Německo a islám

Budou muslimové pro EU 21. století tím, čím Germáni pro říši Římskou?

Budou muslimové pro EU 21. století tím, čím Germáni pro říši Římskou?

Autor: Karel Veliký

Historie islámu v Německu začala v Prusku. Roku 1739 bylo 22 někdejších tureckých válečných zajatců krále Friedricha Viléma I. (1688–1740) přijato do pruské armády. K dispozici dostali i vlastní modlitebnu. Koncem 18. století dosáhl počet muslimů v pruské armádě cirka tisícovky. Nešlo už o Turky, nýbrž o Tatary z rozděleného Polska. Plnili vesměs funkce dnešních průzkumníků a diverzantů. Praktikování víry bylo podporováno, existovala tudíž funkce pruského vojenského imáma. Plukovní matriky takto uvádějí např. poručíka Osmana, „kazatele pruských mohamedánů“. Na tuto tradici plodně navázaly Wehrmacht a Waffen-SS. Ve třetí říši byly pro mulláhy, vykladače islámu u muslimských jednotek, zavedeny vzdělávací kurzy. Naproti tomu v dnešním Bundeswehru žádná zvláštní péče o duchovní potřeby vojáků islámského vyznání neexistuje!

První mešitu ve střední Evropě nechal r. 1915 zřídit německý císař Vilém II. (1859 – 1915) ve Wünsdorfu. Ostatně již dávno před válkou tento monarcha u Saladinova hrobu v Damašku prohlásil: „Mohu jeho sultánské veličenstvo a tři sta milionů mohamedánů ujistit, že německý císař bude navždy jejich přítelem.“ Osmanská říše byla na oplátku jedním z nemnoha spojenců obklíčené Německé říše. Thorak své první monumentální práce tesal ještě za Výmarské republiky v Turecku Kemala Atatürka. Nacionálně-socialistické Velkoněmecko pak arabský svět pokládalo za přirozeného spojence proti britskému imperialismu a Berlín se stal dočasným domovem jednoho z nejrespektovanějších islámských duchovních, velkého muftího Amína al-Husajního. Koncem května 1933 byla do seznamu spolků v říši rovněž zapsána berlínská pobočka Islámského světového kongresu, roku 1941 byl – rovněž v Berlíně – založen Islámský ústřední institut. Na něj v roce 1962 navázal Zentralinstitut Islam-Archiv-Deutschland Stiftung, sídlící dnes v Soestu, jehož ne nepodstatnou náplní je zpracovávat pruskou tradici islámu. Neboť mnoho muslimů německého původu se s touto tradicí ztotožňuje – jednou z nejofenzivněji vystupujících skupin tohoto směru je súfijský „Tauhid-Orden“ .


V rakouskouherské habsburské říši, kde žilo 600 tisíc muslimů (převážně bosenských), byl islám jako náboženství oficiálně uznán v roce 1912 tzv. „islámským zákonem“ císaře Františka Josefa. V tomto převážně katolickém soustátí, které si nárokovalo být následníkem Svaté říše římské, sloužili muslimové v císařově osobní stráži, imámové byli v armádě a k výstavbě velké mešity ve Vídni nedošlo jen kvůli vypuknutí první světové války!  Není proto zřejmě náhoda, že i v meziválečném a poválečném „zrepublikanizovaném“ Rakousku se muslimové těšili a těší rozsáhlým svobodám (právní uznání islámského náboženství s vlastním rakouským muftím, islámskými školami a nijak omezovanou náboženskou praxí). Zato „Československá“ demokratická republika, další ze států vzešlý z rozpadu mocnářství po ztracené válce, s uznáním islámu nijak nepospíchala. K jeho potvrzení proto došlo až v roce 1941 protektorátní vládou, kdy již byly historické české země dočasně opět začleněny do nadnárodní Říše. Velký podíl na tomto uznání má český konvertita Alois „Muhammad Abdulláh“ Brikcius, redaktor Vlajky. [1]

Adolf Hitler, který podle Nietzscheho pokládal arabský režim ve Španělsku za „něco úžasně vznešeného“, [2] v žertu v úzkém kroužku prohlásil: „Když už jsme na sebe vzali židovství – křesťanství je něco tak fádního – tak jsme měli radši přijmout mohamedánství, toto učení o odměně za hrdinství: jenom bojovníci se dostanou do Sedmého nebe! Germáni by si byli podmanili celý svět, jenom křesťanství nás od toho zdrželo.“ [3] Známý je rovněž jeho výrok: „Arabové a Marokánci se ke mně modlí už dnes.“ [4] Věrnost Vůdci každopádně přísahali příslušníci tří muslimských divizí Waffen-SS, dvou chorvatských a jedné albánské určených především k boji proti Titovým komunistickým partyzánům (existovaly však Ostlegionen, včetně Türkistan Lejyonu čili „turkická legie“, formovala se „arabská“ aj.). Führer, který „ryzí mohamedány pokládal za jediné spolehlivé“, [5] také určitě věděl o „saracénské“ tělesné stráži císaře Friedricha II. a o náklonnosti tohoto „velkého Štaufa“ k islámské kultuře vůbec. [6] Vlajky muslimské Palestiny směly vlát vedle vlajek s hákovými kříži.

Po válce zase někteří národní socialisté nalezli v arabských zemích existenční, ba existenciální azyl. Lidé jako Ludwig Ferdinand Clauß, Franz Altheim, Johann von Leers (alias Omar Amin) nebo Sigrid Hunkeová (Allahs Sonne über dem Abendland – Unser arabisches Erben) na rozdíl od Goetha, Carlyla či Bardèche, kteří islám velebili z bezpečné zeměpisné, časové a kulturní vzdálenosti, [7] poznávali islámskou kulturu bezprostředně; Arno Breker modeloval jezdeckou sochu marockého krále Mohammeda V. Praktická pomoc, kterou němečtí specialisté poskytovali arabským národně-revolučním režimům, [8] Násirově Egyptu na prvním místě, byla nezanedbatelná. Však také nástupnické formy těchto režimů byly v posledních dvou desetiletích takřka systematicky rozvráceny USraelskými imperialisty a sionisty. Byli to ovšem i němečtí „kapitáni průmyslu“, kteří koncem 50. let v honbě za vyššími zisky řešili svůj problém „levné pracovní síly“ tzv. gastarbeitery, a to především z Turecka a Balkánu. „Osmašedesátníci“ jim následně zařídili, aby se tam nejen nemuseli vracet, ale aby se jejich rodiny mohly přistěhovat za nimi

Otázka zní: budou muslimové pro EU 21. století tím, čím Germáni pro říši Římskou? K. V.

Zdroj: Junges Forum, č. 3/2004, „Der Islam und die Rechte“ [Islám a pravice], Regin-Verlag.

Poznámky:

[1] Více k němu Milan Nakonečný, Vlajka: K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001, str. 304.

[2] Viz Adolf Hitler, Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941–1942, Praha 1995, str. 265 (Vlkodlak 28. 8. 1942, poledne). Srv. Friedrich Nietzsche, Antikrist, Olomouc 1995, str. 155 (kap. 60.).

[3] A. Hitler, tamt.

[4] A. Hitler, cit. d., str. 149.

[5] Hitlers Lagebesprechungen im Führerhauptquartier, ed. H. Heiber, Darmstadt/Wien 1963, str. 46; úplný soubor Hitlerových výroků k islámu podává Guillermo Airas, Hâjj Hitler: Hitler y el islam, Malaga 1999.

[6] Buď člověk jest čandalou, nebo jím není… „Boj na nůž s Římem! Mír, přátelství s islámem“: tak cítil, tak činil onen veliký svobodný duch, génius mezi německými císaři, Fridrich Druhý, viz F. Nietzsche, cit. d., str. 157. Míněn je pochopitelně Řím papeženský.

[7] Johann Wolfgang Goethe, Západovýchodní díván, Praha 1955, str. 314 až 317 (Poznámky a pojednání k lepšímu porozumění Západovýchodního dívánu); Johann Peter Eckermann, Rozhovory s Goethem, Praha 1955, str. 194n., 356, 603n.; Thomas Carlyle, Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách, Praha 1925, (Přednáška II., Hrdina jako prorok, Mahomed: islam); Maurice Bardèche, Qu´est-ce que le Fascisme?, Paris 1961 („V Koránu je cosi mužného…“).

[8] Tak se také mohlo stát, že lidé jako Skorzeny podporovali v alžírské válce domácí partyzány proti svým evropským kamarádům z OAS (Guérin-Sérac za všechny), francouzským paras. Viz Nicola Rao, La fiamma e la celtica, Milano 2006, kap. „Algeria e Israele dividono i fascisti“.

8 Responses to “Německo a islám”

  1. Yusuf napsal:

    A za to aký je dnes arabský svet, môže vo veľkej miere aj Izrael, USA, Európa, Saudská Arábia a Rusko, to ten tvoj pán z JINSA akosi zabudol spomenúť. Ešte pred pár desaťročiami to tam vyzeralo úplne inak. Ako by vyzeral článok „Môže Izrael vraždiť?“ keby mal skazený pseudo-konzervatívny postoj.sk odvahu taký napísať? Nasr správne hovorí, že pre dnešný svet sú typické vychýlenia. Na jednej strane liberálny islam (a katolicizmus) a na druhej strane nebezpečné extrémistické reakcie (tu v prípade katolíkov len zlostné komentáre na internete). Tradičný islam (a katolicizmus) nemajú NIČ spoločné ani s jedným, ani s druhým. Leda tak nejaké vonkajšie zdanie. Opakujem, skutočná frontová línia vedie medzi moderným svetom (antikrist, dajjal) a tým čo ešte zostáva z tradičného sveta.

  2. Yusuf napsal:

    Keď niekto považuje postoj.sk za hodnoverný katolícky zdroj a delirické prekrúcania nejakého neokonzervatívneho izraelského pätolizača za dôveryhodné, tak s ním nie je o čom hovoriť. http://rightweb.irc-online.org/profile/Muravchik_Joshua Tvoja hierarchia nepriateľov je vskutku podivná (ale bežná).

    A svoje teórie o slabochoch môžeš zase kázať svojim vlažným katolíckym (či čo si) kolegom, ktorí sa tak slávne vytiahli v nedávnom referende. Ráno som sa ich po ceste k urne mnohých pýtal prečo nejdú, odpovedali: „Keď dnes je tak pekne, ideme sa lyžovať.“

    A pliesť do toho rasovú otázku, vcelku príznačné. Asi preto sú najčistejší škandinávski árijci najtvrdšími kresťanmi a najväčšími nepriateľmi multikultúry a islamu, však? Historický boj islamu s kresťanstvom je úplne iná otázka, dnešný katolicizmus má s tým stredovekým už len pramálo spoločného. Dnešná frontová línia nevedie medzi islamom a kresťanstvom, ale medzi moderným svetom a tradičným svetom.

    A zase ten lacný argument o používaní internetu. Boj proti modernému svetu znamená postaviť sa jeho degenerovanému status quo, nie hneď rozbíjať svoj osobný počítať.

    Píšeš čosi o fanatizme, sám sa tak ale javíš. Čo súfisti otočia, či neotočia, to nevieš ani ty, to je predsa všetko v moci Boha, si ateista!? Kristus je aj pre muslimov prorok, ktorý sa vráti na konci veku. Transcendentálna jednota všetkých tradícií je pre teba asi neznáma téma a preto ďalšia diskusia je zbytočná.

    Len vyjasňujem niektoré veci pre čitateľov tohto článku, ktorých by niektoré tvoje úvahy mohli priviesť do pochybností.

  3. Herbord napsal:

    Výživný prieskum v druhej polovici článku. Súfisti to iste otočia:
    https://www.postoj.sk/8473/allahu-akbar-alebo-moze-islam-vrazdit

    Arabská civilizácia, ako sme ju poznali, je minulosťou,“ napísal. „Arabský svet je dnes viac násilný, nestabilný, fragmentovaný a ovládaný extrémizmom.. ako kedykoľvek od kolapsu Osmanskej ríše.“

  4. Herbord napsal:

    Yusuf, ten tvoj „hedonizmus a pohodlie“ má na svedomí moderný výskum, tvorivú činnosť, skazený internet a mikroelektroniku, ktorú si práve použil a ktoré akosi v tých „obrodených“ spoločnostiach nie a nie pôvodne nájsť.

    Konvertiti sú zradcovia, pretože Kristus nebol Mohamed a Európa nebola a nie je Afrika či Arábia. Karol Martel to mal zabaliť, lebo veď „išlo o to isté“. Použiť geopoliticky arabizmus a stať sa Arabom je rozdiel.
    Ľavica má svojich Frankfurťanov, pravicoví fanatici zase Guenona a Evolu. Spoločná je neschopnosť zniesť špinu sveta a nahrádzať ju dogmatickými riešeniami a defétistickými fantazmagóriami. Kapitalistický lifestyle sa dá zmeniť dlhodobým pôsobením alternatívy v našom kultúrnom celku aj za cenu zosmiešňovania, ako to schytávajú kresťania. Ani mnísi nežili niekoľko storočí v ľahkých podmienkach, ale dali základ spoločenstvu, ktoré, ukázalo cestu všetkým.

    Zdá sa však, že pre „novú generáciu“ vôľa k moci znamená prebehnúť na druhú stranu a mať snedých bradatých vnúčikov, ktorí sa budú povinne modliť v „univerzálnej“ arabčine :) Aké európske. Ste slabosi.

  5. kerce napsal:

    Bohužel sůfisti už byli všichni povražděni a země s „lidským“ islámem rozvráceny. Je podporovám temný islám nepřátelský životu.

  6. Yusuf napsal:

    To nie je tak celkom pravda, súfisti stále pretrvávajú po celom svete v mnohých silných ostrovoch. Napríklad v UK sa dhikrov stále zúčastňujú tisíce ľudí. Mnoho bielych konvertitov sa začína presadzovať v moslimských kruhoch ako schopní učenci, príkladom sú práve nemeckí konvertiti, ktorí dokonca majú vlastnú komunitu, španielski konvertiti v Granade, či mnohí anglickí konvertiti okolo shaykha as-Sufiho, ktorého meno sa dokonca objavilo aj na tunajších stránkach. Problémom je však aj selektívny výber informácií v médiách. Od rána do večera sme bombardovaní informáciami o moslimských teroristoch, ale druhú stranu mince Vám neukáže nikto!

  7. Yusuf napsal:

    Či by bol Islam schopný aspoň sčasti Európu duchovne obrodiť záleží od toho, ktorý prúd Islamu bude nakoniec triumfovať. Nerobím si totiž ilúzie a plne uznávam, že aj samotný moslimský svet je v hlbokom úpadku, momentálne prechádza krízou „reformácie“ a môže sa ľahko stať, že to dopadne presne ako s katolicizmom.

    Každopádne bezbreho sa vymedzovať voči Islamu sa môžu len tí, ktorí Islam a moslimov vôbec nepoznajú. Poznám kopu sufistov a v živote som asi nestretol slušnejších, ochotnejších a duchovnejšie založených ľudí. Jednota v ich rodinách je čosi, o čom moderný Európan môže len snívať.

    Pokiaľ by práve tieto skupinky dostali podporu, veci by mohli vyzerať úplne inak. Guénon tvrdil, že obroda Európy prostredníctvom Východu je jedna z reálnych možností, sám však priznal, že by to bol veľmi bolestný proces, sprevádzaný mnohými nepokojmi, násilím a pod. V praxi však ide podpora najmä deviantným skupinám a na druhej strane tu u väčšiny obyvateľstva panuje neprekonateľná hystéria a strach.

    Ako na to viac krát poukázala aj Hrdost, tento odpor je však založený skôr na obrane hedonizmu a pohodlia, než na obrane lepšej kultúry. Dokonca keď sa už aj rôzni „obrancovia“ oháňajú kresťanstvom, tak je to takmer vždy len zámienka, nie iniciatíva skutočných veriacich. Uvidíme. Skôr si myslím, že tradičný Islam bude len vhodná osobná alternatíva pre niektorých(!!!), ktorý k niečomu takému inklinujú, ako nejaké všeobecné riešenie pre všetkých.

    Tí tam snáď nájdu určitú oporu voči modernému svetu a veľmi autenticky zachovaný duchovný systém, z ktorým môžu ďalej pracovať. Každopádne Prusko je skutočne dobrý vzor: “Jeder soll nach seiner Façon selig werden.” Veď ciele a hodnoty sú rovnaké.

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív