Sociologické minimum II. „Kam patříme?“

V první části byl kritériem klasifikace životní styl obyvatel „vyspělých kapitalistických států“ demo-liberálního systému, nyní je jím strategie, kterou se lidé v systému uplatňují.

1. Snaha dostat se do jeho soukolí, stát se jednou z jeho převodních pák, nositelem jeho hodnot.
2. Snaha po souznění se systémem, přijímání jeho hodnot. Pasivní konformita.
3. Vnějškové přizpůsobení, oddělení práce a společnosti od nejvlastnějšího já. Vnitřní opozice. Domov, rodina, záliby.
4. Vnitřní život v relativně samostatném světě, v odtrženosti od aktuálních dějů, bytostné přilnutí k nějaké teorii, jež není spjata s daným systémem, ale s reálnými či nereálnými představami o jeho překonání. Nenápadný vzdor.
5. „Skok přes propast“: oživení náboženství, mystiky, uměleckého iracionalismu, sekty, apod.
6. Otevřený boj proti systému.


Třetí kategorie je přechodná a na základě dějinné zkušenosti lze konstatovat, že již při minimálním ohrožení ze strany systému přechází naprostá většina těchto lidí v kategorii druhou. „Nezúčastněnost (…) Tváří v tvář ohrožení tento postoj kvapně mizí.“, píše Jünger (Chůze lesem, s. 10). Ve čtvrté kategorii se stále sváří touha po „normálním životě“ s věrností nadosobním principům i bez přímého nátlaku, jen tlakem okolí, v němž disident žije. Lidé z kategorie páté se před okolím uzavírají, když maximálně omezují vazby na systém; naprostá, trvalá izolace se však svým účinkem na něj rovná pasivní konformitě (2.). Boj proti systému má více rovin, od tzv. „vnitřní akce“ (práce na sobě) nebo „vstupování do veřejného prostoru“ v nejrůznějších formách („Straßenkunst“) přes např. kybernetické útoky až k nepřímému („féma“) či přímému ozbrojenému vystoupení, a proto se mu budeme někdy věnovat v samostatném článku.

Sociologické minimum