Categorized | Politika

Toulouse: odvrácená strana diverzity

Autor: Patrick J. Buchanan

Tento akt čistého zla lze jen těžko s něčím poměřovat. Poté, co táhl osmiletou holčičku za vlasy přes školní dvůr, jí vrah přiložil pistoli ráže 9 mm k hlavě a stiskl spoušť. Zbraň se zasekla, načež vytáhl další pistoli Colt ráže .45 a svůj čin dokonal. Miriam Monsonego byla jednou ze čtyř obětí [školního masakru]. Dalšími byli 30-ti letý rabín a jeho dva synové.

Poněvadž si střelec vybral za cíl židovskou školu a střely byly identické s těmi, které byly použity při vraždě dvou vojáků původem ze severní Afriky a jednoho Afričana, podezření padlo na nějakého neonacistu a rasistu. Ve Francii, kde momentálně probíhá intenzivní prezidentská kampaň, tohoto masakru okamžitě využily levicové a centristické strany k obvinění francouzské pravice z vytváření atmosféry, ve které mohlo k tomuto rasistickému hororu dojít.


„Vraždy mohou zastavit náskok pravice ve volbách“ hlásaly titulky New York Times. Diskuse, jestli byly vraždy „inspirovány protipřistěhovaleckými politickými projevy bude pravděpodobně následovat,“ psal Steve Erlanger z Washington Post, „jako zbraň v prezidentské předvolební kampani a v širším smyslu jako zpytování duše o podstatě Francie.“ Francouzský prezident Nicolas Sarkozy byl zatlačen do defenzívy. Jak prohlásil centristický kandidát François Bayrou, tyto vraždy „kvůli původu obětí a náboženství jejich rodiny,“ jsou spojeny „se vzrůstajícím ovzduším netolerance.“

Politici „mají za povinnost zajistit, že napětí, vášně a nenávist nenabudou vrchu. Ukázat na někoho prstem jen na základě jeho [etnického] původu zažehne vášně, a to děláme, protože v tom plameni jsou voličské hlasy, které můžeme získat.“

Masakr v židovské škole a vražda muslima a afrických vojáků, jak prohlásil Abderrahmane Dahmane, předseda francouzského Výboru muslimských demokratů (Conseil des démocrates musulmans de France – CDMF), „jsou silným signálem politikům a to především těm, kteří si po dlouhé měsíce hráli s ohněm.“

A kdo si to hrál s ohněm? Sarkozy a Marine Le Pen, prezidentská kandidátka za pravicovou Front National. Sarkozy během poslední doby přitvrzoval svůj postoj k přistěhovalectví a národní identitě. V debatě, která proběhla 7. března, prohlásil, že ve Francii je „příliš mnoho cizinců,“ asimilace „funguje se stále většími obtížemi,“ a požadoval omezit přistěhovalectví na polovinu.

Minulé léto Sarkozy usiloval o deportaci Cikánů, kteří zůstávali ve Francii i po vypršení jejich víz. Ozvěnou tohoto úsilí bylo prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, že multikulturalismus selhal. Mluvil o revizi Schengenské smlouvy, která umožňuje obyvatelům Evropské unie volně cestovat napříč hranicemi. Kritizoval burky a závoje nošené muslimskými ženami. Chlapci a dívky, prohlásil, by měli navštěvovat plovárny společně – praktika, která je netolerovatelná pro ortodoxní muslimy. Jeho posun směrem doprava, jenž má za účel přetáhnout voličské hlasý Marine Le Pen, vyvolal spor se socialistickým kandidátem Francois Hollandem.

Levice toho okamžitě využila a okamžitě vyrukovala s obviněním, že Sarkozyho nový populismus vytvořil klima, ve kterém se mohou dít takové hrůzy proti muslimům a Židům. Noviny The Times vyvodily závěr, že nástup nacionalistů do francouzské politiky může být zastaven, jako tomu bylo v Norsku po řádění Anderse Breivika, který zavraždil několik desítek mladých lidí.

To co se dělo by mělo být Američanům povědomé.

Když byl zavražděn J. F. Kennedy marxistou v Dallasu, byla to Goldwaterova pravice, která byla obviněna z vytváření atmosféry nenávisti, ve které mohlo k takovému činu pravděpodobněji dojít. Když šílený střelec zavraždil šest lidí, postřelil kongresmanku Gabrielle Giffordsovou a zranil tucet dalších, byla morální zodpovědnost kladena na Sarah Palinovou.

Naneštěstí pro francouzskou levici se ve středu objevila zpráva, že sériovým vrahem je tuzemský saláfistický džihádista a samozvaný člen al-Káidy, který strávil určitou dobu v Afghánistánu a Pákistánu a byl léta pod dohledem francouzské zpravodajské služby. Mohammed Merah usiloval o pomstu Židům za smrt palestinských dětí a francouzským vojákům za jejich účast ve válce v Afghánistánu.

Marine Le Pen vystoupila v médiích se zdrcující kritikou levice, která dávala zvěrstva za vinu právě jí a obvinila francouzskou vládu z toho, že podcenila islamistickou hrozbu a je liknavá v otázkách národní bezpečnosti. „Je čas zahájit válku s těmito fundamentalistickými politicko-náboženskými skupinami, které vraždí naše děti,“ prohlásila Marine Le Pen. „Nebezpečí islámského fundamentalismu bylo podceněno. … Mluvím o tom již dlouhé měsíce a politická třída mě odmítla. Někteří budou mít potíže, aby tento svůj postoj vysvětlili, já mám však svědomí čisté.“

Jelikož vrah byl přesně typem člověka, o kterém francouzská pravice prohlašuje že by měl být sledován, Bayrou přispěchal s ústupečným prohlášením: Politici musí „zabránit riziku importu konfliktů do francouzské společnosti, které nám jsou cizí a cizími by měly zůstat.“

Se stárnutím a vymíráním původních obyvatel Evropy a stále pokračujícím přistěhovalectvím – s pěti miliony muslimů, kteří již ve Francii jsou – budou otázky národní bezpečnosti Evropu, stejně tak jako nás, sužovat bez přestání.

V Toulouse máme možnost vidět ne jen odvrácenou stranu diverzity, ale pravděpodobně i budoucnost Západu.

Článek Toulouse: The Dark Side of Diversity byl převzat ze stránek Pata Buchanana.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív