Archive | Leden, 2014

Neofašismus ve filmu, část 2

Záběr z filmu Sedm lednových dnů: „Presente!“

Záběr z filmu Sedm lednových dnů: „Presente!“

Můžeme konstatovat, že se světem samo sebou stále není možný smír, ačkoli těch, co se proti tomu pozvedají, povážlivě ubylo.“ Jean Cocteau

Španělsko 1976, pár měsíců po smrti generalissima Franca. Patnáctiletý Tatin se přidává k nevelké komunitě, která v areálu opuštěného výzkumného ústavu žije jakousi neofašistickou utopii: společná jídla, sborový zpěv a nácvik bojových umění, společné akce – od zdemolování levičáckého knihkupectví v úvodu po pokropení „rudých“ dávkami ze samopalu z jedoucího vozu k závěru. Film Černé plémě (Camada Negra 1977, r. Manuel Gutiérrez Aragón) zobrazuje odboj těch, kteří se nechtějí smířit s nástupem „pokrokových sil“ v zemi. [1] Pospolitost asi tuctu mužů, z nichž většina ztělesňuje „macho“ typ, přitom vede postarší autoritativní žena! Režisér si rád pohrává s kontrasty: detailní záběry sekání do krvavého masa pro psy, jež si pospolitost drží spolu s ostatními zvířaty (od drůbeže po koně), střídá v prudkém střihu s tóny chorálu na pozadí chladně modré kostelní vitráže. Krev, nůž, ukrývání zbraní, kult zápasu a násilí, posilování, přijímací rituál mladíka – s prvním milostným vzplanutím Tatina k podobně mladičké krásné dívce. Na tehdejší Španělsko velmi odvážné erotické scény dvou „nezletilých“ také vzbudily největší pozornost a rozruch, stejně jako brutální vražda, jíž se Tatin na své partnerce nakonec dopustí, přesně podle freudo-marxistických interpretací o zákonitém vlivu prostředí.

Počátkem roku 1977 pak ve Španělsku probíhají hromadné odborářské stávky zaměstnanců v dopravě a komunistické demonstrace za propuštění všech politických vězňů. Proti těm zasahují i neofašistické „bojůvky“. V neděli 23. ledna je při pouličních srážkách zabit neznámým střelcem jeden z protestujících studentů, o den později – při tryzně za něj – přichází o život jednadvacetiletá dívka. V médiích se navíc objevuje zpráva o únosu významného představitele armády. Se zoufalým záměrem ochromit a zastavit „rudé“, kteří přesto (nebo právě proto) mají iniciativu ve svých rukou, se „černí“ odhodlají k přímé akci: v pondělí 24. ledna tak tříčlenné komando postřílí skupinu komunistických advokátů a žurnalistů v jejich „centrále“ v činžáku na ulici Atocha. [2] Film Sedm lednových dnů (Siete días de enero 1979, r. Juan Antonio Bardem) je pokusem o rekonstrukci těchto událostí (bohatě se tu využívá dokumentárních záběrů), a to na pozadí osudů několika fiktivních postav: především starého falangisty Sebastiana, provozovatele střelnice, který vycvičil už několik ‚generací‘ militantů, jeho chráněnce Luise a Dona Tomase, představitele tradičních španělských elit, který Luise zaměstnává (a s jehož dcerou Luis tajně chodí). Je to Don Tomas v podání francouzského herce Jacquese Françoise, kdo dává svolení k úderu, Sebastian sestavuje údernou skupinu a Luis je jejím členem. Avšak čin, který se měl stát signálem k vojenskému převratu, tentokrát zmobilizoval nejen „soudruhy a soudružky se zaťatou pěstí“: do ulic vyšli desetitisíce lidí, padlo i číslo 300 tisíc účastníků (!) na pohřbu obětí, kdežto armáda zůstala „doma“ v kasárnách. Luis v ilegalitě čeká na její vystoupení marně. Že pragmatičtí „technici moci“ – armáda a policie – pomalu „mění pláště“, ukazuje Bardem přesně (rozhovory mezi Sebastianem a policejním komisařem). [3] Účastníci atentátu jsou pozatýkáni (včetně Sebastiana a Luise) a z výpovědí svědků, kteří přežili, skládá režisér postupně svůj obraz „masakru v ulici Atocha“ do všech podrobností. Dohru shrnují závěrečné titulky: 9. dubna byla legalizována Komunistická strana Španělska, 15. června se po jednačtyřiceti letech konaly první volby, 6. června 1978 předvolal soud na žádost advokátů vedení Falangy. Vyšetřování případu bylo uzavřeno 20. července 1979 (premiéra filmu byla v listopadu.) Všimněte si: na zdi nakresleného keltského kříže ve scéně z pouličních bitek a písní ze setkání falangistů při smutečním obřadu a za stoly v restauraci.

Continue Reading

Posted in Kultura

Sturmreif: The New Underground of Military Pop

Sturmreif: The New Underground of Military Pop

Sturmreif: The New Underground of Military Pop

První hudební titul v nabídce Délského potápěče!

Zatímco jde jistě o starší počin, může kompilace Sturmreif: The New Underground of Military Pop z vydavatelství Castellum Stoufenburc posloužit jako úvod do hudebního žánru zvaného martial industrial. Ačkoli je termín “Pop” v názvu poněkud vyzývavý, nenechte se tím odradit.

Na šestnácti skladbách od různých interpretů se můžeme seznámit s celou škálou “martial soundu”. Výběru dominují umělci z Německa, Francie a Itálie, kteří vyrovnaně pokrývají jednotlivé subžánry martial hudby.

Jakkoli nemůžeme dát politiku stranou, jež je nedílnou součástí této scény, ponechám na posluchačích, aby posoudili jednotlivé vzkazy a poselství během poslechu. Některé projekty jsou si podobné – jiné ne a tak radši přejdu k přehledu jednotlivých stylů na kompilaci Sturmreif.

Continue Reading

Posted in Fanfares of Europe, Hudba, Kultura

Vlk z Wall Street a židovský problém

"This right here is the land of opportunity. This is America. This is my home! The show goes on!" Jordan Belfort

“This right here is the land of opportunity. This is America. This is my home! The show goes on!” Jordan Belfort

Autor: Rob Eshman

„Vlk z Wall Street“ je nechutný, pornografický, duši ničící film – a proto ho musíte vidět. Musíte ho vidět – tím míním celou společnost, Židy, nás všechny osobně – a čelit otázkám, které vznáší. O penězích, bohatství i morálce. Režisér Martin Scorsese se vystavuje určitému riziku, když vypodobňuje Jordana Belforta jako sympatického padoucha. Jistě, Belfort lže, krade a šňupe závěje koksu z holých zadků, na druhou stranu však miluje svého otce, byl úspěšný a hlavně, je Leonardo DiCaprio. Generace mladých mužů teď zaplaví Wall Street, imitujíce Belforta, stejně jako předchozí generace drogových dealerů kopírovaly Al Pacina ve filmu Scarface.

Nedávám to za vinu Scorsesemu. Má geniální schopnost zkoumat nejtěžší hříchy společnosti prostřednictvím nejbarvitějších osudů jejich pachatelů. Je pravdou, že film neukazuje dopady Belfortových zločinů na jeho oběti – rodiny zničené finančními ztrátami a opletačkami se zákony – lidi, kteří byli podvedeni a přišli o veškeré úspory. Naopak, jelikož je film vyprávěn výhradně z Belfortova úhlu pohledu, Scorsese a scénárista Terence Winter se pravděpodobně domnívali, že Belfort nestrávil ani vteřinu přemýšlením nad utrpením, které způsobil – pokud se ovšem nejednalo o jeho vlastní utrpení.

Čeho však lituji je to, že se Scorsese rozhodl nezabývat skutečností, že Jordan Belfort je Žid. Ačkoli jsou některé další postavy ve filmu, například Donnie Azoff (ztvárněný Jonahem Hillem Feldsteinem), otevřeně židovské, Belfort s jeho anglosaským vzezřením a francouzsky znějícím jménem – je prostě jen Američanem… Chápu to však, pokud by tomu bylo naopak, mohlo by to dát filmu nádech antisemitské karikatury. Scorsese se prostě cítí mnohem bezpečněji, když vykresluje italskost brutálních mafiánů, než židovskost chamtivých podvodníků.

Continue Reading

Posted in Ekonomie, Kultura, Politika, Převzato

Neofašismus ve filmu, část 1

October vyslýchá Quillera

October vyslýchá Quillera

 „Dekadence je nezbytná podmínka pro renesanci. Proto jsem velmi šťasten, že žiji ve společnosti, kde se všechno hroutí. Myslím, že tento proces rozpadu je zcela přirozený. Je to konec určité fáze lidstva. Bylo by však třeba urychlit tento proces rozkladu, je ještě příliš pomalý. Urychlit smrt toho, co zahnívá. Je nutné začít úplně znovu. Udělat čistý stůl, všechno vymést. Neexistuje řešení v kontinuitě.“ Federico Fellini

Za první snímek s tematikou neofašismu, resp. neonacismu, bývá označováno „špionážní drama“ Quillerovo memorandum (The Quiller Memorandum 1966, r. Michael Anderson). Neonacistů v něm však příliš vidět není, a když, stojí uctivě v pozadí a poslouchají staré kádry. Děj napětím a logikou jakžtakž snese srovnání s prvními bondovkami (scénář: Harold Pinter!), hlavní hrdina, britský agent Quiller v podání George Segala, však postrádá Conneryho charisma (dnes už ostatně také hůře čitelné) – je to jen „dobový fešák“. Charisma však rozhodně nechybí Max von Sydowovi v roli plukovníka Octobera, Quillerova protihráče, který tu ztělesnil jednu z raných – a tudíž decentnějších – podob elegantního, navenek korektního, niterně však úchylného důstojníka SS podle freudovsko-reichovského výkladu. K ruce má lékaře, který odhalenému a polapenému Quillerovi při výsleších osvěžuje paměť „náladovkami“ ve velkých injekcích. Další herec dodnes zvučného jména, Alec Guinness, zde v úloze úlisně nesympatického rezidenta britské tajné služby v Berlíně, v úvodu zasvěcuje na liduprázdném olympijském stadionu Quillera do situace:

V Berlíně se to trochu vymklo z rukou. Houževnatá parta. Nacisti od shora dolů v klasické formě. Nejde jen o zbytky staré skupiny, ó ne, spousta nové krve, mladí, pevně přesvědčení, velmi nebezpeční, není dobré je podceňovat, velmi rozmanití, celkově vzato, těžko identifikovatelní, žádný už nenosí hnědou košili, žádné prapory, tudíž se dají těžko rozpoznat, vypadají jako všichni ostatní. Pracují v různých profesích, jsou ale opatrní a vcelku chytří. Naším úkolem je proniknout k tvrdému jádru extremistů.

Continue Reading

Posted in Kultura


Víte, že…

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Video

Myšlenka dne

„Duch váš ztratil už i schopnost mužné slovo jen vyslechnout! Bylo možno po ‚Písních otroka‘ zaznamenat nejmenší zvolnění pohybu vašeho po šikmé ploše dolů do otrockého ducha? …

Otroci, slovům a důvodům nejsou už hlavy vaše přístupny, ale ranám osudu budou přece ještě! Jen těžký náraz utrpení může vás ještě vzpružit a zachránit. Ano, národe, ty můj milý, nezdárný kluku! Čeho potřebuješ je bití, čím větší, tím lepší, až krev bude z tebe stříkat! Je to tvé primum necessarium, to ti musí každý přítel tvůj z plna srdce přát!“ – Ladislav Klíma

Tweets

Archív