Byl Einstein génius?

Albert Einstein - revizionismus, který správně popisuje fakta, je bezpodmínečně nutný i v historii fyziky...Autor: Pierre Chassard

Byl Albert Einstein génius? V německých zemích za fyzikálního génia platí. Ve Francii je pro mnohé fyziky jen příživníčkem. Co je pravda tam, není pravda naproti. Snad se tyto odporující si názory odvíjejí od toho, že v první zemi je servilita tisku k jistému houfečku lidí větší než v druhé. Faktem je, že v Německu byl Einstein předchozí rok [1] oslavován jako jakýsi nadčlověk inteligence. Ve Francii se spíše snažili odkrýt zamlčovanou pravdu. A pravda je, že Lotrinčan Henri Poincaré byl v oboru fyziky daleko před Einsteinem, takže je skutečným vynálezcem dobře známého vzorce E=mc² a tím speciální teorie relativity.

Ve své  knize Jak jsem se stal Einsteinem. Pravdivý příběh E=mc² (Comment je suis devenu Einstein. La véritable historie E=mc², Éditions Carnot, 2005) Jean-Paul Auffray popisuje, jak se to přihodilo. Einstein se v roce 1896, když rok předtím při přijímací zkoušce neuspěl, nechal imatrikulovat na Polytechniku v Curychu. S pěti nebo šesti jinými žáky byl přidělen do nejnižší třídy, a sice do sekce VI-A, jelikož nebyl schopen navštěvovat třídu vyšší. Tato sekce nevzdělávala budoucí inženýry, nýbrž učitele fyziky a matematiky, kteří nesměli učit na universitě, pouze na gymnáziu. V roce 1900 tak dostal Einstein diplom, který neměl s prestižním inženýrským diplomem z Polytechniky co dočinění.

Ve stejném roce se v Paříži spolu s druhou olympiádou konala světová výstava. Poincaré byl v této době již znám jako světově proslulý vědec. Kvůli jeho vysoké inteligenci jej považovali bezmála za nadpozemskou bytost. Francouzskou vládou byl pověřen, aby zorganizoval sympozium o fyzice. Poincaré pozval nejlepší vědce světa k poctě Nizozemce Hendrika Lorentze a na oslavu pětadvacátého výročí jeho doktorského titulu. [2] Poincarého příspěvek pro oslavný sborník obsahoval teoretické závěry, které ho o dva roky dříve přivedly k tomu, aby zformuloval vzorec E=mc², to znamená, že ho znal přinejmenším už v roce 1897. Einstein psal o vzorci teprve v září 1905 – aniž by Poincarého citoval – v poznámce pro Annalen der Physik a od té doby je jistým tiskem oslavován jako největší vědec na světě.


V roce 1904 byl Henri Poincaré pověřen, aby zastupoval francouzskou fyziku na mezinárodním vědeckém kongresu při světové výstavě v Saint-Louis v USA. 24. září 1904 mluvil o stavu matematické fyziky v současné době a v budoucnu. Teorie relativity, kterou v Saint-Louis jen stručně zmínil, vyšla kompletní koncem července 1905 v Rendiconti Circulo matematico di Palermo (Zprávy matematického kroužku z Palerma). Mezi rokem 1898 a počátkem června 1905 publikoval Henri Poincaré všechny hypotézy a základní rovnice, které tvoří základ speciální teorie relativity (Jean Hladik: Comment le jeune et ambitieux Einstein s´est approprié la Relativité restreinte de Poincaré, Ellipses, 2004). Einstein v Bernu všechny texty Henri Poincarého pečlivě studoval, obzvláště text o speciální teorii relativity z 5. července 1905. Poté o ní pilně napsal článek, který byl jen shrnutím Poincarého principů a výsledků, aniž by práce tohoto Lotrinčana zmínil. Annalen der Physik obdržely Einsteinův rukopis 30. července, to znamená pětadvacet dní po vyjití článku Poincarého. Einsteinovi to přesto nebránilo v tom, aby se vydával za jediného tvůrce speciální teorie relativity. Prozradil se však sám tím, že svůj článek nazval: „Prinzip der Relativität“, přímým překladem francouzského titulu: „Principe de relativité“, místo aby užil typicky německého obratu: „Relativitätsprinzip“. Einstein tedy nepřípustně prezentoval speciální teorii relativity jako svůj vlastní výkon. Jeho učitel Minkowski [3] učinil to samé s časoprostorem. To ovšem není nic jiného než krádež. Auffray, expert v kvantové a matematické fyzice, mluví o Einsteinovi jako o pleniteli dobrých myšlenek.

Jak vidno, revizionismus, který správně popisuje fakta, je bezpodmínečně nutný i v historii fyziky…

Poznámky:

1. V roce 2005 bylo padesáté výročí Einsteinova úmrtí. Chassard publikoval článek, z něhož tato zkrácená německá verze vychází, nejprve ve Francii v roce 2006.
2. Hendrik Antoon Lorentz (1853-1928), laureát Nobelovy ceny za fyziku z roku 1902. Ve dvaadvaceti letech obhájil dizertaci Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie.
3. Hermann Minkowski (1864-1909), matematik polsko-židovsko-německého původu.

Článek Pierre Chassarda Wie ich Einstein geworden bin! vyšel původně v Elemente der Metapolitik zur europäischen Neugeburt, č. 7/2007, s. 88 až 90.

Dílo Pierra Chassarda zde.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív