Ruský nacionalismus v sovětské éře

Pamjať

Znak Národně-vlastenecké fronty Pamjať

Autor: David L’Epée

V čase stále probíhající krize, do níž se Ukrajina propadla po kyjevské „revoluci“ a událostech na Krymu, se faktor ruského (či proruského) nacionalismu jeví jako klíčový prvek debaty, bez něhož lze událostem na Východě jen těžko porozumět. Proto považuji za nanejvýš zajímavé podívat se na specifika tohoto ruského nacionalismu, našemu myšlení a termínům tolik cizí, který mluví o říši více než o národu a podívat se kus do historie na jeho možné kořeny v sovětské éře. Nedávno vydaná práce Véry Nikolski věnovaná tomuto tématu k tomu přímo vybízí.

Véra Nikolski, francouzská politoložka ruského původu, je autorkou akademické práce Nové formy konzervativního myšlení v současném Rusku, od mladistvých militantů k jeho základům. Před několika měsíci pak vyšla její kniha inspirovaná touto prací, určená ovšem širšímu publiku – Národní bolševismus a neoeurasinanismus v současném Rusku. Její výzkum se zabývá nejrůznějšími třenicemi na ruské nacionalistické scéně, které doprovázely a dodnes doprovázejí přerod Ruska po rozpadu SSSR a blíže se soustředí na dvě čtenářům Rébellion dobře známé postavy: Alexandra Dugina a Eduarda Limonova.

Tyto dva typicky ruské a moderní ideologické fenomény však nemůžeme pochopit bez toho, abychom se nejprve neponořili do minulosti a starších forem ruského nacionalismu, zejména v sovětské éře. Nikolski pak jde ještě dále, do 19. století, k černosotněncům a slavjanofilům, v jistém smyslu předchůdcům dnešního eurasinanismu. Někteří dnešní ruští nacionalisté totiž skutečně mluví o starých carech jako o ochráncích a patronech, podle Nikolski však jde o odkazy spíše umělé a čistě symbolické, bez jakékoliv ideologické soudržnosti a souvislosti s tím, co bychom v jiném kontextu mohli nazvat novodobým caristickým nacionalismem.

Dugin Limonov

Sovětský svaz byl národně komunistický

Mnozí dnešní, historicky negramotní, evropští komunisté, dezinformovaní všudypřítomnou levicovou ideologií, se snaží popírat fakta, která musí jasná i při jen zběžném studiu dějin 20. století: kdekoliv ve světě zvítězili komunističtí revolucionáři, od Číny přes Jugoslávii až po Kubu, povedlo se jim to s využitím živého vlasteneckého smýšlení, aby následně založili režimy, jež bychom právem mohli označit jako národně komunistické. Dějiny SSSR se pak těm dalších národně komunistických zemí do značné míry podobaly. Leninovo vlastenecké smýšlení nebylo tajemstvím, byl to ale v prvé řadě Stalin, kdo po období zpochybňování tzv. imperialistických válek („žádná válka mezi národy, žádný smír mezi třídami“) během Říjnové revoluce, k níž došlo v průběhu zuřící světové války, stanovil kurz rehabilitace tradičnějšího ruského nacionalismu. Nahrazením komunistického vyjádření „soudruzi“ ve svých projevech slovy „bratři a sestry“, chválou Ivana Hrozného nebo Alexandra Něvského (jehož rehabilitace umožnila vznik stejnojmenného Ejzenštejnova veledíla) i, mnohem problematičtěji, „etnicizací“ moci – „etnicizací“, která doprovázela některé vlny rasistického pronásledování různých menšin – obnovil Stalin koncept tradiční, po předcích zděděné, ruské státní moci.

Zatímco se s v dnešní Evropě s nacionalismem setkáváme zejména u lidovějších vrstev a mezi elitami vyvolává bezvýhradný odpor (ty se totiž plně přiklonily ke globalizaci a „proevropskému“ katechismu), Sovětský svaz se ubíral poněkud odlišnou cestou. Nacionalismus byl obecně přijímán inteligencí, a to jak v rámci strany (státní intelektuálové, které Nikolski už v této fázi nazývá národními bolševiky), tak i v opozici, kde se ocitali nacionalisté s jistými liberálními či demokratickými tendencemi. Právě toto rozdělení moci a opozice vedlo historiky k vytvoření dělení proudů tehdejšího ruského nacionalismu na tzv. legální a ilegální. Stoupenci prvního proudu byli ateisté, kteří se drželi stranické linie, tedy dialektického materialismu, mezi lidmi z druhého převládali lidé nábožensky založení – pravoslavní křesťané i nekřesťané. Nikolski dokonce mluví o „spolupráci mezi ortodoxními nacionalisty a pohany“. 1] Jistí opoziční nacionalisté dokonce podlehli vábení sirén svaté unie a uznali – byť často s výhradami – sovětský režim za útočiště ruské národní identity. Toto dobrovolné přilnutí části tradicionalistického spektra k systému proslulému svou revoluční politikou tabula rasa může pro být pro západní pozorovatele obtížně srozumitelné, v mnohých kulturách – už jsem zmínil Čínu – si ale jen stěží lze představit nacionalismus, který by současně nebyl vázán oddaností státu. 2]

Limonov Nacbol

Někteří nacionalisté, pevnější ve svém antikomunismu, tento ústupek odmítli a raději uprchli za hranice, kde se nemálo z nich zapojilo do evropských fašistických hnutí.

Nacionalistická opozice perestrojce

Mezi Stalinovou vládou a pádem komunistického režimu však režim zažil četné otřesy, které se promítly také do pojetí nacionalismu. Perestrojka přinesla velké změny i do vztahu mocenského centra a nacionalistického tábora. Už během Andropovovy éry docházelo k ochlazování vztahů mezi stranou a nacionalistickými literárními časopisy, což byla neklamná známka úpadku nacionalistického proudu. Perestrojku a s ní spojené oslabování státu a pozápaďňování Ruska nacionalisté tvrdě kritizovali, přestože právě díky tomuto vývoji nabytá svoboda slova umožnila opozici formulovat a projevovat své názory, aniž se musela bát gulagu. Tento paradox zasáhl mnohé: spisovatel Alexandr Zinověv tak například se zápalem i humorem napadá reformní opatření ve svém románu Katastrojka, ale jen díky nim se mohl konečně vrátit z exilu, stejně jako Solženicyn a Limonov – když zůstaneme jen u známých postav. „Možnost vrátit se, ať už skutečná či symbolická, je obzvlášť důležitá pro nacionalistické spisovatele, jelikož nabízí možnost obnovy svazku zpřetrhaného opuštěním země“, píše Nikolski. 3]

V tomto případě máme co do činění s jevem zvnějšku jen obtížně pochopitelným: když začalo být oslabování sovětského režimu všeobecně patrné, nacionalistická opozice se z toho nijak neradovala, právě naopak. Kromě otázky spojení národa a státu (a tím pádem i režimu), k níž se ještě vrátíme, si lze tento zdánlivý paradox vyložit posílením nové opozice stojící mimo nacionalistické struktury: liberálů. Ti samozřejmě těžili stejně jako všichni ostatní z nově nabyté svobody, jejich hlavní poselství se však lišilo, když čerpali filozofickou i ekonomickou inspiraci ze Západu. „Otevřelo-li oslabení režimu nacionalistům nové možnosti, nijak jim tím nedodalo legitimitu, které se naopak během perestrojky na krátký a přechodný čas těšili jejich liberální protivníci“. 4] Nacionalistický tábor reagoval radikalizací diskurzu a nevybíravou kritikou Gorbačovovy vlády a jejího nového směřování. Zároveň se v řadách nacionalistů začali objevovat intelektuálové, které bychom mohli označit za outsidery: na rozdíl od komunistů nevyšli z oficiálních stranických škol a oproti liberálům za sebou neměli zázemí amerických mezinárodních institutů a think-tanků. Z tohoto prostředí nové vlny samorostlých spisovatelů, novinářů, armádních disidentů a revolucionářů-samouků vzešli i Dugin a Limonov.

Rudý nacionalismus vs. bílý nacionalismus

Mezi lidmi u moci to byli konzervativní stoupenci Komunistické strany, kdo tváří tvář liberálním reformistům projevovali největší míru náklonnosti spojenectví s nacionalisty. „Spojenectví mezi komunisty a nacionalisty imperiálně-etatistického typu se bez sebemenších pochyb stalo těžištěm tzv. národně patriotského tábora“. 5] Sbližování přispělo, částečně i v reakci na nové uspořádání sil, k upevnění linie, kterou už bychom mohli nazvat národně bolševickou (i když bez přímého odkazu na její německé předchůdce v první pol. 20. století) a pro niž byl typický multietnický nacionalismus pracující s imperiální dimenzí etnicky velice roztříštěného Ruska. To bylo ovšem v přímém ideologickém rozporu s dalším proudem nacionalismu zastoupeným v opozici, bělošským nacionalismem. Jeho vyznavači na krajní pravici zastávali rasové a často i monarchistické pozice. Po rozpadu SSSR však nacionální bolševismus nad nacionalismem krajní pravice definitivně převážil.

Tato událost však znovu zásadním způsobem proměnila status ruského nacionalismu a jeho komplexních vztahů se státní mocí. Divoká liberalizace podle očekávání vyústila v roce 1992 k hyperinflaci, kdy kolotoč zvyšování cen a privatizací ožebračil obyvatele s fatálními dopady: prohloubila se demografická krize, beznaděj, rozevírání nůžek společenské nerovnosti a likvidace střední třídy – radosti kapitalismu. Podobně jako za perestrojky nacionalisté reformy rozhořčeně kritizovali, tentokrát si však notovali s od moci odstavenými komunisty, kteří zděšeně sledovali nahrazení starých socialistických opatření bezohlednou tržní ekonomikou. Proto se nechal Dugin slyšet:

„Řekl jsem Sovětskému svazu ‚ano‘ v momentě, kdy přestal existovat. Nahradilo ho totiž snad to nejhorší možné… Jsem sovětský člověk, stejně jako mí rodiče. Přestože jsem se snažil Sověta v sobě ze všech sil vymazat, 19. srpna 1991 jsem se k tomuto dědictví začal obracet čelem“. 6]

Oklikou přes eurasianismus začal Dugin uvažovat o SSSR coby o legitimním dědici Ruského impéria.

Svatá unie proti liberálům

Po neúspěšných povstáních let 1992-1993 se KPFR (postsovětští komunisté) etablovali coby jediní obhájci rudého nacionalismu, hlavního hráče na poli nacionalismu. Stranu založil a řídí Gennadij Zjuganov, výrazná postava současné ruské politické scény a dodnes jediný vážnější volební Putinův soupeř. Někdejší člen zaniklé KSSS vybudoval stranu na téže marxistické kázni, ale s poněkud konzervativnější a nacionalističtější linií. Při tom možná sehrál svůj roli i vliv Dugina, který se Zjuganovem udržuje vztahy a občas se spolu radí. 7] Dugin sám pak řekl: „KPRF je nejsilnější eurasianistickou stranou na levici“. 8] Mnohem později, když založil Nacionálně-bolševickou stranu, označil Limonov za svůj cíl vytvoření opozice, která by programově vyplnila prostor mezi Žirinovského nacionalisty a Zjuganovovou KPRF.

Za Jelcinovy vlády v letech po rozpadu SSSR byla tedy vláda v zásadě liberální a opozice nacionalistická, což se s nástupem Putina obrátilo. Následkem toho došlo i k přechodnému oslabení opozice, jejíž místo v politickém spektru zaujal Kreml. Část opozice, hlavně národní bolševici, se ovšem přesunula do revolučního tábora, zejména v sociálních otázkách. To už je však jiný příběh.

Poznámky:

1] Véra Nikolski, National-Bolchevisme et Néo-Eurasisme dans la Russie Contemporaine : la Carrière Militante d’une Idéologie, Mare & Martin, 2013, s. 114

2] V současné Francii samozřejmě oddanost státu a především Hollandově vládě lze právem spojit spíše s antitezí vlastenectví…

3] Ibid. s. 117

4] Ibid. s. 117

5] Ibid. s. 126-127

6] Alexander Dugin, rozhovor s Verou Nikolski, Ibid, s. 226-227

7] Během období Duginova sblížení s evropskou Novou pravicí se mu dokonce podařilo zařídit setkání Zjuganova s Alainem de Benoist.

8] Alexander Dugin, citován in Ibid. s. 240

Úvaha Davida L’Epéeho Le nationalisme russe à l’époque soviétique vyšla v revui Rébellion 17. května 2016.

11 Responses to “Ruský nacionalismus v sovětské éře”

  1. Andrew napsal:

    Ján: Prezidentem Štátu byl kněz, takže pojem klerofašistický zase tak moc nesmyslně nezní. Vznik Štátu byl následkem toho, že Beneš přijal Mnichov bez boje, protože potom Slováci neměli jinou možnost než vyhlásit Štát, aby nebyli obsazeni Maďarskem. A i tak Maďaři obsadili Podkarpatskou Rus. Politika je skoro vždy nějakým kompromisem mezi politicky činnými stranami.

  2. Ján napsal:

    Pre E.X. Slovenský štát chápal nacionalizmus najlepšie ako ho možno chápať, s jednou chybou, uznal jeho legitimitu na úkor katolíckej monarchie. Ovšem v kontexte jeho neskoršej protiglobalitisckej povahy je do určitej miery priateľnou variantou a pre národ slovenský bol za daných okolností existenciálnou otázkou.

    Každopádne nacionalizmus akýkoľvek, vždy ostane nechceným kompromisom, pretože je to revolučná myšlienka. A výraz klérofašistický nechajte láskavo falošnej marxistickej historiografií, alebo si ho zastrčte za klobúk.

  3. Herbord napsal:

    Dugin bol vo Viedni, reportáž kresťanského demokrata:
    https://www.postoj.sk/30308/hovoril-som-s-putinovym-rasputinom

  4. Andrew napsal:

    E.X. Odpor vůči Putinovi je jen nahnal do náruče finančníků z Wall Street a MMF, kteří je vykořisťují. Paradoxně jednou až Ukrajina krachne, budou vítat Putina nebo nějakého jeho nástupce, aby je spasil, protože Západ se na ně vykašle až je dočista vyždímá. Stejně cynicky jako využil Kurdy. Ti se hodili dokud bojovali proti ISIS a teď jsou předhozeni Turkovi. Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Jen dluhy z válek zůstávají jako koule u nohy. Proto taky stoupá popularita Ruska ve velké části světa, Kreml většinou nepodráží své spojence na rozdíl od White House. Říká se, že být nepřítelem USA je nebezpečné, ale být jejich spojencem je ještě nebezpečnější. Řekl Kissinger mám ten pocit…Rusko má taky své nedostatky, ale aspoň bojuje proti džihádistům na jedné straně a zhoubným liberastům na straně druhé. Odmítá všechny útoky na tradice a rodinu z rukou fanatických neomarxistů.

  5. E.X. napsal:

    Co je proti Putinovi, to je dobréé, co je pro něj je špatnéé. Taková politika tu už jednou byla u George Orwella ve Farmě zvířat. Proto podpoří i liberály nebo EU. Nic geopolitického bych v tom nehledal.

  6. Andrew napsal:

    Herbord: Je to pravděpodobně inspirace Banderou a Šuchevyčem, který byl vrah žen a dětí, tedy přesný opak čestného Primo de Rivery nebo Codreana. Oni žijí v iluzi, že mohou zastávat jakousi třetí pozici, být současně proti EU a Washingtonu a i proti Moskvě a Putinovi. Ukrajina nemůže vydržet stát proti všem, když má až dost problémů sama se sebou. Oproti tomu eurasianismus je víc realistický.

  7. Herbord napsal:

    A neonacisti potom sleduju z geopolitickeho hladiska nejaku uzsiu spolupracu s EU alebo ako rozumiet ich proeuropskym postojom?

  8. E.X. napsal:

    Otevreni neonacisti podporuji Ukrajinu a Azov, v Rusku jsou proti nim represe. Na druhe strane naciobalni bolsevici Dugin a eurasianiste podporují Novorusko. Novorusko podporují i Limonovi nacbolove, třeba Zachar Prilepin autor knihy Botky plné horké vodky (vyšlo i v cestine) tam přímo bojuje. Komunisté i se stalinskym křídlem podporují taky Novorusko, je tam i čistě komunistická jednotka a proběhlo tam znárodnění některých klíčových ukrajinských podniků. Neonaciste považují boj proti Novorusku za otevřený boj proti komunismu a neokomunismu, jak nazývají Putina.
    Teď už to není tak zábavné, ale dejme tomu před 5 lety se podívat na autenticke zabery pro ‚Evropske‘ demonstrace liberalu plné nacistických a neonacistickych vlajek a potom na záběry ČT, kde měli retuseri a kameramani spoustu práce.

  9. Herbord napsal:

    A v čom sa previnil autor textu? To je ako viniť botanika z vlastnej peľovej alergie. Aj širšia verejnosť (to akože aj ja) má neraz zmätok, keď vidí dedov so Stalinovými portrétmi, ako pochodujú ulicami a podporujú pod červenou zástavou národnú vec, každý preklad k dobru. Pre stredoeurópskych rusofilov je to aj ťažká úloha, ktorých ruských národniarov vlastne podporovať :) Mňa by celkom zaujímalo, ako sa k bolševikom, Stalinovi a impériu stavajú ruskí neonacisti. Sú to po liberáloch autentickí „zapadnici“?

    Pozn.: prečítal som si aj delenie Ferrariho tu na DP, ale neonac. tam nie sú, k ruralistom ich asi ťažšie jednotne zaradiť.

  10. E.X. napsal:

    Chápu, ze velmi mnoho Slováků ma omezený pohled na nacionalismus především díky klerofasistickemu a myšlenkové omezenemu Slovenskemu statu. Na Ukrajině jistou dobu fungoval nacionalistický anarchisticky režim. Dost ukrajinských nacionalistů se na nej odvolává i dnes. Tuším je na Delskem o tomto i článek. V České republice zase v parlamentu nejvíce nacionalistickou politiku kupodivu prosazuje KSČM, a jejich Klub českého pohraničí. Zvlastni, ze teoreticky internacionalisticti komuniste chtějí bránit hranice. Když v USA může fungovat Alt-lite a občanský nacionalismus, proč by v Rusku nemohl fungovat imperiální nacionalismus? Žijeme v tekute době bez jasné vyjasnenych tvaru a kontur, k tematice je třeba přistupovat z větší šíře. Doporucuji si precist knihu od Kai Murrose. Rovněž je škoda, ze mnohým radikalum chybí životní nadhled a humor.

  11. ::prop napsal:

    Presne na takýchto ľudí, ako je autor článku, by si mali dávať nacionalisti pozor. On snáď ani nevie o čom píše, hlavne, že si prečítal Dugina, ktorý je celkom očividne jeho Bohom. Ani história boľševického impéria mu nič nehovorí. Termín „imperiálny nacionalizmus“, tak ten ma úplne dorazil. Zmätené spájanie boľševizmu a nacionalizmu je reálne asi tak, ako spájanie vody s ohňom. Dnes si však všímam, že tieto myšlienky prúdia medzi ľuďmi omnoho častejšie, ako by som čakal. Veľmi obtiažne som to dočítal, klobúk dole pred človekom, ktorý to musel preložiť.

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív