Categorized | Analýzy, Politika, Prognostika, Texty

Příliš velká výhra? Zamyšlení nad výsledky voleb v Maďarsku

Viktor Orbán

Autor: John Morgan

Navzdory předpovědím o opozici povzbuzené vysokou volební účastí, jíž se v nedělních volbách mělo podařit snížit parlamentní převahu strany Fidesz Viktora Orbána, se po sečtení více než 98% hlasů zatím výsledky příliš neliší od minulých voleb v roce 2014. V době psaní tohoto článku (9. dubna – pozn. DP) Fidesz získal v parlamentu 66,83% (čili 133 křesel), a tak nejen podle očekávání udržel svou většinu, ale zachoval si dokonce i svou dvoutřetinovou většinu ústavní, takže pro případné ústavní změny nebude potřebovat spolupráci ostatních stran. Podržel si tedy politický monopol na národní úrovni. (Konečné výsledky lze nalézt zde – pozn. DP) Reakce v Bruselu, Washingtonu a kosmopolitních kancelářích nejrůznějších Sorosových organizací jistě nebyly zrovna nadšené.

Výsledky byly nejen důvodem k oslavám pro Orbánovy příznivce, ale také tvrdým direktem pro opozici, která letos působila podstatně energičtějším dojmem a sama z velké části uvěřila své rétorice o rostoucí všeobecné nespokojenosti s Fideszem napříč Maďarskem. Jejich nadějím se zdála nahrávat i vysoká volební účast (68%), nejvyšší za posledních více než 10 let. Zprávy z terénu ukazovaly na vyšší zapojení voličů znechucených Orbánem než v předchozích letech, a v neděli večer dokonce i mluvčí strany otevíral zadní vrátka možnosti ztrátu ústavní většiny pro Fidesz. Zpětně je však jasné, že vyšší účast liberální velkoměstské opozice vyvážila podobná mobilizace venkovských konzervativců, znepokojených reálnou možností oslabení Fidesz. Opozici se tak nejen že nepodařilo Fidesz svrhnout, což se ostatně ani nečekalo, nenaplněn však zůstal i skromnější cíl připravit ho o ústavní většinu. Síla Fidesz se tedy ve výsledku nezmenšila ani o píď.

Stejně jako před čtyřmi i osmi lety skončil za vítězným Fideszem přesně podle předpovědí pozorovatelů Jobbik. Ten se od posledních voleb stihnul distancovat od svých radikálně pravicových kořenů a snažil se nově vyprofilovat jako liberálně konzervativní strana, což se mu zdá se do jisté míry podařilo – přestože si totiž odcizil mnoho svých někdejších voličů, dosáhl tentokrát o něco lepších výsledků: 13,07% hlasů a 26 křesel (aktuálně 12,56% hlasů a 25 křesel – pozn. DP)  oproti 11,56% a 23 mandátům před čtyřmi lety. Přesto však nejen lidé v Jobbiku samém, ale i řada jejich nových liberálnějších voličů, kteří ve straně i přes jistý odpor k její dřívější rétorice viděli nejlepší naději na zlomení nebo alespoň oslabení Orbánovy suverénní moci, projevili z tohoto výsledku zklamání. Zda byla nová strategie Jobikku, tedy výměna tradiční voličské základny za novou (a z pohledu pravice značně znepokojivou), při zisku tří (dvou – pozn. DP) křesel navíc úspěšná, zůstává otázkou – strana si však přinejmenším nepohoršila.

Předseda strany Gábor Vona už během kampaně slíbil, že pokud Jobbik nevyhraje, ze své pozice odstoupí, což také v rámci svého nedělního projevu, v němž přiznal porážku, učinil. Není sice vyloučeno, že při stranickém sjezdu bude znovu nominován na předsedu, jasné to však zatím není. Pochybnosti zahalují také další směřování strany: bude pokračovat v nastoleném kurzu posledních let, kdy se prezentuje jako „anitorbánovská“ strana, nebo se pokusí vrátit k autentičtěji pravicovému programu? V tuto druhou možnost doufají mnozí někdejší příznivci, současně však také věří, že si strana odnese cenná poučení ze své nové strategie a bude se jí tak dařit oslovovat širší spektrum voličů. Mají potenciál postavit se Fidesz, není však úplně jisté, zda se této příležitosti dokáží chopit a zda budou pokračovat v novém směru nebo se vrátí ke svým kořenům

Zbytek opozice se umístil až daleko za Jobbikem: socialisté z MSZP získali 10,05% voličů a 20 křesel (oproti minulým volbám jedno ztratili), prozápadní Demokratická koalice (DK) dostala 4,52% hlasů a 9 mandátů (v roce 2014 jen tři) a Zelení LMP obdrželi hlasy 4,02% Maďarů a 8 křesel (polepšili si z pěti). V roce 2014 vytvořily MSZP a DK s několika dalšími levicovými stranami volební uskupení Jednota, tentokrát se jim podobný projekt uskutečnit nepodařilo. A protože levicové strany i v součtu získaly jen o pár mandátů více než menší z pravicových stran – která navíc lehce posílila – je jasné, že maďarské levici se stejně jako v letech 2010 a 2014 naprosto nepodařilo přijít s programem, kterým by oslovila větší část svých krajanů. Dílčí úspěchy na tomto hodnocení nic nemění. Pravice tak společně ovládá téměř 80% parlamentu, což na levici jistě v následujících měsících a letech vyvolá chaos i pokusy o reflexi, jakkoliv to v dohledné budoucnosti bude Jobbik – ať už se vydá kteroukoliv cestou – kdo bude plnit úlohu hlavní opoziční síly.

Někteří pravicově smýšlející Maďaři, s nimiž jsem mluvil, vyjádřili obavy, že takovýto jednoznačný úspěch může být pro Fidesz i zemi jako takovou paradoxně nebezpečný: od roku 2015 se z Fidesz stala strana jednoho tématu, když se věnuje skoro výhradně imigraci a s ní spojeným střetům s Bruselem ohledně kvót. Přestože to lidé na pravici v Maďarsku i za hranicemi hodnotí pozitivně, děje se tak na úkor přehlížení mnoha dalších problémů, které zemi tíží, jak jsem naznačil ve svém nedávném článku na toto téma. Oslabení většinové pozice mohlo Fidesz postrčit k rozpracování šířeji zaměřeného programu. Za stávající situace ale dost možná strana propadne sebeuspokojení a jednoduše bude pokračovat v tom, co už dělá. A jakkoliv mnoho Maďarů očividně Orbána podporuje a jasně dali najevo souhlas s jeho pohledem na imigraci jako na hlavní prioritu země, rozhodně se netěší nekritickému obdivu a pokud do budoucna nepřijde s dynamičtějším programem, klidně může „nastartovat“ trend obrození levice a poklesu vlastní podpory. Obliba Fidesz ostatně znatelně upadala už v roce následujícím po volbách roku 2014 a byla to jen eskalace migrační krize a Orbánova reakce na ni, která tento vývoj zvrátila. Přestože to bohužel nevypadá, že by masová imigrace měla v blízké budoucnosti coby téma pro Maďarsko i Evropu vyblednout, v zemi sužované mnoha problémy souvisejícími s chudobou to samo o sobě nemusí stačit na zachování přízně většiny národa donekonečna.

Pozitivem výsledků voleb je potvrzení skutečnosti, že se Maďaři nenechali ovlivnit varováními západních médií a (často ze Západu sponzorované) domácí opozice – měli bychom zmínit, že americké ministerstvo zahraničí poskytlo opozičním médiím grant ve výši 700 000 dolarů (stejné vměšování do vnitropolitických záležitostí proběhlo i v ČR – pozn. DP)  – že Orbán je diktátor, že jeho Fidesz podkopává demokracii a že většina země nesdílí Orbánovo znepokojení z imigrace a raději by viděla těsnější spolupráci s Evropskou unií (což je vlastně kódové označení pro přijímání migrantů) a nijak za ním nestojí ani v jeho konfliktu se Sorosem a jeho pohůnky ohledně jejich vlivu na směřování Maďarska. Maďaři sice svého premiéra vnímají kriticky, což rychle zjistíte, když se s nimi o Orbánovi začnete bavit, ale za stávající situace ho jasně vnímají jako svou nejlepší možnost. Při pohledu na jeho konkurenci pak lze s tímto hodnocením jen těžko nesouhlasit.

My, Nemaďaři se tedy můžeme těšit na další přinejmenším čtyři roky vlády spolehlivě protibruselského partnera v otázce masové migrace, iniciátora snah o vytvoření možné neliberální alternativy k EU v podobě Visegrádské skupiny a příkladu úspěšné populistické pravicové strany v srdci Evropy. Nezbývá než doufat, že Viktor Orbán neusne na vavřínech a přijde s ambicióznějším programem řešení domácích i zahraničních problémů své země.

Povolební analýza Johna Morgana Too Much Victory? The Hungarian Election Results vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 9. dubna 2018.

One Response to “Příliš velká výhra? Zamyšlení nad výsledky voleb v Maďarsku”

  1. Pozorovatel C.2 napsal:

    Autor pracuje s premisou, že Orbán je nezávislý, zodpovědný vůdce národa. Přitom autor sám uznává, že jediné jeho téma je antiimigrace. Tedy klasický laciný populismus klasického laciného, profesionálního politika.

    Stejně jako Babiš mohl Orbán ukázat vlastní polo-samostatnou politiku nevyhoštěním ruských diplomatů kvůli už tragikomické skřípající kauze Skřípal, jako to dokázaly Slovensko nebo Rakousko. Oba dva se svou servilitou se zařadili do dlouhé řady populistů, kterým svědčí pozice celebrity s mocí v rukou (další zářný příklad je třeba klaun Trump).

    Orbán je spíše taková mad’arská verze otomanského Erdogana. Hrát to na všechny strany, a držet se u moci za každou cenu. Lukašenko? Zeman? Všichni ukázali, že když jim teklo do bot nebo někdo nabídl víc, hned přivřeli oči a šli s blaženým úsměvem za vůní pečínky od konkurence, bez ohledu na předchozí vyjádření….

    Fascinuje mě, že i v 21. století někdo z „národních osvícenců“ předpokládá, že regionální politici na Západě jsou poctiví, neúplatní altruisté, kteří dělají politiku jen pro dobro lidu a vůbec nejezdí na tajné schůzky. Autor jen dokazuje svou totální naivitu (ovšem, pokud není článek psán Američanem nebo na objednávku od sponzora pana Orbána, tím by se totální zaslepenost jinak vzdělaného antisystémového člověka logicky vysvětlila).

    Regionální politici se stejně jako kdysi v dobách Číny, Mezopotámie, Persie, Řecka či Římu i dnes zodpovídají vyšším geopolitickým celkům a tamním mocenským strukturám. Pokud ho nemá rád Soros, je to znamení, že dostává podporu z Ruska. Pokud vyhostil ruské diplomaty, je vidět, že se Orbán i přesto aktuálně víc bál pučistických akcí EU a Pentagonu. Za vyhoštění Rusů mu mohl být slíben klid po volbách. Proto taky Kreml prohlásil, že jim „někteří kolegové“ volali a omlouvali se za vyhoštění, ale že to „ze solidarity udělat museli“.

    Více číst mezi řádky, méně se spoléhat na úsměvy a pohádky profi politiků. Nedělat si iluze u politiků, kteří nemají moc. Pak není člověk za tupou ovci, která nechápe aktuální svět. Rusko, Čína, Írán a Izrael jsou jen jedny. Ostatní země nemůžou mít vlastní nezávislé politiky, včetně USA a EU. Stačí si pak jen přiřazovat figurky druhé úrovně k jednotlivým nejvyšším mocenským centrům. A k těmto druhořadým figurkám (USA, Sev.Korea..) pak přidávat figurky třetí úrovně (EU, Saud. Arabia, Japonsko, Již.Korea..) atd.

    My jsme až čtvrtá, bezvýznamná řada. Pod námi už není nikdo. ČR nemá na nikoho vliv. Stejně jako Orbán a jeho Maďarsko. Řeči o nepřijímání uprchlíků jsou jen truc, politická hra na nezávislost pro získání politických bodů u voličů. Která ale zákonitě vede k zákulisnímu slíbení závislosti na EU a její podpory v jiných záležitostech. Včetně promtního „solidárního“ vyhoštění diplomatů.

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív