Guillaume Faye: Od soumraku k úsvitu

G. Faye

Autor: Guillaume Faye

Poznámka překladatele do angličtiny

Následující projev zazněl 17. května 2005 v Moskvě a jeho francouzský přepis vyšel na ruském webu Athenaeum.

Přinejmenším ze tří důvodů mám za to, že stojí za to šířit tento projev v nacionalistických kruzích: první důvod si postupně začíná uvědomovat stále více anglicky mluvících nacionalistů – Guillaume Faye je dnes asi nejzajímavějším, i když ne vždy nejpřípadnějším mluvčím za geneticko-kulturní dědictví související s bělošským odporem. Vše co napíše nebo řekne o tom, kým jsme, za co bojujeme a kudy vedou hlavní frontové linie, stojí za hlubší úvahu. Ve Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku, Portugalsku, Itálii a nyní i v Rusku podnítily jeho myšlenky důležité debaty (přestože ty se v některých případech zvrhly do ad hominem invektiv, které pro nás nejsou důležité).

Zadruhé si tento článek zasluhuje pozornost také z metapolitických důvodů. Faye je veterán první velké kampaně usilující o „gramsciánství zprava“ – tedy pokusů vést kulturní válku proti etnocidním zásadám vládnoucí liberální kultury. S tím souvisí i jeho výjimečnost mezi neliberálními nacionalisty: svou tvůrčí silou přišel s jazykem a diskurzem dalece přesahujícím těsné mantinely našeho hnutí, který se může stát radikální alternativou protibělošského jazyka a diskurzu stávajícího systému.

Třetím důvodem pak je skutečnost, že tato řeč je výstižnou i působivou syntézou idejí – vize – rozvíjených Fayem v sedmi knihách (a nespočtu kratších článků) vydaných od průlomového L’Archéofuturisme (1998). I v jen prozatímně nastíněné podobě se nám tyto myšlenky snaží ukázat cestu skrze to, co slibuje být největší bouří naší kolektivní existence, současně však promlouvají k čemusi mnohem prvotnějšímu.

Jak píše jeden mnohem starší pozorovatel našeho dějinného osudu: „V bouři obstojí jen to skutečně velké.“ (Platón). Nadcházející události bezpochyby ukáží, jestli v nás zbyla ještě alespoň jiskra velikosti. Bílí lidé Západu, obyvatelé Abendlandu, kteří zažili hluboké pády, mají ve své historické paměti uloženo i poznání, že jedině rozhodnou konfrontací s hrozícím nebezpečím mají vůbec šanci je překonat, a tak znovu odkrýt velikost skrytou ve svém nitru.

Faye podle mého skutečně patří mezi tyto dalekozraké proroky, kteří nás volají k návratu k sobě samým a k neoddělitelné velikosti toho, kým jsme.

Michael O’Meara

_________

Od zhroucení Římské říše se Evropa dosud nenacházela v tak dramatické situaci jako dnes. Stojí před nebezpečími ve své historii bezprecedentními a ani o tom neví – nebo to spíše vědět odmítá.

Čelí invazi, okupaci a kolonizaci masami globálního Jihu a islámem. Vládnou jí Spojené státy, které proti ní vedou nemilosrdnou ekonomickou válku. Demograficky se hroutí tím, jak její obyvatelstvo stárne a nezvládá reprodukcí už ani nahradit samo sebe. Ochromily ji dekadentní nihilistické ideologie maskující se pláštíkem naivního optimismu a došlo v ní k nebývalé regresi kultury i vzdělání směrem k primitivismu a materialismu. Z Evropy se stal nemocný muž světa a její politická třída ruku v ruce s intelektuálními elitami této rasové sebevraždě aktivně napomáhá. Nemluvím však jen o imigraci jako takové, ale o kolonizaci a invazi, která hrozí zlikvidovat samotný biologický a etnokulturní základ Evropy. Neradím však propadat zoufalství a proto říkám, že boj teprve začal a že blízce spřízněné evropské národy nemají jinou možnost, než se sjednotit za účelem společné obrany.

Likvidace evropské biokulturní podstaty

Demografické parametry barevné invaze do Francie a Evropy jsou vpravdě děsivé. Ve své nedávno vydané studii La France africaine (Africká Francie) jeden známý demograf (Jean-Paul Gourévitch – pozn. DP) předpovídá, že při zachování stávajících trendů bude do roku 2040 více než 40% obyvatelstva Francie černošského nebo arabského původu. 25% školáků a více než 30% předškoláků ve Francii a Belgii je už dnes neevropské krve. Ze stávajících 61 milionů obyvatel Francie jich je přes deset milionů Neevropanů, kteří mají podstatně vyšší porodnost než běloši. Každý rok získává francouzské občanství 100 000 Neevropanů a dalších 300 000 jich překračuje nehlídané hranice, většina ilegálně. Ve zbytku Evropy se situace nijak zvlášť neliší a ukazuje na zánik naší civilizace – přesto jako by si toho politická třída ještě nevšimla.

Po celém světě včetně USA se bílá rasa nachází v prudkém početním úpadku. Mnozí tvrdí, že naše technologická nadřazenost tento nepoměr bohatě vyrovná, osobně o tom však vůbec nejsem přesvědčen: jediná smysluplná forma bohatství a moci se totiž poměřuje v lidech. Civilizace v prvé řadě vyrůstají z toho, čemu Římané říkali „germen,“ tedy etnobiologický základ, kořeny vyživující celou civilizaci a kulturu.

Neevropská invaze do Evropy byla, počínaje 60. lety minulého století, větším dílem ranou zasazenou vlastní rukou. Levicovými i pravicovými politiky nakaženými marxistickými a trockistickými idejemi; zaměstnavateli vždy hladovými po laciné pracovní síle; židovskými ideály volajícími po multikulturní společnosti; lidskoprávní ideologií vzešlou ze sekularizace některých křesťanských zásad.

Ve Francii i zbytku Evropy kolaboranti invazních hord vytvořili systém upřednostňující cizáky, jehož cenu ovšem musí zaplatit původní bělošské obyvatelstvo. Ilegální imigranti tak po zadržení nejenže jen zřídkakdy čelí repatriaci, ale i nadále jim plynou štědré sociální dávky poskytované protibělošskými silami ovládajícími stát. Ruku v ruce s tím „antirasisté“ prosadili řadu diskriminačních norem, které imigranty fakticky vyčleňují z platnosti běžných společenských pravidel, přestože jsou velkým dílem odpovědní za pokračující vzestup zločinnosti právě oni (o více než 1000% za posledních 50 let).

Dějištěm invaze jsou právě tak propustné hranice jako porodní sály. Spolu s demografickým úpadkem bílého obyvatelstva je imigrace pro západní Evropu také hospodářskou katastrofou, jejíž náklady se odhadují na 180 miliard dolarů ročně (započteme-li i rostoucí nejistotu a nesčetné formy sociálních dávek i pomoci imigrantům, včetně těch ilegálních). To obratem vybízí k příchodu další imigranty: být nezaměstnaný v Evropě je totiž mnohem lukrativnější než pracovat ve Třetím světě. A tak zatímco vzdělané a tvůrčí části naší populace pomalu začínají prchat, hlavně za oceán do Spojených států, nahrazuje je „odpad“ Afriky, který je třeba nakrmit a živit, aniž by nabízel jakékoliv dovednosti nebo mentální kapacitu.

Vše uvedené naznačuje, že evropská ekonomika 21. století bude v útlumu a navíc stále více připomínat země Třetího světa.

Třetí velký nápor islámu

Jako by nestačila tato ohromná barevná invaze, na vzestupu je znovu i islám. Toto totalitární a agresivní náboženství/ideologie usiluje o podmanění Evropy s odhodlaním takřka monomaniakálním. Čelíme tak už třetí velké ofenzívě islámu, který se dnes rozpíná od Gibraltaru až po Indonésii. První z nich byla zastavena u Poitiers v roce 732 Charlesem Martelem, druhá (osmanská) v létě 1683 před vídeňskými hradbami; ta třetí v podobě současné invaze a kolonizace právě (de facto bez odporu) probíhá. Islám má dlouhou paměť a jeho cílem je zřídit na našem kontinentu to, co ajatolláh Chomejní nazval „univerzálním chalífátem“.

Invaze do Evropy začala a čísla svědčící o jejím rozsahu jsou skutečně znepokojivá. V Evropě (včetně Ruska) dnes žije 55 milionů muslimů a toto číslo se každoročně zvýší o 6%. Ve Francii je to přinejmenším 6 milionů. A stejně jako v Belgii nebo Británii začínají tito muslimové požadovat podíl na politické moci. Vláda se pak zcela odmítá zabývat jejich ambicemi proměnit Francii do roku 2020, kdy nabude demografická síla arabsko/muslimského obyvatelstva zásadního vlivu, v islámskou republiku. A tak raději, v naději na zajištění si sociálního smíru vyplacením „tributu“, financujeme výstavbu dalších mešit. Ve Francii jich už dnes stojí přes dvě tisícovky, skoro dvakrát tolik co v Maroku.

Momentálně je ve Francii islám druhým největším náboženstvím hned za katolicismem, má však více aktivních vyznavačů. Prezident Jacques Chirac dokonce prohlásil, že „Francie je dnes islámskou mocností“. Po celém Západě se rozšířilo neopodstatněné přesvědčení, že existuje nějaký rozdíl mezi islámem a „islamismem“ a že může existovat jakýsi západní, sekularizovaný, umírněný islám. Nic takového ovšem neexistuje – islám totiž znamená teokracii, která stírá rozdíly mezi světským a duchovním, vírou a právem a snaží se Evropě vnutit šaríu, zcela neslučitelnou se základními pilíři naší civilizace.

Nadcházející rasová válka

Zločinnost způsobená masovou imigrací a rozklad občanských hodnot v západní Evropě dlouhodoběji dosahují jen stěží udržitelné míry. V roce 2004 žháři ve Francii zapálili 100 000 aut a zabili 80 policistů. V banlieus skoro každý týden propukají rasové nepokoje. Ve státních školách vládne všudypřítomné násilí a úroveň vzdělání prudce upadá. Skoro pětina dospívajících mladších 20 let je negramotná. Stále častější rasistické útoky proti bělochům jsou ignorovány ve jménu antirasistické doktríny, podle níž mohou rasisty být jedině běloši.

Paralelně s tím pak soubor tyranského zákonodárství, za něž by se nemusel stydět ani sovětský komunismus, uvedl v platnost „zákony“ tak ideologické a subjektivní, že už se ani nesnaží předstírat spravedlnost, tím méně pak objektivitu. Veškerá kritika imigrace nebo islámu je zapovězena. Sám jsem několikrát stanul před soudem a za vydání knihy La colonisation de l’Europe (Kolonizace Evropy) jsem byl potrestán tučnou pokutou.

Rasová válka se dnes zdá rýsovat na obzoru hned v několika evropských zemích; skrytá válka, jež bude mnohem ničivější než „terorismus“. Bělošské obyvatelstvo je stále více vytlačováno. Je to svého druhu genocida, prováděná s aktivní nebo pasivní spoluúčastí vládnoucí třídy: médií a politiků – neboť z ideologie těchto kolaborantských elit prýští patologická nenávist ke svým vlastním lidem a morbidní nadšení pro rasové smíšení.

Utopické plány státu na „republikánskou integraci“ žalostně selhávají, protože vycházejí z představy mírumilovného soužití na tomtéž území mezi cizinci a domácím obyvatelstvem, barevnými a bělochy. Naši vládci nečetli Aristotela, podle něhož nemůže být žádná obec demokratická a spořádaná, pokud není etnicky stejnorodá… Evropské společnosti se dnes propadají do nezvladatelného etnického chaosu.

Pocházím sice z kraje na jihozápadě Francie, na pobřeží Atlantiku a rusky neumím jediné slovo, ale přesto mám nekonečně blíže k Rusovi než k francouzsky hovořícímu Arabovi nebo Afričanovi – i když třeba jsou „francouzskými“ občany.

Morální krize a archeofuturismus

Stávající stav lze s  takřka klinickou přesností popsat jako „mentální AIDS.“ Příčinou našeho dnešního ochoření je virus nihilismu, jehož útok předpověděl už Nietzsche a který oslabil všechny naše přirozené obranné systémy. Nakažení Evropané tak snadno podléhají horečné touze po vlastní kolektivní smrti a dobrovolně otevírají brány svých měst.

Hlavním příznakem této nemoci je „xenofilie“, systematické upřednostňování cizího před vlastním, dalším je „etnomasochismus,“ čili nenávist ke své vlastní civilizaci a kořenům. Za třetí symptom považují efeminaci, duchovní kastraci mužnosti (dévirilisation) či kult slabosti a preferenci mužské homosexuality. Dějinami ověřené hodnoty spjaté s užitím síly a přežitím vlastní skupiny – tedy čest, věrnost, rodina, plodnost, patriotismus, vůle přežít atd. – jsou dnes vysmívány bezmála coby osobnostní vady.  Za tuto dekadenci do značné míry „vděčíme“ sekularizaci křesťanské charity a jejímu rovnostářskému oddenku, lidským právům.

Evropané by se měli inspirovat jistými v Rusku dodnes ceněnými hodnotami, třeba vědomím příslušnosti k nadřazené civilizaci a udržováním „práva na odstup“ od ostatních skupin. Se všemi podobami „etnopluralismu“, který ostatně není ničím jiným než jen dalším rovnostářstvím, se musíme rozžehnat a znovu utvrdit své právo na „etnocentrismus“ – tedy právo žít ve vlastních zemích bez přítomnosti cizorodých. Znovu musíme oprášit také zásadu „Každému, co jeho jest.“ Jedině Evropané ostatně rasové míšení považují za ctnost nebo si malují budoucnost jako tavicí kotlík a jedině oni věří v kosmopolitismus.

Dvacáté první století však bude věkem obrození etnonáboženských bloků, zejména na Jihu a Východě. K Fukuyamovu „konci dějin“ nikdy nedojde – namísto toho se naopak běh dějin „střetem civilizací“ dále zrychlí. Evropané se také musí zbavit orientace na přítomnost, v níž se zmítají, a znovu na sebe začít pohlížet (jako to dělají muslimové, Číňané a Indové) jako na „dlouhověké národy“, nositele budoucnosti. Jediná cesta k uskutečnění této revoluční proměny evropského smýšlení však vede skrze hlubokou krizi a násilný otřes – ten už ovšem přichází a více o něm budu hovořit za moment.

Nový americký imperialismus

Evropané se musejí také vypořádat s tím, co ve své nejnovější knize nazývám „novým americkým imperialismem“, přímočařejším, ale také neohrabanějším než byl ten éry studené války. Od pádu SSSR jako by američtí vládci ztratili veškeré zábrany i zbytky uměřenosti a ve svém fantastickém bažení po světovládě – před zraky zbytku světa nastrojené jako simulakrum nové Římské říše – dosahují stále nových výšin arogance. Tu lze do značné míry vysvětlit neokonzervativní ideologií spjatou se sionismem, pohání ji však také mesianistické, takřka patologické přesvědčení o „božím poslání“.

A jaké že jsou cíle tohoto nového amerického imperialismu? Obklíčit a zneutralizovat Rusko a zabránit mu ve vytvoření jakéhokoliv smysluplného spojenectví s Evropou (což je nejhorší noční můra Pentagonu). Odrazit evropskou výzvu vlastní hegemonii tím, že se k ní přičlení islám a muslimské Turecko. Podmanit si a ovládnout středo- a východoevropské části někdejší sovětské říše a vést neúnavnou hospodářskou válku proti Evropské unii takovým způsobem, že ji ani nenapadne vzdorovat. Ve všech koutech světa tento křižácký duch nového amerického imperialismu usiluje o nastolení „demokracie,“ zvláště pak na okrajích ruské sféry zájmů. „Demokracie“ tak víceméně nabyla význam „proamerického režimu“.

Neměli bychom však na toto konání Američanů žehrat, chovají se totiž zcela v souladu s naplňováním svých geopolitických a thalassokratických tužeb po světovládě. Na scéně dějin je každý zodpovědný jedině za sebe.

Proto se stavím proti ve Francii tolik rozšířenému „obsedantnímu a hysterickému antiamerikanismu“, který považuji za kontraproduktivní, bolestínský a nezodpovědný.

Lid či národ se musí naučit rozlišovat mezi svým „úhlavním soupeřem“ a svým „úhlavním nepřítelem“. Ten první se vás snaží ovládnout a oslabit, ten druhý zabít. Neměli bychom tak zapomínat na Schmittovu maximu: „Ne vždy si vybíráte svého nepřítele, častěji si vybírá on vás.“ Amerika, konkrétněji tedy její vládnoucí třída, je evropským i ruským „úhlavním soupeřem“ v oblasti geopolitiky, ekonomiky i kultury.

„Úhlavním nepřítelem“ Evropy však jsou národy Jihu, stále těsněji seskupené pod praporem islámu, jejichž invaze na náš kontinent je dnes už v plném proudu, umožněná politickou třídou a inteligencí, která (k velké radosti Washingtonu) otevřela brány a už se nemůže dočkat rasově smíšené neevropské Evropy.

Podobně jako atlanticisté přeceňují Spojené státy i hysteričtí odpůrci Ameriky a neuvědomují si, že jsou silné jen do míry, do jaké jsme my slabí. Katastrofická a kontraproduktivní okupace malého Iráku, kam USA nepřinesly nic než chaos, to ukazuje v plné nahotě. V průběhu 21. století přijde Amerika o pozici první světové velmoci, kterou se stane Čína – nebo, budeme-li k tomu mít vůli, „Evrosibiř“: konfederativní spolek národů evropského poloostrova s Ruskem.

Konvergence katastrof

Přišel jsem s hypotézou, že současný globální systém založený na víře v zázraky a na mýtu o věčném pokroku a růstu se ocitl na pokraji zhroucení. Poprvé ve svých dějinách je lidstvo jako celek ohroženo kataklyzmatickou krizí, která pravděpodobně nastane někdy ve druhé dekádě 21. století – krizí způsobenou postupujícím ničením ekosystémů a klimatickými poruchami, vyčerpáním fosilních paliv a zemědělské kapacity, rostoucí nestabilitou mezinárodního ekonomického řádu založeného na spekulaci a obří zadluženosti, návratem epidemií, vzestupem nacionalismu, terorismu, šířením jaderných zbraní a rostoucí agresivitou islámu v ofenzívě spojené s prudkým stárnutím obyvatelstva Západu.

Musíme se připravit na tyto ruku v ruce přicházející katastrofy, které se stanou mezníkem přechodu z jedné éry do další, s tím jak jejich kataklyzmatické následky smetou ze světa liberální modernitu a nastolí nový středověk. Tato konvergence s sebou přinese i příležitost k obrodě, každé velké historické obrození totiž nastává z trosek a chaosu, což pro civilizaci jakou je ta naše, ze své podstaty „metamorfickou,“ platí dvojnásob.

Evrosibiř

Evropa budoucnosti rozhodně nemůže zůstat rozbředlou, nekontrolovatelnou formou stávající Evropské unie; bezmocné Medúzy, neschopné ohlídat své hranice, ovládané volnotržím šílenstvím a podřízené americké nadvládě. Musíme si představit federální, říšskou Grande Europa, etnicky výhradně evropskou, jediný autonomní celek nedělitelně spjatý s Ruskem. Tento kontinentální blok nazývám „Evrosibiř“. Ta by neměla potřebu agresivně vystupovat proti svým sousedům, sama by totiž byla nenapadnutelná – a tento blok by byl největší velmocí světa (ve světě velkých bloků), soustředěnou sama na sebe a osvobozenou od všech nebezpečných dogmat dnes spojovaných s globalismem.

Bude mít možnost uvést do praxe „autarkii velkých prostorů“, jejíž teoretické zásady rozpracoval laureát Nobelovy ceny, ekonom Maurice Allais. Osud evropského poloostrova nelze z etnokulturních i geopolitických důvodů oddělit od kontinentálního Ruska. Zabránit vzniku evrosibiřské konfederace je ovšem existenčním imperativem americké merkantilní thalassokracie.

Nemíním zde dlouze hovořit o izraelském státu, proto jen velmi stručně. Domnívám se, že v Herzlově a Buberově mysli zrozená sionistická utopie, po roce 1948 uváděná do praxe, z důvodů v zásadě demografických nevydrží o mnoho déle než sovětský komunismus – její konec už se rýsuje na obzoru. Momentálně pracuji na knize Nová židovská otázka a doufám, že se dočká i překladu do ruštiny.

Závěrem

Fatalismus není nikdy opodstatněný. Dějiny vždy zůstávají otevřené a plné neočekávaných rozmarů a zvratů. Nezapomínejme na motto Viléma Oranžského: „Kde je vůle, tam je cesta.“ Naše dějinná epocha musí být časem odporu a příprav na ještě hrozivější nebezpečí budoucnosti, která mohou přijít při současném vypuknutí rasové války a obří hospodářské krizi. Musíme tedy začít myslet v postchaotických souvislostech a tomu přizpůsobit i organizaci. Dovolte mi uzavřít mou oblíbenou výzvou: „Od odporu k rekonquistě, od rekonquisty k renesanci.“

Anglický překlad Fayeho moskevského projevu From Dusk to Dawn vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing 27. července 2010.

7 Responses to “Guillaume Faye: Od soumraku k úsvitu”

  1. VKřižák napsal:

    To:E.X. Díky za odkaz, Metafyziku sexu mám, zbytek si pořídím. Zdrojem ze kterého čerpám, je článek zde v odkazu;
    https://zenyzenam.cz/blog/pandorina-skrinka/
    který tvrdí, že: V raném vyprávění příběhu bylo tím, co neslo dary, které Pandora dostala od bohů, samotné Pandořino tělo. V novějších verzích příběhu byly dary uloženy do samostatné nádoby, do skříňky nebo truhly.-
    Jestli reálně existuje nějaká rannější verze Pandořina mýtu nevím, zatím jsem narazil jen na snad obecně klasickou verzi(wikipedie), kterou cituji v úvodu článku. Jinak se jedná o moje soukromé podezření, že výstupní nám známá legenda o Pandoře je poněkud očesaná, neúplná a zavádějící. Popírá totiž ženský princip jako klíčový zdroj lidským bytím realizované transcendence a i touto cestou se západní kultura – civilizace dostala k sexuální přízemnosti a primitivitě, která byla terčem kritiky Julia Evoly v jeho Metafyzice sexu.

  2. E.X. napsal:

    To: VKrizak
    Z čeho čerpáte informace? Zajímají vas dlouhodobě ženská a mužská mysteria? Z český vyslych knih bych určitě doporučil Sedna aneb Laska k životu, Metafyzika sexu, Železný Jan.

  3. Pozorovatel C.2 napsal:

    Faye vs Izrael/Židé. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Kolik evropských „nacionalistů“ dnes ještě není v žoldu sionistů a nešíří jejich pro-izraelskou propagandu? Dva? Tři?

    Redakci díky za odkaz na kritiku.

  4. TK napsal:

    Andrew: Faye židovské otázce cca před deseti lety věnoval celou knihu, otiskli jsme její kritiku z perspektivy rasového nacionalisty.

  5. V.Křižák napsal:

    Čím to je, že bílý muž se aktuálně a opravdu očividně stal neplodným impotentem, který svou neplodností otevřel brány pro seberealizaci incestně degenerovaným primitivům? Asi tím, že ztratil kontakt s mýtem, který by ho motivoval k tomu, aby ze sebe vydal něco kontinuelně pokračujícího, tj. potomstvo.
    A kde má aktuální neplodné vyhoření bílého muže kořeny? Někde v dávné minulosti, řekl bych, protože se stal jaksi metafyzicky slepým imbecilem, který má celkem ohavnou zálibu říkat hop, aniž by skutečně skočil.
    Asi je to dost abstraktní, ale kdo má zájem o skutečnou konfrontaci s doménou Bohů, tak ať čte dál. Spojení se ženou, spojení s věčným životem, spojení s Božstvím.

    Aneb tajemství Pandořiny skříňky trochu jinak.
    Pandóra (latinsky Pandora, řecky Πανδώρα) byla v řecké mytologii manželkou Titána Epiméthea. Je známá především tím, že přinesla světu zlo a utrpení. Byla matkou Pyrrhy, která později s manželem Deukaliónem založila po potopě světa nový lidský rod. Když Prométheus dal lidem oheň, ukradený bohům, lidé se od něho naučili různá řemesla i umění a žili šťastně, až se to bohům přestávalo líbit. Nejvyšší bůh Zeus proto nařídil, aby Héfaistos, božský kovář, vytvořil z hlíny a vody dívku, jejíž kráse nikdo neodolá. Bohové jí dali jméno Pandóra, to znamená „Obdarovaná všemi dary“ a dali ji bohaté a velkorysé dary – bohyně Athéna ji naučila ženským pracím, Afrodíté jí vdechla milostnou touhu, Hermés ji obdaroval svůdností, lstí a lží, jiní bohové jí propůjčili krásu, líbeznost a svůdnost. Mezi dary byly však i takové, kterých se bohové pro jejich zhoubnost rádi zbavili. Všechny dary byly dobře uzavřeny v pevné skříňce. Bůh Hermés ji dovedl na zem a nabízel ji za ženu Prométheovi, ten však odmítl. I svého bratra Epiméthea varoval, aby nebral všechno, co bohové dávají. Ale Epimétheus neposlechl a vzal si ji za ženu. Netrvalo dlouho a Pandóra splnila příkaz bohů: otevřela skříňku (buď proto, že ji k tomu Epimétheus přiměl, nebo z vlastní zvědavosti); všechny ty bědy, svízele a nemoci se rozletěly do světa. Pandóra víko skříňky rychle zavřela, ale to už v ní na samém dně zůstala jedině naděje.

    Podle některých zdrojů byly neodolatelné a skvostné Pandořiny atributy alias dary Bohů vkomponovány přímo do její tělesné schránky. To samou její ženskou podstatou prosvítalo něco Božského. Něco co bylo tou neodolatelně fascinující provokací, která sváděla k tomu aby ji někdo otevřel a zmocnil se toho něčeho tak neodolatelně přitažlivého co je přímo v ní „skryto a uzamčeno“ a přeci jen tak snadno dostupné (sic jen na první pohled).
    Klasická obecně známá verze Pandořiny skříňky má jeden zcela zásadní problém, postrádá vnitřní logiku. Je to totiž mýtus přímo rezonující s lidskou životní realitou a jako takový až příliš zaujatě a taky podezřele přehlíží fakt, že ta fascinace Božskými dary potažmo Božstvím samotným, které prozařuje Pandorou z logiky věci nemůže oslovit a uchvátit ji samotnou, jako spíš někoho mimo ní. Někoho kdo v ní zahlédne všechen ten Božský potenciál, neodolá jeho svůdnosti a otevře ji, aby si to Božské co v ní spočívá vzal a přivlastnil.
    Pandořina skříňka nebyla nějaká krabička, ve které by byly naskládány nějaké interesantní tretky a cetky. Pandořinou skříňkou byla a je přímo sama lidská žena, to její bytost je tou svůdnou něco Božského (ba přímo Božství samotné) nabízející esencí, jejíž úchvatné fascinující moci kdosi nedokáže odolat a vstoupí do ní a otevře jí … a pak se náramně diví co se to děje za věci, a jaké starosti a strádání způsobuje osvojování si Božských kvalit a dispozic. Žena, potažmo její tělo nabízí podíl na Božství resp. na kvalitách Bohů – její svůdné vyzařování je prezentuje jako aktuálně snadno dostupnou komoditu. Nicméně ve skutečnosti se tato komodita nestane majetkem muže, který se jí pokusil získat pro sebe ale stane se Božstvím pro sebe samé – tj. novou lidskou bytostí.
    Aplikováno na lidskou životní zkušenost, je pachatelem a klíčem otevření Pandory muž, protože až skrze mužskou chtivost zmocnit se teď hned na místě (relativně až „necudně“) očividně dostupného Božství, Pandora vydává to co v ní je skryto/obsaženo. Vychází z ní nová lidská bytost, která však opravdu a bez nadsázky disponuje kvalitami Bohů – inteligencí, moudrostí, tvořivostí atd. ale její Božství je redukováno do tělesné – smrtelné formy. Na pohled snadno a přímo dostupné Božství se přímo vtěluje do kruté životní reality lidského bytí a muž zmámený Božstvím, které „prosvítá ženou“ k vlastní frustraci a zklamání, zjišťuje, že došlo „jen“ ke zrození nového člověka, a on sám v podstatě ostrouhal a navíc jako krutý bonus je volán k zodpovědnosti za život, kterému dal vzejít.
    Žena – Pandóra skutečně zpřístupňuje a „zbytostňuje“ něco od Bohů, avšak je za to placeno vlastním potem, bolestí a krví. A co na tom bolí nejvíc je to, že je to jen dočasně – podvázáno lidskou smrtelností – přístupné. Nicméně na druhou stranu ale v hlubším úhlu pohledu je duch člověka touto cestou ve stálém kontaktu s Božstvím a to je to podstatné.
    Početí – zrození člověka je aktem definování Božského vlastní lidskou mocí. Božská kvalita je uchopena nižšími bytostmi a je těmito bytostmi realizována v té formě v jaké jsou vlastními silami schopny to Božské unést, vyjádřit a ztělesnit. Lidská potažmo mužská sex zkušenost se ženou jako Pandořinou skříňkou referuje o fascinaci Božským zdrojem, který prosvítá ženstvím. Ženství tento zdroj transformuje z naivního uchvácení neodolatelnou ideou zde na místě pocitově uchopitelného Božství, do formy zde na místě uskutečnitelného, do lidské formy redukovaného Božství.
    Muž však (dějiny dokládají) tento triumf záhadně neuznává, a trvá na tom, že Božství potažmo Božské nemá s tím co vychází ze ženy nic společného. Neuroticky – nihilisticky jen stále poukazuje na to, že žena „dělá jen hmotu“ kdežto Božství je nehmotné a nadčasové. Prakticky to však vypovídá jen určité o kognitivní disonanci muže, který má poněkud vyšinuté hierarchické nároky (v hloubi duše cítí se být roven Bohům?!) a brutálně ho uráží jeho stále „jen lidský“ status, který realizuje a obnažuje jeho žena.

  6. Andrew napsal:

    Myslel jsem, že G. Faye je spíš zastáncem Izraele a najednou čtu jeho kritiku sionismu a předpověď pádu Izraele. Došlo u něho k obratu od doby napsání Evropského manifestu – proč bojujeme? Ať tak nebo tak je jeden z mála filozofů, kteří dovedou filozovat prakticky na rozdíl od jiných, kteří napíšou stovky stran nesrozumitelných úvah o existenci a jsoucnosti. Taková úvahy mají taky svoje místo, ale G. Faye dokazuje, že se dá filozofovat i způsobem, který je široce srozumitelný a obrací se k aktuálním konkrétním problémům a výzvám. A co se týká Izraele, myslím, že mají pevnější kořínek než mnozí myslí a určitě přežijí déle než civilizace ve většině Evropy. Tím netvrdím, že schvaluji celou politiku tamní vlády, ale nechci je podcenit.

  7. Ondřej napsal:

    Skvěle napsané, bohužel je to hlavně o mentální resp. duchovní revoluci lidí zde na Západě a absolutní otočení hodnot.

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív