Categorized | Religionistika

Karel Kaiser: Pohanské kořeny vánočních svátků

Vánoce dnes více než kdy jindy připomínají přehlídku hyperkonzumu a spíše než požehnáním všem lidem dobré vůle jsou požehnáním obchodním řetězcům, které samy nezřídka, jak si myslí Roger Scruton, připomínají chrámy nového náboženství. Ti, kdo se snaží vzdorovat a dát vánočním svátkům opět onen pozitivní duchovní význam, odkazují za připomenutí narození Vykupitele a někteří z nich konzumérské pojetí vánočních svátků nazývají pohanským. Netuší, jak obrovským způsobem se mýlí.


Skutečné pohanství nemá s moderní materialistickou společností co dělat, není nic vzdálenějšího samotnému počátku všech procesů, které vyústili v moderní konzumní společnost než svět a myšlení, které je po staletí známo pod pejorativním názvem „pohanské.“ Naopak je to právě „pohanství“, kterému můžeme poděkovat za velkou část dnešních vánočních obyčejů, které se neodvíjejí od data „narození Krista“, ale které křesťanství přejalo. Kdo dnes ví, kde se vzala a kde inspirovala tradice betlémů, kde má kořeny tradice dávání si dárků, odkud „věštění budoucnosti“ a proč se vlastně vánoce slaví kolem 25. prosince?

Ukazuje se, že křesťanské svátky mají až příliš mnoho podob s tradicemi pohanských Anglosasů, Germánů, ale i Antiků a Slovanů.

Nemáme v rukou pochopitelně dostatečné zdroje písemných pramenů, abychom mohli rovnoměrně porovnat tradice jednotlivých indoevropských národů předkřesťanských dob (zdroje se vyznačují značnou asymetrií, například solidní pramenný základ k životu Germánů nám nepoměrně osvětluje jejich život lépe, než jaké informace máme kupř. o kultuře a životě Slovanů.

Z toho co víme, však můžeme bezpečně soudit, že konec roku byl u všech indoevropských národů a kultur spjat s velice mystickými představami. Hovoříme tak o Saturnáliích (Řím), Kračunu (Slované), Koljadu (baltské národy; srovnej Koljad s „koledou“!, pozn.), Meán Geimhridh (Keltové), Yule (Germáni, severské národy), slavnosti boha Hélia (staří Řekové).

Proč právě závěr roku a má vůbec smysl hovořit o „konci roku“ u pohanských národů, které se neřídily dle křesťanského kalendáře? Pohanské národy se jím sice neřídily, ale musíme si uvědomit, že křesťanský kalendář se inspiroval právě přírodním pojetím měření času, které se logicky ukázalo jako nejvhodnější (blízkost zímního slunovratu jako konec jednoho úseku).

Kolem 21. prosince má Slunce má vzhledem ke světovému rovníku nejmenší deklinaci. Slunce se při svém zdánlivém pohybu dostane do nejvyšších jižních zeměpisných šířek a „zastaví“ se nad obratníkem Kozoroha a pak se začne opět vracet přes rovník k obratníku Raka (letní slunovrat). Na severní polokouli nastává zimní slunovrat obvykle 21. prosince, přičemž přesný čas se mírně mění.

Tato léty vypozorovaná zkušenost měla v předkřesťanských dobách zásadní význam. „Pohanský“ člověk, niterně spjatý se svojí půdou a ve svými předky dovedl svůj život hluboce transcendentně prožívat (tato vlastnost modernímu člověku, alespoň drtivé většině, dnes chybí). Zimní slunovrat znamenal návrat světla, naději, předzvěst nového života (jaro). Podstatu jednotlivých indoevropských tradic bychom mohli shrnout v jakousi „protolegenedu“ a sice, že v době zimního slunovratu se slaví zrození nového Slunce. Porodila jej Matka příroda a pro nás to znamená, že se opět vrátí harmonie, projevující se jako život. Že zima a smrt nezvítězí, že to, co zdánlivě umřelo, se opět začne probouzet. Sluneční paprsky, které do té doby stále slábly, najednou začnou nabývat na síle.

Už v antických dobách měly tyto slavnosti (v Římě nazývané Saturnálie) nádech svátosti a výjimečných dnů, moderní civilizace se svým konzumním pojetím vánoc je tomuto nádechu na hony vzdálená. Ve starověkém Římě, například, měli otroci v době Saturnálií stejná práva jako páni. Římané hodovali, slavili, pálili ohně, rodiny se setkávaly a přátelé si vyměňovali dary.

Keltové během Meán Geimhridh hlasitě zpívali na polích, popíjeli, hodovali a vzdávali hold obilí a stromům. Měli také zajímavý obyčej, který spočíval v tom, že se po hostině šlo do stodoly, kde rodina připi¬la na zdraví dobytku, a jednomu z býků se na roh zavěsil švestkový koláč. Na zvíře se potom lilo pivo, dokud koláč neshodilo. Když spadl před něj, znamenalo to, že je pro nadcházející rok zaručena bohatá skli¬zeň. Dále se v hlavním ohništi domu slavnostně zapálilo Vánoční poleno. Muselo být ze stromu na pozemku vlastníka domu, či muselo jít o dar od přítele – nikdy o koupené dřevo. Poleno se přitáhlo do domu, ozdobilo zelení a polilo pivem nebo moštem. Předtím, než je zapáleno, poprášilo se kukuřičnou nebo pšeničnou moukou.

O tradicích Slovanů (Kračun) toho tolik nevíme. Opět ale máme doloženo pálení ohňů. V Rusku se posílalo z kopce hořící kolo, což je taktéž hojně rozšířený solární symbol. Tyto posvátné ohně nesměly vyhasnout až do svítání a většinou se u nich po celou noc bdělo. Celonoční bdění mámo doložené i z Čech. U jižních Slovanů je hojně rozšířen i další zvyk, že se do ohně vkládalo zvláštní poleno, zvané badnik, což je také odvozeno od bdění. Toto poleno musí vydržet až do rána a jeho zbytky jsou považovány za posvátné a obdařené čarovnou mocí.

Nejspíše se jedná o symbol starého, již neplodného roku, který bývá spálen, aby mohl nastat nový čas. Toto poleno má své obdoby i u Germánů (Julblock) a u Litevců, jedná se proto jistě o velmi starý zvyk. Přes oheň se též skákalo, což mělo přinést celkové očištění od zlého a zdraví. Oheň je také nespolehlivějším prostředkem ochrany před nebezpečnými silami, které se v době zimního slunovratu volně pohybují po světě. Při štědrovečerní večeři býval hlavním a obřadním pokrmem koláč (který čas místy degradoval do podoby církevních oplatků), na nějž byly reliéfně zobrazovány solární symboly, jako např. různě stylizované svastiky.

A co se nám uchovalo dodnes?

Porovnáme-li oslavy svátků slunovratu jednotlivých indoevropských národů, vysledujeme pomyslnou linii táhnoucí se napříč všemi. Je jí oslava světla (ohně, dnes zapalování svíček), hodování a popíjení, které ovšem není spojeno s konzumem současné pseudocivilizace, ale je hlubokým holdem bohům a přírodě, světu, který nás obklopuje.

Stavíme vánoční strom, mnozí víme, nebo alespoň tušíme, že jde o jakýsi zvyk, který má kořeny v německé tradici z 19. století. Ve skutečnosti má zvyk strojení a zdobení vánočního stromu daleko hlubší kořeny. Jak známo, pohanské národy byly hluboce svázané s tradicí úcty ke stromům (vzpomeňme na Kelty a hluboké, temné dubové háje Teutonů). Ozdobený zelený stromek u germánských národů symbolizoval Yggdrasill, bájný strom života, jehož kořeny sahají do podsvětí a koruna ke hvězdám (častá hvězda na špičce stromu). Rodiny si si přinesly domů živý (nikoli uříznutý) strom a s ním i jeho elementární bytost – ducha, aby se ohřál. Pohané stromy ctili a jako výraz sepjetí s přírodou je zdobili. Zvyk, kdy se stromky zdobí uříznuté, je ovšem výtvorem křesťanské tradice až ze 16. století. Strom ale symbolizoval cestu životem, proto bylo nanejvýš divné uříznout a hned na začátku růstu zničit jeden z nejposvátnějších symbolů představy o životě vůbec.

Slovo „koleda“ (pod kterou si vybavíme alegorickou vánoční píseň) je odvozeno od Kalendae Januari, římských svátků nového roku. Můžeme se také domnívat, že onen starosvětský zvyk prozpěvovat alegorické písně a žádat tak o drobné dárky (sladkosti, ovoce) velmi souvisí s tradicí bujarých popěvků, jaké můžeme vysledovat kupříkladu u zmíněného keltského Meán Geimhridh.

Je to toho samozřejmě více, vzpomeňme si, jakou má nezastupitelnou roli jmelí, jak je oblíbené věštění po štědrovečerní večeři, nebo jak se k samotným svátkům váže celá řada lidových pověr (nevstávat během štědrovečerní tabule). Nakonec, mnoho lidí se dnes v době svátků oblíbilo sledování pohádek a co jsou pohádky jiného, než (často velmi zcenzurovanou verzí) jednotlivých indoevropských mýtů?

Budiž pro nás svatý čas těchto dnů něčím jiným, než shématickým opakováním nesmyslných rituálů, jejichž jediným smyslem je způsobit člověku kolaps ze stresu, či zlučový záchvat. Zároveň se zkusme povznést nad povrchní sakralizaci a pokusme se vžít do myšlení našich předků, po které mělo toto období vysoce mystický a transcendentní nádech. Vždyť toto období přímo volá po cestě do přírody, po procházkách stezkách, prošlapaných lidmi minulosti, jejichž rituály schematicky opakujeme, aniž často mnozí známe jejich skutečnou podstatu. Přestaňme žít nepravdu a život skutečně prožívejme.

Přivítejme Sol Invictus!

Zdroje:

Jitřní země
Rodná víra

3 Responses to “Karel Kaiser: Pohanské kořeny vánočních svátků”

  1. J.K. napsal:

    torp:idiote

  2. torp napsal:

    Tento článek mi připomíná komunistické a nacistická výplody chorých mozků.

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív