Umění číst

Nejprve si prohlédněte obsah, jmenný rejstřík, prolistujte poznámky. Čtěte aktivně, podtrhávejte a dělejte si poznámky do textu (marginálie) nebo na „předsádku“. Opakujte si, co jste si přečetli a zapisujte si (cca tři až pět stran poznámek na sto stran textu), co vás zaujalo (to podstatné, přitažlivé nebo naopak sporné). Ideálem je pak společné čtení. Výklad čteného a rozprava ve skupině.

* * *

Sejde-li se takový „čtenářský kroužek“ (Lesezirkel/Denkzirkel), podělte se s námi o svou zkušenost!

* * *

Veřejný svět, fyziologický svět. Čte se nahlas, četba se obrací k funkcím uší a hrdla, perioda byla tělesným celkem: tím, co se dalo říci jedním dechem. Čtení – pracoval na něm celý organismus: pravice drží svinutý svitek, levice si přitahuje sloupce textu, jeden po druhém, pomalu, jemně, aby se listina nerozpadla a vlákna se netřepila, ramena a paže jsou neustále napnuté…

Gottfried Benn – Dórský svět, str. 9

* * *

Středověké čtení bylo nejen artikulovaným projevem, ale i četbou zvláštního druhu. Základem veškeré univerzitní výuky bylo skutečné lectio, hlasité přečtení kratičkého úryvku textu, po němž následovalo všestranné objasnění písemného záznamu /littera/, doslovného textu /sensus/ a vlastního smyslu /sententia/. Již svatý Augustin sice rozlišoval „legere in silentio“ od „lectio clara“, avšak i toto meditativní čtení bylo spojeno s hlasitou memorací, třebaže v tichém ústraní. Také v renesanční Itálii se běžně četlo nahlas. K proměně polomagického, pospolitě družného světa orální komunikace v individuální, globálně vizuální vnímání textu přispěla ještě před vynálezem knihtisku technika mechanické reprodukce kresby. Přesto však trvalo celá desetiletí, ne-li staletí, než se člověk „typografického věku“ naučil přelétávat zrakem řádky a globálně klouzat po novinových sloupcích.

F. Šmahel – „Od středověku k novověku: modi legendi et vivendi“, In: Umění 1984, str. 318 -319

* * *

Žijeme v čase vědy a nadbytku. Péče o knihy obecně a úcta, jaké se těšily v dobách, kdy každý další výtisk musel někdo vlastnoručně opsat, už očividně neodpovídají „potřebám společnosti“ nebo udržování vzdělanosti. Má-li Zahrada mús přetrvat jako zahrada, nezbytně potřebuje plečku.

Ezra Pound, ABC četby, Brno 2004, str. 15

* * *

Tam, kde chybí řád a smysl nebo (upřímná) snaha pochopit, není vhodné zasívat moudrost, podobně jako dobré semeno nesejeme do slané půdy.

Manu II-112

* * *

Záplava plytkých knih, které se skutečně vyčerpají během jediného čtení, vede moderního člověka k názoru, že každá kniha je stejná a že s ní může být hotov během jediného čtení. Jenže tak to není. A moderní člověk si to postupně opět uvědomí. Skutečnou radost z knihy získáme, jestliže ji čteme pořád znovu a znovu a pokaždé nám připadá jiná, pokaždé v ní nacházíme další význam, další rovinu významů. Jako obvykle je to otázka hodnot: jsme zavaleni množstvím knih a už si sotva uvědomujeme, že kniha může hodnotu – stejnou hodnotu, jakou má šperk nebo krásný obraz, do něhož se pohled může nořit pořád a pořád hlouběji a získávat tak pokaždé pronikavější zážitek. Je mnohem a mnohem lepší číst v jistém časovém rozmezí jednu knihu šestkrát než číst šest zcela různých knih. Neboť když člověka určitá kniha vyzve, aby si ji přečetl šestkrát bude to pokaždé hlubší zážitek a obohatí to celou duši – jak její emocionální, tak i mentální část. Pokud však přečtete šest knih jen jednou, není to nic jiného než pouhé hromadění povrchního zájmu, tíživé hromadění moderní doby, množství postrádající skutečnou hodnotu.

D. H. Lawrence, Apokalypsa

* * *

Antický člověk četl, pokud četl – stávalo se to zřídka – , sám sobě, nahlas; lidem bylo divné, četl-li někdo potichu, ptali se sami sebe, proč. Nahlas: to znamená se všemi vzmachy, ohyby a zvraty tónu a proměnami tempa, z nichž měl antický veřejný svět potěšení (…) Souvětí je, ve smyslu starověku, především fyziologický celek, uzavřený jediným nadechnutím (…) – my vlastně vůbec nemáme právo na velké souvětí, my moderní, krátkodeší v každém smyslu!

Friedrich Nietzsche, Mimo dobro a zlo, Praha 2003, str. 143.