Délský potápěč

Autorka: Zeynep Tufekciová

Stroj klidně hučí, tiše skenuje snímky a produkuje výsledky testů stěru z děložního čípku – stejně spolehlivě, jako by to mohl udělat vysokoškolsky vzdělaný a dobře placený laboratorní technik.

Robot s nainstalovaným softwarem na detekci emocí vyslýchá lidi překračující americkou hranici. V polních testech si tajnosnubně pojmenovaný „kioskový avatar“ vede v rozpoznávání osob s neplatnými doklady mnohem lépe než lidé. Programy na zpracování emocí se staly natolik dokonalými, že marketingové agentury se začínají zajímat o reklamu „cílenou dle nálady“ a dubajská vláda je chce využít k monitoringu všech svých bezpečnostních kamerových systémů.

Ano, stroje jsou stále chytřejší a vytlačují nás z dalších a dalších pracovních pozic.

A nejde jen o špatně placenou práci.

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Konečně se mi povedlo dostat se do města s kinem a zhlédnout třetí a závěrečnou část Nolanovy epické batmanovské trilogie Temný rytíř povstal.

Temný rytíř povstal se sice nevyrovná Temnému rytíři – což bylo ostatně sotva možné – ale i tak jde o skvělou filmařskou práci. Je to lepší film než Batman začíná a rozvíjí a dovádí postavy i témata obou předchozích filmů k velice uspokojivým a dokonce dojemným rozuzlením.

Christian Bale, Gary Oldman, Michael Caine, Morgan Freeman a Cillian Murphy se vracejí v rolích svých postav z přechozích dílů. Michael Caine si s lehkostí přivlastňuje každý záběr, v kterém se objeví. Nově se objevuje úchvatná koketa Anne Hathawayová jako Kočičí žena (Cat Woman), mohutný charismatický Tom Hardy v roli Batmanovy Nemesis Bane, Marion Cotillardová jako Miranda Tateová (Talia) a Joseph Gordon-Levitt (nejmíň židovsky vypadající Žid od Williama Shatnera) jako (Robin) John Blake.

Continue Reading

Autor: Manuel Ochsenreiter

Mateuzs Piskorski

18. května prohledala polská policie prostory polského aktivisty Mateusze Piskorského a jeho týmu. Piskorski byl zatčen pro podezření ze „špionáže“ a umístěn do vazby. Následuje vyjádření německého novináře Manuela Ochsenreitera k celé situaci:

Především musíme říci, že Mateusz Piskorski není jen politik a politolog, ale také jeden z předních zastánců a organizátorů myšlenky odamerikanizování našeho evropského kontinentu. Toto spojení výjimečné inteligence a organizačních schopností z něj v očích polské vládní garnitury dle mého názoru učinilo velice nebezpečnou postavu. Naoko „národně konzervativní“ polská vláda je ve skutečnosti neokonzervativní a nenávidí muslimy i Rusy. Tato ryze neokonzervativní vláda dost možná tajně sní, že se stane 52. státem americké Unie, jelikož na své území zve americké vojáky. Vidina amerických raketových základen na polské půdě plní tyto nadšením. Zvou do země okupační vojska, kterým projevují naprostou poslušnost. Z tohoto důvodu tedy útok na činnost Mateusze Piskorského, jednoho z nemnoha intelektuálů, kteří nahlížejí na Evropu v širším kontextu, a který se vždy zasazoval o osvobození Polska i celé Evropy… Ve svém systému vždy uvažoval o Evropě jako celku, tudíž ho směle můžeme nazvat polským i evropským patriotem. V dnešní Evropě jsou patrioti zavíráni do vězení jako špioni. Považujeme-li ale za špiona nejen člověka, který předává informace cizí zemi, ale také toho, kdo pozve okupační vojska a spolupracuje s nimi, pak můžeme bez přehánění říci, že v Polsku, Německu, Itálii a dalších evropských zemích nám vládnou právě takovíto lidé. Continue Reading

Autor: Siryako Akda

Rodrigo Duterte: „Dnešní mladí muži jsou natolik zaměstnaní smskováním, Facebookem a dalšími sociálními médii, že se ani nenaučí zacházet s puškou, jako jsme se to uměli my.“

U nás ve „Fliplandu“ nedávno proběhly volby a novým prezidentem země se stal chlapík jménem Rodrigo „The Punisher“ (Trestatel) Duterte, politický outsider, jemuž ke slávě pomohlo z části všeobecné znechucení se zavedenou politickou garniturou (což na Filipínách znamená oligarchické struktury) a z části jeho přímočaré charisma „alfa samce.“

Duterte původně vůbec kandidovat nechtěl a kampaň začal teprve na naléhání svých četných stoupenců. Jeho obliba tak je výsledkem spíše tzv. push faktorů (do úřadu ho natlačili), než obvyklých pull (tj. snaha přilákat maximum politického kapitálu z co nejvíce možných směrů). Podobně jako Trump představuje Duterte relativně nový vývoj ve filipínské politice, protože vyvrátil četné teze vládnoucí politické třídy a poukázal na slabost politického establishmentu.

Když už mluvíme o Trumpovi, jistě stojí za zmínku, že kromě své vlastní slávy (či neblahé proslulosti) je Duterte známý také „Trump Východu“ – především díky nespočtu politicky nekorektních poznámek, které v průběhu své politické kariéry pronesl. Mimo jiné označil papeže za zkurvysyna, vtipkoval o znásilněné australské misionářce a posmíval se establishmentovým politikům. Dutertemu také po vzoru Zlatovlasého nechybí zástupy odpůrců, z nichž jsou mnozí pevně přesvědčeni, že se mu během jednoho volebního období podaří zemi zničit.

Continue Reading

Autor: Rabbit

Schizma na levici?

Před několika měsíci jsem si všimnul uživatele, který mě sledoval na Twitteru a vystupoval pod přezdívkou „A Clockwork Green“ (odkaz na Clockwork  Orange /Mechanický pomeranč/, pozn. překl.) V sekci „O sobě“ se popsal jako alternativně levicový, rasově uvědomělý běloch. Svůj účet později zrušil a já neměl sebemenší potuchy, co se s ním stalo. Chvíli před svým zmizením ale dal najevo znechucení a jistou deziluzi z rétoriky alternativní pravice. Napadlo mě, kolik takových lidí asi je? Kolika bílým progresivcům se pomalu zajídá politicky korektní narativ a potajmu brousí do zakázaných ideozločineckých webových zákoutí? Vsadím se, že mnohem víc, než si myslíte. Z těch, co skousnou hořkou pilulku a pustí se na cestu – kolik z nich asi uvidí standardní, postlibertariánský korporátní konzervatismus, radikálně tradicionalistické křesťanství, LARP ve stylu 15. století, pseudovědecké výpady proti očkování a přiblblé spiklenecké teorie a řekne si: „Nasrat. Jsou to magoři. Možná že ‚bojovníci za sociální spravedlnost‘ nakonec nejsou úplně nejhorší.“

A pak jsou tu ti, kteří se rozhodnou zůstat. Ale vážně, kdo vlastně tvoří alt-levici? Kdo jsme? Většinou jde dle mého soudu o bělochy, kteří se zpravidla kloní k typicky levicovým náhledům na ekonomiku, životní prostředí a některé sociální otázky, ale přesto si v určitém momentě uvědomili nepřátelství nové levice k jakémukoliv bělochovi, který by projevil byť sebemenší náznak neochoty stát se obětním beránkem za problémy všech ostatních. Žádný běloch s kapkou sebeúcty nechce být spojován s hnutím, které hází špínu na jeho hrdiny, kulturu, dějiny a popírá jeho počiny… hnutím, které usiluje o zničení jeho civilizace i identity. Vždyť velká část kulturního marxismu už dospěla do takové krajnosti, že to musí znepokojovat i většinu bělošských feministek a gayů.

Continue Reading

Profiteers of all countries, unite!

Autor: Samuel T. Francis

Manažeři se zprošťují závazků

U nové manažerské elity tomu ale bylo jinak: protože se spoléhala na technické dovednosti, díky nimž nabyla a udržovala si vliv uvnitř masových organizací, měla existenční zájem na zachování a rozšiřování jimi ovládaných organizací a zajištěním pokračování jejich fungování. Morální a sociální vazby starých elit pro jejich nástupce, kteří nemohou předat profesní dovednosti svým potomkům stejným způsobem, jak si majetek a pozice předávala stará elita, v podstatě nic neznamenaly. A tak se manažeři opírali o rodinu zpravidla výrazně méně než staré elity, a proto si rovněž rodiny a příslušných morálních norem cenili méně. Manažery upřednostňovaná kultura klade mnohem větší důraz na osobní úspěchy a „záslužnost“ (definovanou z velké části jako schopnost osvojit si a vykonávat manažerské a technické dovednosti) než na rodinný původ, na sexuální uspokojení než jeho odkládání a plození a výchovu dětí, na společenskou mobilitu a vzestup spíše než na ztotožnění se s rodinou, společenství, rasou a národem.

Manažerská třída k udržení své moci nepotřebuje rodinu ani další tradiční institucionální opory – místní společenství, náboženství, tradiční kulturní a morální pravidla, etnickou a rasovou identitu a dokonce ani samotný národní stát. Všechny uvedené instituce vlastně manažerské moci spíše stojí v cestě; představují bariéry, do kterých manažerský stát, korporace a další masové organizace neustále naráží – a čím rychleji budou odstraněny, tím více se navýší moc a dosah organizací i elit, které je řídí. Korporace závisející na masové výrobě a spotřebě vyžadují masový trh s jednotným vkusem, hodnotami a životní úrovní, které spotřebitele nasměrují ke kýžené koupi – a rozličné místní, regionální, třídní a etnické identity tuto potřebnou míru uniformity narušují.

Continue Reading

„Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“

Autor: Bradley J. Birzer

Jakkoliv jde o skvěle napsanou knížku, těží 1984 ze šťastného načasování svého vydání na přelom samého konce 2. světové války a zrodu války studené. Přestože v roce 1943 ještě trval falešně srdečný vztah Západu se Sovětským svazem, několik let po kapitulaci Německa a Japonska došlo k vystřízlivění. V roce 1956 Russell Kirk popsal velice trefně sílu románu následovně:

„Shodou okolností měl George Orwell nesrovnatelně větší vliv při odvracení Angličanů od kolektivních utopií po své smrti, než si za svého života vůbec dokázal představit. Dopad 1984 na veřejné mínění dosti účinně popírá argument, podle něhož myšlenky pouze odrážejí vlivné společenské a hmotné faktory doby.“ [1]

Kirk viděl román jako obrat v myšlení, který učinil argumenty plánovačů přinejlepším podezřelými – a přinejhorším děsivými. V osobnější rovině si pak Kirk uvědomoval, že kdyby 1984 nevydláždil cestu, jeho vlastní veledílo The Conservative Mind by nikdy nedosáhlo takového úspěchu. Ať už se jejich politické představy lišily jakkoliv, připravil Orwell půdu k přijetí Kirkových idejí – nebo alespoň zájmu o ně.

Continue Reading

Nuit Debout: Krátkodobá hesla, donekonečna opakované otázky a řečnické kroužky, nejasné cíle a prázdná slova, narcistická lhostejnost k realitě.

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Tématem následujícího rozhovoru s Alainem de Benoist je  Nuit debout, hnutí, které už od března organizuje obsazování veřejných prostorů a pouliční demonstrace napříč Francií na protest proti navrhovaným pracovněprávním reformám. Mnozí ho srovnávají s americkým Occupy Wall Street z roku 2011.

Nicolas Gauthier: Když odhlédneme od části mediálního spektra, která si Nuit debout i „participativní demokracii“ idealizuje, i lidí, kteří v nich vidí bandu hloupých zarostlých levičáků, můžeme vznik tohoto hnutí chápat alespoň jako obrodu zájmu mladých o politiku?

Alain de Benoist: Nejprve bych něco rád vyjasnil. Jistě víte, že nejsem jeden z maloburžoazních reakcionářů, kteří začnou vykřikovat „chienlit levičáci“ – a samozřejmě „osmašedesátníci“ – pokaždé, když studenti obsadí ulice. Protestují proti nechvalně proslulé reformě francouzského zákoníku práce El Khomri (nazvané podle jména ministryně Ministerstva práce, zaměstnanosti, odborného vzdělávání a sociálního dialogu Myriam El Khomri, pozn. DP), jehož první verze byla sestavena na základě diktátu MEDEF (Francouzský svaz zaměstnavatelů). Že se mládež obává budoucnosti, kde na ně čeká pouze nezaměstnanost nebo série nejistých, dočasných a nekvalifikovaných zaměstnání, mi přijde vcelku v pořádku. Kdyby se nebouřili v šestnácti, kde budou v šedesáti? Tak bych rád poznamenal, že podle průzkumu společnosti OpinionWay, zveřejněném měsíc po vzniku hnutí, jeho pohnutky chápe 70% voličů Marine Le Penové a 67% ho podporuje.

Continue Reading

V Americe se modernismus zbavil svých socialistických podtónů a stal se symbolem kapitalistického pohodlného života.

Autor: Andrew Romano

Většina fanoušků designu zná velikány modernismu. Jednu věc si ale neuvědomují: bez výjimky se jednalo o Židy. Nová výstava se zabývá tím, jak jediná skupina imigrantů pomohla vytvořit americké hnutí.

Některá slavná jména zřejmě znají asi všichni příznivci modernistického designu. George Nelson – spisovatel, architekt a popularizátor průmyslového designu, který byl do velké míry zodpovědný za přeměnu Herman Miller, Inc. na dnešní kolos moderního nábytkářství. R. M. Schindler a Richard Neutra, z Rakouska příchozí průkopníci, kteří vytvořili z Los Angeles centrum modernistické architektury.

Anni Albersová, legendární designérka modernistického textilu. Saul Bass, nejslavnější tvůrce animovaných titulků filmů v historii Hollywoodu (Anatomie vraždy, Muž se zlatou paží). Paul Rand a Alvin Lustig, titáni amerického grafického designu kolem poloviny 20. století. Architekt Marcel Breuer. Keramici Gertrude a Otto Natzlerovi. Tvůrce komiksů Saul Steinberg. Fotograf architektury Julius Shulman. Průmyslový designer Henry Dreyfuss – muž, mezi jeho díla patří budík Big Ben, termostat Honeywell, telefon Princess a vysavač Hoover.

Ne každý příznivec modernismu si ale uvědomuje, že všichni tito designéři byli Židé.

Continue Reading

Využití těchto nástrojů pyropolitiky je fakticky vyhlášením války zbytku světa.

Autor: Robert Steuckers

Klasické pojetí geopolitiky vykládá svět optikou střetu pozemských a mořských mocností. V současnosti však vidíme, jak se o slovo hlásí i zbylé dva živly – oheň a vzduch. Připraveni k boji s nepřáteli jako je ISIS tak budou jen ti, kdo si oživí lekce Carla Schmitta.

Co mají političtí teoretici na mysli, když mluví o „pyropolitice“? K pochopení termínu se musíme studovat především dvě široce pojaté oblasti; zaprvé sféru politické teologie, včetně úvah Donosa Cortése o liberalismu, socialismu a katolicismu (pojímaném jako Tradice taková) a samozřejmě se také pečlivě zabývat hlavními myšlenkami Carla Schmitta, v nichž ukazuje teologický původ veškerého politického myšlení. Zadruhé musíme vzít v potaz i Schmittovo pojetí světové politiky jako střetávání živlů země a vody. Skutečná politika, kterou označoval jako politično (das Politische), se nevyhnutelně pojí se zemí a kontinentem. Opravdovým a účinným typem politického člověka pro něj je římský geometr [1], který organizuje území pod svou správou jednoduše jeho proměřením.

Po německých porážkách z let 1918 a 1945 však země přišla o své přednostní postavení na jevišti světové politiky a nahradila ji voda: nová, podvratná a ničívá dialektika Land und Meer, země a moře, v níž nakonec vždy zvítězí moře. Schmitt ve svém posmrtně redigovaném deníku Glossarium důrazně trvá na tezi o ničivých účincích triumfující a všudypřítomné americké „hydropolitiky.“

Continue Reading

Vilfredo Pareto

Autor: Samuel T. Francis

Klasická teorie elit

S klasickou teorií elit v zásadě přišli společenští a političtí teoretici Vilfredo Pareto a Gaetano Mosca, kteří tvrdí, že všechny lidské společnosti – vyjma těch zcela primitivních – ovládají organizované menšiny („elity“ či „vládnoucí vrstvy“), a že většina v jakékoliv společnosti, i takzvaně demokratické, nikdy v rukou moc nedrží, a že tyto organizované menšiny se vyvíjejí ze sociopolitických skupin ovládajících tzv. „společenské síly.“  Tento termín je skutečně dosti vágní a může označovat v podstatě libovolnou ideu, techniku či instituci nadanou společenským významem – náboženství, ideologii, technologii, zbraňový systém, kontrolu nad přírodními zdroji atd. Jak vysvětluje editor Moscovy klasické knihy Vládnoucí třída Arthur Livingston:

„Společenskou silou“ je jakákoliv lidská činnost či předpoklad se sociálním významem – peníze, půda, válečné umění, náboženství, vzdělávání, manuální práce, věda – cokoliv. Koncept je odvozen z nutnosti definovat a zařadit vládnoucí vrstvy. Člověk  nebo skupina lidí vládne tehdy, když je schopna ovládat společenské síly nezbytné v daném momentě a v dané společnosti k nabytí a udržení moci. [1]

Continue Reading

Kniha Jana-Wernera Müllera A Dangerous Mind: Carl Schmitt in Post-War European Thought v čínském překladu.

Autor: Gary J. Schmitt

V nejnovějším vydání New Republic popisuje profesor humanitních věd z Columbia University Mark Lilla svou nedávnou cestu do Číny a rozhovory, v nichž zjistil, že německý politický teoretik Carl Schmitt (1888-1985) a v Německu narozený filozof Leo Strauss (1889-1973) „stojí v centru intelektuální debaty“ této země. Podle Lilly mu jeden čínský novinář řekl, že „nikdo vás nebude brát vážně, pokud nemáte co říct o těchto dvou velikánech a jejich myšlenkách.“

Lilla se snaží vcelku věrohodně ukázat, že s nacisty spolupracující Schmitt se těší mezi současnými čínskými intelektuály a akademiky takové oblibě pro svou provokativní (ale neuspokojivou) kritiku moderního liberálního státu – s jeho laissez-faire ekonomikou a na pojetí práv založené politice – která není marxistická. Tím Schmitt poskytuje teoretické ospravedlnění vládnoucímu režimu v Číně, kde od událostí na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 státní kontrola a vláda jedné strany do velké míry nahradila jakékoliv předstírané snahy o směřování politického kurzu k liberálně demokratickému státu západního střihu. A naopak – Schmittovo dílo také Číňanům dává přesný popis údajných nedostatků dnešní Ameriky a Evropy.

Continue Reading

Loď Tel Aviv, vlastněná loďařským magnátem Arnoldem Bernsteinem, jejímž kapitánem byl bývalý německý velitel ponorky.

Autor: Mark Weber

Zkraje roku 1935 vyplula z německého přístavu Bremerhaven do palestinské Haify osobní loď. Na zádi se skvělo její hebrejským písmem vyvedené jméno „Tel Aviv“ a na jejím stěžni vlál prapor se svastikou. A přestože plavidlo vlastnili sionisté, jeho kapitán byl členem nacistické strany. O mnoho let později vzpomínal jeden z pasažérů na tuto kombinaci symbolů jako na „metafyzickou absurditu.“ [1] Absurdita či ne, jedná se jen o jeden výjev z málo známé kapitoly dějin: rozsáhlé spolupráce sionismu s Hitlerovou Třetí říší.

Společné cíle

V dějinách se na „židovskou otázku,“ tj. náležitou pozici Židů v nežidovských společnostech, pokoušeli odpovědět různí lidé v mnoha zemích. V 30. letech 20. století se velmi sblížil pohled na řešení této komplikované otázky u židovských sionistů a německých nacionálních socialistů. Shodovali se na tom, že Židé a Němci náleží k svébytným a odlišným národnostem, i na tom, že Židé do Německa nepatří. O Židech žijících uvnitř hranic Říše tak nemluvili jako o „Němcích židovské víry,“ ale jako o příslušnících svébytného národního společenství. Sionismus (židovský nacionalismus) jako jednu ze svých zásad stanovoval povinnost sionistických Židů přesídlit do Palestiny, „židovské domoviny.“ Jen sotva se mohli považovat za upřímné sionisty a zároveň si nárokovat rovnoprávnost v Německu nebo kterékoliv jiné „cizí“ zemi.

Continue Reading

Ken Livingstone v podání časopisu The Economist

Autor: Francis Carr Begbie

Pokud se vám zdá, že Donald Trump to nemá proti otevřeně zaujatým mediím snadné, pak se podívejte na dění v Británii, kde labouristé už několik měsíců trpí za opovážlivost vymezit se proti židovské politické agendě.

V posledních dnech ale umělou pseudokrizi „labouristického antisemitismu“ konečně dostihl zákon nepředvídaných následků. Nikdo ovšem nemohl tušit, že se proti původcům obrátí natolik dokonale, ani že bude mít takový potenciál otevřít světu oči ohledně reality židovské moci v současné Británii.

Došlo k tomu v rozhovoru BBC s předákem levého křídla labouristů a někdejším starostou Londýna Kenem Livingstonem. Byl vyslýchán ohledně nepříliš bystré muslimské labouristické poslankyně, která přišla o svůj post kvůli dva roky starému přeposlání tweetu – přestože se veřejně čtyřikrát omluvila. Pod tlakem, aby vyjádřil politovaní, Livingstone nakonec nevydržel a vyslovil ona osudná slova:
Continue Reading

Jean Monnet – generál Charles de Gaulle jej pokládal za amerického agenta.

Autor: Ambrose Evans-Pritchard

Zastánci Brexitu měli být na drtivou americkou intervenci připraveni. Evropská unie je totiž od počátku americkým projektem.

Na konci 40. let minulého století byl motorem evropské integrace Washington, který ji za vlády prezidentů Trumana, Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona i tajně financoval.

I přes občasné neshody se USA dlouhodobě o EU (spolu s NATO) opírají coby záštitu amerických regionálních zájmů. Nikdy nešlo o aplikaci zásady „rozděl a panuj.“

Euroskeptici to z nějakého důvodu odmítají vidět a představují si, že na druhé straně Atlantiku působí na podporu britského odchodu mocné síly, které následně přivítají coby své osvoboditele.

Protibruselská hnutí ve Francii – a do menší míry i v Itálii, Německu a na skandinávské levici – vycházejí z opačné premisy, tedy že EU je v zásadě nástrojem anglosaské moci a „capitalisme sauvage“ („divoký kapitalismus, pozn. DP“).

Continue Reading

Autor: Trevor Lynch

Všechno hoří…

Ve své recenzi Nolanova Batman začíná (Batman Begins, 2005) jsem napsal, že film dosahuje dramatického konfliktu navýšením sázek až do krajnosti: zničení moderního světa (ztělesněného Gotham City) tradicionalistickou Ligou stínů vs. jeho zachování a „progresivní“ vylepšení, o něž usiluje Batman.

Také jsem dodal, že Batmanova proměna v Nietzscheho nadčlověka není dokonalá, jelikož dosud neodvrhl vládnoucí rovnostářsko-humanistickou etiku, která jeho nadlidské úsilí a počiny devalvuje a staví jej do služeb nižších lidí – obyvatel Gothamu.

Tento skrytý konflikt mezi aristokratickou a rovnostářskou etikou vychází jasně na povrch v Nolanově dechberoucím pokračování batmanovské trilogie Temný rytíř (2008), který se bez velkých pochyb stal nejlepším filmem o super-padouchovi vůbec. (Nejlepším filmem o superhrdinech pak jistě jsou Strážci/Watchmen, 2009/ Zacka Snydera.)

Varování: pokud jste film snad ještě neviděli, přestaňte číst. Continue Reading

Samuel T. Francis (1947 – 2005)

Autor: Samuel T. Francis

Na počátku 21. století už by mělo být zjevné, že vládnoucí vrstva ve Spojených státech i dalších západních zemích se ke zrychlujícímu rasovému a kulturnímu vykořenění (dispossession) historického amerického a evropského lidu staví buďto lhostejně – nebo jej dokonce vítá. Masová imigrace importuje doslova milióny barevných, neevropských vetřelců do USA, Kanady, Austrálie i Evropy – a přesto vlády nevyvíjejí žádné vážně míněné úsilí směřující k zastavení či omezení přílivu a kulturní elity buď odmítají vidět příčiny transformativní imigrace – nebo jim otevřeně tleskají. Skutečně – jak prohlásil ve své knize z roku 1995 Alien Nation Peter Brimelow, americká imigrační krize má politický původ v Zákonu o imigraci z roku 1965: nejde tedy o nějaký nevyhnutelný dějinný proces, tím méně pak o vyslyšení hlasu lidu, ale o následek rozhodnutí a činů politických předáků, kteří o ni buď stáli, nebo ji nebyli hned na počátku ochotni zastavit.

Totéž lze říci i o opatřeních jako pozitivní diskriminace – tu dlouhodobě prosazují významné univerzity, korporace i federální vláda. V případu Grutter v. Bollinger z roku 2003, v němž Nejvyšší soud USA uznal legalitu pozitivně diskriminačních opatření právnické fakulty University of Michigan, se 65 korporací nabídlo jako amicus curiae na podporu přijímacího řízení, které diskriminovalo bělošské uchazeče. [1] Velké korporace vyjádřily podporu i Zákonu o občanských právech z roku 1991, výrazně zostřujícího pozitivně diskriminační opatření federální vlády. Nejen korporace, ale také – a mnohem očividněji – nejvýznamnější političtí představitelé země a přední kulturní hlasy buď explicitně pozitivní diskriminaci podporují a vymezují se proti jejím případným odpůrcům; nebo ji ‚jen‘ odmítají odporovat či zpochybňovat.

Continue Reading

Trvalý růst však není udržitelný – vychází z premisy, že k dispozici máme nekonečnou zásobu země, zvířat, dřeva i vody.

Autor: Raul Singh

Environmentalismus nedosáhnul svých vytyčených cílů, protože se odcizil svým kořenům, které se nacházejí v konzervatismu. Konzervatismus chrání a pečuje o přirozené – ať už jde o kulturu, odkaz předků nebo okolní přírodu. Liberalismus se proti přirozenosti vzepřel a nahradil ji lidským konceptem – „ideologií“ – zakořeněným v pojetí jednotlivce jako jednotky „rovné“ nebo lépe řečeno nezávislé na jakýchkoliv omezeních.

Taková slova lidé vnímají bezmála jaké svatokrádež, protože environmentální hnutí samo sebe vidí na dosah vítězství. V aktu politické smělosti se zelení/ekologové spřáhli s levicí, aby tak mohli oslovit všechny užvaněné užitečné idioty, kteří považují marxistickou politiku – a jedině marxistickou politiku – za zázračný lék na všechny neduhy světa. U kořene tohoto přesvědčení leží nízká sebedůvěra a neúspěch v životě, takže marxistické ideje využívají jako kognitivní disonanci k vysvětlení svých pocitů a ospravedlnění své touhy mít to, co ostatní vytvořili.

Continue Reading

J. R. T. Tolkien

Autor: Dwight Longenecker

Z hrůz jatek na řece Sommě vyšel neduživý badatel, který přetavil tragédii zákopů v překvapivý literární triumf století. I přes pohrdání akademiků zůstává Tolkienovo mistrovské dílo oslavováno jako nejoblíbenější knížka 20. století a on sám jako spisovatel století.

Ve své významné studii Tolkien and the Great War  (Tolkien a Velká válka) John Garth hledá kořeny Tolkienova díla v jeho zážitcích z 1. světové války. V recenzi Garthovy knihy pro časopis Religion and Literature Terrence Neal Brown vystopoval zrod Tolkienových literárních, náboženských a morálních vizí k rozhovorům skupiny jeho kamarádů ze školy, kteří si říkali „Čajový klub, Barrowianská společnost“ (T.C.B.S – pojmenovaný podle jejich shromaždiště v Barrow Stores, pozn. DP). Literární klub na Škole krále Edwarda v Birminghamu – nikoliv nepodobný „Inkousťatům“ (Inklings) – kde se u čaje debatovalo o literatuře, náboženství a životě, tvořili spolu s Tolkienem Christopher Wiseman, G. B. Smith a Rob Gilson. Continue Reading

„Hlavním cílem udělování filmových cen César je zviditelnění nejlepších francouzských filmů.“ Skutečně?

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

„Rase-která-neexistuje se musí pomoci odstraněním těch, kteří nemají právo existovat. Jelikož žijeme v orwellovské společnosti, usuzuji z těchto vyhlášení, že dnešní propagace ‚rozmanitosti‘ ve skutečnosti usiluje o její zničení.“

Nicolas Gauthier: Přestože nás systémová média masírují ‚rozmanitostí,‘ stačí se podívat na situaci jen trochu z odstupu, aby si člověk uvědomil, že vládne uniformita. Považujete to za paradox?

Alain de Benoist: Termín „diverzita/rozmanitost“ (ve významu „původu“) se začal masivně šířit kolem roku 2007 jako z USA zavedený trend a začal pokrývat významovou oblast, kterou jsme dříve nazývali „viditelnými menšinami.“ Když tak například slyšíme, že 41. ceny César posvětily „rozmanitost,“ znamená to, že se ocenění dostalo menšinám (pokud se ovšem nedopustily nějakého nekonformního počinu – proto byl ostatně vynikající film Jacquese Audiarda Dheepan  zcela ignorován) na úkor většiny. V tomtéž duchu mohla nová ředitelka Francouzské televize Delphine Ernotte před několika měsíci prohlásit, že „dnes máme televizi plnou bělochů starších padesáti let – a to se musí změnit.“ Jinými slovy se „rase-která-neexistuje“ musí pomoci odstraněním těch, kteří nemají právo existovat. Jelikož žijeme v orwellovské společnosti, usuzuji z těchto vyhlášení, že dnešní propagace „rozmanitosti“ ve skutečnosti usiluje o její zničení. Continue Reading