Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu G. Fayeho

Share on Facebook41Tweet about this on Twitter0Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0

Guillaume FayeAutor: Michael O’Meara

Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé
(Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu)
Guillaume Faye, Paris: L’ Æncre, 2002

Čtenářům The Occidental Quarterly možná není dílo Guillaume Fayeho tolik známé, mezi evropskými nacionalisty se však těší rostoucí oblibě.

Mladý Faye, spolu s Alainem de Benoistem jeden z architektů evropské Nové pravice, ke konci 80. let opustil politiku, aby se věnoval práci v médiích. V roce 1998 se však vrátil a rychle se svou energickou tvorbou vystřelil zpět do pozice předního intelektuála nacionalistické pravice.

Od té doby stihl vydat pět knih; všechno vlivné příspěvky k boji proti multikulturalismu, imigraci z Třetího světa i globalizaci. 1]

Na rozdíl od Benoista a dalších novopravicových teoretiků, jejichž obrana evropského ethnos je vedena takřka výhradně na kulturním kolbišti a oproti Le Penově Front National, která se místo vynucené repatriace přiklání spíše k asimilaci, Faye rasu nejen že označuje za jednu z nejvýznamnějších složek kulturní identity, ale také ji a kulturu považuje v konečném důsledku za neoddělitelné. Proto je pro něj boj za zachování evropského kulturního dědictví právě tak obranou jejího dědictví genetického, jako i etnické integrity jejího životního prostoru. 2]

Jeho nejnovější kniha Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé v lecčem připomíná Spenglerovu Hodinu rozhodnutí. Stejně jako Spengler pozoruje Faye, jak se na obzoru stahují temná mračna, a předpovídá, že do deseti let vstoupí bílá rasa do éry světodějných bouří, v nichž se rozhodne o jejím dalším bytí a nebytí.

Soudí, že tato kataklyzmata nebudou ideologická ani ekonomická, ale (à la Huntington) rasová a civilizační, a že v nich střetnou znepřátelené kontinentální bloky a etnorasové skupiny. Proto budou nejspíše doprovázeny nevídanou mírou násilností a ničení, která nanejvýš nevybíravě vytrhne bělochy z jejich mrákot, v nichž se potácejí k zániku. Přestože nejsou běloši v současnosti připraveni k takovéto válce a ocitli se zcela odcizení od toho, co je pro jejich rasu a dědictví jedinečné, zápasy 21. století podle Fayeho poskytnou Evropanům na obou březích Atlantiku jednu poslední šanci setřást ze sebe okovy sil, které jim poslední půlstoletí upíraly jejich přirozenost a sílu.

Evropa a Amerika

Podobně jako většina „nacionalistů“ bojujících ve jménu Evropy je i Faye velice kritický k americké vládě a úloze, již sehrála při potlačování sil bělošské solidarity po celém světě. Na rozdíl od mnohých jiných na straně protiamerické pravice však Francouz USA nepovažuje za úhlavního nepřítele Evropy, přestože americké žido-liberální Nové třídě skutečně můžeme přiznat lví podíl na rozrušení evropské autonomie a démonizaci její kultury. Pro označení někoho nepřítelem však Fayemu nestačí, aby korumpoval a představoval nebezpečí – musí také ohrožovat naše biologické přežití. Po vzoru Carl Schmitta věří, že příznačnější je označení Ameriky za „protivníka“ Evropy – soupeře, jemuž je třeba vzdorovat, má-li Evropa znovu obnovit své faustovské směřování, jedinečný projev jejího étosu – s nímž však není boj na život a na smrt ani zdaleka nevyhnutelný.

Skutečný nepřítel ohrožující bytí bělošských vlastí dnes přichází ze Třetího světa, dodává Faye. Útoky z 11. září pak v souladu s tímto smýšlením naznačují jednu z možných podob předpovídaného kataklyzmatu. Přestože však je islám úhlavním nepřítelem Evropy, pro Ameriku to paradoxně neplatí. Faye, inspirován dílem generála Galloise, Alexandre Del Valleho a nové generace evropských geopolitiků tvrdí, že islám už delší dobu dobře slouží americkým snahám upevnit hegemonii jejich globální americké vesnice, konkrétně rozdělením Evropy a oslabením Ruska. To že se léta vyzbrojování a podpory islámských fanatiků ve válkách v Afghánistánu, Čečensku, Bosně či Kosovu Americe konečně vrátily, by nemělo odvádět naši pozornost od skutečnosti, že USA více než čtvrt století systematicky podněcovaly islamistické bojůvky za účelem uskutečňování svých strategických cílů.

Faye chápe americkou situaci tak, že její hlavní výzva z Třetího světa a tím pádem i mocnost, jíž bude čelit ve 3. světové válce, nepřichází z Blízkého východu (přestože militantní islám pokračuje ve svých útocích na Ameriku a její zájmy), ale z rychle se rozvíjející a vyspělou technologií vyzbrojené Číny, odhodlané vyzvat americkou pacifickou hegemonii. Převahu v tomto případném čínsko-americkém konfliktu vidí Faye jednoznačně na asijské straně. V ostrém kontrastu k Říši středu připravila Ameriku její politika vytváření nesourodé směsice ras a kultur o smysluplný sdílený odkaz a tím i osudový cíl, za nějž stojí za to umírat. Proto nejsou USA národem v evropském slova smyslu, ale jednoduše une symbiose étatico-entrepreneuriale. 3] Jelikož se historicky takovéto entity při střetu s odhodlaným nepřítelem s velkou pravděpodobností rozpadají, v nadcházejícím kataklyzmatu to bude Evropa (a Rusko), nikoliv USA, kdo stane v centru boje za obranu bílého Západu proti nepřátelskému barevnému světu.

Islám

Zatímco na Ameriku v blízké budoucnosti číhá možnost mezistátní války s Čínou, Evropa dle Fayeho analýzy čelí vnitrostátní válce se silami nastupujícího islámu – tedy znovu, válce více připomínající 11. září než konvenční vojenské střetnutí Ameriky v Pacifiku.

Během čtyř desetiletí po roce 1962, kdy Afrika prorazila jižní evropské pomezí, zaplavuje kontinent – především Francii s Belgií – jedna vlna imigrantů z Třetího světa za druhou. Rozsah této imigrace – masy, nikoliv jednotlivci – je takový, že někteří demografové navrhují jako přesnější popis situace termín „kolonizace“. Kvůli odlišnému tempu plodnosti tento neutuchající příliv barevných, neasimilovatelných a z větší části muslimských imigrantů už začal Evropu „odevropšťovat“, když se jim například takřka všude, kde se ve Francii usadili, podařilo „etnicky vyčistit“ někdejší původní obyvatelstvo. Nevznikla tak ghetta, ale dobytá teritoria, na nichž dochází k plánování budoucích výbojů. Se svými sedmi až osmi miliony obyvatel se tyto oblasti de facto staly nepřátelskými africkými/blízkovýchodními výspami ve stále těsněji obležené Francii. 4]

Tato imigrace vytváří krajně nestabilní situaci, Evropě totiž schází masivní policejní aparát a obří volné prostory, které učinily etnorasové napětí v USA „zvladatelným.“ V městském prostředí, kde celé čtvrti upadly pod nadvládu islámské civilizace, se Evropané setkávají nejen se stupňujícím se násilím a nejistotou, ale také ztrátou svého práva a institucí. Ve Francii je dnes přes 1400 zones de non-droit (včetně jedenácti měst) a v takřka stovce z nich nahradilo republikánskou jurisdikci islámské právo šaría. 5]

Uvnitř těchto zón – jejichž horšící se podmínky politicky korektní veřejní představitelé i nadále zatvrzele popisují nikoliv biokulturními, ale socioekonomickými termíny – se pro Francouze stalo bydlení v těchto velkých sídlištích. poskytujících sociální bydlení chudým a lidem s nízkými příjmy (eufemismus pro banlieues, v tomto kontextu – chudinské předměstské panelákové čtvrti s regulovaným nájemným /HLM/, pozn. DP) v podstatě nemožným. Stejně tak bude tento obyčejný Francouz jen těžko hledat podnik, kde by mu přinesli víno nebo vepřové a pokud se jeho žena bude na veřejnosti oblékat a chovat jako Evropanka, bude mít problém. Na rozdíl od Malých Itálií a Německých okresů, která ve 20. století vznikala v mnoha amerických velkoměstech, nenalezneme u těchto neevropských enkláv sebemenší snahu a úmysl asimilovat se do dar-al-Harb („bezbožný“, neislámský svět, muslimy vnímaný jako „svět války“), ve skutečnosti totiž naopak sami začali ve vztahu k němu uplatňovat autonomii. V poslední době stěží uběhne týden, abychom si v novinách nepřečetli o nepokojích nebo krvavém incidentu jako následku střetů policie a muslimských gangů.

V 90. letech narůstala míra městských násilností každoročně o 5%, po roce 2000 dokonce o 10%, s tím jak se anomie, násilí a rozklad, spojené v našem povědomí s centry většiny amerických měst, stávají stále všednější realitou i pro nás Evropany.  V roce 2000 dokonce poprvé v dějinách zločinnost ve Francii – zločinnost z drtivé většiny etnorasově neevropská – překonala tu americkou a z Paříže, kdysi „Města světel“, se stala nejnebezpečnější evropská metropole.

Tváří tvář tomuto demografickému, kulturnímu a institucionálnímu ohrožení Evropy se média, akademické prostředí i zavedené „protirasistické“ organizace (z většiny kontrolované sionisty) pokoušejí umlčet jakoukoliv kritiku těchto proměn, když zároveň dělají z pojmu „multikulturalismus“ symbol mobilní postmoderní společnosti volitelných hodnot a módních identit, jak je předkládá postupující globalizace. Namísto mobilizace křesťanského Západu proti těmto smrtelným hrozbám kážou síly této Nové třídy zbabělost, kapitulaci, eskapismus a sebezničující humanitářství.

Takováto etnomasochistická reakce přirozeně militantnějším francouzským muslimům jen dodala sebevědomí, a tak už dnes bez servítků volají po otevřeném džihádu proti „zbabělým frantíkům.“ Úřady však zatvrzele trvají na rozlišování mezi násilnými fundamentalisty (kterých může být kolem 40 tisíc) a „mírumilovným“ muslimským společenstvím, jelikož nejsou schopny nebo ochotny uznat do podstaty islámu vetkané nepřátelství vůči sekulární evropské společnosti. Rozdíl mezi ortodoxním a fundamentalistickým islámem však podle Faye spočívá pouze v lehce odlišném temperamentu – a dokonce i tuto linii stále více stírá agresivita fundamentalistů.  Už dávno před útoky na symboly americké hegemonie z 11. září tento „zrůdný oddenek judaismu“ započal svou třetí velkou ofenzivu proti dar-al-Harb s cílem proměnit Evropu do budoucna na muslimský kontinent. 5] Islamisté povzbuzení existencí svých, Amerikou chráněných, základen na Balkáně (Albánie, Bosna a Kosovo), americkým tlakem na přijetí muslimského Turecka do EU a dodávkami velkého množství vyspělých zbraní, už se začali chystat k novému dobyvačnému tažení.

Nijak by nás tedy nemělo překvapovat, že Faye chápe vzestup evropského islámu jako otevírací salvu většího střetu o budoucnost kontinentu. 6] Jeho militantní odpor vůči islámu ovšem v ničem nepřipomíná pozice loutkovodičů prezidenta Bushe. Trvá na tom, že vzdor vůči islámu je bojem proti existenční hrozbě Evropě – nikoliv ospravedlněním další sionistické agrese.

Co přinese válka

V nadcházejícím kataklyzmatu – který bude nejspíš sestávat z pouličních střetů soupeřících rasových společenství, mega-terorismu (dost možná i s využitím nukleárních výměn „špinavých bomb“) i konvenčních invazí armád blízkých islámských zemí – podle Fayeho Evropa buď zanikne, nebo zažije úplné obrození. Každopádně však toto střetnutí vytvoří situaci, kdy už nebude možné nadále udržovat při životě stávající politicky korektní šarády.

Stejně jako každá krajní nouze vyvíjí tlak na přirozený lidský výběr, i válka upřednostňuje vše, co je živelné a životaschopné. Ve válce totiž musí nuance a rozptýlení, s jejichž pomocí sofisté a lháři sváděli Evropany na scestí, nutně zaniknout – stejně jako všechny banální odlišnosti, které Evropany tradičně rozdělovaly. Tak „peníze a rozkoš“ uvolní místo volání „krve a půdy“, a smysl pro Evropany budou mít už jen tradice, způsob života a genetické zásady, které z nich dělají to, kým jsou.

Ať už je tedy stávající situace bílé rasy sebevíc temná, v hodině, kdy nám bude hrozit naprostá ztráta a zničení všeho, se podle Fayeho nabídne ještě jedna poslední příležitost k obrodě. V tomto duchu také předpovídá, že převládajícím hudebním motivem 21. století nebude orchestrální óda na radost ani paskvil městského divocha, ale vážný vojenský pochod vycházející ze starodávných hymnů. Evropané na obou stranách Atlantiku by se podle něj měli pevně držet jeho silného, pravidelného rytmu.

Poznámky:

1] L’archéofuturisme (1998); Nouveau discours à la nation européenne, 2nd ed. (1999); La colonisation de l’Europe (2000); Pourquoi nous combattons (2001) česky Proč bojujeme (Délský potápěč, 2016). Všechny tyto knihy vydalo nakladatelství L’Æncre.

2] Viz Michael Torigian, New Right, New Culture: Anti-Liberalism in Postmodern Europe (Lanham, MD: University Press of America, 2003).

3] K definici „občanského národa“ viz Michael O‘Meara, Americký holocaust, Délský potápěč 11. dubna 2017:

[…] Spojené státy nejsou skutečným národem, ale sbírkou nesourodých jednotlivců postrádajících kulturní soudržnost i společný původ. Americká národní identita se tedy neopírá o etnické, ale občanské pojetí národní příslušnosti, které nepřiznává žádný zvláštní význam původu země coby organické odnoži Evropy, a tím pádem ani rasovým, kulturním a historickým charakteristikám národů v evropském významu.

4] Počet barevných ve Francii není oficiálně znám. Citovaná čísla vycházejí z odhadů jednoho z předních francouzských demografů; viz „L’avenir démographique: Entretien avec Jacques Dupâquier,” v Krisis č. 20-21 (listopad 1997). Další akademik (J. P. Gourevitch) tvrdí, že blíže skutečnosti je 9 milionů. Někteří mluví až o 14 milionech, média pak zpravidla udávají 5-6 milionů. Ještě podstatně znepokojivěji než tyto cifry však vyznívá skutečnost, že třetina obyvatelstva mladšího 30 let má dnes mimoevropský původ a neevropské skupiny mají až čtyřikrát či pětkrát vyšší porodnost než Evropané.

5] Jeremy Rennher, “L’Occident ligoté par l’imposture antiraciste,” v Écrit de Paris 640 (únor 2002). Dokonce i politicky korektní redaktor Violences en France (Paris: Seuil, 1999), Michael Wieviorka, uznává, že nárůst násilí a zločinnosti po roce 1990 je projev vzestupu moci islámu. Protože francouzská vláda drží většinu statistik a dat a zločinech imigrantů a rasovém teroru pevně pod pokličkou, to málo co víme, pochází z pokradmu vypuštěných informací frustrovaných úředníků a představitelů veřejné správy. Nejlepší přístup k těmto únikům má měsíčník J’ai tout compris! Lettre de désintoxification, jehož šéfredaktorem není nikdo jiný než Guillaume Faye.

6] V souladu s tím se militantnější evropanisté odvolávají na nutnost nové reconquisty. To je patrné zejména v románu Philippe Randy Poitiers demain (Paříž: Denoël, 2000) a albu Reconquista od skupiny Fraction (Heretik Records).

Recenze Michaela O’Meary “Preparing For World War III” Guillaume Faye’s Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé vyšla v magazínu The Occidental Quarterly roč. 3 č. 2 (léto 2003).

13 komentářů to “Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu G. Fayeho”

  1. Andrew napsal:

    G. Faye mi svým manifestem PROČ BOJUJEME otevřel oči už před lety na začátku střední školy. Velký respekt Panu filozofovi, který se zabývá skutečně praktickou filozofií pro život a politiku a ne jen příliš abstraktními úvahami jako mnoho jiných současných filozofů.

  2. TK napsal:

    Andrew: To je tedy dost brzký redpilling.-) A v zásadě souhlasím – jakkoliv v té pomyslné (a jistě místy i velice skutečné) řevnivosti má i ten AdB svoje přednosti. Faye ale podle mě správněji pochopil, že čas na to přehodnocování a zpochybňování všech premis jako správný filozof pominul/rychle pomíjí.

  3. E.X. napsal:

    Ano Faye je dozajista velkým přínosem. Rád bych si časem zakoupil a přečetl v češtině i nějaká jeho jiná díla. Těm současným pro rezimnim filosofum říkám pracovně “kecaci” filosofové. Dost mluví o tzv. unikovych tématech ale podstata jim uniká. Jaký máte názor na Fayeho a Benoiastovo “pohanstvi?” Mně osobně přijde, ze oba pánové refkektuji duchovní krizi západu a snaží se o resakralizaci světa. Nicmene pusobi dojmem spíše řeckých ci římských filozofů a své náboženství berou spíše jako filosofii. Popravdě řečeno Benoiasta si pri rituálu nedovedu představit jinak než směšně. V tomto ohledu na mne působí důvěryhodně Michael Moynihan (velmi ho respektuji) a Jack Donovan (osobitý přístup). U nich je pohanstvi zitou tradici a působí plnokrevne. U dvou předchozích pánů ho vnímám spíše jako intelektuální hru bez nějakých magických přesahů.

  4. Andrew napsal:

    E.X.: Zajímavá úvaha. Debaty o náboženství jsou už svou podstatou věčné, ale myslím, že v současnosti je otázka, jak prožívat své pohanství nebo křesťanství až druhořadá v porovnání s otázkou prostého přežití. I sám Faye psal v Proč bojujeme, že si váží, jak pohanství tak i tradičního katolictví, které dávalo sílu křižákům. Cest víry je více. Ale k tomu dodám, že sílu nemůže dodávat jen formalistická víra bez zápalu nebo dokonce multikulti islamofilní třeštění konané v některých kostelech.

  5. TK napsal:

    Kdyby existoval nějaký relativně snadný a spolehlivý způsob, jak znovu vdechnout život do pohanství, mám takový pocit, že by na to za poslední tři století, kdy k těm pokusům v různých formách dochází, někdo asi narazil. Že se tak nestalo tak nejspíš naznačuje, že to nemá snadné rozhřešení – ani ten intelektuálně-filozofický přístup, ani rituály v duchu “fake it till you make it”. I tak ale ty lidi (ne liberální wiccany a podobné degeneráty) vnímám pozitivně a fandím jim. Kromě jmenovaných si zmínit zaslouží jistě i takový S. McNellen.

    Co myslíte, nemůže onen protikřesťanský animus být u Nové pravice být alespoň zčásti vedený snahou elegantně se vyhnout židovské otázce? Říkat místo “Židi” “duch monoteismu”, “judaizující kapitalismus” a podobně je dosti oblíbený postup třeba u Suniće…

  6. E.X. napsal:

    O křesťanství jsem vůbec nepsal, protože ho ho osobně povazuji za ztrátu času. Je universalisticke a jeho západní podoba přijímá agendu tzv. lidských práv, liberalismu a vizí multirasove spolecnosti.. Bojovat proti nemu rovněž nemá cenu, protože ho histoeicky odpor vůči němu vždy posílil. Par jedinců co v něm působí a zastávají pozice katolického tradicionalismu by měli přemýšlet o změně strany nebo o lépe propracované propagandě. Zatím totiž neslavi žádné úspěchy.

    U pohanstvi je problém, ze jeho vyznavači se nemohou shodnout na společných principech a neexistuje zde žádná autentická tradice. Nezbyva než ji teda budovat historicky téměř od nuly. V tomto ohledu si velice vážím McNellena. Zasvecoval jak Michaela Moynihana tak i Stephena Flowerse. Belossky nacionalismus musi pracovat s tim co ma a pristup v tomto duchu mi prijde prinosny. Hudba, rituály, společná práce a prožitky jsou základem k budování komunity.

    Ten proti křesťanský diskurz vznikl samozřejmě v Americe, kdy zde křesťanství hrálo roli pokryteckeho puritanskeho policajta. A tak je samozrejme, ze množství pohanu proti nemu vystoupilo. Navíc dost lidi okolo Asatru Folk Asembly drive bylo cleny Church of Satan. Židy tito lidé az tak neresili, protože judaismus je silně etnocentricky a neměl snahu jim nic vnucovat. Coz zmenila az silná židovská lobbyb v USA. Pozor, tato lobby ale není religiozni, najdete v ni mnoho různých názoru.

  7. Kaňka napsal:

    E.X. Rituál a žitá tradice… To speciálně Žid přišel s tím, že rituál potažmo rituální úkon obsahuje instantního Boha a nahradil hledání autentického spirituálního prožitku sugestivní rituální fraškou, která je údajně naditá duchovnem/Božstvím už jen tím, že je za plnohodnotný vztah s Božstvem prezentována.
    Jinými slovy, současná reflexe náboženství je infikována-deformována stále akutně žitou poněkud spirituálně imbecilní iluzí, že Bohové/Bůh jsou obsaženi v sugestivních rituálních taškařicích.

  8. E.X. napsal:

    Tomu moc nerozumím, přijde mi to trošku, jako ahistoricky blud. Zkuste to prosím trosku rozepsat. Nikdo přece nezpochybňuje ze náboženství ma svou mystickou i rituální složku. Kam byste kuprikladu zařadil saturnalie, athenalie, masopust a krestaknske mystiky jako mistra Eckharta a Margarete Porete?

  9. Adragan napsal:

    Další taškařice mezi zastánci pohanství či křesťanství? Vždyť je to směšné, oboje v podstatě neexistuje a schopnost něco změnit se u obou táborů blíží nekonečně blízko nule. Uvědomuje si to vůbec někdo? Kde jsou ti křesťané? 95 nebo kolik procent obyvatel ČR jsou ateisté, náboženství jako takovému se víceméně otevřeně vysmívají, jinde v Evropě to bude +- stejně, a i ten malý podíl zbývajících tvoří převážně staré báby co si jdou leda o víkendu sednout do kostela.

    Benoistovo pohanství je teď už několik desetiletí starý koncept, který snad i on sám nechal v tichosti zemřít. Navíc to není/nebylo žádné náboženství, ale spíš jakési rozšíření jejich politických vizí – spojovat tyto sféry mi nevadí, ba naopak, jen je podstatné, co je vlastně podřízeno čemu. Nejdůležitější však je, že obsahem onoho pohanství jsou leda vágní a veskrze pomatené a nedůsledné názory jeho roztroušených vyznavačů – v čem se to vlastně liší od všeobecného uvažování moderního člověka? Dle mě vůbec v ničem.

    Vcelku vzato se tu ale opět vede debata naprosto odstřižená od reality. Ani pohanství, ani křesťanství nic nezmůže, a považuji za poblouzněné vést debaty, které jako svou premisu mají opak. Jestli mi někdo bude chtít oponovat, tak ať prosím rovnou vypíše reálné příklady dokazující opak mých slov.

  10. Andrew napsal:

    Tenhle spor křesťanství vs. pohanství je sice zajímavý, ale taky tak zbytečný. Dá se pracovat i společně, třeba ve Von Thronstahl spolu tvoří ateisté, pohané i křesťané.

  11. Kaňka napsal:

    E.X. Ano náboženství má jak mystickou tak rituální složku, a to jak s mystickou složkou nakládá, dokonale prezentuje osud Margarete Porete. Saturnálie, masopust atd. jsou rituální protézy, jejichž smyslem je katalyzovat mystickou zkušenost ale jsou to jen nástroje/katalyzátory, nikoli cílové stavy.

    Konformní zavedené náboženství přináší úpadek duše/osobnosti a společnosti tím, že poskytuje věřícím opojný psychokosmetický rituál, při němž sobě vytvářejí imaginativní dívadlo, že formou motlitby rozmlouvají s Bohem/Bohy a stávají se tak skrze toto přímé spojení s Božstvem hodnotnějšími lidmi. Problémem této formy “duchovního života” je to, že Božstvo věřícího je loutkou, která žije a projevuje se jen proto, že s ní hýbe sám věřící.
    A vlastně, jestli chcete rozepsanou verzi tady je odkaz;

    https://sarmatia.wordpress.com/2012/05/14/abrahamicke-nabozenstvi-versus-civilizace-pozehnani-nebo-prokleti-lek-nebo-nemoc/

  12. E.X. napsal:

    To: Adragan: Na tak nízké úrovni se mi nechce diskutovat. Podívejte se na počty a akce etnických pohanu na Ukrajině, Rusku nebo i Řecku.

    To: Kaňka: Ano s tím, ze jsou to nástroje, to máte pravdu. Zde se uz pohybujeme na dost tenkém ledu, ono většina věcí s kterými v životě pracujeme jsou nástroje: Učení jazyků, retorika, namlouvouni žen nebo třeba i magické rituály. Důležité je stanovit cíl a k jeho dosažení zvolit právě vhodné nástroje. To že člověk používá pri vstupu do sakralniho prostoru práve vhodné nástroje není nic špatného.

    Božstva si vymysleli lidé, bez nich by tu nebyly. Proto s nimi lidé patřičně zbehli mohou i manipulovat. Coz je krome noetickych cilu i cilem magie. (V tu veri i krestane- konani zazraku, transubstancie, varovani pred magy a carodejnicemi). Božstva představují nějaký odkaz předků, některá včetně křesťanského boha otcovske figury atd. Jsou kulturně podminena dle toho kde a kdy vznikla.

    Jinak ten clanek je v podstatě polopravdou. Co kupříkladu zemedelci v Deltě Nilu a stredoveci zemědělci. Samozřejmě ze je nejvíce zajímala úroda a až potom v druhe rade Bozstva, tady ta forma obchodu neco za neco se táhne až od pradávna. Nebo starověké řecko a obětování kostí a sadla, to uz je vyloženě metafyzicka “vychcanost.” Zavazovani oci bozstvu pri oběti v Asyrii, další příklad. Ne není to problémem jen Abrahamovskych náboženství a vše před nimi bylo ciste jako lilium.

    Oproti konformnim a zavedeným náboženstvím stojí náboženství řekneme nonkonformni u kterých se jen čeká, dokud se nezkonsoliduji a zkonformni anebo zaniknou jakožto slepá větev.

  13. Kaňka napsal:

    Souhlasím s tím, že to není jen problémem Abrahamovských náboženství. Jde právě o to, že Abrahamovské náboženství předstírá liliovou čistotu a samo sebe tak nekriticky ochotně vnímá, ale není si nikterak vědomo faktu, že oproti ostatním opovrhovaným primitivně metafyzicky vychcaným pohanským kultům neobsahuje a nepěstuje vyšší duchovní etiku, která by cíleně ničila onu metafyzickou vychcanost vlastní těm “mrzkým duchovně nemravným pohanům”.

Trackbacks/Pingbacks


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

five + three =

Víte, že…

Video

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Guillaume Faye – Proč bojujeme (dotisk)

Guillaume Faye - Proč bojujeme
K objednání zde! ČR: Knihytisky, Náš směr SLOVENSKO: Protiprúdu

Myšlenka dne

„Moderní svět je špatný, protože je civilizovaný. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Můžou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Škvařit se navěky v pekle je samo o sobě dost zlé, ale octnout se v pekle na mírném ohni a ještě muset uznat, že teplota je snesitelná – to je přímo nesnesitelné.“ – G. K. Chesterton

Tweets

Archív