Aleister Crowley jako politický teoretik, část 2

Aleister Crowley

Aleister Crowley, 1875–1947

Autor: Kerry Bolton

Thelemský stát

Podoba thelemské vlády je do jisté míry nastíněna v Knize zákona jako svébytná forma korporativismu: „Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti: ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli“. 1] V protikladu k anarchistickým či nihilistickým výkladům thelemské zásady „konej svou vůli“ však Crowley definoval thelemský stát jako dobrovolné sdružení pro blaho celku. Vůle jednotlivce se uskutečňuje prostřednictvím společenské spolupráce. Vůle jednotlivce a společenská povinnost nemají být v rozporu a jednotlivec má „v dokonalé kázni a bez jakéhokoliv rozporu sloužit svému já i společnému prospěchu“. 2]

Crowley kladl důraz na to, aby nedošlo k záměně jeho učení s anarchismem nebo liberalismem. I když jeho Liber Oz („Práva člověka“) 3] působí jako recept na naprostou svobodu jednotlivce, neomezovanou společenskými konvencemi, dodával k tomu sám Crowley, že „toto prohlášení nesmí být bráno jako pobídka k bezuzdnému individualismu“. 4]

Ve svém dokumentu – jakési crowleyovské variaci na papežské encykliky – o dobré vládě pak vysvětluje:

Nastavil jsem svobodě jednotlivce hranice. Každý člověk totiž v tomto mnou navrhovaném státě plní vlastní skutečnou vůli svým ochotným přijetím řádu nezbytného pro blaho všech – a tedy i pro něj samého. 5]

Jelikož Crowley odmítal demokracii a vše, co mu příliš zavánělo „otrockou morálkou“, 6] musel přijít s novým pojetím státu. Podobně jako někteří jeho současníci, včetně mystiků jako Evola a Yeats, 7] se i Crowley obával o osud kultury v prostředí nadvlády merkantilismu, materialismu a industrialismu, v čemž spatřoval nástup éry masové uniformity, zvěstované rovnostářstvím. I zde se uchyloval k analogiím ze světa biologie:

Žádná dvě stvoření na celém světě nejsou totožná – ať tedy všichni mají odlišné vlastnostií a kvality a nikdo není dokonale stejnou kopií jiného. Takto jasně ostatně zní i hlas skutečné vědy: „Rozmanitost je klíčem k evoluci.“ Věz tedy, můj synu, že všechny zákony, systémy, zvyky, ideály a standardy, jež vedou k uniformitě, stojí v přímém rozporu s vůlí přírody měnit se a vyvíjet skrze mnohost – a proto jsou odsouzeny k nezdaru. Celou silou svého lidství vzdoruj těmto silám – změna, proti níž stojí, je totiž životem, a ony smrtí. 8]

Tento biologický (nikoliv tedy metafyzický) přístup Crowley podtrhuje odkazem na původ odlišností mezi lidmi v „rase, podnebí a dalších podobných podmínkách. Tento standard se opírá o širší výklad biologických faktů“. 9]

Pasáž z Knihy zákona „Vy jste proti lidu, mí vyvolení!“, 10] vysvětluje Crowley následovně:

Zavržení prázdných demokratických frází. Nemá smysl předstírat lidskou rovnost: fakta mluví jasně. A my nebudeme setrvávat tupě uspokojení jako hovězí dobytek, jako nějaké lidské stádo“. 11]

Thelema a korporativismus

Demokratické státy, tedy ztělesnění rovnosti a z ní plynoucí uniformy, měl nahradit tzv. „organický“ či „korporativistický“ stát. Toto pojetí státu lze chápat v prvé řadě biologicky: organismus celého těla (odtud tedy korporativismus: corpus – lat. tělo) s odlišnými orgány (jednotlivci, rodiny, řemesla atd.), jež fungují podle své vlastní přirozenosti a současně se podílejí na zdraví a prospívání celého organismu (společnost), kde stát plní úlohu „mozku“, jenž koordinuje jednotlivé části. V Anglii se vžilo označení „cechovní socialismus“, u kontinentální levice pak spíše „syndikalismus“.

Korporativismus však měl i metafyzický rozměr, díky čemuž sloužil jako základ pro společenské uspořádání tradičních společností, včetně cechů středověké Evropy a korporací antického Říma. V tradičních společnostech bylo cechovní či korporativistické společenské uspořádání stejně jako všechno ostatní vnímáno jako pozemský odraz kosmického řádu či božského organismu, a kasta tak byla v prvé řadě duchovním, etickým a kulturním nástrojem – v ostrém protikladu k ekonomickým „třídám“ pokleslých sekulárních společností. Proto korporativismus coby tradicionalistickou odpověď na třídní společnost podporoval i Julius Evola. 12]

Crowley své pojetí organického státu dále rozpracovává v De Ordine Rerum:

Každá buňka v těle je podřízena obecné fyziologické kontrole, a my, kteří touto vládou budeme, se nebudeme ptát, zda je každá individuální jednotka oné struktury vědomě šťastná. Záleží nám na tom, aby byla každá z nich spokojena se svou funkcí a chápala svůj vlastní úkol jako nezbytný a posvátný, bez závisti vůči jiným. Protože vytvořit se dá jen takový svobodný stát, jehož ústřední vůlí bude blaho všech. 13]

Crowley tedy v žádném případě nebyl misantropem a záleželo mu na osvobození jednotlivce ze zajetí šedé nedefinované masy tím, že mu nabídne výživu pro jeho hmotný a tím pádem i kulturní blahobyt do té míry, v jaké mu to jeho přirozenost umožňuje. Systematická kultivace svého vlastního obrazu coby ztělesnění „zla“ tak byla pro Crowleyho spíše osobním rozmarem, který měl pravděpodobně původ v jeho temném smyslu pro humor, narcismu, a také přísné výchově Plymouthských bratří (darbystů), kde měl to potěšení slyšet z úst své matky, že je Antikrist, což podle všeho mělo značný na jeho budoucí myšlení i konání.

Volný čas jako základ kultury

Crowley se hodně věnoval zásadnímu problému všech neortodoxních ekonomických a společenských teoretiků, tedy zkrácení pracovní doby v situaci, kdy nový hospodářský systém zajistí všeobecný hmotný nadbytek, a tak osvobodí lidstvo z okovů ekonomické nutnosti.

Po splnění závazků ke společenskému řádu by mělo člověku zůstat „dostatek volného času a energie“, které by mohl strávit „usilováním o osobní uspokojení“. 14] Dostatek volného času, oproštěného od čistě ekonomických úvah, vnímal jako základní předpoklad vitální kultury. Příkladem mu v tom byl rozkvět kultury ve středověku, pochopitelně spojený s duchovním ukotvením společnosti.

Crowley si podobně jako zastánci sociálního kreditu a někteří nemarxističtí socialisté a reformátoři přál proměnit hospodářský systém tak, aby mohlo dojít ke zkrácení pracovní doby. Jeho poznámky k úloze peněz jsou velice bystré. Stejně jako teoretici sociálního kreditu si i Crowley uvědomoval nevyhnutelnou úlohu peněz při proměně společenského i ekonomického systému. Byl obeznámen s časopisem A. R. Orage New Age, na jehož stránkách se setkávali nejlepší duchové sociálního kreditu, cechovního socialismu i různí literáti. (Crowley se o časopise v jiných souvislostech zmiňuje ve své autobiografii. 15] Svou vlastní ekonomickou a finanční politiku načrtává dosti přesvědčivě:

Co jsou to peníze? Prostředek směny, vytvořený za účelem zprostředkování obchodních transakcí. Mazadlo mechanismu. Velmi dobře – a co když se tento mechanismus namísto toho, abyste ho nechali volně a hladce běžet, snažíte zadřít? Bráníte mu uskutečnit jeho pravou vůli. Každá „restrikce“ oběhu bohatství je tedy přímým porušením zákona Thelemy. 16]

Po zabezpečení hmotných potřeb občanů lze energii vydávanou na hospodářské potřeby napřít k tvorbě kultury. V thelemském státě by tak vládnoucí kasta občany směřovala k zapojení do vyšších aspektů života, což by vedlo ke kulturnímu rozkvětu: „A protože lidé bývají často neznalí rozkoši, ukažme jim Umění života“. 17] V takovémto zřízení by vyrostla vysoká kultura, na níž by se každý občan dokázal podílet – nebo ji přinejmenším ocenit:

„Po zabezpečení hospodářského blahobytu je smíš vésti k nebeským výšinám poezie i prózy, hudby, malby a sochařiny – a nakonec až k lásce k duchu samému, s jeho neukojitelnou radostí ze všeho poznání“. 18]

V thelemském státě by tak každý jednotlivec dostal možnost naplnit svou pravou vůli. Crowley však tvrdil, že větší část pravých vůlí – „hvězd“ – by se spokojila s uspokojením čerpaným z víceméně ryze materiální existence, jelikož postrádají ambice přesahující „pohodlí a živočišné požitky“, a tak by se spokojili se svým stávajícím postavením v hierarchii. Lidé, jejichž skutečná vůle by mířila výše, by dostali příležitost k její realizaci „vytvořením třídy morálně a intelektuálně nadřazených mužů a žen“. V takovémto státu, přestože by lidem „nic nechybělo“, by vládnoucí vrstva užívala schopností občanů – v souladu s jejich přirozeností – s cílem vytvořit vyšší kulturu i politiku. 19]

Řemesla a cechy

Crowley neopomněl ani otázku industrializace a úlohy techniky v procesu dehumanizace, nebo jak by možná řekli tradicionalisté, desakralizace: 20]

Stroje už takřka úplně dovršily likvidaci řemesel. Člověk dnes nepracuje, ale krmí stroj. Produktem je dokonale standardizovaná prostřednost… Místo mužů a žen, kteří jsou každý svou vlastní hvězdou, tak máme beztvarou masu. 21]

V souladu s jeho podporou organického státu a resakralizace práce coby řemesla pracoval Crowley s cechem coby základní jednotkou thelemského uspořádání společnosti. Cech byl i základní jednotkou jeho vlastního esoterického řádu Ordo Templi Orientis (OTO):

Před tváří Areopagu stojí nezávislý Cechovní parlament. V našem řádu se bez ohledu na svůj stupeň sdružují příslušníci každého řemesla, umění, vědy či profese do cechu, v němž si ustavují svá vlastní pravidla a zákony, s cílem svého prospěchu ve všem, co se týká jejich práce a obživy. Každý cech si ze svých řad volí vynikajícího muže, který jej zastupuje před Areopagem osmého stupně; před tímto orgánem se také řeší veškeré spory mezi různými cechy; rozhoduje se podle zásad Řádu. Jeho rozhodnutí podléhají ratifikaci Svatyně poznání/gnóze a tudíž trůnu. 22]

Cechovní organizace OTO tak ztělesňuje společnost jako mikrokosmos ideálního uspořádání společnosti, již chtěl Crowley vytvořit v thelemském zřízení: „Skutečné věci jsou totiž jen obrazem něčeho jiného; člověk je mapou vesmíru; a totéž pak platí i pro společnost, jen ve větším měřítku. 23]

V Crowleym nastíněném korporativistickém státě mají být všechny samosprávné profese zastoupeny v „cechovním parlamentu“. Tento korporativistický systém se coby alternativa ke kapitalismu i marxismu těšil poměrně široké podpoře a v jeho prospěch vystupovali mj. Evola, D’Annunzio, syndikalisté či katoličtí tradicionalisté. O jeho uskutečnění se z části úspěšně pokusil Mussolini. Pro Crowleyho jistě paradoxně se ke korporativismu obrátili v Dollfussově Rakousku a Salazarově Portugalsku při aplikaci katolického sociálního učení.

Hierarchie v thelemském státě

Crowley nazývá masy ve svém systému vlády „lidmi Země“, kteří ještě nedospěli do takového stadia vývoje, aby se mohli podílet na vládě, a před královskou hlavou tak mají být zastoupeni těmi, jejichž závazkem je služba. 24] Vládnoucí vrstva sestává ze Senátu, vybíraného ze Sboru volitelů, 25] tedy lidí, kteří se zavázali ke službě prostřednictvím osobního zřeknutí se majetku i bohatství a přijetí „slibu chudoby“. 26] Všeobecné volební právo pochopitelně při vytváření thelemské vlády uplatňováno není:

Zásada všelidové volby je smrtelnou pošetilostí, jejíž následky jasně vidíme v každé tak zvané demokracii. Zvolen zde vždy bývá někdo prostřední; bezpečná volba, spolehlivý člověk, který se většině příčí o kus méně než ti ostatní; nikdy ale nejdne o génia, který by se zasloužil o pokrok a osvícení. 27]

Sbor volitelů vybírá panovník z řad dobrovolníků, kteří musí projevit zdatnost těla i ducha a „široké všeobecné znalosti“ historie, umění vládnout i filozofie. 28]

Tento korporativistický a monarchický systém byl vytvořen s cílem „shromáždit všechny pomyslné rozběhlé nitě lidských vášní a zájmů a utkat z nich harmonickou tapisérii…“ která by korespondovala s kosmickým řádem. 29]

Crowley a fašismus

Uskutečnění thelemského ideálu se asi nejvíce přiblížil ve svém Svobodném městě Fiume italský básník a válečný hrdina G. D’Annunzio. Tento ministát řízený uměleckými zásadami přilákal nesčetné rebely a volnomyšlenkáře, od anarchistů a syndikalistů po nacionalisty. 30] Crowley se o D’Annunziovi ve své autobiografii kupodivu nezmiňuje, přestože Itálii navštívil v roce 1920 – tedy právě v době, kdy se D’Annunziovo fiumské dobrodružství uzavíralo. 31]

O italských fašistech Crowley napsal: „Už nějaký čas se zajímám o Fascismo, který je mi velmi sympatický, bez ohledu na svou nelegitimitu – autorita ústavy je pro všechny praktické účely mrtvou literou“. 32] Fascisti vnímal svým charakteristicky poetickým způsobem, když popsal černé košile hlídkující u kolejí jako „úžasné“. „Mají v sobě malebnost operních zbojníků“. V souvislosti s „Pochodem na Řím“ pak označil chování fašistů za „obdivuhodné“.

Pozitivní postoj rychle vystřídalo rozčarování, když se Mussolini v Crowleyho očích stal jen dalším typickým politikem, připraveným odložit své zásady, pokud se naskytne šance zajistit si tak podporu lidu. Masová povaha fašistického hnutí se příliš nepozdávala ani dalším k fašismu původně sympatickým literátům jako Wyndham Lewis a W. B. Yeats. Crowley tři dny sledoval vývoj přímo v Římě a byl silně rozčarován kompromisy režimu se Svatým stolcem, který pokládal za Mussoliniho „nejnebezpečnějšího protivníka“. 33] Mezi pasivními pozorovateli jsou samozřejmě podobné kritiky na denním pořádku – tito kritici totiž disponují luxusem teoretizování bez nutnosti podrobit své teorie i sebe samé zkoušce ohněm v politické praxi úřadu.

Crowley se přestěhoval do sicilského města Cefalu, kde ve zchátralé budově zřídil své „Thelemské opatství“. Po smrti stoupence Raoula Lovedaye musel Crowley v roce 1923 ze země odejít, jeho přítomnost totiž byla pro fašistický režim ostudná. 34]

Výrazným mužem, který musel v Thelemě rozpoznat protofašistické prvky, a sám se pak stal jedním z význačnějších mluvčích britského fašistického hnutí sira Oswalda Mosleyho, byl vojenský historik a tvůrce doktríny moderního tankového vojenství J. F. C. Fuller. Ten Crowleyho poznal už v roce 1905, a patřil tak k jeho nejranějším příznivcům. Spojovaly je okultní zájmy a nietzscheánský světonázor. Oba také jasně chápali nivelizující působení socialismu: „lógr na dně demokratického kotle“. Nietzschem byl ovlivněn i jeho negativní postoj ke křesťanství. 35]

Fuller se s Crowleym setkal roku 1906 a sepsal jeho první biografii The Star in the West (Hvězda na Západě), vítězné (a také jediné) dílo v soutěži vytvořené k propagaci Crowleyho poezie. Přestože Fullerův zájem o okultní věci a mysticismus trval po celý jeho život, s Crowleym se kvůli jeho excentrickým kouskům, na kterých si opakovaně smlsával bulvár, rozešel už roku 1911.

V roce 1932 Fuller stále psal nieztscheánským jazykem o socialismu a demokracii coby plodech křesťanství. Po vstupu do Britské unie fašistů, kde se stal Mosleyho vojenským poradcem, už ale Fuller zůstal doživotním mosleyovcem, a to i po válce, a jakékoliv další styky s Crowleym odmítal.

* * *

Zatímco se fašisté (především „klerofašisté“), cechovní socialisté, vyznavači sociálního kreditu, distributisté, syndikalisté a další pokoušeli vypořádat s problémy mechanického věku, a dokonce i Evola přišel ve svých Lidech mezi troskami s čímsi, co by se dalo nazvat praktickým plánem, Crowleyho thelemské sociální pojetí zůstalo podobně mimosvětské jako jeho mysticismus a jen málokdo z jeho stoupenců se tak podle všeho podrobněji zabýval politickým rozměrem či aplikací Thelemy.

Crowley byl básník a mystik, ne aktivista nebo politik, a jeho ne plně rozpracované pojetí dějinných cyklů počítalo s příchodem Hórova eónu, věku „síly a ohně“, s Crowleym coby jeho „zvěstovatelem“. Stejně jako nás Marx ujišťoval, že triumf komunismu bude završením nevyhnutelného dějinného procesu, věřil i Crowley, že thelemský světový řád nastane působením neměnných kosmických zákonů. Podobně jako ale Marx vyzýval socialisty, aby se stali aktivními činiteli tohoto procesu, představoval si i Crowley, že z tvrdých nároků jeho Svatého řádu povstanou thelemští rytíři, kteří vybojují svatou válku proti všem starým krédům:

Musíme bojovat za svobodu proti utlačitelům: náboženským, sociálním nebo průmyslovým. Jsme zcela proti kompromisu, každý boj vedeme až do konce; každý z nás za sebe koná svou vlastní vůli, a všichni za všechny usilujeme o nastolení zákona svobody… Ať každý pozvedne zbraň v nenávisti k útlaku… štědrý a připravený tasit meč pro jakoukoliv věc, k níž ho spravedlnost a svoboda povolají. 36]

Poznámky:

1] Kniha zákona, 1: 42.

2] The Law is for all, p. 101.

3] The Law is for all, s. 321 Liber Oz.

4] The Law is for all, s. 321

5] Crowley, The Book of Wisdom or Folly (Maine: Samuel Weiser, Maine 1991), článek 39, Liber Aleph Vel CXI.

6] Nietzsche, Beyond Good and Evil /Mimo dobro a zlo/ (Middlesex: Penguin Books, 1991), s. 175.

7] K. R. Bolton, Thinkers of the Right (Luton: Luton Publications, 2003).

8] The Law is for all, s. 228.

9] The Law is for all, s. 228.

10] Liber Legis 2: 25

11] The Law is for all, s. 192.

12] Evola, Men Among the Ruins, ps. 224-34

13] The Law is for all, s. 251-52

14] The Law is for all, s. 230.

15] Crowley, The Confessions of Aleister Crowley (London: Routledge & Kegan Paul, 1986), s. 544.

16] Crowley, Magick Without Tears (Arizona: Falcon Press, 1983), s. 346

17] The Law is for all, s. 251

18] The Law is for all, s. 251

19] The Law is for all, s. 227

20] Evola, Men among the ruins (Vermont: Inner Traditions, 2002), s. 224

21] Crowley, The Law is for all, s. 281.

22] Crowley, Liber CXCIV, “O.T.O. An Intimation with Reference to the Constitution of the Order,” odstavec 21, The Equinox, díl. III, č. 1, 1919.

23] An Intimation, odstavec 1.

24] An Intimation, odstavec 5.

25] An Intimation, odstavec 9.

26] An Intimation, odstavec 30.

27] An Intimation, odstavec 10.

28] An Intimation, odstavec 12 a 13.

29] An Intimation, závěr.

30] Anthony Rhodes, The Poet As Superman – D’Annunzio (London: Weidenfeld & Nicolson, 1959).

31] Rhodes, s. 221

32] Crowley, Confessions, s. 911

33] Crowley, Confessions, s. 911

34] Wilson, Aleister Crowley: The Nature of the Beast, s.133

35] Anthony Trythall, Boney Fuller: The Intellectual General (London: Cassell, 1977).

36] The Law is for all, s. 317

Druhá, závěrečná, část článku Kerryho Boltona Aleister Crowley as Political Theorist, Part 2 vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 3. září 2010.

One Response to “Aleister Crowley jako politický teoretik, část 2”

  1. E.X. napsal:

    Ještě bych doplnil, ze článek vyšel jako součást knihy Thoughts and perspectives v edici u Black Front press u Troye Southgatea. Edice o Crowleym obsahuje více zajímavých článků z per autorů Nové pravice.

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív