Sex, politika a eurohostel

Sex

…aneb nejlepší party hostely Evropy

Autor: Anton

Při své nedávné cestě do Evropy jsem pobýval v mnoha různých hostelech. Typický scénář: přijedu už později večer, vejdu do temné noclehárny, vklouznu do jedné z prázdných postelí a následující ráno se probudím a zjistím, že na postelích kolem mě spí vícero mladých žen. Kromě myšlenky „kde mám kalhoty?“ to není až tak vážný problém. Člověka ale napadne, proč dívky nemají svůj oddělený pokoj.

Důvodem je samozřejmě rovnostářství. Ženy jsou rovny mužům, takže musí také bydlet ve stejných prostorách. Ve většině hostelů bývá pouze jedna cimra označená „jen pro ženy“. Ostatní pokoje jsou smíšené. Pokud jste žena a nesnášíte, když vás muži sledují, jak spíte, musíte si včas zarezervovat místo tam. Pokud ale přijedete pozdě nebo cestujete spontánně, musíte se vyrovnat s tím, že budete spát na pokoji s ostatními muži. Neexistují zde žádné pokoje pouze pro muže, takže pokud jste chlap, bude na vašem pokoji téměř vždy nějaká žena.

Ženy se tomu přizpůsobují podle své osobní úrovně cudnosti. Nosí do postele tepláky a sportovní podprsenky a učí se různé triky, jak se převléct, aniž by odhalily příliš mnoho.

V sedmdesátých letech, kdy se společné bydlení mužů a žen dostalo do módy, to bylo odvážné, progresivní a sexy. A jsem si jistý, že pro mladé a pohledné to tak stále je. Ale pro většinu lidí na světě s omezeným rozpočtem cestovatele je to jenom opruz, zvlášť pro dívky. Raději ale neprotestují. Vědí, že vždy musí vypadat „silně a nezávisle“. Ztrátu soukromí vidí jako nutnou oběť.

Rovnostářství a genderově slepý život v hostelu také snižují vzájemnou přitažlivost mezi pohlavími. Všimli si toho už mnozí: ženy v práci, v armádě, v sousední kóji, ženy probouzející se vedle vás v noclehárně… to vše oslabuje mystiku i celkový půvab žen. Všechno časem zevšední. Intimní interakce s cestovatelkami – páchnoucími, rozcuchanými a se špinavým spodním prádlem přetékajícím z batohů – jsou také silným prozřením ohledně žen z masa a kostí.

I přes progresivní nocležnictví zůstává obecná sexuální kultura typického eurohostelu drsně předvídatelná. Sexy holky a nesnesitelní frajírci se navzájem spolehlivě najdou, flirtují, přes den se společně poflakují a v noci spolu spí. Méně pohledné ženy tvoří skupinky se svými neatraktivními kamarádkami a celý den tráví prohlídkami města v naději, že zde potkají nějaké atraktivní chlápky. Pokud to nedopadne, je tu vždy Tequila Night v hostelovém baru. Pečlivě pro tuto příležitost plánují a oblékají se do svých nejvíce sexy outfitů, jen aby pak od sebe celý večer odháněly cizince, personál hostelu, beta zoufalce a další muže mimo kategorii „alfa“.

Nevýrazné samotářky na tom nejsou o moc lépe. Rána tráví čtením průvodců ve společných prostorách hostelu. Tam je občas i osloví jejich mužský ekvivalent. Společně si naplánují rande, třebas návštěvu muzea. Na těchto schůzkách se nic nestane. Tito klasičtí „hodní kluci“ se bojí dívku políbit a dívky se bojí být líbány.

Muži nižší úrovně samozřejmě nemohou čekat vůbec nic, ani to rande v muzeu nebo někoho, s kým by mohli sedět u snídaně – taková je zkrátka studená realita sexuálního trhu. Neochotně na pár hodin opouštějí hostel a pak se vracejí na své palandy, kde hrají videohry, sledují porno, nebo plánují cestu do dalšího města, kde ovšem pořád budou osamělí a nemilovaní.

Hostel je ale také dobrým místem na rozhovory s lidmi z různých kultur a zemí. Zajímají vás Žluté vesty, britský policejní stát nebo co se stane v Německu, až převezmou moc nacionalisté? Zde máte šanci se zeptat. Bohužel jsou hostely veřejnými prostory a obvykle se nacházejí ve velkých městech. Budete se tedy převážně setkávat s mladými progresivci s vysokoškolským vzděláním. Osobně si nedokážu odpustit rozhovory s levicovými Němci, Brity a Francouzi o jejich situaci. Vždycky hraju ďáblova advokáta, a tak si své spolubydlící obvykle znepřátelím. Co je mi ale po tom? Je to hostel. Za dva dny tu budou úplně noví lidé.

Při jedné konverzaci s mladým mužem z Lipska (bývalé východní Německo) jsem si pomyslel, že jsem konečně objevil svého prvního pravicového Němce. Byl inteligentní, pocházel z malého města a zmínil také, že východní Německo bylo po sjednocení Západem vykořisťováno. Jeho slova mi dodala naději. Ale spletl jsem se: brzy začal hovořit o „populistech“ jako o padouších.

To mě vždy vyvede z míry. Říkám si: „Neví snad ten člověk, co ‚populismus‘ znamená?“ Ale tato slova znamenají pro různé lidi různé věci. Je to jako moje chápání „komunismu“. Komunismus pro mě znamená „cizince, kteří zevnitř ničí vaši zemi“. Po většinu lidí ale popisuje „společnost, kde všichni sdílejí zboží i služby“. A tak tomu je i v případě „populismu“. Pro mě označuje „politické hnutí založené na vyjádření vůle lidu“, zatímco pro mého německého přítele „běloši utlačující menšiny“.

Dalším oblíbeným námětem hovoru v hostelu je pro mě Evropská unie. Díky těmto diskusím si až nyní zpětně uvědomuji, jak brilantní byla původní propaganda EU. Na začátku lidem řekli, že EU dá celé Evropě stejnou měnu a že budou moci volně cestovat z jedné země do druhé. Tato původní mediální kampaň se v myslích lidí uchytila tak silně, že žádná diskuse o EU od těchto dvou bodů nikdy nevzdálí příliš daleko. Typická konverzace zní asi následovně:

Já: Takže se ti EU líbí?

Evropský student: Samozřejmě, můžu totiž kamkoli jet a pracovat tam. A nemusím si ani měnit peníze.

Já: Nebojíš se kontroly nikým nevolenou skupinou byrokratů?

Student: Ne, protože můžu jet do Španělska a pracovat tam v coffee shopu a dostanu zaplaceno v eurech.

Já: Ale co vznikající společná armáda EU? A vnucování masové migrace ostatním členům EU? A umlčování kritiky drakonickými zákony o projevech nenávisti?

Student: Díky EU se můžu na poslední chvilku podívat na koncert Sabatonu v Düsseldorfu. Prostě jen naskočím do letadla a letím. A platím v eurech.

A pak je tu ještě problém staré dobré evropské degenerace. Nedávno jsem pobýval v hostelu Alur v estonském Tallinu. Četl jsem blog jednoho „baliče“ (PUA, pick-up artist), kde psal, že „samozřejmě“ bydlel v hostelu Alur, z čehož mělo vyplynout, že jde o notoricky známé místo k balení žen, což jsem osobně považoval za přehnané. Brzy jsem ale poznal, že tomu tak není. Během několika minut od příjezdu jsem sledoval, jak vysoká, opilá německá lesbička svedla malé, plaché francouzské děvče.

Při večeři jsem seděl nedaleko od nich v jedné z potemnělých místností jeskyni připomínajícího středověkého bludiště hostelu Alur. Němka francouzské dívce neustále dolévala sklenici. Ta tvrdila, že nepije a že se o víno nezajímá. Němka na ni vrhala smyslné pohledy a opakovala: „Ale, to jen tak říkáš“, nebo „co s tebou teda uděláme?“.

Následujícího rána jsem se probudil na pokoji číslo čtyři, Němka ležela na spodní palandě naproti mě. Zdálo se, že sama, ale když jsem se podíval znovu, uviděl jsem, že drobná Francouzka je ukrytá v její posteli ve změti přikrývek. To vše se v malé místnosti plné většinou chlapů, která páchla potem, špinavým oblečením, vlhkými ručníky a zapařenými teniskami.

Tak to probíhalo na Hostel Alur. Noc předtím jsem si všiml, že si mě většina dívek a někteří kluci se zájmem omrkávali. Oční kontakt byl přímý a nezaměnitelný. Ráno se dívky promenovaly po společných koupelnách oblečené pouze v ručnících. A oční kontakt byl stále stejně silný.

Bylo to pro mě poněkud šokující. Moje zkušenost s  polonahými ženami usmívajícími se v společných koupelnách na cizí muže… je… vlastně žádnou nemám. Přivedlo mě to do rozpaků.

Nakonec mě z hostelu Alur vyhnal odér pokoje číslo čtyři i odpor ke gaunerským majitelům hostelu, kteří se do hostelového kolotoče příležitostného sexu bezpochyby také rádi zapojili. Už toho na mě bylo prostě moc, a tak jsem se rychle přestěhoval do nudného penzionu. Měl jsem tu svůj vlastní pokoj a už kolem mě nebyly žádné polonahé dívky. Moje ztráta. Ale potřeboval jsem číst.

A ještě poslední příběh: V mém prvním hostelu v jedné západoevropské metropoli jsem byl ráno na recepci, když se tam objevila zavalitá, neatraktivní Britka. Nadávala zaměstnanci hostelu. Viditelně naštvaná mu řekla: „Ale v mém pokoji byl muž“!

Zbytek konverzace už jsem neslyšel, ale zaměstnanec se ve snaze udržet vysoké uživatelské hodnocení svého zařízení začal vymlouvat a omlouvat, aniž by však přijmul nevyřčené obvinění, že tato žena utrpěla nenapravitelné trauma. Byl to hostel, ne Ritz-Carlton.

Zadíval jsem se na rozhořčenou ženu. Měla kila navíc, byla neatraktivní a zjevně feministka. Byla také Britka, což celou situaci dělalo ještě horší. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že její názor tady byl ten rozumný. Na rozdíl od zaměstnance a nás ostatních, kteří si zvykli na atmosféru hostelu coby genderově promíchané peep show, se tato žena aspoň hlasitě ozvala. A měla pravdu. Proč by měli být cizí muži a ženy nuceni sdílet jednu místnost?

Pohlaví by měla být oddělená. Měly by existovat místnosti pro muže a pro ženy. Míchání pohlaví je urážkou naší inteligence. Způsobuje to jenom chaos, rozpaky a frustraci. Je to útok na naši důstojnost coby civilizovaných lidí.

Jakmile však Britka zmizela, všichni jenom pokrčili rameny a vrátili se k normálnímu stavu věcí, tedy degradaci a degeneraci, jež jsme očividně přijali za náš osud.

Článek Sex & Politics at the Euro-Hostel vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing 25. září 2019.

Překlad E. X.

2 Responses to “Sex, politika a eurohostel”

  1. E.X. napsal:

    Nejsem chlubivý.:D V lednu pojedu za lidmi z Kulturblogu znovu. Tentokrate bude vystoupeni naplanovane dopredu a bude to kapku jiny format.

  2. L.Ch. napsal:

    Náhodou jsem objevil vystoupení E. X. na slovenském Kulturblogu:

    http://www.youtube.com/watch?v=dltw65c0T5M&t

    E. X.: Že jste se nepochlubil. :)

Trackbacks/Pingbacks


Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív