Categorized | Historie, Kultura, Politika

Óda na Kapitána

Kapitán

Kapitán

Autor: Emil Cioran

Poznámka překladatele z francouzštiny Guillaume Durochera:

Emil Cioran byl rumunský filozof, který se předtím, než se stal proslulým estétem nihilismu v pařížských literárních kruzích, odvážil doufat ve fašismus. Titulek je redakční.

Před Corneliem Codreanem bylo Rumunsko osídlenou Saharou. Ti, kdo tam žili, neměli před sebou ani v sobě nic než čekání. Někdo musel přijít.

Neschopní čehokoliv, všichni jsme se táhli rumunskou pouští. Namáhavé se nám zdálo i jen opovržení.

O své zemi jsme dokázali přemýšlet jen negativně. V momentě našich nejbláznivějších nadějí jsme ji ospravedlňovali alespoň jako povedený žert. A Rumunsko opravdu nebylo o moc víc než podařený vtip.

Točili jsme se dokola v prázdnotě a bez minulosti i současnosti vychutnávali lahodnou nezřízenost a nepřítomnost osudovosti.

Ta nebohá země byla jako dlouhá přestávka mezi začátkem bez velikosti a nejasnou možností. Budoucnost v nás naříkala. V jediném kypěla. A on naše sladké mlčení existence prolomil a donutil nás být. V něm došlo k zosobnění národních ctností. Rumunsko možnosti si to namířilo k Rumunsku moci.

S Corneliem Codreanem jsem se setkal jen párkrát. Okamžitě mi došlo, že v zemi plné loutek hovořím s pravým mužem. Na jeho vzezření a chování bylo cosi znepokojivého: ze setkání s ním jsem nikdy neodešel, aniž bych nepocítil van nezhojitelného, provázející na rozcestí existenci poznačenou nevyhnutelností. A proč si nepřiznat, že se mne zmocnil podivný strach, jakési zanícení obtížené zlou předtuchou?

Emil Cioran (napravo) s Corneliem Codreanem

Emil Cioran (napravo) s Horia Simou

Svět knih mi přišel k ničemu; kategorie neplatné; prestiž inteligence ošuntělá a úskoky všemožných jemnůstek plané.

Kapitán nebyl stižen nejrozšířenější neřestí takzvaných rumunských intelektuálů: nebyl „inteligentní“. Měl hloubku.

Duchovní pohromy stíhající Rumunsko jsou dílem inteligence, myšlení bez obsahu. Nedůslednost ducha proměňuje problémy v prvky abstraktních her a upírá duchu jeho osudový rys. Inteligence tak utrpení degraduje na klábosení.

Muži jako Kapitán, vážní a vzácní, povstávají přímo z Osudu. Stvořili je někde daleko odsud, budí proto dojem, že se v jejich srdci, v jejich pohledu i myšlenkách zrcadlí celý svět.

Když jsem mu v roce 1934 řekl, jak zajímavé by bylo vypovědět jeho životní příběh, Kapitán opáčil: „Neprožil jsem ho v knihovnách. Čtení nemám rád. Jsem tady – a přemýšlím.“

Z těch myšlenek se zrodil náš raison d’être. Dýchá v nich příroda i nebesa.

A když se začaly uskutečňovat, byly otřeseny samy historické základy naší země.

Corneliu Codreanu nebyl problémem pro momentální Rumunsko, Rumunsko současné a moderní. To by bylo příliš málo a neshodovalo by se to ani s rozsahem jeho vize, ani našimi očekáváními. Představoval problém v tom nejzazším slova smyslu, v celistvosti vznikání národa. Nemínil napravit bezprostřední bídu našeho stavu, ale vnést do každodenního dechu Rumunska absolutno. Ne tedy revoluci dějinného okamžiku, ale dějin jako takových. Legie nejenže měla Rumunsko vytvořit, ale také vykoupit jeho minulost, obtíženou odvěkou nepřítomností a svým jedinečným, inspirace plným bláznovstvím zachránit nesmírné množství ztraceného času.

Martyrium legionářů je projevem reakce tváří tvář neblahé minulosti. Náš národ „dělal díru do světa“ snad jen setrvalostí svého neštěstí. Nikdy tomu nebylo jinak. Naše podstata je záporné nekonečno. Proto také není možné vymanit se z kolísání mezi sžíravou zahořklostí a optimistickým třeštěním.

Ve slabé chvíli jsem se mu svěřil: „Kapitáne, nevěřím, že by Rumunsko mělo v tomto světě svůj účel. Nic v jeho minulosti takovou naději neospravedlňuje.“

„Máte pravdu,“ řekl. „Přesto se najdou jisté náznaky.“

„Legionářské hnutí,“ dodal jsem.

Poté mi ukázal, jak si představuje vzkříšení dáckých ctností a mně došlo, že ona dlouhá staletí mezi Dáky a legionáři byla přerušením našeho národního bytí a nyní prožíváme druhé zrození Rumunska.

Kapitán Rumunsku vtiskl smysl. Před ním byl Rumun jen a jen Rumunem, tedy lidským polotovarem, mátožným a pokorným. Legionář je však Rumunem s vlastní podstatou, Rumunem nebezpečným, osudným sobě i druhým, nekonečně hrozivou lidskou smrští. Železná garda, les fanatiků… Legionář musí být mužem, jehož hrdost trpí nespavostí.

Byli jsme zvyklí na vlastence z druhé ruky, rosolovité a prázdné. Místo nich se však objevil muž, jenž na zemi a její problémy pohlížel s děsivou tvrdostí. S naprosto odlišnou duchovní intenzitou.

Ten, kdo zemi dal odlišné směřování i strukturu, v sobě sjednocoval živelnou vášeň s duchovním odstupem. Jeho řešení jsou platná v tomto okamžiku i v měřítku věčnosti. Historie – alespoň na tomto světě – nezná vizionáře s praktičtějším duchem, ohromnými schopnostmi a duší světce. Stejně tak nepoznala ani druhé takové hnutí, kde se otázka vykoupení nerozlučně pojí s otázkou rolnickou.

Budování a spasení, politika a mystika, jež učinil svým cílem [auxquelles il a mis fin], jsou zde nesnižitelné. Zajímal se stejně živě o uspořádání jídelny jako o otázky hříchu, obchodu nebo víry. Nikdo by na to neměl zapomínat:

Kapitán byl absolutním ztělesněním hospodáře.

Všichni byli přesvědčeni, že mu rozumějí. On je však přesahoval, značně totiž přerostl měřítka Rumunska. Svému hnutí předložil způsob života, jež přesahoval míru rumunské výdrže. Byl příliš veliký. Člověku se někdy nechce věřit, že vyrostl ze střetu své velikosti s naší malostí. Pravdou však je, že v tíživých časech se nezřídka objevily postavy, jaké by nedokázaly vybásnit ani autoři té nejoptimističtější utopie

Národu otroků představil čest, bezpáteřním dobytčatům hrdost. Svým vlivem působil nejen na své učedníky, ale v jistém slova smyslu také na své nepřátele – z těchto lotrů se totiž stala monstra. Donutil je, aby byli silní a v jejich zlu jim vtiskl charakter. Sotva by se stali parodiemi z pekelných hlubin, kdyby si Kapitánova velkolepost nežádala svůj negativní ekvivalent. Byli bychom ale k těmto řezníkům nespravedliví, kdybychom je označili za břídily. Všichni došli svého naplnění. Jeden krok navíc – a snad by na ně začal žárlit i sám Ďábel.

V blízkosti Kapitána nemohl zůstat chladný nikdo. Vzrušením se zachvěla celá země. Země lidí vyjukaných tím zásadním. Utrpení se stává měřítkem hodnoty a smrt posláním. V několika krátkých letech zažilo Rumunsko tragické rozbušení srdce, jehož zběsilost nám může být útěchou v zármutku nad zbabělostí tisíciletí našich nedějin. Z víry jednoho člověka se zrodil svět, který si v ničem nezadá ani se Shakespearovými antickými tragédiemi. A to se prosím událo na Balkáně!

Kdybych měl na absolutní úrovni volit mezi Kapitánem a Rumunskem, neváhal bych ani na okamžik. 

Po jeho smrti jsme všichni pocítili samotu ještě tíživěji, tu však rychle vytlačila a přebila osamocenost naší země. 

Žádné pero smočené ve smolném inkoustu nedokáže náležitě popsat naše neštěstí. Přesto ale musíme být zbabělci a hledat útěchu. Žádná smrt, s výjimkou Ježíše, nebyla mezi živými tak přítomná. Mohl by na ni snad někdo zapomenout? „Od nynějška bude stát v čele Rumunska mrtvý,“ řekl mi přítel na březích Seiny.

Tento mrtvý šířil nad naší lidskou mrvou vůni věčnosti a vrátil Rumunsku vyšší nebe.

Vyšlo v Emil Cioran, Apologie de la barbarie: Berlin-Bucarest 1932–1941 (Paris: L’Herne, 2015), “Le profil intérieur du Capitaine,” s. 261–267. Původně jako projev v rumunském rádiu z 27. listopadu 1940 a přetištěno v Glasul strămoșesc, 25. prosince 1940. Český překlad pořízen z anglické verze Ode to Captain, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 12. října 2016.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív