Popis

TITUL JE ROZEBRÁN – NELZE OBJEDNAT!

Totalitarismus
Alain de Benoist

Alain de Benoist (pseudonymy mj. Fabrice Laroche, James Barney, Robert de Herte), narozen 1943 v Saint-Symphorien (ve francouzském departmentu Indre et Loire), studoval právo, filozofii, sociologii a dějiny náboženství na pařížské Sorbonně. Žije v Paříži, je šéfredaktorem časopisů Nouvelle École a Krisis. Je známý jako zakladatel a vůdčí teoretik GRECE, „školy“ či „laboratoře“ idejí.

Analýze a reflexi idejí se Alain de Benoist metodicky věnuje již přes padesát let. Jako spisovatel, novinář, esejista a filozof napsal více než padesát knih a uveřejnil přes tři tisíce článků, jež jsou zatím přeloženy do přibližně patnácti jazyků. Středem jeho pozornosti je politická filozofie a dějiny politických idejí, je však též autorem prací týkajících se archeologie, lidových tradic, dějin náboženství, antropologie aj.

Odmítá ideologické přístupy, intoleranci, extremismus a také nostalgický vztah „staré pravice“ k monarchické „restauraci“. Kritizuje-li modernu, není to ve jménu idealizované minulosti (neboť současný stav světa nutně vyplývá z jeho minulosti, jaká byla, nikoli jaká /by/ měla být!). Dnes se podle vlastních slov zabývá zejména problematikou postmoderny. Soustřeďuje se především na: 1. všestrannou kritiku jak individualistického univerzalismu, tak i egoistického nacionalismu (či etnocentrismu) jako kategorií vycházejících z novověké metafyziky subjektivity; 2. systematickou dekonstrukci obchodního rozumu, principu zájmu a vlivu velkého kapitálu, jehož rozložení v dnešním světě představuje hlavní výzvu; 3. boj za lokální autonomie s obranou kolektivních odlišností a identit na jedné straně, a 4. ve prospěch integrálního federalismu vycházejícího ze zásad demokratické participace na straně druhé („Evropa sta vlajek a možná ještě víc!“). Prošel-li od poloviny šedesátých let názorovým vývojem od „obrany Západu“ po „komunitarismus“, zůstává konstantou tohoto vývoje důraz na odlišnost: „Pravicovým – považuji to označení za čistě konvenční – nazývám takový postoj, který různorodost světa a z ní vznikající nerovnost považuje za správnou věc, a postupnou homogenizaci světa, hlásanou a realizovanou tisíciletou ideologií egalitarismu, za nežádoucí postoj.“

Stručná biografie autora (s. 167-168)

Komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917-1989

Komunismus zničil mnohem více lidských životů než nacionální socialismus. Přesto nadále převládá mínění, že nacionální socialismus byl něčím mnohem horším. Jak je to možné? Jak je možno se zřetelem ke dvěma stejnoměrně ničivým systémům považovat za méně odporný ten, který napáchal větší škodu? Jak je možno nadále odmítat představu, že je lze srovnávat? Aby bylo možno zastávat takovéto stanovisko, musí se člověk přirozeně odvrátit od současné bilance obou systémů, protože srovnání není v souladu s tím, co chce dokázat.

Nejčastěji uváděný argument se odvolává na rozdíly v záměrech tvořících základ. Nacionální socialismus je prý nenávistné učení, komunismus jedno z učení o osvobození. Komunismus je prý nesen láskou k lidstvu („dokonalým spojením“, říká Robert Hue, bývalý vůdce Komunistické strany Francie z let 1994—2002), nacionální socialismus prý negováním pojmu lidstvo. Jean-Jacques Becker ujištuje, že „podstatou komunismu je zcela v protikladu k nacionálnímu socialismu humanismus“. Co se týče Rogera Martelliho, ten píše, že „komunismus přísluší k racionalistickému a humanistickému pojetí rovnosti mezi lidmi“. Podle Rolanda Leroye „je podstatou nacionálního socialismu nenávist k lidem […] Podstatou komunismu je láska k lidem“. Guy Konopnicki je toho názoru, že „člověk se stal nacistou z nenávisti vůči lidskému rodu. Komunistou se člověk stal z důvodů zcela opačných“.

Ukázka z knihy (kap. 3, s. 25-26)