„Mezikulturní dialog“ jinak: O tradicionalismu a nacionalismu s italským kamarádem

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0

Franco G. Freda

„Úsměv nestojí nic, ale udělá mnoho.“

Nedávno přišla na redakční e-mail zpráva od Camerata žijícího v České republice. Zaujaly ho naše webové stránky a „rád by se proto o naší práci a vůbec o situaci v Česku dozvěděl víc“. Hlavně ho však udivil náš zájem o Franca Fredu, který je mimo Itálii, kde „jeho spisy i činnost byly vždy inspirací“, jen sotva známý. To zase zaujalo nás a zpráva se tak stala podnětem k rozhovoru, o který se nyní se čtenáři Délského potápěče z valné části dělíme.

Camerata: Je mi 34 let, narodil jsem se v Miláně, ale už dlouho žiji v zahraničí, poslední roky v Praze. Nejdřív jsem se – z mladického „instinktu“ – začal zajímat o „zatracence“ dějin 20. století: o všechny „fašismy“ poražené ve válce. Poválečná propaganda vítězů (olocausto, denazificazione, atd.) z nich udělala male assoluto (absolutní zlo). Později se můj zájem posunul k metapolitickým a metahistorickým aspektům. V Miláně jsem se pohyboval v několika movimenti, hlavně ve Fronte Sociale Nazionale, Fiamma Tricolore a dalších, menších. Říká se, že v italském „neofašismu“ je víc capi než stran, a to byl velký problém: všichni chtěli být capi Někdo v dobré víře, někdo jako prospěchář; těžko to rozpoznat.

Jediný pravý capo mohl být Freda, „vikář“, ale v devadesátém třetím jeho Fronte Nazionale (nezaměňovat s Fronte Sociale Nazionale, pozn. DP) rozpustila italská „justice“ a Freda byl poslán ještě na tři roky do vězení. A byla to jediná strana, která byla rozpuštěná z důvodu „rekonstituování fašistické strany“ na základě Scelbova zákona a „antirasistického“ Mancinova zákona. Všechny ostatní „neofašistické“ strany, možná dvaceti víc, vůbec neměly problém. Prostě systém poznal, že jediné pravé „riziko“ mohlo hrozit od Fredy.

Teď v Miláně, když tam občas jedu, navštěvuji jeden spazio culturale. Je to hlavně nakladatelství a nemá žádný politický cíl; často jsou tam setkání a konference. Ten prostor v posledních letech už třikrát vypálili. Bohužel, „antifašisté“ jsou v Miláně hodně aktivní; také jsou problémy s městskou policií, takže militanza v Miláně není snadná. V dalších městech, hlavně v oblasti Benátska (Verona, Padova) je situace o hodně lepší. Tam je sice často směs skinheads, Lega Nord a dalších movimenti regionali ti nejsou moc spojení s antimoderním světonázorem, spíš s hudbou a stadiony (skinheads) a problémy s vysokými daněmi (Lega Nord). Ale pořád lepší „prostředí“ než v Miláně.

Fronte Nazionale GiovaniDélský potápěč: V Čechách žádný neofascismo po roce 1945 jako v Itálii pochopitelně neexistoval. Jen různých „protifašistických bojovníků“ přibývá dodnes. Až po roce 1989 se tu víc rozšířili různí holohlavci, teste rasate, obnovili se nazional-conservatori, národně-lidové (v dnešní hantýrce „populistické“) strany, ba i monarchici a podobní. Také po roce 2000 byla zdejší scena piccola orientována hlavně na předválečnou minulost nebo angloamericky. To jsme chtěli změnit. Začali jsme šířit myšlenky francouzské Nové pravice, německé konzervativní revoluce a italského tradicionalismu. Jedna místní Autorita pak prosadila vydání Jezdit na tygru a Metafyziky sexu u zavedených nakladatelství, další Evolovy práce, opuscoli jako Orientamenti a La dottrina aria, jsme už vydali sami. Je tu i několik lidí, kteří sledují a navštěvují CasaPound, máme tu „identitáře“. Jinak ale „pravá kultura“, no nic moc… Lidé spojení, jak říkáš, s „hudbou a stadiony“ tu snad ještě mají své stolky a kouty v nějaké restauraci nebo hospodě, to platí, hlavně asi mimo Prahu, i pro některé „národovce“, „dělníky“ a „vlastence“, ale konkrétně lidé spojení s antimoderním visione del mondo netvoří moc ani ty „stolní společnosti“. Jsou roztroušeni po celé republice a komunikují, paradoxně, hlavně prostřednictvím internetu. Taková je situace.

C: V Miláně sedmdesátých let se „neofašisti“ pravidelně scházeli na Náměstí San Babila; jeho architektura má fašistický styl třicátých let. To byl „zákop“, „fronta“ neofašistů těch let proti rostoucím hnutím anarchistů a komunistů; ti měli heslo uccidere un fascista non è reato (zabít fašistu není zločin).

Na Piazza San Babila se scházeli bohatí i chudí, úplně mladí i starší, studenti i drobní zločinci, pracující i nezaměstnaní – od všeho něco. Sjednocovaly je ideály a styl, estetika. V těch letech byl ten, kdo se považoval za „fašistu“, nebo i jen za „pravičáka“, skoro každodenně ve smrtelném nebezpečí. Aby člověk přežil, bylo potřeba hodně odvahy a silný cameratismo.

Před několika lety jsem v Praze v jednom obchodě s DVD objevil ke svému překvapení starý film San Babila ore 20 un delitto inutile (český distribuční název: San Babilo – 20 hodin, pozn. DP). I když je jednoznačně prokomunistický a prolevičácký, atmosféra je interessante, zajímavá, poutavá, důležitá.

DP: Jestli v Itálii ten film zapadl, u nás určitý dopad kdysi měl, skoro „kultovní“, aspoň v Praze. O tom nakonec svědčí už to, že vyšel v edici „pro pamětníky“. Komunisti chtěli ukázat: „Podívejte na Západ, na ty fašisty!“ Ale někteří -náctiletí to pochopitelně viděli jinak: „Takoví chceme bejt!“. O neofašismu snad už něco zaslechli, ale nevěnovali tomu pozornost. Mysleli, že jde o nějaké „děduly“, veterány. A nejednou to byli tihle ragazzi!

C: Teď není snadné najít správné Camerati ani v Miláně, „komunita“ je malá, celkem tak tisíc lidí. Možná Snazší je najít spíš „nostalgiky“ s tetováním „Dux“ a „Mussolini“, různé nonkonformisty, „stadionové“ typy Nic proti nim, z těch všech někdy přijde někdo in ordine, i když u hooligans jsou některé typy opravdu zvrhlé.

CasaPound dělá hodně dobré práce, hlavně v Římě a ve střední Itálii (doufám, že se nestane „masovým hnutím“ se všemi riziky okolo toho). V severní Itálii je „identita“ občas také spojena s Lega Nord. To je „klasická“ strana. Moc rád ji nemám, ale v místních pobočkách jsou (ne často) někteří dobří Camerati. A i v Itálii v poslední době vznikla Generazione Identitaria, s dost mladými členy.

Julius Evola RivoltaDP: Jaká je vlastně dnešní komunita Italů v Praze? Najde se v ní ještě nějaký Camerata podobného visione del mondo? Italové, umělci-řemeslníci, žili v Praze od středověku. Odtud Vlašská = Italská ulice, kde dnes sídlí Istituto Italiano di Cultura Praga. Někdy v devadesátých letech jsme se do tamní knihovny šli – úplně naivně – optat, zda nemají něco od Evoly nebo aspoň o něm. Seběhl se na nás tehdy podívat sám tehdejší direttore, aby se nás na oplátku zeptal, proč nás Evola zajímá a zda víme, že to byl fascista?

C: V Praze žádného Camerata neznám. Nemám moc kontaktů s italskou komunitou v Praze. Ve středověku to byli hlavně umělci-řemeslníci, teď jsou to většinou obchodníci a spekulanti (to se samozřejmě netýká jen Italů); je to znamení doby…

Osobně se pokládám za tak nějak „v exilu“. A řekl bych, že tady je teď, v téhle době, možné dýchat „lepší vzduch“. Byl tu ještě jeden „Ital v exilu“, Camerata, který žil několik let v Brně. Poznal jsem tam i některé nacionalisty z prostředí hooligans a z odporu (DS) – v té době měli dost problémy s procesy. A v Praze, během jedné demonstrace, jsem potkal skupinu mladých lidí z Ostravy, autonomní nacionalisty, podle mě dost zajímavé. V té době jsem ale nemluvil česky, takže jsme ztratili kontakt.

Od Evoly jsem četl Gli uomini e le rovine, a hlavně Rivolta contro il mondo moderno. To byl pro „náš svět“ základ. Evola po roce 1945 položil základy, na nichž se obrodila radikální pravice. Na existenciální a etické rovině dřív než na politické. Věděl, že obroda nemůže začít z poraženého fašismu. Evola nebyl fašista, s fašismem měl dost kontroverzí, ale viděl jeho pozitiva. To je historie. Ale Evola nás učil být oltre, jinými, über historia, nad dějinami; učil nás, že stát mezi troskami je možné, že vlast je tam, kde se bojuje za moje ideje (neboli za ideje, které jsem přijal). La mia patria è là dove si combatte per le mie idee – vlast se nemůže krýt jen s hranicemi moderních „národních států“, hlavně v městském chaosu, kde organické komunity už neexistují.

Umím si představit ten výraz ředitele Istituto italiano di cultura Praga. Ani v Itálii v žádné běžné knihovně nebo knihkupectví Evolovy knihy nemají. To jen ty „zvláštní“.

Piazza San Babila

Piazza San Babila

DP: A na Délského potápěče jsi konkrétně přišel jak?

C: Náhodou jsem na stránkách Edizioni di Ar narazil na rozhovor s Fredou z roku 2014 a byl jsem překvapen, že je z Česka. Tak jsem se dostal na vaši stránku. Ještě víc jsem byl překvapen, že existuje český překlad La disintegrazione del sistema.

DP: Ten název prostě utkví. Přečetli jsme si ho někdy v druhé polovině 80. let v nějakém komunistickém pamfletu o „strategii napětí“ v Itálii. Po letech, když přišel internet, jsme zjistili proslulost toho titulu v jistém prostředí italské krajní pravice a význam, který mu připisují politologové, novináři i historici – od Ferraresiho po Nicolu Raa.

C: Je to důležitý text spojený spíš s konkrétní dobou přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Od Fredy ovšem existují aktuálnější texty. A hodně pozoruhodné. Celá jeho vydavatelská a vychovatelská činnost má za cíl obrodit archaické zásady etiky. Odmítá lineární pojetí času, pokrokářství, individualismus hnaný ekonomickými zájmy. Šíří aristokratický a neosobní, comunitaria, světonázor cyklického času. Tahle reakce na modernitu netíhne ani tak k určitému historickému období jako k ontologickému počátku, origine, k původním formám krásy a souladu, které vznikaly v různých historických situacích a v různém stupni uskutečnění, realizzazione, v průběhu dějin.

DP: My ale přihlíželi právě k tomu historickému významu a proslulosti. Ze čtvrtého italského vydání jsme převzali i průvodní texty, které La disintegrazione zasazují do nadčasových a časných souvislostí. A navíc vše doplnili vysvětlujícími poznámkami pro českého čtenáře, který se s něčím takovým dosud nesetkal…

C: Není snadné překládat Fredovy texty, jeho sloh je rafinovaný a vybraný.

DP: Podařilo se získat stejného překladatele jako pro české vydání Evolova Cavalcare la tigre, což bylo pro nás důležité, jelikož i pro Fredu znamenalo toto dílo základní podnět. A protože jsme redakci textu věnovali velikou péči, dopadl překlad La disintegrazione snad i lépe než překlad „jízdy“.

C: Freda je hlavně Editore a knihy moc nepsal. Vyšla jeho dizertace o Platónovi, sebrané články (In alto le forche: il ’68 e il nichilismo, „Il libro rosso della destra rivoluzionaria“ (Rudá knížka revoluční pravice) La Giustizia è come il timone: dove la si gira, va) a nějaké rozhovory (Parla Freda, Monologhi /a due voci/, L’albero e le radici).

Cavalcare la tigre je „aristokratický“ brevíř aktivního nihilismu pro ty, kdo si nezvolili politiku, ale – jak říkal Evola – apoliteu. Je to „příručka přežití“ pro disidenty metapolitiky z času a světa, v němž jsou nuceni žít. Nejsou schopni je změnit, a tak se raději stahují do „aktivní samoty“ a aspoň v sobě se snaží ovládnout „tygra modernity“, aby je nesežral. Je to kontroverzní text, občas, v šedesátých a sedmdesátých letech, posloužil jako „alibi“ pro „transgresivní zkušenosti“ (ve smyslu „jít oltre“, za pravidla, a to i nadměrně) či malé „kompromisy“ s mocí, ne vždy čestné. Dnes je těžké soudit ta léta. I protože Itálie byla (a je) kolonie USA.

DP: To Česko pochopitelně také. Jak jsme se z důležitého satelitu „říše zla“ stali bezvýznamnou kolonií západních „dobráků“ popsala nedávno podrobně jedna zdejší ekonomka, Ilona Švihlíková… Ale zpět k „naší věci“. Freda má také stati ve sbornících Risguardo a určitě je i autorem většiny „dokumentů Národní fronty“, které vyšly pod názvem I lupi azzurri. Že moc nepíše, je nám právě sympatické. Ostatně to, co v Rozmetání napsal o „fyziognomii pravého Státu“ nebo jeho vykreslení „filigránu arioevropské kultury“ v předmluvě, je a zůstane v platnosti. Stejně platná zůstává i jeho kritická analýza „spektáklu buržoazního státu“ coby „vlastnictví vlastníků“ („soukromé vlastnictví se nepočítá do státu, ale je samotným státem“), „diktatury kupců“ („obchodník vnutil všem vlastní sklony, vlastní touhy“) a „legalistického potlačování“ („právní stát“ = modla soudcokracie).

C: Nesdílím všechny Fredovy myšlenky, ale jeho spisy byly nejlepším „učitelem“, on byl, a stále je, pro italský militanti nejlepší „vikář“ nebo capo. I když v roce 1993 bylo v Itálii jen 0,5 % alogenních, první pochopil, že přichází katastrofa – mimoevropská imigrace. Freda byl prorok; dnes, po pětadvaceti letech, je jich v Itálii 10 % a v městech na severu skoro 20 %!  A v roce 2030 bude v Miláně podle všeho 50 % alogenních

Není přitom moc důležité, jestli jsou to „muslimové” nebo třeba „zloději“. Prostě jsou allogeni, a když to takhle půjde dál, Evropané jako původní obyvatelstvo přestanou existovat. Protože kulturní obroda z decadenza je ještě možná, změnou výchovy, hodnot, politiky etc. Ale když zmizí etnický substrát, není cesta zpět.

V některých zemích je tento proces v pokročilém stádiu, například v Německu a ve Švédsku. Naopak s potěšením jsem zjistil, že tady, a ještě víc v Maďarsku a v dalších bývalých komunistických zemích, se zdá sebeobranný „instinkt“ vůči téhle katastrofě živější. I když jsou jeho důvody třeba materiale, „povrchní“ a „hrubé“, lze je přijmout. Tak jako přijmeme pomoc sousedů při požáru, protože se snaží uhasit oheň v našem domě, i když je jinak zrovna moc nemusíme.

4 komentáře to “„Mezikulturní dialog“ jinak: O tradicionalismu a nacionalismu s italským kamarádem”

  1. eM napsal:

    děkuji za rozhovor

  2. volchvmag napsal:

    Pokračovať týmto smerom! Chválim…

Trackbacks/Pingbacks

  1. […] na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných […]

  2. […] na příspěvek „Mezikulturní dialog jinak“ z minulého týdne uveřejňujeme překlad rozhovoru s jedním z protagonistů „olověných […]


Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív