Revolta, proti „rozumu“ a „skutečnosti“: Poznámky k Rozmetání systému, část 3

This entry is part 3 of 3 in the series Karel Veliký - Poznámky k Rozmetání systému

Ani Marx, ani buržoazní – demoliberální – systém. Národní revoluce!

…zvíře žije zcela v konkrétnu a ve skutečnosti. S každou skutečností je spojeno nějaké místo v prostoru a místo v čase, nějaké zde a nyní a nahodilá takovost, daná vždy z určitého „aspektu“ smyslovým vnímáním. Být člověkem znamená: vzepřít se tomuto druhu skutečnosti rozhodným „Ne“. Max Scheler, Místo člověka v kosmu, str. 78.

Militantní národně-revoluční proud, o němž je tu řeč, je – především jeho odpůrci – stále ještě označován za „nacimaoismus“, přestože v užším smyslu je to výraz odrážející jen jeden z projevů tohoto proudu v letech 1968 až 1974. 1] Za první reflexi čínského dění – jež se od rozchodu s linií SSSR těšilo na Západě rostoucí pozornosti 2] – v prostředí italské „radikální pravice“ je pokládán článek „Introduzione alla Cina“ (Úvod k Číně) v listu veteránů Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiano, RSI) Corrispondenza Repubblicana z 10. 9. 1966. Právě na něj zareagoval Julius Evola článkem „L’infatuazione maoista“ (Maoistické blouznění), který však vyšel až v červenci 1968 v časopise Il Borghese. 3] A teprve počátkem roku 1969 vznikla Organizace Boj lidu (Organizzazione Lotta di Popolo, OLP) 4], v níž se sešli ti národní revolucionáři, kteří se v době studentských a dělnických bouří odmítli postavit na stranu buržoazního – demoliberálního – systému jako většina „neofašistů“ z Italského sociálního hnutí, „nacifašistů“ z Rautiho Nového řádu aj. V Corrispondenza Repubblicana odpověděli Evolovi už v říjnu ´68 článkem „L´infatuazione atlantista“ (Atlantistické blouznění). 5] Důvod zájmu o čínský vývoj ze strany národních revolucionářů byl totiž především geopolitický: šlo o teorii „tří světů“, kterou na VI. mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN vyložil Teng Siao-pchin a jejíž podstatu tvoří teze o konfrontaci mezi třetím (tj. rozvojovými zeměmi s Čínou v čele) a druhým světem (= průmyslově rozvinutými kapitalistickými a socialistickými zeměmi) na jedné straně a „prvním světem“ dvou supervelmocí (tj. USA a SSSR) na straně druhé. Její překlad do praxe by znamenal konec „světa Jalty“, který vznikl v roce ’45. 6]


Teprve následně byly hledány a určovány příbuznosti ve světonázoru a ideologii: voluntarismus a idealismus, nacionalismus, kult vůdce, důraz na armádu a rolnictvo, militarizace společnosti, jasné podřízení ekonomiky politice, dvourychlostní hospodářství, 7] autarkie, asketický vztah k životu aj. Evolova kritika maoismu je založena pravděpodobně pouze na čtení „rudé knížky citátů“ plné marxistické rétoriky o prioritní „úloze mas“ („řídit se linií mas“) apod. Skutečnost však byla jiná. „Volk“ měl samozřejmě svoji důležitou úlohu, ale hlavně jako tvárný materiál v rukou „Führera“ a jeho „politických vojáků“ – Rudých gard. Italská „nacimaoistickáteorie 8] je pak založena na spojení duchovní a vojenské hierarchie („naci“) s hmotným komunismem („maoismus“), který má být zárukou toho, aby tuto hierarchii nenarušovaly a nedeformovaly oligarchické a plutokratické síly. 9] V roce 1973, tedy již v době maoistického „odlivu“, 10] vydal Claudio Mutti v Parmě anonymně brožuru Maoismo e Tradizione, 11] v níž se z evoliánského hlediska pokouší shrnout prvky Tradice přítomné v maoismu: od solárních aspektů v jeho propagandě po taoistické kořeny Maovy doktríny. 12]

Bez života není smrti; bez smrti není života. Bez horního není dolní; bez dolního není horní. Bez neštěstí není štěstí; bez štěstí není neštěstí. Bez snadného není obtížné; bez obtížného není snadné. Bez statkáře není pachtýře; bez pachtýře není statkáře. Bez buržoazie není proletariátu; bez proletariátu není buržoazie. Bez imperialistického národního útisku není kolonií a polokolonií; bez kolonií a polokolonií není imperialistického národnostního útisku. Tak je tomu se všemi protiklady.

Mao Ce-tung, „O rozporu“, in: Vybrané spisy, sv. II, Praha

Poznámky DP:

1] Na poslední známky zájmu o maoismus lze u antisystémových národních revolucionářů v Evropě natrefit ještě počátkem 80. let („Die Mao Tsetung – Ideen, die „Vierbande“ und die Nationalrevolutionäre“, in: Wir Selbst – Zeitschrift für Nationale Identität 1/1981), v Itálii se však pojem vžil natolik, že Freda a jeho „žáci“ jako Claudio Mutti nebo Carlo Terracciano se této nálepky vymyšlené tiskem už nezbavili. Přitom je těžké zjistit – je to problém vejce a kuřete – co bylo dřív, zda palcové titulky strašící už tak zmatenou veřejnost „nacimaoisty“ nebo mládež skandující do kamery: „Hitler a Mao sjednoceni v boji“?

2] Neboť v rámci studené války byly na Západě podporovány, „obdivovány“, všechny odstředivé tendence v „socialistickém táboře“: od „národních komunistů“ v Číně, Jugoslávii a v Rumunsku po nejrůznější „revizionistické“ aktivity v Maďarsku, Polsku nebo u nás.

3] Ten spolu se stejnojmenným nakladatelstvím platil za základnu „změšťáčtělé pravice“, nanejvýš „fašistů dvouřadových obleků“, ačkoli jeho název – Borghese = Měšťan – asocioval i Junia Valeria Borghese, „černého knížete“, snad největšího z válečných hrdinů RSI, který také napsal předmluvu k Evolovým Lidem a troskám (1953). Italského „měšťana“ rovněž nelze šmahem ztotožňovat s buržoou liberalismu, kapitalismu a parlamentarismu 19. století, kořeny je spjat spíše se středověkým stavem, jeho „komunami“ a „notábly“. I to je ovšem „tradice“, jíž si „ghibellin“ Evola nijak necenil – naopak.

4] Shoda této zkratky se zkratkou Organizace pro osvobození Palestiny (Organizzazione per la Liberazione della Palestina) samozřejmě není náhodná… Že je Palestina symbolem odporu proti kolonialismu USraele, na tom se shodnou nacionalisté, marxisté i islamisté.

5] Za autora anonymního příspěvku, který je dnes nejpřístupnější v příloze časopisu Orion č. 6 /1998 s názvem „Origini(Počátky), je pokládán Maurizio Giraldi. Tamtéž je i rekapitulace celé diskuse „I Barone e i nazimaoisti“ z pera Claudia Muttiho. Evolův článek o maoismu byl zařazen jako příloha pátého vydání Lidí a trosek (J. Evola, Gli uomini e le rovine, Edizioni Mediterranee 2002).

6] Připomeňme si, že Hnutí nezúčastněných zemí, „antiimperialistická fronta“ v čele s Titem a Násirem, později Castrovou Kubou, tedy s „hrdiny národních revolucí“, vzniklo v roce 1961. Odklon Číny od Kominterny, resp. sovětské linie, byl pro znalce čitelný již v roce 1958.

7] Tedy hospodářství rozdělené na elitní strategický sektor vysoké technické úrovně (atomový výzkum apod.) v několika centrech a prosté, ale co možná nejsoběstačnější („kovo“)rolnické komuny.

8] Zde je pro úplnost třeba zmínit, že také existuje antifašistická konspirační teorie, která tvrdí, že „nacimaoismus“ byl „vynalezen“ jen k „infiltrování levice“: posloužila k tomu, aby jakékoli „rudé násilí“ bylo možno svést „černou stopu“ [pista nera].

9] Žádný Dmitri Jaroš nebo Grigorij Tuka by se pak nemusel rozčilovat, že jim „ukradli revoluci“: „Ve vysokých státních funkcích se vyměnily pouze tváře. Ale systém, ten strašný oligarchicko-banditský systém zůstal úplně stejný jako za Janukovyče…půjdu do parlamentu jen proto, abych ho rozehnal, zničil stávající politický systém“, tvrdí bývalý šéf dobrovolnického hnutí české reportérce v článku LN z 25. 10. 2014.

10] Poté, co se Čína v první polovině 70. let začala sbližovat s USA proti SSSR (Nixonovo setkání s Maem v Pekingu roku 1972) a po Maově smrti (1976) se vydala – podobně jako třeba Frankovo Španělsko – jasně „kapitalistickou cestou“, se pozornost italských a evropských národních revolucionářů obrátila více ke Kaddáfího („Alláhův templář“) Libyi, k odporu Irské republikánské armády (IRA) a nakonec především k Chomejního revoluci v Íránu, v němž chtěl Carlo Terracciano vidět „Platónův stát XX. století“ („I giardini di Allah“, in: Risguardo, 1984, str. 61). Stojí za poznámku, že i za porážkou „tvrdého a ryzího“ Lin Piaova křídla stojí prý Mossad: „létající Žid“ Henry Kissinger při své návštěvě v Číně, která předcházela té Nixonově, totiž Maovi sdělil, že proti němu „vojáci a radikálové Lin Piaa“ kují spiknutí. Lin Piao, původně samotným Maem – „rudým sluncem“ – určený za svého nástupce, tak zahynul za nevyjasněných okolností v letounu na útěku z Činy. Srv. „Případ Lin Piaa“, in: Jak to řekl Mao Ce-tung a jak to je, Praha 1972.

11] Nyní např. zde – Claudio Mutti: Maoismo e Tradizione; francouzský překlad – Maoisme et Tradition.

12] Těch si ostatně všiml i Václav Cílek ve svém překladu Tao te ťingu (Praha, Dokořán, 2005, str. 7); a upozorňují na ně i všichni autoři kritizující Maa z pozic „vědeckého komunismu“: „Na ideologii maoismu měly nepochybně veliký vliv tradice, které se vytvořily ve staré Číně: konfuciánská tradice, dialektika dávných taoistů, legisty hlásaný nihilistický vztah ke kulturním hodnotám (…) I když v období ‚kulturní revoluce‘ maoisté halasně vyhlašovali přetrhání svazků se starou tradiční kulturou a ideologií, duch, metody i formy provedení ‚kulturní revoluce‘, a konečně i sám její charakter, v mnohém odpovídaly tradicím staré čínské společnosti“, píše se např. ve sborníku Maoismus, ideový a politický protivník marxismu-leninismu, Praha 1974.  Ve stejném roce Ivan „Magor“ Jirous, přední představitel československého disentu, otevřel svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození citátem „předsedy Maa“: „Ve velkých kulturních revolucích je jedinou metodou pro lidi, aby se osvobodili sami…“, a navázal tak na Ivana Svitáka nebo Egona Bondyho, další postavy „nonkonformní české inteligence“, které se vyznaly z obdivu k Maově doktríně. Podle západní libertářské „nové levice“ v ní totiž spatřovali podivuhodný odraz některých myšlenek „frankfurtské školy“: Mao např. porušil marxistické dogma „dělnické třídy jako avantgardy“, když jako „revoluční předvoj“ rolnických mas v boji proti „reliktům kapitalismu, byrokracii a zburžoazněným stranickým orgánům“ adoroval nejen mládež, především studentstvo, ale také nejrůznější marginály, lidi z okraje společnosti, kteří „nemají co ztratit, krom svých okovů“. Mao (a maoismus) proto zároveň do značné míry toleroval i anarchické, spontánní násilí různých frakcí Rudých gardistů, umožnil jim kritiku všech autorit – s výjimkou osoby své a Lin Piaa – což si „levicový a pravicový revizionismus s anarcho-trockistickými kořeny“ – řečeno definicí „marxistické ortodoxie“ – interpretoval jako projevy „přímé demokracie“ či Marcusovy „radikální revoluce“.

Series Navigation<< „Kouzlo extrému?“: Poznámky k Rozmetání systému, část 2
Claudio MuttiEdizioni di ArRozmetání systémuFranco G. FredaMao Ce-tung