Leo Strauss, Carl Schmitt a neliberální Čína

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0

Autor: Gary J. Schmitt

V nejnovějším vydání New Republic popisuje profesor humanitních věd z Columbia University Mark Lilla svou nedávnou cestu do Číny a rozhovory, v nichž zjistil, že německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) a v Německu narozený filozof Leo Strauss (1889-1973) „stojí v centru intelektuální debaty“ této země. Podle Lilly mu jeden čínský novinář řekl, že „nikdo vás nebude brát vážně, pokud nemáte co říct o těchto dvou velikánech a jejich myšlenkách.“

Lilla se snaží vcelku věrohodně ukázat, že s nacisty spolupracující Schmitt se těší mezi současnými čínskými intelektuály a akademiky takové oblibě pro svou provokativní (ale neuspokojivou) kritiku moderního liberálního státu – s jeho laissez-faire ekonomikou a na pojetí práv založené politice – která není marxistická. Tím Schmitt poskytuje teoretické ospravedlnění vládnoucímu režimu v Číně, kde od událostí na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 státní kontrola a vláda jedné strany do velké míry nahradila jakékoliv předstírané snahy o směřování politického kurzu k liberálně demokratickému státu západního střihu. A naopak – Schmittovo dílo také Číňanům dává přesný popis údajných nedostatků dnešní Ameriky a Evropy.


U Strausse si podle Lilly z jeho díla, především prací dotýkajících se starověkého Řecka, čínští čtenáři berou k srdci zejména úlohu „gentlemana“ (čínsky 君子, český přepis ťün-c’, angl. junzi, termín je obvykle překládán jako „gentleman,“ „ušlechtilý člověk“ nebo „pravý aristokrat,“ pozn. DP)   v politickém řádu: tedy vzdělané elity, která skutečně vládne, zvlášť v nedemokratických společnostech. Znovu, na základě Lillových rozhovorů s čínskými studenty a intelektuály „idea elitní třídy vychované ke službě obecnému blahu dává perfektní smysl, protože je zakořeněna v čínské politické tradici.“ Úloha gentlemana totiž v hrubých obrysech odpovídá konfuciánskému pojetí „mužů vynikajícího charakteru a svědomí, vycvičených ke službě vládci tím, že jej činí lepším“ a zároveň tak „změkčují“ diktaturu.

Nemohu posoudit, do jaké míry jsou Lillovy zprávy o čínském pohledu na Schmitta a Strausse přesné. Mé vlastní zkušenosti však byly do jisté míry podobné, zčásti naopak odlišné. Jen před pár lety jsem v Číně večeřel s jistými předními „levicovými“ intelektuály. Dle jejich mínění stávající čínský režim – především díky své kvazikapitalistické ekonomice – vytváří příliš velkou míru nerovnosti a společenské nestability mezi širokými vrstvami obyvatelstva. Postupně vyšlo najevo, že několik mých společníků Strausse četlo a dokonce s některými z jeho studentů studovalo na amerických univerzitách. Ale přinejmenším toho večera nikdo necitoval Strausse pro jeho zásluhy na znovuotevření otázky úlohy gentlemana v politickém systému. Místo toho četli Strausse a Schmitta spolu v jedné linii: antidemokratické, antiliberální a v případě Straussových spisků o Platónovi a Machiavellim uznávající myšlenkou prodchnutou diktaturu. Čína dle jejich soudu potřebuje, aby ji králové-filozofové a vladaři nasměrovali k lepší vládě.

Nad více než jedním pivem jsem se snažil prokázat, že jde o dezinterpretaci Strausse, který koneckonců dokázal, že Platónovo vykreslení krále-filozofaÚstavě bylo ironické a jako takové odrazem nemožnosti – nikoliv možnosti – spojení skutečné moudrosti s politikou. Machiavelli pak nenapsal jen Vladaře, ale také Rozpravy, v nichž načrtává základy udržitelné moderní republiky. A konečně, i když si byl Strauss dokonale vědom problémů moderního liberalismu, jeho rozhodnutí přijít ve 40. letech do Ameriky a zůstat tam vycházelo z jeho uznání skutečnosti, že americký politický řád bez ohledu na své mouchy dovoluje nejvyšší množství filozofické svobody. Strauss by zřejmě současnou Čínu označil za jen o málo víc než tyranii, která si hraje na „lidovou republiku.“

Hlavní závěrem zůstává, ať už z Lillova popisu jeho styků s čínskými intelektuály i mých vlastních zkušeností, že Číňané zůstávají (přinejmenším ve styku s cizinci) věrni využívání myšlenek k posílení a ospravedlnění stávajícího čínského politického systému. Filozofy tedy čtou, ale bohužel se jimi sami nestávají.

(Mimochodem, nejsem podle svého nejlepšího vědomí v žádném příbuzenském poměru s Carlem Schmittem. Dle mých příbuzných-amatérských genealogů se americký průkopník Schmitt vydal do Nového světa po dovršení dvacítky v roce 1872 z Alsaska. Jelikož Alsasko po prusko-francouzské válce /1870-1871/ přešlo pod německou svrchovanost, náš Schmitt se /myslíme/ snažil vyhnout narukování do německé armády. Možná nejde o nejvznešenější motiv cesty k demokratickým břehům, ale lásce toho druhého Schmitta k neliberálním režimům by se jistě velice příčil.)

Úvaha Gary J. Schmitta Leo Strauss, Carl Schmitt, and Illiberal China vyšla na stránkách American Enterprise Institute 20. prosince 2010.

Víte, že…

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív