Téměř jednomyslnost o slovu „demokracie“, ačkoli není vždy podložena důkazy, dává pojmu demokracie morální, až téměř náboženský obsah, který od samého počátku brání další diskusi. Mnozí autoři uznávali tento problém. V roce 1939 prohlásil T.S. Eliot: „Když slovo dosáhne univerzálního posvátného charakteru…, tak jako dnes slovo demokracie, začínám pochybovat, jestli přes všechny pokusy dát mu smysl, vůbec něco znamená.“ [4] Bertrand de Jouvenel byl ještě konkrétnější: „Diskuse o demokracii, argumenty v její prospěch nebo proti ní poukazují často na určitý stupeň intelektuální povrchnosti, protože není tak úplně jasné, o čem ta diskuse vůbec je.“ [5] Giovanni Sartori k tomu dodává v roce 1962: „Určitým paradoxním způsobem může být demokracie definována jako vzletné slovo pro něco, co neexistuje.“ [6] Také Julien Freund poznamenává, poněkud ironicky: „Tvrdit o sobě, že jsem demokrat znamená málo, protože kdokoli může být demokratem protikladným způsobem – jak po způsobu Američanů nebo Angličanů, tak i jako východoevropští komunisté, Konžané nebo Kubánci. Je naprosto přirozené, že za takovýchot okolností odmítám být demokrat, protože můj soused může být přívržencem diktatury, zatímco se bude dovolávat slova demokracie.“ [7]
Tak můžeme vidět, že univerzální propagace termínu demokracie moc nepřispívá k objasnění jejího smyslu. Nepochybně potřebujeme jít o krok dále.
První myšlenka kterou je potřeba odmítnout – myšlenka, které si stále někteří cení – je že demokracie je určitým produktem moderní doby a že demokracie znamená „vývojový stupeň“ v dějinách politických režimů. [8] Toto tvrzení však není podloženo žádnými fakty. Demokracie není ani „moderní“, ani více „vyspělejší“ než jiné formy vlád. Vlády s demokratickými tendencemi se objevovaly v průběhu historie. Všímáme si, že lineární pohled užívaný v těchto typech analýz může být mimořádně zavádějící. Myšlenka pokroku, když ji aplikujeme na politický režim, nedává žádný smysl. Když někdo souhlasí s tímto typem lineárního uvažování, tak je pak jednoduché dát větší váhu tvrzení o „samozřejmosti“ demokracie, která podle liberálů, vznikla „spontánně“ v oblasti politiky, tak jako trh „spontánně“ reaguje na logiku poptávky a nabídky. Jean Baechler poznamenává: „Pokud přijmeme hypotézu, že lidé jako zvířecí druh (sic) spontánně touží po demokratickém režimu, který jim slibuje bezpečí, prosperitu a svobodu, tak poté musíme dospět k závěru, že v okamžiku, kdy se tyto požadavky naplní, tak se automaticky objeví demokratická zkušenost i bez toho, aby byl zapotřebí nějaký rámec idejí.“ [9]
Co přesně jsou tyto „požadavky“, které vytváří demokracii asi tak, jako oheň způsobuje teplo? To vyžaduje bližší prozkoumání.
[1] George Orwell: Selected Essays (Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1957), str. 149.
[2] François Guizot: De la démocratie en France (Paris: Masson, 1849), str. 9.
[3] Georges Burdeau si všímá toho, že soudě podle vnějších znaků, v rámci jejich federálních organizací, jsou zákony Sovětského svazu podobné těm ve Spojených státech a v rámci jejich vládních soustav je Sovětský svaz podobný Anglii. La démocratie (Paris : Seuil, 1966), str. 141.
[4] T.S. Eliot, The Idea of a Christian Society (London: Faber & Faber, 1939).
[5] Bertrand de Jouvenel, Du pouvoir (Geneva : Cheval ailé‚ 1945), str. 411.
[6] Giovanni Sartori, Democratic Theory (Westport, CT: Greenwood, 1962), str. 3.
[7] „Les démocrates ombrageux,“ Contrepoint (December 1976), str. 111.
[8] Jiní autoři zastávají presně opačné stanovisko. Pro [Friedricha Daniela Ernsta] Schleiermachera je demokracie „primitivní“ politická forma ve srovnání s monarchií, která je ve shodě s požadavky moderního státu.
[9] „Le pouvoir des idées en démocratie,“ Pouvoir (May 1983), str. 145.