Archive | Listopad, 2010

Ke strategii evropského odporu

Autor: Karel Veliký

Prof. Dr. Pierre Vial z Lyonu, zakladatel hnutí Terre et Peuple, věnoval jednu ze svých pravidelných analýz světového dění jevu několika posledních let: sbližování pravice a dokonce tzv. krajní pravice s Izraelem, resp. s jeho zájmy. Ve státech vystavených masové kolonizaci z Afriky a Asie jsou mnozí příslušníci židovských obcí zneklidněni. |1|Obávají se islamizace Evropy. Nestaví se proto svrchovaně odmítavě k odporu ve formě populistických stran a hnutí, k nimž se hlásí ti Evropané, kteří ještě disponují zdravými instinkty obrany a přežití: Pokroková strana v Norsku, Lidová strana v Dánsku, Švédští demokraté, Vlámský zájem ve Flandrech, Strana pro svobodu v Nizozemsku, Svobodná strana Rakouska a Svaz pro budoucnost Rakouska, Liga Severu z Itálie, Britská národní strana aj. Že etnická různorodost nesvědčí stabilitě, dnes opatrně uznávají už i ti, kteří za její realitu nesou politickou zodpovědnost. |2|Letos bylo možno prosadit zákaz nošení burky ve Francii a v Belgii, zákaz stavby minaretů ve Švýcarsku, omezení imigrace ze států mimo EU ve Spojeném království (s platností od dubna příštího roku). |3| „Tyto úspěchy hodnotíme naprosto kladně, vše co nás posilní, je třeba využít a podporovat“, píše Vial. Zároveň však upozorňuje na nezbytnost střízlivé pozitivní kritiky. Skutečné problémy zabudované pevně v systému totiž v jeho rámci řešit prakticky nelze. |4|

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Politika

Zákon nezamýšlených důsledků

Autor: Cologero

V poslední době se stává poněkud otravným poslouchat tu veškerou chválu na adresu “inteligentních” a “vizionářských” politiků, kteří svými grandiózními programy údajně zajišťují zdravější, bohatší a moudřejší společnost. Jejich reputace je postavena výhradně na záměrech jako takových, nikoli na jejich realizaci. Kdokoli, komu se podobné programy nezamlouvají, je očerněn jako “obstrukcionista” a neoprávněně označen coby odpůrce všeobecného dobra.

Avšak k tomu, abyste vysledovali zamýšlené důsledky určité politiky nebo programu, ještě nemusíte být kdovíjak inteligentní. Za inteligentního člověka se dá totiž spíše považovat ten, kdo dokáže předvídat důsledky nezamýšlené. Vskutku jich několik existuje, nicméně jsou překřičeni vždy, když si dovolí otevřít ústa.

Přiznal bych inteligenci i těm, jež dokáží porozumět nezamýšleným důsledkům určitého jednání, když jim je někdo osvětlí, a to i přesto, že je zprvu nedokázali odhalit. Naneštěstí i oni patří mezi vzácné druhy. Je tomu tak proto, že se v zásadě nejedná výhradně o otázku inteligence, nýbrž i morální vůle. Existují určité mravní principy aplikovatelné na inteligenci, a neschopnost vzít v potaz nezamýšlené důsledky něčího jednání, je jak morální, tak i intelektuální lapsus.

Článek Law of Unintended Consequences vyšel na stránkách Gornahoor dne 4. listopadu 2010.

Posted in Politika, Stručně

Úžera duše

Autor: LvcSan

Pozoruhodná práce Peníze a život francouzského historika Jacquese Le Goffa mapuje proměny vztahu křesťanství k lichvě, k penězům, k zisku ve středověku, přičemž velký důraz klade i na zdánlivě paradoxní vztah středověké ekonomie a středověké zbožnosti.

Le Goff v této své rozsahem nevelké, na myšlenky a smělé interpretace však velmi bohaté a originální práci věnuje pozornost problematice vztahu křesťanství a peněz. Do svých úvah vnáší všechny aspekty nazírání středověkého světa: náboženské, filozofické i ekonomické. Ústředním tématem knihy je tedy někdy paradoxní vztah středověké ekonomie a středověké zbožnosti, a to jak v podobě traktované intelektuálními elitami, tak ve zjednodušené podobě exempel, s nimiž se věřící setkávali při nedělních kázáních a jež výrazně ovlivňovaly jejich představy o mravním životě a posmrtném nebezpečí.

Continue Reading

Posted in Ekonomie, Historie, Převzato, Recenze

Postižená společnost

Autor: Alexander Tomský

V souvislosti s potřebou omezovat státní výdaje se cudně mlčí o problému, který nás jednou v budoucnosti zavalí. Společnost totiž nejen stárne, zhoršuje se také neustále její celkový zdravotní stav čili průměrná kvalita populace, a tak musí náklady na lékařskou péči nezadržitelně růst.

Přímo hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí, a naši lékaři se ještě chlubí, že v zachraňování postižených nedochůdčat jsou nejlepší na světě. Zároveň tvrdí, že na ně nemají nemocnice dost peněz. Kéž by! Už v roce 2000 se narodilo 5277 novorozeňat o váze pod dvě a půl kila. O pouhých osm let později je už číslo 8638. V této statistice se ovšem skrývá 30 procent dětí daleko menších, permanentně poškozených, odsouzených k živoření s mozkovou obrnou, epilepsií a Downovým syndromem. Inkubátory totiž plní také děti, které se stěží vejdou do dlaně, hlavně proto, že stále víc žen otěhotní díky umělému oplodnění.

Continue Reading

Posted in Biologie a Ekologie, Převzato

Kdo byl Alexis Carrel?

Narodil se 28. června v Lyonu, kde také vystudoval medicínu. Po lyonském anarchistickém atentátu na Françoise Sadi Carnota v r. 1894 se tu medicínské kruhy zabývaly otázkou, zda prezidentův život nemohl být včasnějším a vhodným zákrokem přece jen zachráněn. Alexis Carrel, jemuž lehce vznětlivá povaha vynesla přezdívku „Doutnák“, byl o tom hluboce přesvědčen. Již roku 1902 publikuje techniku cévní anastomózy – chirurgického spojení dvou cév (důležitý předpoklad transplantací): do té doby totiž chirurg neměl spolehlivé možnosti zašít proříznuté nebo jinak porušené stěny tepen! V roce 1905 je už jako profesor lyonské fakulty medicíny a vynálezce tepenného stehu pozván do Chicaga; o rok později se stává vědcem Rockefellerova institutu, kde bude činný po většinu života. Nobelovu cenu pro lékařství získává roku 1912 za práce o cévních stezích a transplantaci cév a orgánů.

Continue Reading

Posted in Biologie a Ekologie

Alexis Carrel: Odkaz stále živý

„Je v moci každého jedince, aby změnil způsob života a aby vytvořil kolem sebe prostředí aspoň poněkud odlišné od prostředí nemyslícího davu. Může se do jisté míry osamostatnit, uložit si určitou tělesnou i duchovní kázeň, určité úkoly a zvyky, a může tak ovládnout své tělo i ducha. Stojí-li však izolován, nemůže se trvale ubránit vlivu hmotného, duchovního a hospodářského prostředí. Musí se proto spojit s jinými jedinci stejného smýšlení, aby mohl vítězně bojovat se svým okolím. Revoluce často začínají v malých skupinách lidí, v nichž kvasí a bují nové směry. V osmnáctém století to byly právě takové skupiny, které připravily pád absolutní monarchie ve Francii. Francouzskou revoluci způsobili mnohem spíše encyklopedisté než Jakobíni. Ovšem zápas bude tentokrát tvrdší, poněvadž způsob života, který nám přinesly technické vymoženosti, je stejně příjemný jako požívání alkoholu, opia nebo kokainu. Těch málo jedinců, kteří jsou prodchnuti duchem odporu, se může organizovat v tajných společnostech.

Continue Reading

Posted in Biologie a Ekologie

Ezra Pound: „Mistr těch, kteří vědí“

Povídal C. H. Douglas slovutnému Keynesovi:
„Proč rostou životní náklady?“
(Živobytí je čím dál dražší) a Keynes,
ekonomický poradce Národů, řekl:
„Schází nám pracovní síla.“
Dva miliony lidí přitom byly bez práce.

Canto XXII.

Casa Pound vzdává svým názvem hold americkému básníku E. Poundovi (1885 – 1972), který se ve dvacátých letech usídlil v Itálii, v zemi, jejíž dějiny a kulturu znal jako málokterý z jeho současníků. Tentokrát jej však přilákaly spíše ekonomické reformy jako např. vnitřní půjčky na nízký úrok nebo obcházení valutových plateb v zahraničí systémem dohod o výměně zboží. Ve fašismu totiž viděl ideální hnutí, které zúčtuje s angloamerickou kramářskou civilizací. V revolučním kvasu se jeho zájem o ekonomické a sociální teorie ještě prohloubil a sám postupně napsal několik knih („pedagogických, politických a zběsile polemických“) na stejná témata; uvažuje v nich mj. o peněžní reformě a přednostech měny podložené produktivní prací namísto zlata a deviz. [1] V roce 1933 se osobně setkává s Mussolinim, vykládá mu teorie britských i amerických protibankovních ekonomů, přináší seznam knih, které je třeba urychleně přeložit do italštiny; věnuje mu rovněž výtisk Třiceti Cantos a čte mu z nich. Na Západě si tím udělá mnohé vlivné nepřátele, především v tisku… Celá třicátá léta jsou pro Pounda hlavně bojem o spravedlivější hospodářské uspořádání: Kdyby se mu podařilo vytvořit z mozaiky těch ekonomických teorií jasný vzorec, pracující lidé by již nebyli nadále okrádáni finančníky, široká veřejnost by mohla vidět a tedy i kontrolovat, jak fungují peníze a úvěr.

Continue Reading

Posted in Ekonomie, Historie, Kultura, Politika

Tradice & Revoluce

Autor: Edouard Rix

Za co vlastně bojujeme? Každý politický voják si tuto otázku jednou bude nucen položit. Ačkoli to možná někomu může připadnout protikladné, obvykle odvětíme, že bojujeme ve jménu Tradice a Revoluce.

Tradice

Nejprve je třeba zdůraznit, že Tradice nemůže být zaměňována s nejrůznějšími zvyky a obyčeji. Tradice v sobě obsahuje souhrn znalostí vyššího řádu v návaznosti na Bytí a jeho odraz ve světě, jež nám byly zanechány generacemi našich předků. Neoperuje s tím, co probíhá v místě a v čase, nýbrž s věčnými hodnotami. Může se vyskytovat v různých formách, ovšem ve své podstatě má jediný základ. Neměla by být směšována s konkrétními náboženskými tradicemi, neboť zahrnuje celou škálu lidských aktivit na poli politickém, ekonomickém, sociálním, atd.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Historie, Politika

O vztahu Izraele a evropské krajní pravice

Skutečně lze hovořit o určitém taktickém spojení mezi Izraelem a sítí evropských pravicově-populistických stran. Po 11. září 2001 zvolily Spojené státy islámský terorismus za svého prvořadého nepřítele. Ale ze strany USA, ani ze strany Izraele po celá desetiletí nebylo žádných námitek proti přistěhovalectví z islámských zemí do Evropy, v tomto přistěhovalectví do Evropy ze zemí islámu samo o sobě kupodivu Izrael nespatřoval celou dobu žádnou „hrozbu“, a přitom současný jev nevznikl ze dne na den. Pokud tedy občas slýcháváme fráze o solidaritě naší „judaisticko-křesťanské kultury“ s Izraelem, ptejme se v první řadě, jak to vypadalo se solidaritou Izraele s Evropou posledních 30-40 let ohledně přistěhovalecké politiky. Určitě bychom dospěli k zajímavým odpovědím…

Situace se změnila po roce 2005, kdy Francie prožila „první intifádu“. Nejpozději zde se ukázalo, že islamizace Evropy změnila hranice geopolitických konfliktů a že jsou ohroženy evropské západní hodnoty. Sionistické resp. proizraelské kruhy se opatrně snažily už nějakou dobu předtím navazovat kontakty s evropskými politickými uskupeními, která doposud platila za radikálně pravicová. Kontakty sahaly od neorganizovaných seskupení ve Španělsku až po britskou BNP a belgickou Vlaams Belang. V zásadě šlo o to dosáhnout, aby se konkrétní evropské politické hnutí distancovalo od jakékoliv formy revizionismu a aby se v prvé řadě koncentrovalo na „boj proti islamizaci Evropy“, dále aby se vzdalo veškeré kritiky izraelské politiky. Podle této teze bylo těmto politickým hnutím, stranám a politikům za odměnu slíbeno, že dostanou v médiích větší prostor a že zpravodajství o jejich činnosti bude o něco objektivnější.

Dnes se všelijaké ty tzv. „PRO-strany“ nasazují v boji proti rozšiřování islámu, ale už poněkud zapomínají či nechtějí analyzovat, jak samotný problém vznikl. Islám do Evropy nepřišel jen tak „z ničeho“. Nenávistný tón vůči muslimům se obrací na špatnou adresu. Je ale nutné se v prvé řadě soustředit na příčiny, pro které problémy vznikly, a ne na jejich následky. Jisté síly v Izraeli a v USA se odůvodněně obávají něčeho jako skutečného „národního obrození“ v Evropě jako moru. A propojení určitých pravicově populistických stran s izraelskými zájmy má sloužit k zabránění tohoto vývoje, k ventilaci “evropského patriotismu” a navíc jako taktický krok pro upevňování izraelských pozic na Blízkém východě, které potřebují pochopitelně nadále co největší podporu USA a Evropy.

Lukáš Beer: Oblíbenci z Politically Incorrect Náš směr 7. listopadu 2010

Posted in Politika, Stručně

60 let v boji: Rozhovor s Pinem Rautim

Pino Rauti (nar. 1926) byl dobrovolníkem Italské sociální republiky (RSI). Po návratu ze zajetí se přidal k ilegálním Fasci di Azione Rivoluzionaria (FAR), fašistickým „partyzánům” bojujícím proti americkým „okupantům”, a k Italskému sociálnímu hnutí (MSI). V 50. letech založil evoliánskou organizaci Nový řád (Ordine nuovo) s cílem vypracovat a uspořádat doktrínu italské konzervativní revoluce a zformovat její kádry. V polovině 70. let jej za to marxistický i buržoazní tisk viděl jako „člověka, který již 20 let pod neuvěřitelnou ochranou tajných sil tahá za všechny nitky nejčernějších italských piklů, přičemž se těší nestydaté beztrestnosti.” Byl to však on, kdo v červnu roku 1977 přednesl hlavní referát na festivalu „hudby, divadla a estetické grafiky” Hobbit 1 a během 80. let pokračoval v diskursu, v němž se staré ideály RSI mísily s tématikou francouzské Nové pravice. Když se roku 1990 stal vůdcem MSI, odmítl mj. protipřistěhovaleckou rétoriku, neboť „imigrace je pouhým symptomem zla, jehož kořeny je třeba hledat ve vykořisťování třetího světa světovým kapitalismem, který zase ovládá americká supervelmoc”. Pino Rauti byl do roku 1999 členem Evropského parlamentu a dodnes je aktivní v Movimento Idea Sociale. Je tchánem Gianni Alemanna, současného starosty Říma.

Váš životní příběh, od FAR k MSI a Ordine Nuovo, Fiamma Tricolore až MIS, [1] je plný různých starostí a komplikací. Která zkušenost byla ta nejvíce hořká a která naopak ta nejsladší?

Nejhorší zážitek mám z kongresu ve Fiuggi. [2] Nespojil jsem se s Alleanza nazionale, protože mnozí – a to i z těch, kteří mi tleskali a možná nad tím pak plakali – mě ujišťovali, že pokud odejdu, pokud se nespojím s AN, pak mě budou následovat. Namísto toho jsem odešel téměř sám. Naříkali i nadále, ale zůstali. Co se týká příjemných starostí, tak ty jsem asi neměl. A ani si nemyslím, že v životě vášnivě a oddaně politicky angažovaného člověka, jak tomu bylo u mne, existují. Nicméně dnes musím dodat, že ona vášeň a oddanost mohou způsobit jistou „zaslepenost“, ztrátu smyslu pro racionální rovnováhu, který je ovšem v politice potřeba vždy zachovat. Zpětně samozřejmě není k ničemu.

Continue Reading

Posted in Politika, Rozhovory

O politice a obchodu

“Politika a obchod v rozvinuté formě… jsou nahrazením války jinými prostředky. Každý druh diplomacie má obchodnickou, obchodu diplomatickou stránku… Podnikatelský duch vyžaduje… strategické nadání vojevůdce… Ale pravý kníže nebo státník chce vládnout, pravý obchodník chce jen být bohatý… Existuje kořist pro moc a moc pro kořist. Také velcí vládci jako Hoang Ti, Tiberius nebo Friedrich Veliký chtějí být bohatí, ale s vědomím vznešené povinnosti… Kdo sleduje jen hospodářské výhody jako Kartaginci v římské době a dnes v ještě mnohem větší míře Američani, není schopen myslet čistě politicky.”

Oswald Spengler: Der Untergang des Abendlandes; Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte Zweiter Band. C.H. Beck´sche Verlagsbuchhandlung München, 1922 str. 594-5

“Svět obchodu disponuje ve vztahu k politickým systémům tak enormní mocí, že ty se mnohdy zdají být pouhými prostředníky vyjádření jejich zájmů. Proto energie investovaná do reforem se v politickém systému neprojeví ničím jiným než frustrací.”

Bob Monks: Political system is simply a vehicle through which the business expresses its power Ragmonks.blogspot.com 20. července 2010

Posted in Ekonomie, Historie, Politika, Stručně

Fotbal a politika v Itálii

Fotbal vždy odrážel italské politické klima, a proto je na něj nahlíženo coby na legitimní arénu pro vystoupení politických herců ze všech možných stran spektra. Mussoliniho PNF (Partito Nazionale Fascista), liberálové, katoličtí aktivisté a všemožné další pravicové i levicové organizace si ho tedy cenili a cení coby prostředku pro získávání nových stoupenců. (Agnew, 2006, Foot, 2006 Ginsborg, 2001; Martin, 2004, Porro, 1992). Kariéry mnohých politiků se často paralelně prolínají s vedoucími posty v rámci fotbalových klubů.

in Alberto Testa, Words and actions: Italian ultras and neo-fascism, Social Identities Vol. 14, No. 4, July 2008, 473-490. London: Routledge

Posted in Historie, Kultura, Politika, Stručně

Multikulturalismus je mrtvý, tak kde zakopeme tělo?

Autor: Jim Goad

Nikdy nezapomenu na malbu, jež jsem zahlédl v mládežnické ubytovně v Západním Berlíně v roce 1985. V pozadí byly vybombardované ruiny, předpokládám že to byly Drážďany, po spojeneckém náletu a v popředí stály zády k nám dvě ženy, které se dívaly na spálené, zničené budovy. Jedna z žen začala zvedat ruku k nacistickému pozdravu, zatímco ta druhá ji rychle chytila za paži a zastavila ji.

Jaký zvláštní obraz to byl, mísící národní hrdost s národní sebenenávistí.

Po skončení druhé světové války nebyl žádný národ na světě přinucen k spolknutí takového sousta viny, jako Němci. A to navzdory tomu, že oni sami ztratili v tomto konfliktu sedm až devět milionů vlastních lidí. Člověk nikdy neslyší „o devíti milionech“. Je takřka zakázané se o tom vůbec zmínit.

Continue Reading

Posted in Kultura, Politika

O charakteru monokulturní světové vlády

Evropská unie a OSN se spolupodílejí na zřízení monokulturní světové vlády. Její zhoubná podstata spočívá v populační kontrole, sekularismu, relativistické morálce, materialismu, sebevědomé modernitě a rovnosti pod křídly “dobrotivé” a absolutně nerovné globální elity. Ta uvádí na scénu Nového člověka: zabaleného do celofánu, vykastrovaného zdravotními a bezpečnostními předpisy, odsouzeného k prodlužování své bezvýznamné a despiritualizované existence pomocí nových medikamentů, obývajícího města zahalená do hávu anonymity globální architektury, v nichž není úniku před všeobjímajícími mezinárodními korporacemi.

Protistranou netolerovatelná antiteze této utopické budoucnosti je společnost založená na tradici, ctící zvyklosti, vyznávající mužné zábavy jako lov nebo býčí zápasy a sloužící Bohu, nikoli mamonu. Jedinci svobodného ducha se zbraní za pasem milující divočinu, jež se nenechali zahnat do některého z úhledných směrovek opatřených parků, vyznávající křesťanství po vzoru svých předků, respektující zvířata coby božské tvory, jimž nicméně neudělují lidský status, jsou sociálním inženýrům plánujícím naši budoucnost trnem v oku. Musí být proto jednoduše eliminováni, přičemž užiteční idioti z řad politicky korektních parlamentních shromáždění jsou nejhorlivějšími vykonavateli této čistky.

Úryvek z článku Geralda Warnera: Decent British revulsion towards bullfighting, in the land of the lunchtime abortion, který vyšel v novinách The Daily Telegraph dne 30. července 2010.

Posted in Politika, Stručně

Tradice a Anti-tradice: dva neslučitelné a nesmiřitelné náhledy na svět

Autor: Cologero

Setkáváme se zde se dvěma neslučitelnými a nesmiřitelnými náhledy na svět.

Anti-tradice

Staví na názoru, že lidé se vyvinuli ze zvířat, a proto v rámci lidské společnosti probíhá kontinuální proces evoluce a pokroku směrem k vyšším intelektuálním a morálním stádiím.

Tradice

Ta naopak pracuje s tezí, že veškeré lidstvo se kdysi nacházelo ve své ideální podobě, či chcete-li “zlatém věku”, ovšem z důvodu špatných rozhodnutí se dostalo do spirály úpadku, a pouze nějaká událost kataklyzmatického rázu může zapříčinit obnovení stavu někdejší dokonalosti.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Stručně

“Stát ve třetím tisíciletí”, aneb kniha nutící k zamyšlení

Na podzim loňského roku vyšla zajímavá kniha „The State in the Third Millenium” (van Eck Publishers Triesen, 224 stran), která vzbudila velkou pozornost. Nejen tím, že jejím autorem je lichtenštejnský kníže Hans-Adam II., ale především proto, že poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být státy reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to plané filozofování ani sebechvála, ale autor se opírá o svou zkušenost z vládnutí a z řízení rodinného majetku. Pro nás je poučný jeho názor především na oblast řízení státních financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce. Důležité je i to, že má stejný nebo podobný názor na klíčové problémy státu, jako řada našich nebo zahraničních odborníků.

Kniha je rozdělena do 13 kapitol. V prvních devíti se věnuje analýze vzniku státu a jeho různých forem. Porovnává monarchie s republikánským zřízením s přímou a nepřímou demokracií. Vysvětluje zde i ústavní pořádek ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku, které považuje za nejvíce rozvinuté.

Continue Reading

Posted in Ekonomie, Politika, Převzato

Martin Schwarz o Juliu Evolovi

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Převzato, Rozhovory


Víte, že…

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Video

Myšlenka dne

„Duch váš ztratil už i schopnost mužné slovo jen vyslechnout! Bylo možno po ‚Písních otroka‘ zaznamenat nejmenší zvolnění pohybu vašeho po šikmé ploše dolů do otrockého ducha? …

Otroci, slovům a důvodům nejsou už hlavy vaše přístupny, ale ranám osudu budou přece ještě! Jen těžký náraz utrpení může vás ještě vzpružit a zachránit. Ano, národe, ty můj milý, nezdárný kluku! Čeho potřebuješ je bití, čím větší, tím lepší, až krev bude z tebe stříkat! Je to tvé primum necessarium, to ti musí každý přítel tvůj z plna srdce přát!“ – Ladislav Klíma

Tweets

Archív