Německo: Někdejší levicový radikál Horst Mahler vstoupil do neofašistické NPD

Horst Mahler

Horst Mahler

Autor: Max Rodenberg

Ke konci 60. let pracoval berlínský advokát Horst Mahler jako právník pro Mimoparlamentní opozici (Außerparlamentarische Opposition, APO), spoluzakládal Socialistický německý studentský svaz (Sozialistischer Deutscher Studentenbund, SDS) a patřil k teroristické Frakci Rudé armády (Rote Armee Fraktion, RAF). Minulý týden si podal přihlášku do neofašistické Národně demokratické strany Německa (NPD).

Mahlerův zájem o členství v NPD přišel po několikatýdenní kampani za zákaz strany. Na tiskové konferenci v Bruchsalu poblíž Karlsruhe minulou sobotu Mahler – který sám sebe popsal jako „oponenta státostrany“ – vyzval ty, kteří „mají na srdci zájem Německa,“ aby „posílili řady vlastenců otevřeným vstupem do NPD – bez ohledu na možné osobní následky.“ „Dnes se musíme všichni chovat jako ve válce a Německá říše si žádá naši účast na obraně německého národa a osobních obětí… Výhrady či osobní třenice by měly být odloženy stranou – jedná se zde o osud Německa a Německé říše.“

Mahler pochází z dobré středostavovské rodiny a zřejmě by následoval ve šlépějích svých předků, kdyby nebylo APO a rozsáhlé radikalizace mladší generace koncem 60. let vůbec. Předpoklady pro buržoazní život nepochybně měl: narodil se v rodině zubaře roku 1936, tři roky před vypuknutím 2. světové války. Po útěku rodiny ze Slezska na konci války se nakonec v roce Mahlerovi dostali roku 1949 do Západního Berlína. Mladý Horst studoval právní vědu na Freie Universität v Berlíně a dokonce dosáhl na stipendium. Přidal se k schlagende Studentenverbindung (krajanské studentské bratrstvo militaristického smýšlení, v Mahlerově případě Landsmannschaft Thuringia Berlin, pozn. DP). Následně se ale připojil k Sociálnědemokratické straně Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD) a stal se předsedou její mládežnické organizace v Berlíně-Charlottenburgu. Později byl ze strany vyloučen kvůli svému členství v SDS.

Po promoci pracoval Mahler v jedné z nejproslulejších berlínských advokátních kanceláří. Brzy založil svou vlastní praxi specializující se střední podniky. Když začal přijímat stále víc klientů z levicového prostředí APO, přišel kvůli tomu o mnoho svých podnikatelských zákazníků, a tak dospěla Mahlerova běžná právnická kariéra ke svému konci.

Spoluzaložil první Socialistický advokátský kolektiv (Sozialistisches Anwaltskollektiv) a zastupoval Rudi Dutschkeho, Rainera Langhanse a další. V roce 1969 hájil Andrease Baadera a Gudrun Ensslinovou, kteří se oba později připojili k RAF. Po atentátu na Rudi Dutschkeho na Velikonoce 1968 se Mahler podílel na akcích proti nechvalně proslulému pravicovému nakladatelství Springer. I přes četné právní kroky, podniknuté proti Mahlerovi na základě tehdejší nouzové legislativy, se státnímu zastupitelství nepovedlo dosáhnout jeho vyloučení z profesních organizací.

Po několika odsouzeních za trestnou činnost v roce 1970 – včetně podmíněného desetiměsíčního trestu a pokuty ve výši 75 000 marek – uprchl Mahler s nedávno propuštěnými Andreasem Baaderem, Ulrike Meinhofovou, Gudrun Ensslinovou a dalšími do Jordánska, kde se cvičili s Palestinci v guerillovém stylu boje.

Mahler byl o dva měsíce později zatčen v Berlíně. V říjnu 1972 byl v kontroverzním a zpochybňovaném procesu konečně odsouzen na 12 let odnětí svobody za „spiknutí s cílem spáchání loupeže s přitěžujícími okolnostmi a zločinné spolčení a podílnictví na tomtéž.“ V roce 1974 byl vyloučen z advokátského stavu. Za mřížemi zůstal do roku 1980.

S pomocí Gerharda Schrödera – někdejšího předsedy mládežnické organizace SPD, pozdějšího dolnosaského premiéra a současného kancléře Německa, který byl v roce 1978 Mahlerovým právním zástupcem – se mohl Mahler stát v roce 1988 znovu advokátem a znovuzahájit v Berlíně svou praxi.

Spoluzakladatel RAF se už ve vězení stal jedním z tvrdých kritiků organizace. V roce 1977 napsal, že dospěl k „vnitřnímu osvobození od dogmatické revoluční teorie marxismu-leninismu.“ U toho se však jeho konverze nezastavila. V roce 1998, po deseti relativně klidných letech, překvapil Mahler veřejnost příspěvkem do pravicových novin Junge Freiheit, v němž se přihlásil ke svým novým názorům. V článku nastínil spojení mezi radikálním hnutím roku 1968 a rozvojem nové völkisch ideologie.

„Generace roku 1968 zničila tradici a náboženství coby koncepce utvářející svět… a tak postrčila náš národ o krok blíž dospělosti. Nyní je situace zralá pro dovršení tohoto osvícení, která bude zároveň znamenat jejich překonání. Cítíme tento výsledek kulturní revoluce 1968 jako peklo, protože s tradicí a náboženstvím odešla i naše morální podstata… Coby Volk bez kultury žijeme v nové době kamenné. Bude třeba nezanedbatelného duchovního úsilí, abychom toto duchovní vakuum – tento stav absolutní negativity, která nás nyní hrozí zničit jako lidi i jako Volk – překonali a pochopili jako něco pozitivního, jako dějinnou službu generace roku 1968… Staňme se válečníky ducha! Pusťme se do debaty – za Boha i zemi našich otců!“

Mahler se mezitím postupně stal ideologem neofašistického hnutí. Prohlášení přiložené k jeho žádosti o členství připomíná bleskový neofašistický ideologický rychlokurz a v každém jasně uvažujícím člověku vyvolává pocity nevolnosti.

Na bázi spiklenecké teorie o „židovském finančním kapitálu“ mluví Mahler o „tajné vládě“ „vládců globálního ekonomického a finančního systému,“ jejichž „stínovým pokladníkem“ je předseda Ústřední rady Židů v Německu Paul Spiegel. Tato vláda využívá „provokací tajných služeb ke stabilizaci systému a podle potřeby podniká hony na čarodějnice a kampaně politické perzekuce.“ Němečtí politici a média jsou pak bez výjimky „loutkami – i když s dobrými úmysly – v ďábelské hře.“ Vládne „ideoteror proti jakémukoliv – byť sebemenšímu – náznaku projevů německého národního ducha. Proti každému, kdo … odporuje nucenému Überfremdung (zaplavování cizinci).“

Mahler označuje vraždy a násilí páchané mladými neofašisty za „projev přirozeného – polo-instinktivního – odporu německého národa proti svému Umvolkungu (doslova pře-národnění) do afro-euro-asijské směsky.“ „Ve světle populační exploze barevných zemí zničených euroamerickým imperialismem je strach z cizinců pro následující desetiletí nezbytný (tj. coby obranná reakce nutná k zachování života), protože migrační tlaky z Asie a Afriky vznáší otazník nad identitou Evropy coby bělošského kontinentu.“ Podle Mahlera musí dojít k odejmutí „statusu tabu“ označením jako rasismus, antisemitismus a xenofobie, „která udržovala německý národ v porobě po více než 50 let.“ „Skutečný hněv a projevy nenávisti“ nejsou ničím jiným než „symptomy duchovní nemoci propukající následkem potlačování a zákazů zdravých, životně nezbytných tužeb.“

Mahler také ospravedlňuje holokaust s vysvětlením: „Dějiny jsou projevem činů Božích, nikoliv lidských. Duch naší doby popírá Boha a pronásleduje Němce za jejich víru tím, že klade odpovědnost za dějiny – tedy Boží skutky (má na mysli holokaust, pozn. MR) – na bedra Němců.“

Mahlerova proměna z levicového ideologa na muže, který sám sebe označuje za fašistu, není zcela obvyklá, nalezneme však historické precedenty. Paralely nalezneme třeba u předchůdce italského fašismu, francouzského teoretika Georgese Sorela a samotného Il Duceho: Benita Mussoliniho. Jejich prvotní radikalismus mířil proti buržoazní společnosti – Sorel se pokládal za marxistu, Mussolini vedl levé křídlo socialistické strany – postupně však získal stále znatelnější nacionalistické zaměření a konečně se obrátil proti dělnickému hnutí s jeho internacionalismem.

Fašismus se opíral o společenskou třídu maloburžoazie, která se cítí ohrožena velkokapitálem i dělnickým hnutím, a tak hledá útočiště na prsou „národa.“ Politicky se fašismus prezentuje jako hnutí ve službách buržoazie, kterou chrání před sociální revolucí a podporuje její imperialistické cíle.

V Mahlerově myšlenkovém vývoji tak lze navzdory jeho osobním idiosynkrasiím rozpoznat racionální jádro.

I přes svou tehdejší revoluční rétoriku považovaly už hnutí roku ´68 dělnickou třídu za snadnou ovlivnitelnou masu, ovládanou „konzumním terorem“, o níž lze jen stěží opřít boj proti buržoazní společnosti. Proto se vydali hledat alternativu u různých národněosvobozeneckých a guerillových hnutí. Nejvyšším a zároveň nanejvýš iluzí zbaveným vyjádřením tohoto pojetí bylo založení RAF, která chtěla přenést guerillový boj do ulic německých měst (Stadtguerilla).

Přestože většina osmašedesátníků své socialistické ideály brzy opustila a vrátila se pohodlné náruče buržoazní společnosti či dokonce na její přední pozice (jako v případě někdejšího pouličního bojovníka a dnešního spolkového ministra zahraničí Joschky Fischera), Mahlerovo zřeknutí se dělnické třídy ho dovedlo až k opačné krajnosti. Marxismus podle něj dělí národ, v čemž spočívá jeho největší omyl. „Odpor, který by měl směřovat proti americké hegemonii, by měl vycházet z völkischen Einheit (národní jednoty).“

Psychologicky Mahlerova evoluce odráží skrývaný strach a paniku společenských vrstev, které dnes postihují účinky globalizace a sociální škrty.

Článek Maxe Rodenberga Germany: Former left-wing radical Horst Mahler joins the neo-fascist NPD vyšel na stránkách World Socialist Web Site 1. září 2000.

2 Responses to “Německo: Někdejší levicový radikál Horst Mahler vstoupil do neofašistické NPD”

  1. Jan Čáka napsal:

    Dřív či později to pochopí každý rozumný člověk.Je dobře že tento pán co v mládí uvěřil nějakým levicovým věcem tak že se mu konečně rosvítilo.Dneska už to ví každej že nacionalismus a konzervativismus může spasit Německo i celou Evropu.
    Na tomto příkladu Horsta Mahlera si uvědomme že má smysl dávat svým přátelům a lidem kolem sebe co nejsou kovaný nacionalisté nebo mají dokonce stojí proti nám šanci pořád dokola.Opravdu to má smysl věci vysvětlovat lidem kolem sebe pořád dokola naše myšlenky.Někde to opravdu padne na úrodnou půdu.Pravda jsou ještě lidé co se nám vysmívají a ty co by nás nejradši vyloučili ze slušné společnosti jenže dřív nebo později budou muset uznat svůj omyl a pokryje je hamba všechny ty levičáky,pravdoláskaře a humanisty všeho druhu.Aby se vyhnuli ponížení v nacionální vlasti tak jim nezbyde nic jiného než se dát na naší stranu.Nic než Národ!

  2. LaSouche napsal:

    Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum.
    Sir Winston Leonard Spencer-Churchill

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív