Délský potápěč

Spisovatel a cestovatel Jean Raspail se ženou doma v Paříži…

Přítomnost v sobě obsahuje budoucnost. Oznamuje ji. „Kde jsme v ní my?“ táže se tento tradiční katolík a monarchista.

Délský potápěč: Co Vás přivedlo k rozhodnutí přeložit a vydat Tábor Svatých, o ryze komerční záměr asi nejde?

Zuzana Adamson-Krupičková: Kniha mne zaujala z mnoha důvodů současně. Když se setkáte s románem, který byl napsán v roce 1973 a po pětačtyřiceti letech v tom, co bylo popsáno, žijete, a někdy slovo od slova, máte mnoho otázek: je to fascinující. Jak mohl Jean Raspail vědět, co se bude dít? A do takových podrobností? Pak si začnete připadat jako v nějaké hře, je možné, že dříve byla slepice, než vejce? Někdo vzal knihu a potom podle jejího scénáře poslal do Evropy migranty. A máte záhady, které vás nenechají v klidu. Karel Gott řekl v jednom rozhovoru, že světová dění řídí okultní společnosti.

Mám ráda díla, která jsou komplexní, celistvá, v nichž lze vnímat mnoho vrstev, taková, kde spisovatel dovede jít rovnou do středu – jádra věci nebo problému (vhledy) a která mají zároveň přesah – univerzální dimenzi. Tam nepatří Kundera, nepatří tam mnoho současných autorů (zanechávají rozpolcenost – autor ji přenáší na čtenáře). Já mám ráda celistvost vize.

Continue Reading

Alternativa pro Německo: ačkoli legální politická strana, dle hlídacích psů systému „protidemokratická“ a tudíž nežádoucí

Učitelé a pedagogičtí pracovníci více než padesáti hamburských škol musí povinně písemně prohlásit, že nejsou členy strany Alternativa pro Německo (AfD). 1] Vyplývá to z interních dokumentů, které strana získala prostřednictvím svého portálu „Neutrale Schulen Hamburg“, prohlásil činovník AfD.

Závazná klauzule vyšla od personální společnosti „Lernzeit Schulpersonal-Service GmbH“, jež spolupracuje s 54 školami v přístavním severoněmeckém městě.

Zástupci škol na výzvu AfD zareagovali prohlášením, že smlouvy s agenturou těch pedagogických pracovníků, kteří zajišťují celodenní programy jako jsou sportovní kurzy, přezkoumají a v případě potřeby kontrakty vypoví.

Místní představitel AfD na hamburském magistrátu Alexander Wolf zákaz označil za skandál. „Vítáme proto kroky školského odboru, který se bude zabývat legalitou obsahu uzavřených kontraktů.“

Continue Reading

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

První část zde.

Kojève tvrdí, že dějiny končí vytvořením tzv. univerzálního homogenního státu. Jakmile pochopíme a uznáme, že všichni lidé jsou svobodní a rovní, zbývá už jen vytvořit takovou společnost, která tuto svobodu a rovnost respektuje a uznává. Tato forma společnosti musí být univerzální, nemůže být spojena s žádnou konkrétní kulturou, skončila totiž i kultura: dějiny jsou pouhým záznamem vývoje kultur a po konci dějin nemohou pokračovat ani kultury. Kultura se v jistém slova smyslu stává nepotřebnou, jelikož se nejedná o nejvhodnější prostředek k sebepoznání. Kojève uvnitř tohoto univerzálního státu rozeznává náznaky směřování k naprosté homogenizaci světa. Proto dává konci dějin jméno univerzální homogenní stát a považuje to za cosi báječného.

Vidíme to ostatně všude kolem nás: i v Bhútánu dnes zavádějí televizní vysílání. Zítra tam začnou nosit kšiltovky – samozřejmě kšiltem dozadu – poslouchat rap a nosit trička s názvy amerických značek. Nakonec se ukáže praktičtější učit se jenom jediný jazyk, angličtinu, podle jednoho z mých přátel „jazyk par excellence.” A všichni budeme mluvit anglicky, všichni si budeme kupovat stejné věci, sledovat tytéž televizní pořady. Bude z nás jeden velký, šťastný, mírumilovný svět, a lidstvo bude dokonalé spokojené, protože všichni budeme svobodní a navzájem rovní. Ne všichni ale budou filozofy, tato role zůstane vyhrazena jen těm velice chytrým. V tomto ohledu si totiž rovni nebudeme. Budeme si rovni politicky.

Tak nějak, velice zjednodušeně, se dá shrnout hegelovský příběh dějin. Sice je to dost nahrubo, ale naprosto správné a přesné, alespoň tedy podle Hegelova mínění (realitu ponechejme na chvíli stranou).

Continue Reading

Naréndra Módí

Autor: Eric Margolis

Jak prchavá je světská sláva! V dávném roce 1998 mě Jihoasijský svaz novinářů (South Asian Journalists Association) vyhlásil „Novinářem roku“ za článek, který jsem napsal o Indii.

Nedlouho nato mi však ocenění rozhořčeně odebrali poté, co jsem napsal, že Indie by v jejich dlouholetém sporu s Pákistánem o Kašmír měla usilovat o kompromis. Nedůtkliví Indové kritiku neradi, dokonce ani od starého přítele…

Tento týden premiér Naréndra Módí a koalice jeho pravicové strany Bháratíja džantá (BJP) drtivě zvítězili ve volbách, když si zajistili 302 z 542 parlamentních křesel. Ctihodná opoziční Strana Kongresu, jež dlouhá léta stála v čele země, utrpěla zdrcující porážku.

Neměli bychom nad tím jen tak mávnout rukou. Indie je plus minus největší demokracií na světě a v roce 2020 se má stát třetí největší ekonomikou na světě. Je to ale také vlivná jaderná velmoc s mezikontinentálními hlavicemi odpalovanými ze země i z moře, které mají kapacitu zasáhnout Severní Ameriku, Evropu i tradičního indického rivala, Čínu.

Dlouhá léta píši o nebezpečí neúmyslné nebo i záměrné nukleární války s Pákistánem o kašmírské jablko sváru. Má literární prvotina „Válka na střeše světa“ se věnuje jak možnosti budoucí války Indie s Čínou o himalájské velikány nebo Barmu, tak indicko-pákistánského konfliktu o Kašmír.

Continue Reading

Nizozemský ministr pro azylovou politiku Mark Habers: „Nechtěli jsme vyvolat nedorozumění.“

Ministr Mark Habers musel odstoupit po odhalení skandálu s falšováním míry vážné trestné činnosti migrantů ve vládních dokumentech, v nichž byly například znásilnění nebo vraždy „schovány“ do kategorie „ostatní“.

Ve statistice spáchaných zločinů, z nichž byli podezřelí žadatelé o azyl, byly zahrnuty různé lehčí zločiny jako drobné krádeže, mnohem závažnější skutkové podstaty jako vražda, zneužívání dětí nebo znásilnění, tam však uvedeny nebyly.

Holandský list De Telegraaf ve čtvrtek napsal, že do kategorie „ostatní“ bylo zařazeno 79 údajných sexuálních zločinů včetně 47 případů sexuálního napadení, pět obvinění ze zneužívání dětí, čtyři údajná znásilnění a řada dalších trestných činů.

Continue Reading

Salvini oslavuje obklopen, jak podotkl jeden komentátor, křesťanskou, trumpovksou a putinovskou symbolikou.

Autor: Guillaume Durocher 

Tak je to konečně tady! Po pěti letech byl zvolen nový Evropský parlament! Co že to je Evropský parlament? Na tom přece až tolik nesejde. Co se lidské stránky celé věci týká, jedná se o odkladiště vysloužilých politiků a zároveň arénu, kde se otrkávají mladé (stále vykořeněnější a kosmopolitnější) naděje. Politicky pak má jistý vliv na regulace velkého společného evropského trhu, třetí největší ekonomiky na světě. Většina pozorovatelů však volbám věnuje pozornost proto, že jsou jakýmsi okénkem do hlav Evropanů, a tím pádem i korouhví budoucího politického vývoje.

V roce 2014 jsem psal o průlomovém úspěchu a zvolení asi dvou stovek nacionalistických a/nebo euroskeptických europoslanců. Výsledky této vyhlížené „revoluce“ v průběhu poslední pětiletky však byly v podstatě nulové, pomineme-li posílení finančních i politických zdrojů těchto nacionalistů.

Jak to tedy dopadlo tentokrát? Účast dosáhla 50,9 % a vzepřela se tak trendu vytrvale klesajícího zájmu. Jedná se o nejvyšší volební účast v evropských volbách od roku 1994 (56,7 %). Zdá se tak, že ve věku Trumpa, Macrona a Salviniho je stále více lidí přesvědčeno o naléhavosti zapojení do voleb.

Continue Reading

Političtí disidenti 21. století nezaznamenávají žádnou výraznou změnu

Autor: Extravaganza Controverso

Původně jsem chtěl udělat dvacet rozhovorů s různými českými i slovenskými politickými disidenty. Osobně jsem kontaktoval ty, které znám a později i dále pátral a nechal si různé lidi doporučit od známých. Devatenáct rozhovorů jsem zdárně dokončil, ale projekt se poněkud zadrhnul a dle mého uvážení již nepokračoval správným směrem, proto jsem usoudil, že je na čase celý cyklus uzavřít. A tak poslední dvacátý příspěvek napíšu já sám.

Continue Reading

Dries Van Langenhove na setkání s Viktorem Orbánem

Autor: Guillaume Durocher

Vlámský nacionalista Dries Van Langenhove se v posledních několika letech dostal do hledáčku pozornosti celostátní belgické politické scény. Založil skupinu Schild & Vrienden (Štít a přátelé, S&V), která si rychle získala věhlas svými spektakulárními přímými akcemi a umným využíváním sociálních sítí. Van Langenhove v současnosti vede kandidátku strany Vlámský zájem (Vlaams Belang, VB) ve vlámské provincii Brabantsko a po volbách plánovaných na 26. května se takřka jistě stane poslancem belgického federálního parlamentu. Hvězdný vzestup pětadvacetiletého mladíka je skvělým příkladem spolupráce nového evropského identitárního hnutí s tradičnějšími nacionalistickými organizacemi.

Schild & Vrienden vznikl jako internetová diskusní skupina v srpnu 2017. Název upomíná na středověký vlámský bojový pokřik z válek s Francouzi. Skupina velice rychle organicky rostla, s tím jak stále víc mladých Vlámů zjišťovalo, že ve svém znepokojení z imigrace a kulturního úpadku nejsou osamocení. „Někteří lidé měli blízké přátele, o kterých ani nevěděli, že mají pravicové názory,“ říká Dries Van Langenhove. „Dnes je u nás snazší přiznat se k transgenderismu než ke konzervatismu. Na každého, kdo se vysloví proti potratům v pokročilém stupni těhotenství, se společnost dívá jako na blázna.“ V nadsázce proto dodává, že se z S&V stal tolik potřebný „bezpečný prostor“ pro nacionalisty a konzervativce, obklíčené fanaticky levicovou kulturou kampusů.

Continue Reading

Jean Raspail

Tábor Svatých. Kniha prudká, šílená, tonická, ve svém neštěstí téměř veselá, ale divoká a občas brutální; pro vymyté mozky, které se množí jako epidemie, zaručeně odpuzující.

„Když si znovu čtu Tábor Svatých, raduji se, že jsem ho napsal v síle zralosti a přesvědčení. Nic z něho nepopírám. Ani čárku,“ upozorňuje jeho autor, Jean Raspail, v předmluvě ke třetímu francouzskému vydání z roku 2011, již český nakladatel chvályhodně připojil k románu jako vysvětlující dovětek. Zdejší čtenář se tak z první ruky dozví kde, kdy a jak tento milovaný i zatracovaný text vznikal, o jeho přijetí a šíření ve Francii i v zahraničí během bezmála pěti desetiletí, a hlavně o vztahu jeho osnovy a syžetu k budoucnosti: „Vyprávění se drží struktury jednoty času, místa a děje. Je to alegorie. Odehrává se během čtyřiadvaceti hodin, zatímco ve skutečnosti jde o proces potupného vstřebávání v průběhu let. Katastrofickou plnost procesu budeme moci změřit až v letech 2045–2050, až bude dovršena celá demografická přeměna. Ve Francii a u našich sousedů v urbanizovaných zónách, kde žije třetina populace, bude 55 procent obyvatel mladších 55 let mimoevropského původu…“ varuje Raspail, přičemž s údivem konstatuje, že o této „velké výměně“ se ve francouzském tisku píše, jako by to byla zcela přirozená věc.

Continue Reading

Jean Raspail – Tábor Svatých (2019)

Nový překlad Dr. Zuzany Adamson – Krupičkové, autorizovaný spisovatelem i francouzským držitelem práv

Kniha vychází také s pozoruhodnou kontroverzní esejí Jeana Raspaila s názvem Big Other (Velký Jiný), která by měla být povinnou četbou státních úředníků, představitelů komunit a politických reprezentantů i v České republice a na Slovensku.

Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského spisovatele oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…

Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.

Continue Reading

Edred Thorsson – History of the Rune-Gild, 2019

Autor: Collin Cleary

Edred Thorsson
History of the Rune-Gild: The Reawakening of the Gild 1980-2018, North Augusta, S.C.: Arcana Europa, 2019.

Pozn. překladatele: Kniha má, snad trochu překvapivě, vztah i k České republice. Obsahuje totiž krom jiného také fotky české pohanky Šárky Sedlákové, která se setkala s Edredem Thorssonem/Stephenem Flowersem osobně, je členkou Runové gildy, a mimo jiné též stála za chaosmagickou edicí KIAton.

Edred Thorsson je jedním z mála lidí, u nichž jsem skutečně hrdý na to, že je znám. Mnohým se zdá být dosti zvláštní kombinací „protikladů“ (ovšem jen zběžnému pozorovateli, jak osvětlím na konci této eseje). V prvé řadě je goði a znalec run, který mluví staroseverštinou s texaským přízvukem. Získal doktorát v germánských jazycích a byl studentem nejdůležitějších učenců tohoto oboru – ale je také autorem knih, označovaných mnohými za „New Age“, publikovaných u nakladatelství Inner Traditions, Weiser nebo Llewellyn. Za své mentory považuje kapacity jako Edgara Polomého, Klause Düwela, ale také Michaela Aquina, kontroverzního zakladatele Setova chrámu. Edred je introvert, samotář a podle vlastních slov stěží průměrný organizátor, který ovšem hned několik organizací založil. Nikdy nechtěl následovníky, navzdory tomu si jich nemálo získal. A pak je tu Edredův proslulý zájem – a sotva to lze říct lépe – o BDSM (v čemž je velmi otevřený a upřímný). Mohl bych pokračovat. Ale všechno to nějak pasuje dohromady a dělá to z Edreda pozoruhodného člověka a nesmírně významnou postavu jak v hnutí Ásatrú, tak v „okultním undergroundu“.

Continue Reading

George Pitt-Rivers a jeho fotografie z norimberského sjezdu NSDAP v roce 1937

Cambridgeský doktorand našel v archivech George Henryho Lane-Foxe Pitt-Riverse dosud neznámé fotografie Adolfa Hitlera z norimberského stranického sjezdu v roce 1937

Kdysi uznávaný antropolog George Pitt-Rivers (1890-1966) byl za války internován Churchillovou vládou, jelikož byl otevřeným příznivcem fašismu a národního socialismu. Ve 30. letech patřil také k zastáncům eugeniky.

Student Churchill College Cambridgeské univerzity Bradley Hart dnes vynesl ze zapomnění archivů na světlo tisíce dopisů, fotografií a dokumentů včetně Pitt-Riversovy oficiální pozvánky na norimberský sjezd.

Continue Reading

Autor: Jean-Yves Camus

Mladý Dominique Venner (vlevo, ve výsadkářské uniformě) během protestu proti alžírské nezávislosti.

21. května 2013 Dominique Venner ukončil svůj život, když si v pařížském chrámu Notre Dame vložil do úst hlaveň zbraně. „Sebevražda odpůrce rovnosti manželství“, „sebevražda někdejšího příslušníka OAS“ 1]… takto byla jeho smrt předložena veřejnosti.

Ani po pěti letech, přestože památka tohoto aktivisty v řadách radikální pravice dosud žije, ale bohužel v mediálním hlavním proudu nedošlo k zásadnější korekci tohoto nesprávného výkladu.

Tento historik a spisovatel se zúčastnil všech bitev krajní pravice 50. a 60. let – vždyť svůj ideál popisoval jako „vojensko-mystický řád“. Později však s aktivní činností ve skupinách, jež podle něj sklouzávaly ke sterilnímu aktivismu a do štítu si hrdě vytyčovaly své porážky, skoncoval. Ještě než se etabloval v jednu z čelních postav Nové pravice, s níž sdílel víru v etnopluralismus, pohanství i elitářství, vytvořil si Venner svou vlastní ideologii.

Udržoval si nezávislost na politických stranách i klanech. Pohnutky jeho rozhodnutí vzít si život byly stejně jako u každé sebevraždy osobní, a tak je na místě zachovávat ve všech komentářích jistou míru zdrženlivosti. Přesto lze však jednoznačně říct, že jeho důvody zůstanou lidem, kteří nesmýšlejí obdobně jako on, v podstatě kompletně nesrozumitelné. Jeho slova o tom, jak se „postavit smrti“ z knihy rozhovorů Šok dějin (Le choc de l’histoire, Via Romana), vydané roku 2011, zapůsobí na toho, kdo se nepohybuje na intelektuální pravici, jako cosi z jiného světa.

Jeho čin odkazuje v prvé řadě k etice cti a života antických Římanů a Řekům, kteří si o své smrti chtěli rozhodnout sami. Zapadá to do jeho pojetí pohanství: pohan nevěří na „záhrobní svět“ – jeho život se odvíjí tady a teď a jeho osud nespočívá v rukou jiného pána, určuje si jej sám svými volbami. Jedná se o čin náležející politické sféře, jak ukazuje i následující prohlášení: „Považuji za nezbytné obětovat se ke zlomení letargie, která na nás tak dusivě spočívá.“

Continue Reading

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

Dokončení zde.

Poznámka autora: Následuje přepis řeči, kterou jsem v roce 2000 přednesl v Atlantě. Odstranil jsem příliš košaté větné konstrukce, stejně jako občasnou interakci s publikem.

Žijeme v době bohaté na předpovědi konce věků. Loni, na konci roku 1999, oslavovala drtivá většina silvestrovských hýřilů o rok předčasně konec milénia. Tak či onak se však s kulatým letopočtem zdá se pojí víra, že dojde k něčemu zásadnímu. V současném akademickém prostředí se také hodně mluví o „konci modernity“. Takzvaní postmodernističtí filozofové a literární kritici se těší značné oblibě a jistí náboženští myslitelé a autoři se pak samozřejmě obávají dokonce zániku času samotného.

Můj přítel, pravoslavný mnich v bulharském klášteře, mi těsně před Novým rokem poslal e-mail: dost Bulharů prý věří tomu, že kromě selhání všech počítačů je před námi také konec světa. Odpověděl jsem: „Tak pokud od tebe už neuslyším, rád jsem tě poznal.“

Rád bych dnes mluvil o jednom z nejvíce ohromujících tvrzení vůbec, tedy že dějiny skončily, které značně zpopularizoval Alexandre Kojève, podle mého soudu asi nejvlivnější filozof 20. století, a také jeden z nejvíce opomíjených. Zanechal totiž hluboký otisk nejen ve světě idejí, ale i v tom politickém: měl ohromný vliv na utváření poválečného hospodářského a politického uspořádaní, v němž dnes žijeme. Lidé mu někdy říkají „nový světový řád“, každopádně však v nemalé míře vděčí za svůj vznik Kojèvovu myšlení a činům.

Continue Reading

Lévy a Babiš. Kdo přijal v „neosobní kanceláři“ koho?

Radim Lhoták se zamýšlí nad příkladnou slepotou, s níž se česká oficiální média rozplývala nad chytráctvím levicového globalisty Bernarda-Henri Lévyho a přitakávala jeho pejorativním odsudkům Andreje Babiše.

Autor: Radim Lhoták

Nejpomatenější věta, jakou jsem v poslední době zaznamenal na českých zpravodajských portálech, vyšla z úst Bernarda-Henri Lévyho a zněla: „Česká republika, tak jak ji mám rád, jak ji vidím v představách, má dva duchovní otce – Václava Havla a Milana Kunderu.“

Jedno je jisté, Bernard-Henri Lévy získal veřejné ocenění „přední francouzský spisovatel a filosof“ jenom proto, že se stal dobře placenou hlásnou troubou globalistů usilujících o nový světový řád, jehož podstatou je odlidštění člověka, morální relativizace a ne-řád ve formě liberální svobody být kýmkoli a nikým zároveň. Tato svoboda není rozlišitelná od anarchie, s níž se na výsluní dostávají osobnosti typu Lévyho, které mají v povaze sebestřednost, narcisismus a svévoli, nebo také potřebu „zajímavého života“ a být za každou cenu vidět, protože jinak by měli pocit hluboké prázdnoty. To jsou přesně vlastnosti lidí, v jejichž jádru bychom marně hledali něco duchovního, neboť vpravdě duchovní člověk nemusí vyčnívat a nepotřebuje být obdivován.

Continue Reading

Autor: Extravaganza Controverso

Skupina Rammstein byla založena roku 1994 v Berlíně šesticí Němců z bývalého Východního Německa. Ti časem fakticky vytvořili nový hudební žánr Neue Deutsche Härte (nový německý hard rock). V podstatě šlo o kombinaci hard rocku s prvky techna. Ač kapela ve svých textech využívá angličtinu, ruštinu, francouzštinu i španělštinu, nejčastěji užívá němčiny, čímž se stala typickou. Někteří lidé dokonce považují hudbu Rammstein za takový rychlokurz němčiny. Za dobu svého působení prodala kapela přes 45 milionů alb.

Nejvíce ji v tvorbě ovlivnili slovinští Laibach a to jak v hudebním smyslu, tak i designu loga. Ve skutečnosti jsou si obě loga a někdy i kompozice kapel neuvěřitelně podobné. Stejně jako u Laibachu bývají i u Rammstein jejich texty často inteligentní a vtipné, zabývají se neobvyklými, ale i seriózními tématy a používají literárních odkazů, narážek, slovních hříček, dvojsmyslů. Přesahují tedy obvyklou popkulturní banalitu.

Continue Reading

Sága alternativní pravice aneb tudy cesta nevede…

Autor: Greg Johnson

Předchozí části: první, druhá, třetí.

Bělošský nacionalismus 1.0 & 2.0

V roce 2015, kdy se nová alternativní pravice postupně začínala sžívat s myšlenkou bělošského nacionalismu, měla většina s ní spojených lidí jen velice matné povědomí o předchozích generacích hnutí. (Blogger) Lawrence Murray se například svěřil s tím, že „osobně nikdy neslyšel o [Williamu] Pierceovi ani [Davidu] Dukeovi… dokud nenarazil na alternativní pravici.“ 1]. Jeho zkušenost je ovšem pro mladé alternativní pravičáky (mileniálové a generace Z) vcelku typická.

Lidé na alternativní pravici si s jistou dávkou domýšlivosti navykli označovat bělošský nacionalismus generace svých rodičů jako „White Nationalism 1.0“, alternativní pravici pak jako „White Nationalism 2.0“. Kromě jisté přezíravosti ke svým předchůdcům to svědčilo i o víře, že alternativní pravice představuje markantní zlepšení předchozího stavu, s čímž jsem souhlasil. K opomíjení postav jako Pierce nebo Duke novou generací hnutí však až příliš často docházelo na základě mylných představ, získaných především z mainstreamových médií. Přišlo mi dost hanebné přebírat nepřátelskou propagandu. Když jsem se tak s podobnými názory setkával na soukromých fórech, snažil jsem mladé lidi vybízet k hlubšímu poznání i poučení z dějin hnutí „1.0“. To sice z velké části neuspělo, učení se z chyb však tvoří nedílnou součástí úspěchu. Někteří lidé si však ze svého studia odnesli lekce hodně kontraproduktivní.

Continue Reading

Autor: Theodore Dalrymple

Na internetu narazíte na spoustu podivných a zajímavých věcí. Tak se mi například dnes při brouzdání po webu listu Guardian  podařilo natrefit na krátké video, v němž slovinský filozof Slavoj Žižek hovoří o podstatě skutečné svobody. Vím, že Žižek je velice slavný „a jak známo, někteří lidé jsou dneska slavní, aniž by se přesně vědělo proč“, takže jsem se to rozhodl zkusit a video si pustit. Koneckonců necelých pět minut není zas taková oběť za poznání povahy skutečné svobody, na rozdíl od té zdánlivé a falešné, v níž jsme zřejmě celé ty roky žili.

Žižek mě na první pohled okouzlil svou vřelostí. Kdyby snad neexistoval, nejspíš bychom si ho museli vymyslet. Je to takřka dokonalý archetyp intelektuála: ztělesnění satirické představy intelektuála. Dokonalý je i jeho středoevropský přízvuk, protože v něm není možné pronést nic, co by nebylo prostoupeno hlubokou myšlenkou. Smyslu a fungování celého vesmíru rozumí natolik skvěle, že už mu nezbývá energie na udržování svého zevnějšku. Jeho černé triko (volně splývající přes jeho prostorný trup, jehož objem naznačuje, že navzdory svému odporu vůči konzumní společnosti není žádný asketa) křičí do světa nesmírně hlubokomyslné poselství: RADĚJI NE (I WOULD PREFER NOT TO). Skoro si to nezadá s graffiti, jež jsem minul na cestě ze svého francouzského domu do Nimes. Sestávalo z jediného slova, Non. Nic pronikavějšího (nebo výstižnějšího) už prostě nevymyslíte.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Staré dobré časy… před třemi lety.

Část první, druhá, a závěrečná čtvrtá.

 Centralizace, čistky a kolaps

Richardu Spencerovi bylo přirozeně líto, že opustil značku, jíž se zaštítila tak energická politická síla a která se stala mezinárodní mediální senzací. Proto se pokusil ji znovu dostat do svého vlastnictví. Byl tu ale problém: nové hnutí z let 2014 a 2015 mělo se Spencerem společného jen pramálo, s výjimkou jména. Spencer to potvrdil v rozhovoru s politologem Georgem Hawleyem z 12. října 2016, v němž akademik shromažďoval podklady pro svou knihu Understanding the Alt-Right. Spencer prohlásil: „Alternativní se nestala tím, čím dnes je, díky mně, ale naopak proto, že jsem ji nechal jít svou vlastní cestou.“ 1] Což je pravda.

Při zpětném pohledu z roku 2018 je ovšem také pravdou, že Alt-Right je dnes v takové bryndě – do značné míry, ale rozhodně ne úplně – právě díky tomu, že se ji Spencer snažil získat zpátky.

9. září 2016 uspořádala NPI tiskovou konferenci „Co je to alternativní pravice?“ ve Washingtonu, D.C. Jako řečníci zde vystoupili Richard Spencer, Jared Taylor a Peter Brimelow. Na konferenci odhalil Spencer své logo „Alt-Right“, které se ale nikdy neuchytilo. 2] Spencer se zjevně snažil pasovat do čela nové Alt-Right, předefinovat ji podle svého a vtisknout jí svou pečeť.

Po Heilgate Richard Spencer a persko-americký akademik Jason Reza Jorjani (také řečník na konfereci NPI 2016) společně iniciovali jednání, z nichž vznikla Altright Corporation. Jejími hlavními akcionáři byli Richard Spencer, Jason Jorjani, Daniel Friberg z Arktos Media a Red Ice TV. 3]

Continue Reading

Dojdou světu oproti všem předpokladům vbrzku lidi?

Autorka: Megan Molteniová

Všichni ten příběh dobře znáte: navzdory vyspělé technologii i různým regulacím a opatřením, zaváděných s cílem omezit zátěž, kterou pro naši nebohou planetu bobtnající lidstvo představuje, se lidé zjevně nedokáží přestat množit. V polovině století jich bude Zemi obývat už 9 miliard – a všichni budou pálit fosilní paliva, produkovat plasty a hltat kalorie. V roce 2100 to má být dokonce miliard 11, takže se posuneme do světa dystopického snímku Soylent Green. Podobné temné předpovědi nejsou žádným blouzněním sci-fi, ale oficiálními čísly z dílny jedné z nejuznávanějších globálních autorit, Organizace spojených národů.

Co když se ale experti mýlí – a to ne o nějaké ty „drobné“, ale úplně zásadně, o celé řády?

Continue Reading