Categorized | Filosofie, Religionistika

Dvě pravdy

Dietrich Schuler: Kreatismus, Ortung der IdeenAutor: Dietrich Schuler

Dosud se stále vycházelo z toho, že všechny bytosti a věci řídí něco jim nadřazeného – „zákon“, Bůh, ďábel či osud. Jenže nic takového není, jsoucna vycházejí samy ze sebe. Co obvykle nazýváme osudem, je výsledek vzájemného působení sil přírody, kosmu, života a historie v určitém čase. Znamená to, že je vše relativní? Existuje tisíc pravd nebo žádná? A co je vlastně pravda? Skeptická otázka Pontia Piláta je snad nejdůležitější větou Nového zákona.

Je třeba rozlišovat. Jsou dva druhy pravd: konkrétní a pak ty, které jsou věcí víry. Pravda konkrétní se téměř kryje se skutečností tak, jak ji lidé vnímají svými (zdravými) smysly.

Pravdy, které jsou věcí víry, jsou zprvu zcela subjektivní. Vycházejí z jednotlivce, jsou pěstovány v malém kroužku, posléze ale mohou ovládnout celé národy a kulturní okruhy. Jsou vždy podloženy filozoficky či nábožensky, často i politicky.

Tato druhá pravda je zpočátku pravdou pouze pro toho, kdo ji první vyjádřil. Její vznik (a obsah) tkví výlučně v samotné jeho existenci (= jako subjektu vědomí). Neexistuje tedy „pravda o sobě“ (to bychom ji dávno nalezli) – jen dějiny filozofie.

Každá velká filozofie nese nesmazatelnou pečeť svého tvůrce.
Stále znovu vznikají podobné filozofie a dají se dělit do skupin, ačkoliv existují i systémy zcela jedinečné. V zásadě se ale ve filozofii neodehrálo nic, co by již před 2 500 lety Řekové alespoň nenačrtli.

Všechny filozofické a náboženské systémy jsou původně zcela subjektivní vyjádření. Jsou tedy rovnocenné? A když nejsou, podle jakých kriterií je posuzovat?

Např. Max Stirner (1806-56) rozvinul učení (solipsismus: názor, že reálně existuje pouze Já se svými specifickými prožitky, ostatní svět je pouhou představou), v němž obhajuje osobní egoismus s pozoruhodnou rozhodností. Nelze mu upřít smělost, nicméně srovnávat jeho filozofii se systémy Platona, Kanta, Schopenhauera, Descarta nebo Hegela nejde. To jednoduše vycítíte.

Může být ale počet příznivců vodítkem k hodnotě filozofie, náboženství či politického přesvědčení?
Jistěže ne, vždyť zakladatelé velkých náboženství by pak byli největšími mysliteli – tak tomu ovšem není. Tito lidé mají spíš charisma a neomylný cit, co chtějí – především chudé a ujařmené – masy slyšet. Nabízejí útěchu a sliby, které nejsou plněny.

Gustave Le Bon: Protože pravda je vždy to, v co se všeobecně věří, představuje každá etablovaná víra (křesťanství, islám, judaismus, svého času i marxismus etc.) pravdu. Tak se to má s pravdami, které jsou věcí víry…

Téměř každý myslitel zkouší své pravdy zpřístupnit bližním. A získat třeba i přesvědčené přívržence, kteří je budou šířit dál. Posléze se najdou i ti, kteří jsou ochotni se bít, umírat. Pravdy začínají žít vlastním životem, nezávisle na „objeviteli“. Ale nepředbíhejme.

Myslitel si bývá vědom subjektivnosti svých postojů, proto se je pokouší sladit s „objektivními skutečnostmi“ – tedy s konkrétními pravdami. Rétorikou (=stylistika, umění argumentace) usiluje dokázat, že právě jeho ideje nejlépe odpovídají skutečnosti. A naopak – ukazuje, kde se druzí mýlí a stavějí vzdušné zámky, oddávají se a podléhají chimérám, které s „pravdou“ nemají nic společného.
Filozofická literatura se hemží podobnými výpady.

A skutečně: Čím více je filozofické, náboženské či politické učení ve své podstatě v souladu s objektivními skutečnostmi přírody, života a společnosti (tedy s těmi, které lze empiricky [=analýza založená na datech, na pozorované skutečnosti] dokázat), tím hodnověrněji obecně působí. I tyto „objektivní skutečnosti“ jsou však natolik rozmanité a mnohovrstevnaté, že je sotva nějaký systém může jako celek byť jen podchytit.

Nicméně: Konkrétní pravdy slouží téměř vždy jako opora pravd, které jsou věcí víry. Snaha napasovat pravdy věroučné na konkrétní má však ještě jeden, vyšší stupeň, totiž upravovat konkrétní pravdy ve smyslu pravd věroučných.

Vše, co bylo až dosud řečeno, představuje ovšem pouze další příklad pokusu o výklad filozofických problémů – jeden z mnoha. Dnešní doba, ve své duchovní, společensko-politické a především biologické bídě, vpravdě smrtelné, vyžaduje víc, mnohem víc!

Dietrich Schuler (nar. 1927 ve Stuttgartu) je pedagog a filozof, který zkoumá možnost alternativy ke křesťanství jako evropskému náboženství.

4 Responses to “Dvě pravdy”

  1. Kris napsal:

    Vďaka RZ, už som sa ľakol :-), i keď my hocikto môže povedať, že som „blbec“. Ako „prachsprostý“ laik sa iba pre zábavu zaoberám filozófiou. Po získaní určitej databázy poznatkov, som zistil, že všetko podnetné už bolo vymyslené v starej Helade, trocha korenia Budhhu, Konfucia a Lao´Ce a paradigma filozofie dnešnej doby je hotová. Preháňam, ale pokiaľ ľudstvo neopustí svoju kolísku Zem, už na nič nového nepríde. Málo podnetov. Okrem toho „človek je miera všetkých vecí“. Ak si nerozšíri duševný obzor, aj fyzicky prienikom do Vesmíru –
    zdegeneruje. Takže 21.storočie je koncom dnešnej filozofie. Kecy módnych akože
    filozofov sú jednoducho smiešne. Melú zrnká pravdy na drobný prášok, ktorý rozfúka vietor zabudnutia. Hrdiť sa v 21.storočí, že som filozof – to zapácha hnijúcou žumpou prezretých ideí.

  2. RZ napsal:

    Jo, aby nebylo mejlky, vztahuji to na autora článku, ne prředchozího komentu:))

  3. RZ napsal:

    Bez urážky, ale mně to přijde jako naprosto banální vyjadření rozdílu mezi subjektivním a objektivním, které jsem čet už tisíckrát. Chtělo by to trošku rozvést:))

  4. Kris napsal:

    Bohuzial filozofia v krize. Snat este kedysi Sartre a Marcuse chceli nieco povedat. Aj tato ich filozofia sklzla do polohy etiky. A potom nic. Pan Popper nic nevymyslel a Wittgenstein to vzdal. Ludsky mozog v interpretacii reality jednoducho nasiel hranice. Modni, sucasni „filozfi“ su jednoducho na smiech.
    Je dost mozne, ze ludstvo, kvoli skutocne zahnivajucemu kapitalizmu, sa vzdalo expanzie do Vesmiru a Slnecnej sustavy. Isto by sa po tomto akte nasli nove podnety na filozoficke uvahy. Ale v sucasnosti regresivny kapitalizmus uz vycerpal svoj potencial byt progresivnym. Sucasna celosvetova kriza je toho iba rukolapnym dokazom. Vsetci hnijeme, vdaka nasim obmedzenym vladcom. Clovek je v podstate tvor agresivny, Ked nedosahuje nove obzory svojho snazenia – hynie.
    Vdaka vam vladcovia Zeme, nakoniec skapete s nami aj vy. Ste iba velke 0 bez perspektivy.

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív