Nedávno jsem se vrátil z blahodárného čundru z Tater. Během tří dnů jsme s partou pěti přátel zdolali Tatry. Trasa vedla ze severní polské strany až k jihu. Jednalo se o „old school“ vandr (žádné tenisky, lehký batoh a svačina v kapse). Jeden z kamarádů navrhl, že bychom mohli takovou akci opakovat každý rok, načež jsme z toho byli všichni nadšeni. Přejděme však k jádru pudla. K tomuto návrhu totiž jeden z kamarádů dodal, že tenhle náš plán může mít vážné trhliny. Doslova „kdo ví co bude za 5, 10 let. Podívej jak se doba mění, třeba zde za pár let nikdo nebude moci chodit“
V této větě vidím jistý kus pravdy, ale také, zvláštní těžce definovanou, obavu. V době kdy se, jak tvrdí Václav Bělohradský, rychle a překotně propojuje technika, zábava a kapitál v jeden celek, je budoucnost člověka méně jistá než kdykoliv před tím.
Povrchnost nejnižšího společného jmenovatele a tlak konzumu na jedince v duchu „vše můžeš mít hned a beze snahy“ přetváří klima společnosti. Myslím si, že se nyní většina lidí profiluje přítomnosti a snahou využívat všech možností dnešní doby, bez toho aniž by se nějakým hlubším způsobem profilovali do budoucnosti. Kde se ztratil odkaz Heideggerovské transcedence člověka a jeho nutkání se sebeutvářet? Uvědomujeme si vlastní konečnost? A opravdu je v našem zájmu smysl svého života naplnit duchovně vyšší hodnotou, nebo nám stačí pouze konzum a povrchnost? V návaznosti na první odstavec tak musím konstatovat, že i v turistickém ruchu v Tatrách, lze vidět tyto měnící se tendence.
V dobách ještě nedávno minulých se jen málokdo opovažoval na krkolomné výlety bez předem stanoveného plánu, vybavení, zajištění a dalších nezbytných věcí. Dnes je možné, v případě jižní strany, použít lanovku, nebo jít na túru v „podpadcích a minisukni“. Cožpak chceme zlomit i monument velehor a pokořit jej naší leností? Proto si opovážím doplnit citovanou větu od kamaráda „Kdo ví co bude za 5, 10 let. Podívej jak se doba mění, třeba zde za pár let nikdo nebude mít vůli chodit, protože to bude příliž komplikované a bolestivé“.
Myslím, že vôbec nejde o psychopatické reakcie alebo „překotný vývoj dneška“. Ide iba o „opravdovost člověka“ postavit sa k dnešnej realite. Klasický čunder
bez sudu piva, šlapanie s 30 kg na chrbte človeka obohacuje a dodáva mu seba- dôvery. Psychopat a hysterik tam nemá čo hľadať milý RZ. Takíto prosto takéto veci nerobia. Za bývalého režimu bola konjunktura čundrákov. Mnohí to iba hrali aby boli „in“. Dnes je to už iba otázka srdca a citu a súzvuku s prirodou. Turisti, terkkeri, lanovkári sú iba tak povediac virtuálni pozorovatelia prírody. Nebude ďaleko doba, keby si pripnú senzory, obujú sa do pohoriek a virtuálne vylezú na K2. Čunder je pochopenie a súzvuk s prírodou za cenu „vlka“ na zadku, zapáleného rozkroku, spotenia a odéru dymu na pokožke. Kto to nechápe, dobre mu tak. Som rád, že je nás tak málo. Nepochybujem, že aj v promile mladých sa takíto najdú. Zdravé jadro musí byť.
Tím, že určitý problém, nad kterým jsem se pozastavil, proseji vlastním sítem mého pohledu a propojím (zdánlivě) nesouvisející pohledy na tuto záležitost, na tom je něco špatného? Ale souhlasím, že je to lehká a krátká úvaha, příště se budu snažit jít více do hloubky.
Myslím, že zde zaměňujete překotný vývoj dneška a vlastní psychopatické reakce na něj:))))