Nedostatky meritokratické imigrace

The Alternative HypothesisAutor: Sean Last

Nejpřesvědčivější alternativu k etnickému nacionalismu bychom mohli nazvat nacionalismem „meritokratickým“ či „individualistickým“. Jedná se o systém, v němž se lidé smějí přistěhovat do země na meritokratické bázi, jinými slovy zde záleží přijetí daného člověka čistě na tom, jestli je – v daném kritériu – považován za dostatečně dobrého. V praxi pak tato meritokratická kritéria obvykle znamenají zaměstnání, zdraví a příjem. V teoretických debatách se pak také často objevuje myšlenka přijímat pouze imigranty od určité výše IQ.

Tento návrh působí velice přitažlivě. Nejčastěji zmiňovaným problémům spojeným s imigrací – zneužívání sociálního systému, zločinnost, nepřátelská politická ideologie atd. – by se totiž podle všeho dalo předejít přijímáním pouze určité sorty imigrantů. Proč by nám tedy mělo záležet na tom, k jaké etnické či rasové skupině imigrant náleží?

Regrese k průměru

Prvním důvodem je tzv. „regrese k průměru“. Tento výraz označuje skutečnost, že potomci rodičů s nějakou výjimečnou vlastností bývají průměrnější (blíže střední hodnotě) než jejich rodiče. Děje se tak proto, že za výjimečnost v dané vlastnosti zodpovídá směsice genů a prostředí – rodiče však mohou svým dětem spolehlivě předat jedině geny. Tento od konce 19. století známý jev byl dobře doložen a snadno jej lze dovodit ze základních poznatků behaviorální genetiky.

To samozřejmě má zřetelné a očividné dopady na imigrační politiku: děti imigrantů zpravidla nebudou tak výjimečné jako jejich rodiče. Pokud tedy např. budeme vyžadovat, aby se imigranti pohybovali nad 85. percentilem příjmu i IQ, jejich děti se v těchto charakteristikách velmi snadno mohou nacházet znatelně níže. Tak může populace první elitní generace imigrantů zplodit výrazně méně elitní populaci dětí imigrantů druhé a třetí generace. (Více zde.)

Etnická rozmanitost

Další problém meritokratické imigrace spočívá v tom, že kvalita imigrantů nemusí automaticky vyvažovat problémy spojené s etnickou rozmanitostí. Výzkumy například ukázaly, že lidé v etnicky nesourodých skupinách si navzájem méně věří a hůře spolu vycházejí. Kvůli tomu v rozmanitých společenstvích nacházíme nižší míru sociální soudržnosti, a tím pádem i nižší úroveň spokojenosti (Last, 2016a). Tento negativní dopad etnické rozmanitosti na důvěru byl prokázán dokonce i při pokusech, kterých se zúčastnili jen bílí a asijští studenti Harvardovy univerzity, což znamená, že problém přetrvává i tehdy, když všichni zúčastnění patří k elitě (Glaeser et al., 2000).

Nedůvěra a nízká soudržnost, jež přináší etnická diverzita, také vede k požadavkům na mohutnější vládu a ničí navazování vztahů. Proto etnická rozmanitost úspěšně předvídá pomalejší hospodářský růst, rozbujelejší vládu a vyšší korupci – a to i pokud vezmeme v potaz řadu dalších proměnných (Alesina et al., 2002).

Diverzita negativně ovlivňuje i děti. Přestože existuje řada úspěšných rasově smíšených jednotlivců, data jasně ukazují, že smíšený rasový původ je rizikovým faktorem mnoha negativních výsledků.

Například Udry et al. (2003) se podívali na děti v 80 školách mezi 7. – 12. třídou (do maturity – pozn. překl.) a zjistili, že u rasově smíšených dětí byla vyšší pravděpodobnost, že začnou kouřit, pít, zvažovat sebevraždu, budou ve špatném zdravotním stavu, chodit za školu či mít kázeňské problémy, než u těch s jasnou rasovou identitou, ať už se jednalo o černochy, bělochy nebo Asiaty. Vědci také zjistili, že ve srovnání s bělochy a Asiaty – nikoliv však s černochy – u nich byla vyšší pravděpodobnost aktivního sexuálního života a opakování ročníků. Tyto negativní výsledky byly zjištěny u dětí smíšeného černošsko/bělošského, asijsko/bělošského původu i asijsko/černošského původu.

Zjištění, že u těchto dětí pozorujeme vyšší riziko negativních výsledků než u těch nesmíšeného rasového původu z kterékoliv skupiny, je důležité – ukazuje totiž vyšší ohrožení lidí smíšené rasy než by naznačovaly jednotlivé vlastnosti jejich rodičů. Proto mnohou rasově smíšené děti elitních imigrantů mít v průměru horší životní výsledky než skupina elitních imigrantů i původní domácí obyvatelstvo.

Další dopady diverzity se týkají demokratické politiky. Menšinové skupiny obvykle ve srovnání s původním obyvatelstvem mají sklony volit více monoliticky. Jasně to vidíme v USA, kde Hispánci, Asiaté i černoši volí velkou většinou demokraty a podporují programové body jako ekonomické intervence či zákony proti šíření nenávisti (omezení svobody slova), které disproporčně dopadají na bílé Američany a z nichž mají prospěch menšiny.

Bigger vs Smaller Government
Last (2016b)
Hate Speech
Last (2016b)

Díky tomu mohou demokraté vyhrávat volby jednoduše přeměnou etnického složení národa prostřednictvím laxních imigračních zákonů. V moderní éře vlastně američtí demokraté nikdy nevyhráli celostátní většinu bělošských hlasů, a tak se musejí opírat o hlasy menšin.

White American Voting 1972-2016

Meritokratičtí nacionalisté samozřejmě mohou odvětit, že lze prověřovat i politické postoje imigrantů, to ale naneštěstí nestačí. Ve Spojených státech i menšiny, které samy sebe označují za konzervativní, příznivce útlejší vlády a sociální konzervativce, volí demokraty (Last, 2016c). V politickém životě u menšin přebíjí etnická příslušnost program. Proto prověřování politických preferencí nově příchozích nijak nezabrání, aby hlasovali proti většině.

Západní (X) faktor

Doposud diskutované problémy meritokratického nacionalismu mají stejnou relevanci pro všechny země, tento je však čistě západní. Jak bylo popsáno jinde, kvantitativní analýzy ukázaly, že drtivá většina vědeckých inovací v dějinách lidstva přišla ze západních zemí a ty také zpravidla byly těmi nejbohatšími na zemi. Sečteno a podtrženo jsou západní země jednoduše nejúspěšnější.

Naneštěstí si nejsme úplně jistí důvody tohoto stavu. Západ nedosahuje tak vysokého skóre při testech obecné inteligence jako východní Asie, ani nepřišel s civilizací dříve. Vykazuje však vyšší míru individualismu, která koreluje s bohatstvím země a inovacemi, není však příliš pravděpodobné, že by sama o sobě vysvětlovala úspěch Západu ve srovnání se zbytkem světa. (Last, 2016d).

To staví meritokratický nacionalismus před problém: jestliže umožníme nezápadní imigraci do západních zemí v tak vysoké míře, že to povede přinejmenším k částečné asimilaci jeho kultury nově příchozími a nikoliv opačně, může Západ ztratit právě ony vlastnosti, jež mu umožnily dosáhnout jeho úspěchů, což by obratem znamenalo nebezpečí i pro další pokrok lidstva jako celku. Prověřením imigrantů tomu předejít nemůžeme, protože bychom upřímně řečeno ani nevěděli, po čem se dívat. Nedokázali bychom například „odfiltrovat“ vysoce schopné Japonce, kteří by Západ příliš připodobnili Japonsku, což sice je dobře fungující země, ale k celosvětovému pokroku přispěla jen zanedbatelně. V současnosti zůstává tak jediným známým způsobem zachování podstaty západní civilizace zachování jejího původního západního obyvatelstva.

Zachování kultury

Západ pochopitelně není jedinou kulturou s institucemi, kterou si její obyvatelé přejí zachovat. Ostatní kultury toho možná nedosáhly tolik na poli vědy nebo hospodářství, ale i tak mají tradice, jež si jejich lidé přejí zachovat, protože se v nich cítí doma. Těmito tradicemi mohou být styl oblékání, řeč a dialekt, oblíbená hudba, kuchyně, osobitý způsob chování, způsob a délka obživy, náboženské přesvědčení atd.

Jistě, poznávat nové kultury může být zábava, ale většina lidí nakonec zatouží po kultuře, v níž vyrostli – na tom není nic špatného: člověk obklopený cizími zvyky a lidmi se snadno může cítit odcizený. Průzkumy ukazují, že většina Američanů se podle vlastních slov cítí odcizena od společnosti a třetina Němců tvrdí, že se konkrétně kvůli islámské imigraci cítí jako cizinci ve vlastní zemi (Culberston, 2016; Audacious Epigone, 2016).

Závěr

Existuje řada dobrých důvodů domnívat se, že na principu meritokracie nebo individualismu založená imigrační politika nevede k žádoucím výsledkům. Tato opatření typicky testují účastníky způsobem, který nebere v potaz dopad jejich potomstva na budoucí populaci stran jeho regrese k průměrnosti. Ignoruje také problémy prokazatelně způsobené etnickou rozmanitostí v oblasti společenské soudržnosti, hospodářství, rodiny, politiky i přirozenou lidskou touhu žít v společnosti, v níž se člověk necítí jako cizinec. Tento individualistický přístup se stává obzvlášť nezodpovědným, když je uplatňován na Západě, jehož specifické kulturní tradice a vlastnosti populace mu umožnily tolik přispět vývoji lidstva. Ať už to může působit jakkoliv kontraintuitivně, naplnit společnost jednotlivci, kteří jsou sami o sobě vynikající, ještě nemusí nutně vést k vynikající společnosti.

I etnicky zabarvená imigrační politika však může být meritokratická. Když se bělošské země budou rozhodovat, jaké imigranty přijímat z jiných bělošských zemí, měli by si vybírat takové, kteří budou jejich zemi ku prospěchu.

Navíc mohou do bělošských zemí v malých počtech přijít i barevní, aniž by to vyvolalo výše popsané potíže. Od určité úrovně „elitnosti“ totiž čistý zisk spojený s imigranty převáží náklady na diverzitu a jejich děti budou i po regresi k průměru stále vysoko nad ním. Nepočetné menšiny v národě složeném z etnicky uvědomělých bělochů, kteří brání své vlastní zájmy, neznamenají hrozbu pro charakter kultury či institucí národa. V historii bylo mnoho národů (jako USA nebo Británie) s výrazným menšinovým obyvatelstvem, které si přesto snadno udržely explicitně bělošskou (či „anglo“) kulturu, jíž se imigranti museli přizpůsobit do té míry, v jaké toho byli schopni, a imigrační politiku zaměřenou na zajištění bělošské „super majority“ v bělošských zemích.

Zde se mohou etničtí a meritokratičtí nacionalisté setkat na půl cesty. Bělošské země mohou povolit imigraci jistého počtu elitních Evropanů a mnohem nižšího množství extrémně elitních Neevropanů – a přitom si zachovat nízkou úroveň etnické diverzity. Takováto imigrační politika snadno uspokojí poptávku po vysoce kvalitních lidech, protože Evropa nedostatkem lidí s vysokou inteligencí i příjmem rozhodně netrpí, a současně i požadavek etnických nacionalistů na rasovou a kulturní homogenitu.

Úvaha Seana Lasta The Flaws of Meritocratic Immigration vyšla na stránkách The Alternative Hypothesis 19. ledna 2017.

7 Responses to “Nedostatky meritokratické imigrace”

  1. L.Ch. napsal:

    Já myslím, že byste měl uvažovat o tom stát se oficírem Andrew. Po dosažení vítězství by se z těchto lidí mohla vytvořit nová šlechta. To by pro ně mohlo být dobrou motivací.

    L. Ch.

  2. Andrew napsal:

    L.Ch: Ano, dostáváme se na tenký led. Paradoxem je, že člověk může být označen za nácka, i když bych třeba v roce 1938 volil radši válku než hanbu Mnichova. Ale dnes už nejde o nekonečné rozebírání minulosti, i když k veteránům mám úctu, ale o přežití Evropy a evropských národů a jejich kultury v blízké budoucnosti, která se týká ještě našich životů. Ozbrojené složky se zatím nemusejí jasně vyjádřit a projevit. Brzy přijde čas, kdy bude okamžik rozhodnutí a už nebude možné sedět na 2 židlích zároveň. Celý život sice není politika, ale dnes se nelze politice vyhnout, když i život člověka (a jeho rodiny), který je ponořen hluboko ve své vnitřní emigraci, je ovlivňován Systémem viz inkluze ve školách, vykořisťovatelské praktiky některých korporací, dividendy plynoucí do zahraničí, pracovní agentury ponižující dělníky, protinárodní propaganda v oficiálních médiích, neomarxistická dekonstrukce rodiny a všech zásad normálnosti nebo v neposlední řadě masová imigrace. Stojíme před hrozící konvergencí katastrof, jak to předpověděl už sám G. Faye. Zažijeme „zajímavé časy“, jak je to té pověstné staré čínské kletbě. Časy hrůzy, ale příležitosti pro hrdinství a nový začátek. Začíná to zavánět leninskou zásadou, že čím hůře pro lidi, tím lépe pro revoluci. Co je další ranou do těla Evropy, to je dalším krokem k probuzení lidí.

  3. L.Ch. napsal:

    Těchto cílů ovšem nelze dosáhnout demokratickou cestou. Protivník to ví lépe než my. Dokud se pohybujeme na úrovni neškodných teoretických úvah nechává nás víceméně na pokoji. Jedinou naději vidím v tom získat na svou stranu ozbrojené složky. Ty jsou základní oporou každé vlády. Bez nich je ztracena.

    L. Ch.

  4. Andrew napsal:

    L.Ch.: Souhlasím. To je věčné dilema, co je ještě přiměřený počet. Ale muslimy bych nepřijímal žádné a půlku Afriky taky ne. Některé skupiny muslimů by sice byly vhodné pro spolupráci,ale jen pokud zůstanou mimo ve Evropu ve svých zemích. Heslem dne by mělo být: „Radikálně, národně, sociálně!“ aby se Evropa obrodila. Nacionalismus bez sociálního aspektu je jen falešným pokrytectvím a socialismus bez nacionalismu je hranicemi neohraničené humanitářství. A změna musí být radikální, aby se něčeho dosáhlo. Jak napsal Kai Murros, že je snadné být radikální, ale je těžké být radikální tak akorát, nebýt příliš radikální, aby to bylo kontraproduktivní. K tomu bych dodal, že s ohněm se musí zacházet opatrně, aby nakonec nespálil toho, který ho založí.

  5. L.Ch. napsal:

    Obávám se, že zásadu přiměřeného počtu je obtížné trvale dodržet.

    L. Ch.

  6. Andrew napsal:

    L.Ch.: To je sice pravda, ale lze si přestavit i Japonce, Korejce, Číňany, Indy hlavně Sikhy atd. Čínská čtvrť s přiměřeným počtem obyvatel může být obohacením stejně tak mít jednotku Sikhů v armádě, kteří se hodí právě pro službu v uniformě. Ale jinak masová imigrace muslimů a černochů přínosem být nemůže.

  7. L.Ch. napsal:

    „Bělošské země mohou povolit imigraci jistého počtu elitních Evropanů a mnohem nižšího množství extrémně elitních Neevropanů.“
    Obávám se, že to by byla ona, v historii už tolikrát použitá, zadní vrátka pro pátou kolonu složenou z extrémně elitních Židů. :)

    L. Ch.

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív