funkce. Byl i podnáčelníkem Hlavního štábu čs. Armády, nabízený post náčelníka však v roce 1933, jakožto odpůrce tehdejší zahraniční politiky, odmítl. Poté byl jmenován zemským vojenským velitelem v Košicích (na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi). Postup v hodnostech: 1925 – brigádní generál, 1928 divizní generál, 1936 – armádní generál. Na rozdíl od jiných důstojníků – Benešových odpůrců nebylo Prchalovi zaraženo povyšování.

Po mobilizaci v září 1938 se stal podle plánů velitelem 4. Polní armády, která byla rozvinuta na jižní Moravě proti bývalé rakouské hranici. Právě jí a armádě generála Luži, která stála proti Pruskému Hornímu Slezsku, určovaly plány čs. Vojenského velení klíčovou úlohu obrany. Prchalovo umístění hovoří tedy samo za sebe. Po mnichovské konferenci se postavil proti Benešovu rozhodnutí přijmout kapitulaci, především s odkazem na to, že 90 % všech tzv. sudetských Němců přes konflikt se svědomím během záříjové krize dostálo své povinnosti při mobilizaci. Generál si prý nikdy neodpustil, že tehdy Beneše nezastřelil, když už na něj na Hradě mířil pistolí. Generál S. Ingr, pozdější exilový ministr národní obrany v Londýně, měl se svou divizí obsadit Prahu. Beneš toto generálské spiknutí ovšem také nezapomněl – podle vzpomínek generálova syna.

Po demobilizaci se velitelství 4. armády přesunulo do Bratislavy. V souvislosti se zabráním oblastí českého pohraničí vzplanulo s velkou intenzitou úsilí o osamostatnění i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Generál Prchala byl, pravděpodobně mimo jiné i pro svou energickou povahu, jmenován velícím generálem Karpatské Ukrajiny a členem vlády Ukrajinské národní jednoty (3. Autonomní podkarpatsko-ruská). Jeho jmenování vyvolalo protesty proti Praze a neklid v zemi. 6. března 1939 jej státní prezident Hácha jmenoval ministerským předsedou další vlády. Od 6. Do 15. března dále ministrem financí, vnitra a dopravy ve 4. vládě. Při obsazování Podkarpatské Rusi honvédy vydal 15. března příkaz k obraně, která se však po třech dnech zhroutila. Generál Prchala se domníval, že německé a protektorátní úřady se postaví proti obsazení. Když seznal, že tomu tak nebude, odešel v květnu 1939 do Polska, kde organizoval svobodné legiony“ z Čechů a Slováků pro boj proti Hitlerovi a Stalinovi.

17. září, kdy již byla porážka Polska v poli hotova, odejel do Francie, kde se opět podílel na formování našich jednotek. Politicky spolupracoval s M. Hodžou a Š. Osuským, tedy protibenešovským křídlem odboje. V červnu 1940 musel ve své cestě pokračovat – do Londýna. Měl ovšem zásadní rozpory s E. Benešem. Když se tomu konečně podařilo odsunout Hodžu mimo hru, stanul v čele opozice proti jeho (Benešově) koncepci. Beneš jej tedy v říjnu 1940 převedl mimo činnou vojenskou službu. Toto bylo později interpretováno tak, že generál Prchala žil v exilu, pobíral generálský plat a nepodílel se na odboji!

Generál Prchala se stal prezidentem české Národní rady, která zastupovala tu část emigrace, které se nejprve nelíbil Benešův příklon k SSSR a po skončení války odsoudila i postup Benešovy ČSR proti Slovákům a sudetským Němcům.

Lev Prchala se již nikdy do své vlasti nevrátil. Hned v červenci roku 1945 byl za trest“ zbaven hodnosti armádního generála (pozn.: nyní již bývalý generál se však nedal a u britského soudu si vysoudil hodnost i penzi, kterou mu však oficiálně vzali). Žádost pražské vlády o vydání generála Prchaly britské úřady v roce 1946 odmítly. Lze si představit, co by jej čekalo po roce 1948.

Roku 1950 dlel generál Prchala několikrát v Německu, kde 6. srpna jménem svého Národního výboru uzavřel smlouvu s Pracovní společností na ochranu sudetoněmeckých zájmů“ ve Wiesbadenu, ve které byl obsažen návrat sudetských Němců do jejich vlasti (českých zemí) uznán spravedlivým a proto označen za samozřejmý. Z iniciativy generála Prchaly vznikl v prosinci 1950 sudetoněmecko-český federativní výbor v Bonnu, který si kladl za cíl sjednotit všechny v exilu žijící Čechy a sudetské Němce v boji proti útlaku a k přípravě návratu do vlasti. Také v květnu 1955 pobýval generál Prchala jako host na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku.

V květnu 1958 obdržel generál Prchala Evropskou Karlovu cenu Sudetoněmeckého krajanského spolku. Generál Prchala objasňoval v rozhlase proč převzal německé vyznamenání: Nemohl jsem být spokojený s postavením českého národa, které mu bylo přisouzeno ve staré monarchii, ale také nemohu schváliti postup pražské vlády proti národnostem“. Než ohrneme nos nad touto spoluprací generála Prchaly s organizací W. Jaksche, je třeba si uvědomit, že sudetští Němci byli v té době prakticky jediní, komu ležel na srdci opravdu osud českých zemí pod komunistickým rájem na zemi. Čeští Němci dále mohli Prchalovi poskytnout prostředky a politický vliv. Generál navíc již od roku 1939 prosazoval v politické praxi úzkou středoevropskou spolupráci – zjevně pochopil, že středoevropské mocenské vakuum lze vyplnit zevnitř. Dále budiž řečeno, že Národní výbor byl vlastně jediný, kdo v exilu po válce vykonal nějakou alespoň trochu hmatatelnou činnost.

Žena generála Prchaly byla dcerou bývalého ruského ministerského předsedy Kerenského. Generál Prchala zemřel 11. června 1963 ve věku 71 let ve Feldbachu v Rakousku. Ještě několik dní před smrtí se účastnil zasedání (sněmu) českých exilových politiků ve Stuttgartu.

Vyšlo v časopise Národní myšlenka v prosinci 1998.

Posted in Historie

Carl Schmitt – Teorie Partyzána

Podle posledních informací se zdá, že datum 19.9. 2008 pro vydání Teorie Partyzána od Carla Schmitta opět nebylo konečné. Dle posledních informací by Teorie Partyzána měla vyjít 30. září.

Posted in Zajímavé knižní tituly, Recenze

Immanuel Wallerstein: Nový světový geopolitický řád – konec prvního dějství

Bylo by chybou podcenit význam dohody z 9. září mezi francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym v jeho funkci současného prezidenta Evropské unie a Dmitrijem Medveděvem, prezidentem Ruska. Dohoda znamená definitivní konec prvního dějství nového světového geopolitického řádu.

Co bylo rozhodnuto? Rusové souhlasili se stažením všech svých vojsk z toho, co bylo nazváno „ústřední gruzínské oblasti“ nebo „vlastní Gruzie“, to jest z těch částí Gruzie, které Rusové uznávají jako Gruzii. Tato vojska jsou nahrazována 200 pozorovateli z EU. Dochází k tomu na základě záruk, že nedojde k použití síly proti Jižní Osetii a Abcházii, které dala EU.

Otázka ruského uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie zůstala zcela otevřená. Sarkozy a ministr zahraničí EU Javier Solana „doufají“, že Rusko bude v budoucnu souhlasit s přítomností pozorovatelů EU v těchto oblastech. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov řekl, že jeho země nic takového neslíbila a že „všechny budoucí dohody o monitorování budou vyžadovat ratifikaci abcházskou a jihoosetskou vládou“. Lavrov řekl, že ruská vojska zůstanou v těchto dvou oblastech „v dohledné budoucnosti“. A tajemník gruzínské Národní bezpečnostní rady Alexander Lomaia sice s radostí uvítal jasné termíny pro stažení ruských vojsk z vlastní Gruzie, ale poznamenal přitom, že „špatnou zprávou je, že se [dohody] nezmiňují o [gruzínské] územní celistvosti“.

Tato dohoda byla dosažena mezi Evropou a Ruskem, přičemž Spojené státy nesehrály vůbec žádnou diplomatickou roli. Medveděv obvinil Spojené státy, že daly své požehnání původní gruzínské akci vstupu do Jižní Osetie. Řekl, že v protikladu k tomu jsou Evropané „naši přirození partneři, naši klíčoví partneři“. Gruzínského prezidenta silně povzbudil John McCain a viceprezident Cheney tam odletěl, aby řekl, že Spojené státy poskytují miliardu dolarů jako pomoc rekonstrukci Gruzie. Ale ministr obrany Robert Gates řekl při vysvětlování, proč tato částka nebude zahrnovat vojenskou pomoc a proč nebudou žádné ekonomické sankce proti Rusku, že „jestliže bychom jednali příliš unáhleně, mohli bychom sami zůstat izolováni“.

Takže jaká je celková bilance? Rusko dostalo v Gruzii více méně to, co chtělo. Jeho „neodvolatelné“ uznání Jižní Osetie a Abcházie by mohlo být docela dobře něčím, co by se v budoucnu dalo vyměnit za základní obrat ve vztazích Gruzie s Ruskem. A jestli ne, tak ne. Faktem je, že Evropa je přesvědčena, že se musí s Ruskem dohodnout, a vyloučila obnovení toho, čemu Číňané říkají „evropská občanská válka“.

Spojené státy zjišťují, že nemají žádné reálné karty, s nimiž by se dalo hrát. Současně vidí, jak jim na Středním východě veřejně dávají košem jejich nejbližší spojenci. V Iráku je premiér al-Maliki velmi tvrdým vyjednavačem o pokračující přítomnosti vojsk USA a není nemožné, že současné dohody platné do 31. prosince prostě vyprší, pokud USA neučiní další ústupky.

V Afghánistánu je prezident Karzáí tak rozzloben bombardovacími misemi speciálních jednotek USA, že ve vystoupení, jež televize CBS News označila za „ostře formulované prohlášení“, požadoval „přezkoumání přítomnosti vojsk USA a NATO v zemi“. Bezprostřední provokací byl letecký útok v Azizabádu, který si podle armády USA vyžádal málo obětí a byl zacílen na skupinu Tálibánu. Afghánci tvrdí, že tam nebyli žádní tálibové a že byl zabit velký počet civilistů. Když představitelé OSN a další popřáli sluchu afghánské verzi, hodnostně nejvyšší generál USA v Afghánistánu David McKiernan vycouval z pozice USA a požádal o další šetření na vysoké úrovni, kvůli němuž by měl přijít na místo jiný generál přímo ze Spojených států.

V sousedním Pákistánu prezident Bush schválil pronásledování Tálibánu vojáky USA přes hranice z Afghánistánu, a to v rozporu s doporučením Národní zpravodajské rady, podle jejíhož názoru by to bylo spojeno s „vysokým rizikem další destabilizace pákistánské armády a vlády“. Vpád přinesl to, co New York Times nazvaly „neobvykle silným prohlášením“ šéfa pákistánské armády generála Ashfaqa Kavaniho, který řekl, že jeho síly budou bránit suverenitu Pákistánu „za každou cenu“. Vzhledem k tomu, že vláda USA považuje generála Kavaniho za svého výrazného podpůrce, není jeho prohlášení přesně tím, co Spojené státy doufaly, že uslyší.

Takže ignorovány v Gruzii a pod útokem svých nejbližších spojenců v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu vstupují Spojené státy poněkud nešťastně do realit světa po studené válce, v němž musí hrát podle nových a pro ně zřejmě dost nestravitelných pravidel.

Mezitím se jako ironická ale ne nedůležitá poznámka pod čarou oslavovala 10. září v Ženevě významná událost ve fyzice částic: evropská laboratoř známá pod zkratkou CERN dosáhla po čtrnácti letech práce a útratě osmi miliard dolarů nový vědecký průlom. Byl to pro světovou vědu tak významný moment, že i její partneři v USA (v laboratoři Fermilab, Batavia, Illinois) otvírali ve 4:38 ráno lahve šampaňského. Nicméně ředitel Fermilabu Pier Oddone přiznal, že to byl „sladký okamžik s trpkou příchutí“. Do roku 1993 vládly v částicové fyzice Spojené státy. V onom roce Kongres USA zaplaven sebedůvěrou, že „vyhrál“ studenou válku, došel k přesvědčení, že by bylo příliš nákladné a geopoliticky už zbytečné vybudovat superkolider, kterého by bylo zapotřebí k tomuto novému pokroku ve fyzice. Evropané se rozhodli jinak, a tak jsou dnes Spojené státy na druhém místě i v tomto oboru.

Označil jsem tyto události za konec prvního dějství, protože zpečetily realitu opravdu mnohostranné geopolitické arény. Samozřejmě přijdou na řadu další dějství. Jak ví každý věrný návštěvník divadel, první dějství pouze určuje, kdo jsou hráči. V druhém dějství se ukáže, jaký je skutečný běh událostí. A pak je tu třetí dějství, rozuzlení.

Převzato ze stránek Res Publica.

Posted in Geopolitika

Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 2

Pri úvahách o budúcnosti je našou povinnosťou vychádzať z názorov tých, ktorí rozmýšlali o týchto problémoch dávno před námi.

Osobitný význam pri analýze domácej teorie civilizácie majú bádania takzvaného „konzervatívno-ochranného“ tábora N. J. Danilevského a K. N. Leontieva 1). N. J. Danilevskij vo svojej významnej knihe Rusko a Európa. na zaklade analýzy historického procesu od starověku po súčasnosť, podrobil kritike hlavný evovolucionistický princip historickej védy, ktorý predpokládá postupný, prgresujúci rozvoj ľudstva od nižších kulturných foriem k vyšším.

Continue Reading

Posted in Geopolitika, Historie

Informační společnost a globalizace – pokrok nebo úpadek?

zelezniceAutor: Radim Lhoták

Globalizace, fenomén, který děsí a zároveň fascinuje lidstvo již několik desetiletí. Co to vlastně je? Pojem globalizace je vyjádřen především jako proces ekonomický a to proces neřízený a spontánní, je to proces směřující k efektivní produktivitě (zisku) podnikatelských subjektů odstraněním všech společenských bariér trhu a maximalizací účinku psychologických afektů, které tento trh manipulují. Z kulturního a sociologického hlediska jde však o jev, který se ze všeho nejvíce vyznačuje ambivalencí (mnohoznačností). Nejlépe to vystihuje samo myšlení lidí v podmínkách globalizace, které je vyjádřeno termínem postmodernismus. Postmoderní myšlení reflektuje globalizaci jako existenciální nejistotu, jež přivedla lidstvo skrze frustraci odcizením až k samé pochybnosti o lidském rozumu a poznání skutečnosti samé.

Continue Reading

Posted in Filosofie

Liberální poklesky

Když se řekne liberální, vybaví se svobodný. Řekne-li se liberálně demokratický, pro mnohé to znamená ještě něco víc než svoboda, je to vláda lidu ve jménu svobody jedince, je to volnost a rovnost udělená lidem z lidu. Jakže, lid sám sobě má být dárcem svobody bez boje? Lid si hájí svoji svobodu v demokratických volbách proti sobě samému? Je navýsost podezřelé, když mocní tohoto světa křičí: Jsme svobodní, já, ty, on, my všichni na západě, a svobodní zůstaneme, pokud budeme dále bránit náš ideál svobody, naše vyspělé liberální hodnoty proti všem temným silám minulosti a východního fanatismu. Je krajně potměšilé, když diktátoři kážou svobodu ovládaným. Je neslýchaně lstivé, když bohatí bohatnou z koster námezdních robotníků a svůj majetek i moc nazývají výdobytkem či dokonce právem svobody. Něco nepravého, něco lživého se nese ze zatuchlých koutů naší globální vesničky ověnčené hesly liberalismu.

Continue Reading

Posted in Filosofie

Již brzy: Carl Schmitt – Teorie partyzána!

Podle posledních informací se zdá, že datum 19.9. 2008, kdy má v češtině vyjít nová kniha Carla Schmitta je už konečné. Po více než roce a několikerém odkladu finálního vydání by Teorie Partyzána skutečně měla vyjít příští týden.

Autor v díle tematicky rozvíjí stejnou základní myšlenkovou linii jako v Pojmu politična. Ústředními body zůstává problematika politického prostoru, legalita a legitimita, mezinárodní vztahy a otázka přirozenosti a nepřirozenosti. Na tomto pozadí popisuje autor vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby, analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jenž měly na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao Ce-tung, Stalin, Che Guevara, Castro aj., a zdůrazňuje, že jedním ze základních znaků partyzána je vždy jeho politická angažovanost. (Oikoymenh.cz)

Posted in Filosofie

Džihád vs. McWorld. Bez alternativy?

Devadesátá léta byla svým způsobem přelomovou dobou. Učenci a filosofové se předháněli ve snaze formulovat co nejobsáhlejší a nejvýstižnější teorii, která by postihla hlavní problémy současnosti a na základě jejich analýzy formulovala predikativní teorii budoucnosti lidstva jako takového. To vedlo k vytvoření skutečně velkého množství všemožných vizí a teorií, z nichž však za významnou pozornost stály následující tři: Fukuyamův „konec dějin a poslední člověk“, „střet civilizací“ Samuela Huntingtona a „civilizace tří vln“ Alvina Tofflera.

Ačkoli je pokus jakkoli předvídat budoucnost značně ošemetný a omezující v tom, že zkrátka nemůžeme teoreticky odhadnout, jaké procesy vzniknou a jak pohnou kolem dějin u tak myšlenkově pestrého druhu, jakým lidé jsou, je evidentní, že se v současnu nacházíme každopádně ve zlomové době. Naše doba však, zdá se, nastolila více otázek, než na kolik známe odpovědi.

Continue Reading

Posted in Analýzy

Alexandr Dugin prosazuje eurasijskou spolupráci proti Spojeným státům

Předkládáme rozhovor se známým a oblíbeným ruským politickým analytikem Alexandrem Duginem, který je obecně znám jako zastánce tvrdé linie současné vlády ruské federace. Rozhovor byl poskytnut deníku Los Angeles Times.

Dugin: Myslím, že nárok Spojených států na roli jediného světového pólu… je zcela pochybný, nemorální a pro další velká centra moci nepřijatelný. Podporujeme vytvoření velmocenského prostoru, několika velmocenských prostorů, namísto rozhodování pouze v jediném bodě, namísto rozhodování Spojených států. Máme zato, že Rusko by mělo být průkopníkem tohoto procesu.

Rozhovor v českém překladu vyšel na Britských listech, v originále je k nalezení na stránkách LA Times.

Posted in Geopolitika

A nikdo si to netroufne nazvat zradou…

Autor: Patrick J. Buchanan
Kdo je Randy Scheunemann?Pokud se tak stane a on bude tvůrcem McCainovy zahraniční politiky na postu prezidenta, hrozí, že američtí vojáci a námořníci z Idaha a západní Virginie budou zbytečně umírat v bojích Rusy na Kavkaze a hájit zájmy Scheunemannova klienta, na jehož bedrech spočívá vina z rozpoutání nesmyslné vražedné války proti Jižní Osetii 7. srpna 2008. Lidé jako Scheunemann pronajímají životy našich lidí všemožným zahraničním „prozápadním“ režimům. To je jasné zneužívání americké demokracie.

Randy Scheunemann je čelným poradcem Johna McCaina pro zahraniční politiku a potenciálním pokračovatelem diskurzu Zbigniewa Brzezinského coby poradce prezidenta v případě, že se John McCain stane prezidentem.

Jenomže Randy Scheunemann má dvojí tvář. Jinou identitu, jinou roli.

Jeho loajalita je dvojí, jeho zahraničně-politická činnost připomíná spíše agenta, jehož pověřením je dohlížet na to, aby Amerika plýtvala krví svých synů pro pochybné režimy, které se stávají věrnými klienty a podobné mesiášské žoldáctví se jim náramně hodí.

Od února 2007 do března 2008 McCainova kampaň vyplatila Scheunemannovi a jeho lobbyistické organizaci Orion Strategies postupně 290 000 dolarů a to přesně v oněch patnácti měsících od zahájení Saakašviliho vlády.

Co bylo náplní jeho práce v Tbilisi? Dát Gruzii záruku, že v případě konfliktu NATO zasáhne. Vystavit Ameriku nebezpečí války s Ruskem ve jménu problémů gruzínského prezidenta…

Scheunemann je blízko životnímu úspěchu

Pokud se tak stane a on bude tvůrcem McCainovy zahraniční politiky na postu prezidenta, hrozí, že američtí vojáci a námořníci z Idaha a západní Virginie budou zbytečně umírat v bojích Rusy na Kavkaze a hájit zájmy Scheunemannova klienta, na jehož bedrech spočívá vina z rozpoutání nesmyslné vražedné války proti Jižní Osetii 7. srpna 2008. Lidé jako Scheunemann pronajímají životy našich lidí všemožným zahraničním „prozápadním“ režimům. To je jasné zneužívání americké demokracie.

Americká podpora kampaně za dobytí ztracených gruzínských provincií je to, za co Saakašvili Scheunemannovi platil. Proč by však Američané měli bojovat s ruskými jednotkami a nutit 70 000 jihoosetských obyvatel vrátit se do spárů režimu, který nenávidí? Proč nenechat Jihoosetince rozhodnout jejich vlastní osud ve svobodných volbách, nebo referendu?

V situaci na Kavkaze se zrcadlí nejenom pošetilost Bushovy politiky, také se zde manifestuje její flagrantní nekoherentnost a neprůhlednost.

Ministr obrany Robert Gates říká, že jsme 45 let stáli mimo otevřenou válku a neblížíme se k ní ani nyní. I prezident Bush nás ujistil, že žádná odpověď z naší strany vůči ruské akci v Gruzii nehrozí.

To je, byť nevyslovené, uznání ruské kontroly Jižní Osetie a Abcházie a okupace této části Gruzie tedy nemůže být důvodem k válce ze strany Spojených států. To, co dělají Rusové nám může být líto, můžeme to odsuzovat, ale nemáme žádný důvod s nimi válčit a nasazovat životy našich vojáků při řešení tamějších sporů a problémů.

Pokud je to pravda a zdá se že ano, proč se tedy jak McCain, tak Barack Obama, Bush a německá kancléřka Merkelová snaží všemožně dostat Gruzii do NATO?

Dobrý kšeft

Důležité je také vědět, že Scheunemannova lobbyistická firma získala od roku 2001 více než 730 000 dolarů nejen od Gruzie za garanci zásahu NATO, on sám byl za to samé placen i Rumunskem a Lotyšskem.

Lotyšsko, malá baltská země, anektovaná v červnu 1940 Sovětským svazem díky vzájemnému paktu Stalina s Adolfem Hitlerem, se na konci studené války stala svobodnou. Do Lotyšska vtrhly z rozkazu Stalina před více než čtyřiceti lety tisíce sovětských vojáků, Riga se stala hlavím přístavištěm baltské flotily a místem rekreace ruských důstojníků. Děti a vnoučata těchto sovětských vojáků jsou dnes lotyšskými občany. Dnes jsou předmětem neustálých tlaků a tenzí mezi etnickými Lotyši a Moskvou, která převzala roli ochránců Rusů v „blízkém pohraničí“ poté, co se zhroutil Sovětský svaz.

Díky lobbyingu Scheunemana a jeho kamarádů může být Lotyšsko přijato do NATO a tím pádem být poddáno americké válečné záruce zasáhnout v případě jeho napadení. Pokud tedy Rusko například zasáhne s cílem zastavit etnické násilí v Rize, Spojené státy budou mít povinnost odpovědět, zasáhnout proti Moskvě a případně i Rusy vytlačit.

Toto je situace, do které naší zemi zavléká zhoubná politika našich intervencionistů: závazek jít do války kvůli státům a problémům, které se bezprostředně nedotýkají našich zájmů, v tomto případě snaha všemožně bránit Rusku v jeho návratu do velmocenských pozic a podpora NATO v jeho nebezpečných krocích před ruským prahem.

Aparátčík

Scheunemannova minulost intervencionistického aparátčíka je dlouhá. Podepsal se pod dopis PNAC (Projekt pro nové americké století) prezidentu Clintonovi, žádajícího o urychlení útoku proti Iráku, čtyři roky před jedenáctým zářím. Podepsal se pod ultimátum Bushovi devět dní po 11.9., kde vyhrožoval „politickými důsledky“ v případě, když prezident na Irák nezaútočí. Do třetice byl členem „Výboru pro osvobození Iráku“, fronty propagandistů, jejichž lži nás do této války dotlačily.

Nyní figuruje jako agent neokonzervativců v McCainově táboře. Neokonzervativci chtěli válku s Irákem. Dostali ji. A nyní provokují ruského medvěda. To je to, co John McCain nabízí? Válku bez konce?

Má John McCain jako případný nový prezident, důvod brát ohled na zdiskreditovanou sortu lidí, kteří mají sice všechno, ale kteří zničili prezidentství George Bushe? Pokud půjde McCain v Bushových šlépějích, Schuenemannovo „rádcovství“ podobně zničí jeho.

„Před zákeřnými svody zahraničního vlivu … by svobodní lidé měli neustále bdít,“ tak nás varoval George Washington ve své závěti. Nás největší otec zakladatel varoval proti všem Scheunemanům mezi námi, proti agentům, kteří jsou věrnější zahraničním vládám, než své vlasti, kteří ženou Američany do svých pochybných válek. A jejichž konání nikdo oprávněně nenazve zradou.

Z anglického originálu And None Dare Call It Treason.

 

Posted in Politika

Vlastimil Podracký: Rusofobové a západofobové na prahu třetí světové války

Rusko po pádu komunizmu odmítlo přijmout západní kulturu jako celek a podřídit se jí, jak to udělalo Česko. Vytváří si svoji kulturu a tím sklidilo zlost mnohých západních sdělovacích prostředků. Ruská kultura vytváří jednu z variant světových kultur. Je dobře, že všechny civilizace mají možnost nezávislého rozvoje a možnosti kreativity. Nebezpečné jsou jen ty útočné. A to jsou především muslimové, neboť jejich náboženství jim přikazuje bojovat o nadvládu nad všemi ostatními. Proti nim jsme ovšem s Ruskem na jedné lodi.

Celý článek na blogu autora.

Posted in Geopolitika

TYR: Mytologie – Kultura – Tradice

Mezinárodní revue TYR, vydávaná ve Spojených státech Joshuou Buckleyem a Michaelem Moynihanem svým třetím loňským číslem potvrdila, že je v současné době nejúspěšnějším a nejkvalitnějším sborníkem textů, úvah, recenzí a studií, zaměřených na studium tradice, předkřesťanské kultury, mytologie, ekologie a všech dalších disciplin, jakýmkoli způsobem spojených s „pohanstvím“. Profesionální design, zvučná autorská jména, fundované texty a mnohem více, nabízí tento několikasetstránkový občasník, který pojal název po severském bohu války. Oslavuje tradiční mýty indoevropské civilizace, kulturu a společenské uspořádání předkřesťanských dob a předmodernistické Evropy. Vydává jej zmíněná dvojice nestorů současné tradicionalistické školy (sám Michael Moynihan je frontmanem nefolkové hudební skupiny Blood Axis), přispívají do něj jména, ke kterým patří kupříkladu Stehen Edred Flowers, Michael O´Meara, Alain de Benoist, Andrew King, či Pentti Linkola. Autoři a donátoři TYRu se staví na pozice radikálního tradicionalismu.

Co to je „radikální tradicionalismus“?

Znamená odmítnutí modernisticko-materialistické vlády kvantity nad kvalitou s absencí jakékoli duchovní složky, odmítnutí devastace přírody, mechanizace života a imperialismu a obchodnické nomenklatury se všemi jejími pseudohodnotami pokroku a zisku. Radikální tradicionalismus znamená touhu po životě v malých, homogenních „kmenových“ společenství, na jejichž bázi fungoval antický a pohanský svět před příchodem křesťanství, společností, kde každá součást života je integrována v celistvém holistickém systému.

Co TYR prosazuje?

Opětovný návrat duchovna a transcedence do lidského života proti materialismu; lidovou a tradiční kulturu proti kultuře mas; přirozený společenský řád hierarchie a přírodních zákonů proti umělé hierarchii založené na hromadění peněžních prostředků; kmenové společenství versus jakobínský národní stát; ochranu Země a přírody proti bezohledné honbě za zdroji; harmonické soužití mužů a žen proti „válce pohlaví“; řemeslnou výrobu a skutečné umění proti masové a konzumní produkci.

Dostupnost je v Česku poměrně problematická. Mimo služeb Amazon.com se jako nejvýhodnější jeví objednávka z rakouského labelu Steinklag Industries.

Oficiální stránky.

Posted in Zajímavé knižní tituly


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív