Archive | Listopad, 2008

Vyšlo 129. číslo Éléments

Vyšlo 129. číslo Éléments, revue asociované s francouzskou Novou pravicí (Nouvelle droite) a Alainem de Benoist. Éléments vycházejí již od roku 1973 s podtitulem „za evropskou civilizaci“ (pour la civilisation européenne) a jejich převážnou náplní jsou témata týkající se evropského federalismu, znovuzrození „pohanského“ myšlení a rozbor literárního díla pro českého čtenáře méně známých autorů a myslitelů (ve 128. čísle to byl, mezi jinými, například spisovatel Knut Hamsun, bývalý člen extrémní levice Günter Maschke, či student Carla Schmitta a politolog Julien Freund). Éléments vždy obsahuje jak sekci, kde autoři komentují nejnovější světové události a technologický vývoj z pohledu Nouvelle droite, tak i rozsáhlý prostor pro teoretické statě a rozhovory.

Continue Reading

Posted in Zajímavé knižní tituly

Nové číslo The American Conservative

Vychází další číslo dvoutýdeníku The American Conservative, reprezentujícího široké spektrum názorů, od paleokonzervativních po tzv. libertariánské a který stojí především v tvrdé opozici vůči neokonzervativní agendě a intervencionistické zahraniční politice americké vlády. Jak už napovídá obálka, tématem čísla, vycházejícího k 1. prosinci, je vítězství Baracka Obamy.

Upozorňujeme – stále je možné zajistit si tříměsíční odběr TAC zdarma!

Posted in Zajímavé knižní tituly

Milan Špinka: Poslední samuraj Jukio Mišima

Jako dítěti narozenému ve staré samurajské rodině, dostalo se Mišimovi vynikající výchovy v duchu nejlepších samurajských tradic. Rodina vyznávala staré zásady šlechetnosti, důvěryhodnosti a loajality k císaři a naprosté kontroly vlastního těla i vědomí. Staří samurajové se stranili společnosti lidí z odlišných společenských vrstev, přesto jim však byli příkladem; Japonci vždy věřili, že dary Nebes k nim přicházejí právě jejich prostřednictvím a právě proto se chování samurajů stávalo společenským standardem. Tradice samurajských rodin proto vyžadovala, aby potomci a následníci starobylých rodů byli vychováváni v tomto duchu. Na Mišimovu výchovu měla největší vliv jeho babička, žena dbalá japonských tradic, a později otec, kterého autorovi životopisci popisují jako tvrdého muže vychovávajícího budoucího spisovatele poněkud drastickými prostředky.

Continue Reading

Posted in Kultura

Janov II. pohledem aktivisty AN

Jako jedni z mála přinášíme rozhovor s člověkem, který se účastnil demonstrace Dělnické strany v Litvínově 17.11. 2008, která se následně zvrhla v pouliční boje s policií. Kdo jsou lidé, s nimiž sympatizovala drtivá většina obyvatel Janova? Z čeho mají strach? Co je motivuje? Na otázky redakce Délského potápěče odpovídal Milan Prut.

Otázka první asi zazní jako totální klišé, ale přesto: proč podruhé do Janova? Nešlo vyjma o upozornění na tamější tíživou sociální situaci a etnické problémy, které stát nechce řešit, také o revoltu vůči Systému jako takovému a v tomto ohledu aktivisté a místní sledovali jasný záměr – masově vystoupit vůči současné vládě a vládnoucímu systému ? Počítali jste vůbec s tím, že se akce zúčastní více jak tisíc lidí a že získá skutečně davový charakter?

Continue Reading

Posted in Rozhovory

Radim Lhoták: Hloupost jako nová ctnost

Na základě vědeckého výzkumu bylo potvrzeno, že hloupost má ve všech aspektech společenského života přednost před inteligencí. Výzkumy a studie amerického profesora Siegfrieda Streuferta, předního odborníka a badatele z oblasti lidské inteligence, jasně ukazují, že největší šanci na úspěch v soukromém životě i v zaměstnání mají ti z nás, kterým vůbec nedochází, co se děje.

Výsledky výzkumu jsou opravdu skličující, i když v tomto momentě se sluší poznamenat: Tedy jak pro koho. Vezmeme-li v úvahu západní civilizaci a její orientaci na ekonomismus a obchodní prospěch, vyznívají závěry kladně: Čím je člověk hloupější, tím je obchodně zdatnější. A hloupých lidí je víc, než těch inteligentních. Inteligence trpí pocitem naprosté nedůležitosti vlastní osoby a velkým pochybováním o vlastních názorech. Naopak hloupost triumfuje bezmezným sebevědomím a schopností rychlého rozhodování bez úzkosti a pocitu nejistoty z jeho následků. Proto hloupost zakládá státy, z ní je živa každá vrchnost, vojevůdci, potměšilí rádci a soudci. Hlupák pojímá věci jednoduše a v tom tkví jeho síla i klam.

Continue Reading

Posted in Analýzy

Konec Velké války

V letošní záplavě osmičkových výročí bychom neměli opomenout konec Velké války, tedy první světové války, historicky prvního skutečně globálního konfliktu, oficiálně ukončeném podepsáním příměří 11. listopadu 1918 v Compiégne ve Francii. První světová válka bývá často v komentářích neprávem opomíjena, dlící ve stínu své o jednadvacet mladší „sestry“. Představuje ovšem co do důsledků a rozsáhlých změn historickou událost, významem s druhou světovou válkou minimálně srovnatelnou. A koneckonců, druhou světovou válku nelze bez první pochopit stejně tak, jako s odstupem času nelze v důsledcích první světové války nevidět obsaženu válku druhou.

První světová válka je pro Čechy důležité téma hlavně z toho důvodu, že ve svých důsledcích znamená zrod novodobého českého státu, samostatné republiky. To je téma bezpochyby důležité, ale v celosti tvoří pouhou součást mozaiky vztahů a procesů, které byly koncem Velké války katalyzovány, či přímo způsobeny. První světová válka byla historiograficky poměrně přesně a solidně zpracována, pojďme si připomenout nikoli válečné události, ale právě ony zásadní i fatální změny, ke kterým po listopadu 1918 dochází.

Continue Reading

Posted in Geopolitika, Historie

Vychází nové číslo Revue Politika

Předposlední letošní číslo měsíčníku (9/2008), vydávaného Centrem pro studium demokracie a kultury v Brně právě vychází.

Co v něm najdete? Kromě pravidelných komentářů k aktuálním událostem stojí za zmínku dva obsáhlé články k problematice mezinárodních vztahů a nástupu asijských velmocí; „Rusko: genealogie obra“ od Petra Kostky a analýza „Znevýhodňování příštích velmocí“, nabízejících podnětné (ne)srovnávání mezi Indií a Čínou z pera Neila C. Hughese. Tomáš Břicháček se v článku „Lisabonská smlouva a radar. Souvislosti a paradoxy“ zamýšlí nad některými málo diskutovanými aspekty schvalovacího procesu dvou záležitostí, které v poslední době silně hýbou veřejným míněním. Číslo uzavírá analýza, zabývající se možnými cestami EU po zamítnutí Lisabonské smlouvy a pravidelný díl seriálu „Slovníček evropských levicových pojmů“ Hynka Fajmona, tentokrát na téma diskriminace.

Posted in Zajímavé knižní tituly

Ruská třetí cesta

dostojevskijAutor: Radim Lhoták

Západní civilizace trpí těžkou chorobou. Původcem jejího onemocnění je liberální pandemie napadající centrální nervový systém většiny lidí a paralyzující jejich schopnost rozumět vlastnímu bytí i sama sobě. Ztráta společenského vědomí a lidské identity představuje nejtěžší symptom nákazy a má za následek, že se většina lidí chová zmateně, podléhá sklíčenosti a tápe v existenciální nejistotě. V lepším případě propadá tělesnosti a utápí se ve fyzických žádostech. Sex, ukájení chtíčů všeho druhu, honba za adrenalinovými prožitky, povrchní zábava, útěk od problematizujících myšlenek a popření odpovědnosti za krizové jevy je jediný recept, jak zůstat v pohodě a v dobré míře.

Continue Reading

Posted in Filosofie

Alain de Benoist: Dvojí „obamánie“

Každému je jasné, že kdyby měl celý svět možnost hlasovat v amerických volbách, neodešel by z nich Barack Obama pouze s několika bodovým odstupem, ale přinejmenším s 80% převahou. Vyjma státu Izrael tak demokratický kandidát požívá obrovské podpory veřejného mínění. Po osmi letech vlády George Bushe, kterou již nyní mnoho komentátorů považuje za tu nejhorší v celé historii Spojených států, tato skutečnost není nijak zarážející.

Continue Reading

Posted in Politika

Nové číslo The American Conservative

Další číslo dvoutýdeníku The American Conservative nemůže pojednávat o ničem jiném, než o nedávno skončených prezidentských volbách. Narozdíl od drtivé většiny amerických médií se ovšem TAC nezaštiťuje na každé stránce Barackem Obamou, ale snaží se kriticky zhodnotit a zrekapitulovat příčiny, které k porážce republikánů vedly. Drtivá většina textů tohoto čísla kritizuje předcházející prezidentské období George Bushe, který například historik Paul Gottfried nazývá nejhorším v novodobé americké historii. Zvláštní pozornosti bychom především doporučili článek Allana Carlsona „Discouting Family Values“ s podtitutem „Terror War Trumps Culture War“ a sloupek Pata Buchanana „When Elephants forget“.

Také bychom rádi upozornili na možnost tříměsíčního odebírání PDF verze TAC zdarma!

Posted in Zajímavé knižní tituly

Nová kniha právě vychází: Uprostřed ruin jezdit na tygru

Tento poněkud surrealisticky znějící název pojednání Milana Nakonečného je spojením dvou knižních titulů významného italského filosofa kultury Giuliana (Cesare) Evoly a sice: Lidé uprostřed ruin a Jízda na tygru. Obě tyto knihy na sebe tématicky navazují a patří k nejdiskutovanějším publikacím k problematice „kulturního pesimismu“, jak naznačuje podtitul tohoto textu. Výše uvedený název této studie pak vyjadřuje dvě základní Evolovy teze: v úpadkové západní kultuře („uprostřed ruin“) je třeba se naučit žít bez ztráty tváře a lidské důstojnosti („jezdit na tygru“„tygrem“ se zde rozumí současná civilizace), tj. zůstat vnitřně svobodný při současném nezbytně nutném podílení se na blbostech tohoto světa.

Tento „moderní svět“ (podle Evoly se utvářel již v období několika set let př.n.l.) je protikladem „tradičního světa“, tj. „temného období Orientu, železné doby klasického starověku, světa vlků v nordických zemích“; je to především „románsko-nordický“, „árijský svět“. 48 stran, cena 39 Kč. Objednávejte na adresách redakce Národní myšlenky, která publikaci vydává.

Posted in Zajímavé knižní tituly

Ernst Niekisch: Naše stanovisko

Článek Ernsta Niekische „Naše stanovisko“, v originále publikovaný v roce 1926 v časopise Wiederstand pod názvem „Unser Standort“, patří mezi zásadní texty tzv. německé konzervativní revoluce. Odráží autorovu fascinaci totalitarismem a bolševickým Ruskem, nikoli jeho ideologií, nýbrž syntézou národních a socialistických prvků. Tento postoj, jakkoli to dnes může znít neuvěřitelně a protikladně, byl ve své době po určitý čas byl charakteristický nejen pro mnohé levicové, ale i pravicové (Ernst Jünger) intelektuály.

Continue Reading

Posted in Historie, Dějiny ideologií

Islamisace Evropy versus globalizace světa

Je pravdou, že z hlediska pravoslavného křesťana není muslimská země jeho ideálním biotopem. Je sice rozdíl mezi Saúdskou Arábií, kde jsou kostely zakázány, a zbytkem muslimského světa, kde křesťanům pouze ztrpčují život v míře větší (Pákistán, Egypt) či menší (Maroko, Turecko). Nicméně dobrovolně bychom si asi takovou zemi nezvolili.

Continue Reading

Posted in Analýzy, Převzato

Petr Dvořák: Lepší kapka v moři, než plácnutí do vody

Jak jistě víte, dnes začíná kampaň “Týdenní bojkot televizního vysílání”, kterou již třetím rokem vyhlašuje slovenský národovecký server Beo.sk a který jako první v České republice podpořila česká sekce zpravodajského serveru Altermedia. Po výzvě AM ČR kampaň podpořilo několik českých serverů a blogů (Národní myšlenka, Natia.cz, Délský potápěč a Odpor.org). Je potěšující vidět, že alespoň co se týče některých témat jsou schopny najít společnou řeč i jinak názorově zcela protichůdné projekty.

Kampaň vyvolala poměrně velký zájem (např. na webu Odpor.org si výzvu k bojkotu přečetlo téměř 2000 lidí během necelých tří dnů), ale rovněž tak i stejně očekávanou kontroverzi. Zde stručně uvádíme názory pro a proti, které kampaň vyvolala:

Continue Reading

Posted in Kultura

Alain de Benoist: Finanční krize podzimu 2008

Často se říká, že kapitalismus je synonymem pro krizi, že je z krizí své vlastní výroby živen, nebo taktéž, že jeho „schopnost adaptability“ je bez omezení, z čehož je odvozována jeho nepřemožitelnost. Ve skutečnosti je potřeba rozlišovat krize cyklické, recesní (např. známé Kondratěvovy vlny) a krize systémové, strukturální (jako například ty z let 1870 a 1893, Velká hospodářská krize roku 1929, nebo krize mezi lety 1973 a 1982, jejichž průběh byl v západních zemích charakterizován vzestupem strukturální nezaměstnanosti).

Continue Reading

Posted in Analýzy

Nová třída a boj proti ní

Motto: „Máme všechny důvody myslet si, že západní liberální společnosti se mohou stát místem nového totalitarismu“. (Alain de Benoist)

Mediální diskurz již delší dobu čas od času navštíví pojmy, vyjadřující novum některého známého, zavedeného fenoménu. Slýcháme o Nové třídě, či o Nové totalitě (naposledy toto označení užil Michal Semín v rozhovoru pro 51pro). Co si pod nimi představit? Ve stručnosti je Nová třída určitá, neformální, neorganizovaná (avšak hierarchizovaná) kasta skupin a jednotlivců, která má zájem na určitých jevech západní společnosti (globalizace, depolitizace, ztráta národních identit, úpadek duchovního života), které buď uvedla v život, nebo plně podporuje. Nová totalita je především soubor vlastních univerzalistických výkladů světa Novou třídou uváděných do praxe a nezřídka usilující o „tichou smrt“ jí nepřátelských idejí a nejlépe o vytlačení idejí z oblasti politična vůbec.



Kde se vzala Nová třída

Přesné popsání procesů jejího vzniku by vydalo na několikastránkový elaborát. Je však možné říci, že je důsledkem a (nebo) zároveň také hnací silou mnoha procesů tzv. modernizace lidské společnosti. Procesy, které s nadvládou Nové třídy bezprostředně souvisí jsou:

– globalismus, destruující prosazováním vzorce masové konzumní společnosti jednotlivé národní identity a autochtonní kultury

– feminizace společnosti, úpadek ctností a „mužných hodnot“

– centralizace a odtržení moci od skutečně demokratické legitimity a dému

– vykládání národní, etnické, či jiné identity jako přežitku, preference „melting potu“, „světoobčanství“, „superstátu“

– ekonomismus, snažící se proniknout do všech oblastí lidského života, snaha kalkulovat nepočitatelné

– úpadek politiky ve prospěch dominance polarity etika – ekonomika

– systematické vytlačování duchovna, zbytků transcendentních prvků z lidského života, idolatrizace a sakralizace „vyvolených“ politických principů: liberální demokracie, lidská práva, neviditelná ruka trhu

Nová třída není formálním uskupením. Jednotliví příslušníci se samozřejmě neznají, jednotlivé skupiny spolu nutně nemusí kooperovat a samostatně se mohou dokonce nejen v důrazu na prosazované principy, ale i v jejich preferenci zásadně lišit! Co do principů a prostředků se jednotlivé složky Nové třídy liší, co do cíle nikoli. Tím zůstává vytvoření jednorozměrného, univerzalistického a homogenního světa. Přesto, že se například někteří radikálně-levicoví idealisté s pravicovými globalisty (neokonzervativci, neoliberálové) liší v programech, obě skupiny možno počítat do Nové třídy. Obě manipulují veřejným míněním a komunikačními znaky s cílem prosadit vlastní hegemonii, obě usilují o stejný typ člověka, který se vyznačuje chladnou odborností, od reality odtrženým pragmatismem, abstraktním individualismem, prospěchářstvím, povrchním humanitářstvím, lhostejností k dějinám, patrnými mezerami ve vzdělání, odstupem k žitému světu, sklonem ke korupci, nepotismu a klientelismu.

Zdroje legitimity

Nová třída legitimitu pro svůj vliv, stejně jako pro svou moc, zasahující dnes do většiny oblastí lidského života, nepotřebuje zdůvodnění. To se předpokládá „per se“, principy Nové třídy jsou chápány jako nezadatelné, nezcizitelné, neoddiskutovatelné a nevyvratitelné natolik, že snažit se zpětně skepticky hodnotit jejich podstatu a faktický dopad, rovná se novodobému kacířství. Je snad dnes obvyklé v masmédiích a „dobré společnosti“ diskutovat nad tématy jako jsou lidská práva, nebo demokracie?

Nová třída, zasahující dnes drtivou většinu masmédií, úřadů, ministerstev, i kultury, drží své výsadní postavení manipulací s fakty a hodnotami vládnoucího systému, a záměrným držením masové společnosti po materiální stránce ve zdánlivě bezstarostném přepychu a v neustálé touze svou spotřebu zvyšovat, zatímco po stránce duchovní ve vyprázdněnosti, zmatku a přehlcení zbytečnými informacemi.

Idolatrizace a Nová totalita

Jestliže je dnes liberální demokracie, nebo všeobjímající idea lidských práv poměřována nikoli diskusí nad jejich klady, zápory a vztahy k mnoha aspektům lidského života, ale společně vyznávanými dogmaty, je na místě domnívat se, že ideologie Nové třídy ústí v nový totalitarismus. Tato obava vůbec není neopodstatněná, ačkoli mnozí, aby takovouto tezi vyvrátili jako naprostý nesmysl, jistě poukáží na fakt, že „demokracie a liberalismus přece nikoho do ničeho nenutí.“

Jistě ne, samotný liberalismus, jako politická myšlenka, zdůrazňující svobodu jednotlivce a nutnost jeho svobodného rozhodnutí je v zásadě bezproblémová. Liberalismus skutečně neobsahuje žádnou ideálně-utopickou vizi, která se u každého totalitarismu musí nutně objevovat. Stejně tak idea demokracie má daleko hlubší kořeny, než ve Francouzské revoluci a právem bychom mohli za „svou“ považovat například demokracii antického typu, založenou na odpovědnosti, než demokracii liberální, založenou na rovnostářství. Problém nastává ve chvíli, kdy liberál začne svět vysvětlovat výhradně na bázi svého pohledu a začne usilovat nejen o svou svobodu jednotlivce ve svobodném celku, ale říkat, že atomizovaná společnost, složená z jedinců, jejichž jediným zájmem je zvyšování zisku, je jediná možná pojistka skutečně fungující společnosti, popř. tuto myšlenku vztahovat do globálních měřítek. Zde je na místě ptát se, zda se zde ideální utopická vize nevytváří právě takto, následně.

Neoliberalismus ústí v konec politiky jako takové. Politika musí stát nad ekonomikou, jinak hrozí rozplynutí politické jednoty v partikulárních, „racionálních“ zájmech byznysmenů a byrokratů. Politická jednota musí v případě potřeby vyžadovat i obětování života (Carl Schmitt). Pro většinu dnešních liberálních demokratů je tento nárok něčím, co nelze žádným způsobem naplnit a zdůvodnit. Jejich myšlení stát a politiku systematicky obchází a pohybuje se výhradně v intencích polarity etika – ekonomika.

Depolitizace je cestou k totalitnímu pojetí společnosti. Jak poznamenává výše zmíněný Carl Schmitt ve svém díle, je to právě současnost, která prochází systematickým odpolitizováním a neutralizací. Vytlačuje se vztah přítele-nepřítele, coby podstaty politična jako takového ve prospěch převahy chladně technokratického, finančního a moralizujícího. Depolitizovanými byly jak systém nacionálně-socialistický, tak komunistický. Oba předem vylučovaly jednak politiku (kterou redukovaly na oblast, do které promítaly své univerzalistické vize) a především totálně zlikvidovaly nepřítele – ať snahou o vybudování „volksgemeinschaft“, tak beztřídní společnosti.

Depolitizované prostředí tak vede k sakralizaci hlásaných zásad, které se stávají dogmaty – existuje pouze jedna liberální demokracie, ke které svět neodvratně směřuje, ekonomika musí být řízena „neviditelnou rukou trhu“, „lidská práva jsou jedna“, „národy jako stavební jednotky jsou překonány“, „lidstvo“ atp., neboť myšlení Nové třídy vylučuje jakoukoli eventualitu. Od idolatrizace je jen krůček k nové totalitě.

Jak vzdorovat Nové třídě?

Nemá smysl doufat v obrat rychlým zvratem a věřit utopickým vizím povstání mas. Masy dnes mají to co chtějí, respektive mají to, co vyžadují nejnižší lidské pudy, jejichž citlivost je dnes zesílena potlačením všech ostatních potřeb u většiny populace – o touze po vědění a hledání něčeho, co lidskou schránku přesahuje, nemluvě. V konfrontaci s aktuálními potřebami zmanipulované masy, bude působit idealistický nadšenec, apelující na preferenci „skutečně kulturního“ před profánním, jako podivín a ničeho nedocílí.

Nešlo ovšem nezaregistrovat určitý náznak známek obratu, který se objevil ve chvíli, kdy představa neomezeného růstu a bohatnutí narazila na limity a idolatrie Nové třídy se ukázaly vnitřně rozporné. Od té chvíle se čím dál více začíná prohlubovat propast mezi vládnoucími vrstvami, žijícími v oblacích svých abstraktních vizí a ovládanými, kteří důsledky zároveň čím dál tím více se projevující neschopnosti, nehospodárnosti a kontraproduktivnosti Nového světového řádu, pociťují denně na vlastní kůži.

Moderna, z níž ideologie Nové třídy vychází, žila v představě, že existuje jediné zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů. Současná krize naznačuje, že se éra moderny blíží ke svému konci. Stoupenci dominantních univerzalistických teorií najednou zjišťují, že nemají co říci. Konec dějin nenastal a nenastane, i když se do poslední doby budou někteří snažit křečovitě tvrdit opak, poukazovat na „chyby v detailech“, odvádět pozornost k sémantickým diskusím apod. Současná finanční krize je první velkou vlaštovkou nadcházející závěrečné etapy krize moderny.

Úkolem Nového disentu je a bude upozorňovat na vnitřní rozpornosti teorií a idolatrií Nové třídy, odhalovat falešnost hlásaných dogmat a zároveň postupně budovat a připravovat nové elity na chvíli, kdy dojde k definitivnímu překonání moderny a pádu nadvlády Nové třídy. Pamatujme, že rozhodující ideje, přeměněné v masový pocit, mohou vést ke zrození nové kultury. Žijeme dnes v novém anciént régime, několik kroků před pádem „starého řádu“, stojícímu na hliněných nohou.

Posted in Analýzy

Bojkot televizního vysílání

Připojujeme se k myšlence týdenního bojkotu televizního vysílání. Přemýšlejme, kolik času trávíme před obrazovkami? Co nám sledování televizního vysílání vůbec dává? Nešel by čas, prosezený u obrazovky využít lépe, než k masáži vlastního myšlení a konzumérského ega? Zkusme týden televizní obrazovku vypustit ze svého života. Řekněme razantní NE mediálnímu vymývání mozků, zkreslování informací, přehlídce nedovzdělanosti, jednorozměrovosti, fádnosti a snaze maximalizovat spotřebu důmyslně promyšleným vyháněním lidí do novodobých chrámů – supermarketů!

Z popudu a aktivity slovenského informačního portálu Beo.sk se koná již třetím rokem tradiční bojkot TV vysílání. V čem spočívá? Zkrátka a jednoduše ti, kdo mají zájem se připojit k iniciativě, nechají po celý týden v rozpětí od 5. do 12. listopadu svůj televizor vypnutý.

Russel Kirk demonstrativně shodil televizor ze střechy. Proč jej následovat?

Existuje celá řada důvodů, proč považovat masovou konzumní zábavu, jakou je hodinové vysedávání u televize, za skutečně tichou hrozbu dneška. Lidé si stěžují na nedostatek času, stresují se, zda budou stíhat to, či ono…

Neuvědomují si, že v mnoha případech se o vlastní čas okrádají provozování naprosto zbytečnými činnostmi, které lidský život bezprostředně nevyžaduje, ale které se jim (nám) zdají tak trochu „vrozené“. Člověk, který na týden vypustí sledování televize, najednou zjistí, kolik mu zbývá času. Ruku na srdce, ten by přece šlo využít daleko lépe.

Pokud přistoupíme na módní sociologickou tezi o supermarketech, coby chrámech novodobého náboženství (pozor! nejedná se o „levicový postoj“, proti supermarketům brojí také například britský konzerva), pak je televizní obrazovka čímsi, jako domácím oltářem. Lidé dnes ztratili pouta nejen s minulostí, ale především s realitou.

Nezájem o historii, tradice a ztráta jakékoli snahy domoci se vědění ústí přesně v to, po čem touží novodobí globální normalizátoři, kteří by nejraději proměnili svět v jeden obrovský propojený volný trh a lidstvo v amorfní masu konzumentů a kývatelů – televizní člověk preferuje to, co mu předkládá TV před realitou. Výsledkem je život v oblasti sc-fi, život naprosto odtržený od reality. Televizní divákem se stává bezmocným otrokem moderní doby.

– Televize nám systematicky otevřeně, či skrytě podsouvá neomylnost utopických vizí sociálních inženýrů, lidé a především jejich děti jsou systematicky intoxikování obrázky bezproblémového multikulturního soužití a vzorci, které říkají, že pokud nefunguje, je to vždy vina majoritní společnosti a „nedostatku v oblasti demokracie a lidských práv“

– Tyranie reklam se snaží maximalizovat lidskou spotřebu. To je ovšem zájmu celého řádu globálního neoliberalismu, opak, tj. ignorace reklamní masáže by způsobila zhroucení. To je ovšem zčásti protimluv, neboť v kategoriích reklamního světa nelze hovořit v intencích „vědomé-nevědomé“ jednání.

– Hrdinové reality show se stávají novodobými „celebritami“. Pro mládež znamená víc Robert Rosenberg, či nejspodnější účastník pochybné reality show, než jejich učitel a mnohdy i rodič. Průměrné dítě dnes není schopno odpovědět, kdo byl prvním českým králem, či které současné osobnosti nejvíce proslavují republiku na poli vědy, za to ví, kdo je Tereza Pergnerová, Agáta Hanychová, nebo Sámer Issa.

– Stupidní akční filmy současnosti (a nemáme na mysli hodnotné historické válečné filmy) vytvářejí mylný dojem o tom, jak funguje válka, jak člověk umírá, či že pokud na člověka míříte a zmáčknete spoušť z bezprostřední blízkosti, následná scenérie nebude vůbec příjemná. Nejde o to, odsuzovat realistická zpracování, i zobrazování násilí v kultuře. Problém není například japonský hrdina Zatoichi se svou smrtonosnou katanou, ale všichni ti Michaelové Duddikofové, Lundgrenové a Rambové. Člověk z takových filmů snadno získává dojem, že zde existuje nezranitelný hrdina, který jedním zmáčknutím tlačítka může zachránit lidstvo a pozabíjet stovky zlosynů, aniž by sám utrpěl šrám. Možnost jasné neužitelnosti takového uměle vytvářeného obrazu v souvislosti s „válkou proti terorismu“ a „demokratickými intervencemi“ jistě netřeba rozvíjet.

– V neposlední řadě je na místě zmínit také zdravotní důsledky televizní zábavy. Dnes, když je výroba stále více automatizována a digitalizována, když na Západě prakticky vymizelo zemědělství a většina dočasně nezaměstnaných raději pobírá sociální benefity, než aby přijala manuální a fyzickou práci, ve věku, kdy většina obyvatelstva západního pracuje denně několik hodin v sedě a už to samo způsobuje nemalé zdravotní (co do pohyblivosti) problémy, absence fyzické aktivity například ve formě sportu ve prospěch vysedávání před TV lidskému tělu rozhodně nepřidává. Katastrofální dopady tohoto stavu jsou vidět kupříkladu na fyzické zdatnosti dnešních dětí a mládeže.

Čeho bojkotem docílíme?

Na rovinu je potřeba si přiznat, že žádných velkých výsledků. Nelze doufat, že jedna petice způsobí masový pocit. Bojovat s kulturou „mcworldu“ je boj s větrnými mlýny. Kultura modernismu, jehož je „mcworld“ i „TV oltář“ integrální a zásadní součástí, však spíše než svržením falešných model a revoluční explozí bude překonána implozí, tj. úsvitem vzkvétajících autonomních oblastí kultury a lidského života, na modernismu a neoliberální mantře nezávislých. Proto je potřeba začít především u sebe.

Jak se připojit?

Stačí osobní vůle a v týdnu od 5. do 12. listopadu televizor nezapínat. Pokud máte zájem, můžete tuto výzvu, stejně jako ikonu bojkotu zcela volně šířit.

Posted in Kultura

Recenze: Falanga – k problematice třetí cesty

Z více než 30 let starého originálu eseje Ettore Vernera „Problematik Dritter Weg – Falange“, uveřejněného v časopise Junges Forum, vydaném nakladatelstvím Verlag Deutsch-Europäischen Studien GMBH, vznikl český překlad z dílny Karla Velikého, který nedávno vyšel v rámci knižní edice Národní myšlenky. Otevírá tak nové pohledy na téma španělské občanské války, politických ideologií i strukturálních vztahů mezi jednotlivými složkami frankistického režimu, tedy oblastí, které byly v českém (a nejen zde) prostředí systematicky deformovány a přizpůsobovány pohledu vládnoucí komunistické ideologie.


Třetí cesta?

Podstatu filosofie tzv. „třetí cesty“ shrnuje sám překladatel, který zároveň publikaci doplnil vlastními komentáři, přílohami ve formě fotokopií dobového československého tisku a krátkým textem, shrnujícím reflexi problematiky Falangy v Československu. Karel Veliký v úvodu publikace pojem „třetí cesta“ komentuje řečnickou otázkou: „Opravdu máme věřit, že společnost už navždy nemůže „fungovat“ jinak, než na dogmatech růstu spotřeby a peněžní spekulace, jak nám káže mediální mantra?“

Zeptáte-li se běžného člověka na problematiku občanské války ve Španělsku, pravděpodobně odpoví ve stylu linie „Franco-fašisti-falanga-interbrigadisté“. A vskutku, Falanga se stala jakýmsi zavedeným symbolem nejen jedné z bojujících stran války, ale frankistického režimu. Dlužno dodat, že z velké části neprávem. Ztotožňovat revoluční Falangu s konzervativním a autokratickým režimem je historicky nepřesné.

Falanga, vedená charismatickým mužem značného šarmu José Antoniem Primo de Riverou šla vlastní cestou. Ve své národně-syndikalistické pozici (která měla základy v idealistickém anarchismu Georgese Sorela) odmítala jak marxismus, tak kapitalismus. Oběma vyčítala materialistické myšlení a politikaření. Právem autor původní práce Ettore Vernier zvolil podtitul „k problematice třetí cesty“.

Ukradený vzor

Ačkoli se poprava José Antonia Primo de Rivery stala pro frankistickou vládu symbolem mučednictví, s ohledem na dnes dostupné informace je dobré zmínit, že šlo tak trochu o ukradený kult. Jak autor správně poznamenává, když se José Antonio ve vězení dozvěděl na jaře 1936 o plánech generálů na svržení republikánské vlády, okamžitě zakázal jakoukoli angažovanost Falangy a navíc také odmítl spolupráci se stranami pravého středu!

Je jisté, že národní revolucionář José Antonio, byť vzešel z konzervativních kruhů, rozhodně vidinu komunistického panství nad Španělskem nevítal. Zároveň ovšem těžko mohl doufat v to, že generálská junta bude následovat sociálně-revoluční hesla Falangy, když v jednom z listů z vězení napsal:

„Jednou z nejhorších věcí by byla nacionálně-republikánská diktatura. Další spásný experiment, kterého se obávám, je. . . vláda nepravého, konzervativního fašismu, bez revoluční odvahy a mladé krve.“

A opravdu nedlouho po vypuknutí občanské války byla Falanga tzv. „sjednocovacím dekretem“ sjednocena s karlisty do „Falange Espaňola Tradicionalista y de las Juentas de Ofensiva Nacional Sindicalista“. Ačkoli jí ještě několik let byl dán volnější prostor k prosazení určitých společenských reforem, veškerá samostatná politická iniciativa v pojetí José Antonia byla eliminována její inkorporací do frankistického kartelu. Náznak odporu uvnitř Falangy vůči samotnému Frankovi byl brzy umlčen a falangistická milice sloučena s monarchistickými sbory Requetes.

Určité období krátkodobého vlivu Falangy bylo ukončeno po roce 1945, kdy se Franco snažil naklonit západní mocnosti příklonem k liberálnímu kapitalismu, což v důsledku také znamenalo, aby se diktatura zbavila veškerého „falangistického balastu“. Následující léta tak byla mocenským, ale i ideovým úpadkem Falangy, která sice byla integrální součástí režimu, ale prakticky neměla šanci cokoli progresivního ze svého nacionálně-revolučního programu v ideově vágním režimu, oscilujícímu mezi reakcionářstvím, technokracií a řádem Opus Dei prosadit.

Útlá publikace Ettore Verniera tak přináší velice zajímavé a doplňující informace, které v mozaice moderních španělských dějin ve středoevropském a východoevropském prostoru obecně chybí. Obrovským plusem jsou komentáře, závěr, stejně jako přiložené fotokopie dobových dokumentů, zpracované překladatelem Karlem Velikým. Jako na zvlášť pozitivní přídavek jest nutné upozornit na přetištěný článek Felixe de la Cámary ze stránek Národní výzvy z roku 1937. A konečně velmi podnětnou je jistě překladatelova poznámka, týkající se zahraničních dobrovolníků, bojujících na straně pravicových sil, jakožto velice zajímavé a dosud nejméně zpracované kapitoly tohoto dějinného období a výzva, která, jak správně překladatel poznamenává, dosud před historiografií stojí, stejně, jako zmapování osudu cca 9 československých dobrovolníků, které osud a ideály zavály na stranu bilého Španělska též.

Kniha vyšla v rámci edice „Knihovna Národní myšlenky“, jako 8. svazek v řadě, brožovaný výtisk, 72 stran, cena 49 Kč. Je možné koupit ve vybraných knihkupectvích a prodejnách, nebo objednat na adrese vydavatelství.

José Antonio primo de Rivera

José Antonio Primo de Rivera 24.4. 1903 – 20.11. 1936

Posted in Historie, Recenze


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív