Autor: Karel Kaiser
Kauza biskupa Williamsona, který byl nejprve papežem Benediktem XVI. rehabilitován, avšak za několik málo dní musel čelit opětovnému tlaku, když Svatý muž podlehl tlaku okolí a vyzval dotyčnému k omluvě za jeho „revisionistické“ výroky a uznání holocaustu v plném rozsahu, plní více než týden stránky prestižních deníků a magazínů, které se předhánějí v tom, kdo kacíře zostudí více a provede nad tím symbolický verbální interdikt. Bez ohledu na pomýlenost popírání holocaustu a navzdory, že autor tohoto textu nepatří do lůna Církve svaté a k jejímu historickému odkazu je skeptický až kritický, nezbývá než napsat, že tato aféra dokazuje na jak tristní úrovni se svoboda slova v Evropě nachází.
Ať už holocaust popírá kdokoli, je potřeba konstatovat jedno. Za pomýlenost by člověk neměl být trestán. A navíc, co to popírání holocaustu je? Odmítání historické existence genocidy Židů jako faktu? Zpochybňování jejích dílčích aspektů? Zpochybňování počtů obětí? A kde bereme jistotu, že debata nad počty obětí je nutně zabarvená temnou snahu pošpinit památku obětí? Pokud dobře vím, i sám osvětimský památník uváděl v padesátých letech jiná čísla obětí, než jaká jsou dnes považována za obecný úzus (6 milionů)? Diskutují-li historici nad počty obětí, nechť jím není bráněno v jejich práci. Pokud někdo bádá nad počty obětí s cílem revidovat výsledky druhé světové války, nechť se s ním slušní nebaví. Do vězení ale nepatří.
Proč vůbec (skutečné) revisionisty a zpochybňovače holocaustu trestat? Kriminalizace tvrzení, která směřují k podkopání obecně přijímané pravdy, má opačný účinek, než chránit památku zavražděných. Popírači si na ní budují legitimitu. K ničemu jinému totiž kriminalizace popírání holocaustu v době, kdy věda dovede operovat člověka bez chirurgického otevření a řeší se možnost využití měsíce pro kolonizaci člověkem, vést nemůže. Na jedné straně slyšíme ódy na technologický rozvoj a doposud nevídané množství svobody, které se jedinci v těchto časech dostává, na straně druhé existují tabu, o kterých se smí hovořit jen určitým definovaným způsobem.
Tragické je, že tato kriminalizace popírání holocaustu činí z židovské genocidy absolutní unikát, v jehož světle ostatní genocidy blednou. Pokud ale máme „genocidu nad genocidy“ úplně se tím vytrácí smysl definování genocidy jako velmi vážného zločinu proti lidskosti. Proč je biskup Williamson, významná osoba, byť ne s celosvětovým dopadem, vláčena stokami za svá pochybovačná slova o genocidě Židů, zatímco s představiteli tureckého státu, kteří popírají neméně odpornou a závažnou genocidu arménského národa se jedná jako se seriózními partnery?
Nehodlám se zde zabývat teologickými spory o podstatě tzv. leffebvristického hnutí, k němuž Williamson patří. Faktem je, že současná postkoncilní Církev (a toto píši z pozice ne-křesťana) by se nad svými přístupy měla zamyslet. Skutečnost, že není universální institucí podřízenou výhradně mínění Boha, ale minimálně v určitých oblastech nátlakovým skupinám, na ní vrhá světlo nedůvěryhodné instituce. V očích lidí, kteří od ní ještě něco očekávají, přirozeně. Proč nás ovšem materialistická masmédia média, kterým jsou jinak vždy jakékoli církevní problémy ukradené a troufám si tvrdit, že duchovními záležitostmi obecně přímo pohrdají, připomínají málem katolický věstník zrovna teď, to je záhadou.
Nezbývá než doufat, že protiarabský rasista Avigdor Liebermann bude v případě svého volebního úspěchu v nynějších volbách v Izraeli odsouzen stejně příkře, jako protižidovský revisionista Williamson…
mě dnešní média připomínají štvanice proti Vatikánu a farářům v 50. letech. Myslím, že vše je vyvoláno uměle, s cílem ještě více zdiskreditovat církev. V čím je to zájmu snad není třeba psát…