Papež František vyzývá „neplodnou“ Evropu, aby zajistila „přijetí imigrantů“

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák

Autor: Guillaume Durocher  

Projev papeže v Evropském parlamentu jistě není každodenní záležitostí (naposled tak učinil Jan Pavel II. v roce 1988). Proto byly projevy před europoslanci ve Štrasburku a před Radou Evropy 1] (panevropská instituce z dob Studené války zahrnující i Rusko, nikoliv jeden z orgánů EU) významnou událostí před plným plénem europoslanců a dalších eurokratů (bez ohledu na důstojnost situace řada poslanců projevila mentalitu pubertálních dívek poblázněných „hvězdou“ a obecnou dětinskost pořizováním nezbytnýchselfies“.)

Rád bych poukázal i na důležitost události pro bílé nacionalisty, evropské identitáře a všechny ostatní, kterým leží na srdci budoucnost Evropanů. Coby hlava katolické církve zůstává papež významnou postavou pro všechny Evropany, nábožensky založené či ne. Po upevnění křesťanství v Evropě hrála středověká církev nepominutelnou roli při určitém stupni náboženského, kulturního, právního a vskutku civilizačního sjednocení Evropanů (jakkoliv nekompletního, především ve světle východo-západního, „Velkého,“ schizmatu). Tato jednota měla nezanedbatelný praktický dopad: vzájemné sňatky a spojenectví mezi evropskými aristokraty různého etnického původu, společný jazyk elit (latina), formalizace a rozšíření římské zásady exogamní monogamie (v ostrém kontrastu s islámským světem) a vlastně i pokusy zorganizovat a sjednotit křesťanskou Evropy proti dobyvačným tažením muslimů (úspěšně ve Španělsku, dočasně ve Svaté zemi a katastrofálně v Byzanci).


Papež promlouvá za náboženskou instituci, která kdysi ztělesňovala evropskou jednotu a která se snažila smířit často protichůdné zájmy našich křesťanských panovníků. Podobně jako Evropská unie (přinejmenším dle svých představitelů a zastánců), která zastupuje evropské zájmy a v rámci které se naši prezidenti a premiéři setkávají v rámci její Rady. Řeč papeže před zvolenými zástupci a funkcionáři Unie je tedy plná symbolismu. Co řekne o evropských zájmech?

Poselství bylo očekávatelně neuspokojivé, místy dokonce znepokojivé, i když si papež pečlivě připravil „vyváženou“ řeč, v níž si každá skupina mohla nalézt kousek, který ji měl uspokojit.  K otázce imigrace řekl František následující:

„Stejně nezbytné je společně se vyrovnat s otázkou migrace. Nelze tolerovat, že se ze Středozemního moře stává velký hřbitov! Na bárkách, které denně přistávají u evropských břehů, jsou muži a ženy, kteří potřebují přijetí a pomoc. Absence vzájemné pomoci uvnitř Evropské unie hrozí, že budou iniciována jednostranná řešení tohoto problému a bude favorizována otrocká práce a ustavičné sociální napětí. Evropa bude s to čelit problematice spojené s imigrací, pokud bude umět nabízet jasnou kulturní identitu a přijímat vhodná zákonná opatření, která budou současně chránit práva evropských občanů a zaručovat přijetí imigrantů; pokud bude umět přijmout korektní, odvážnou a konkrétní politiku, která pomůže zemím jejich původu v sociálně-politickém rozvoji a k překonání interních konfliktů, jež jsou hlavní příčinou tohoto fenoménu, a nikoli politiku zájmů, jimiž jsou tyto konflikty zvětšovány a živeny. Je nezbytné vypořádat se s příčinami a nejenom s účinky.“

Františkovo poselství si téměř protiřečí: Evropané musí být schopni „prokázat svou kulturní identitu“ a zároveň „zajistit přijetí imigrantů“, kteří ji očividně ohrožují. Zdůraznil také vypořádání se s ekonomickými a politickými příčinami imigrace (k nimž bych přidal Západem vyvolané či přinejmenším povzbuzované války v Libyi a Sýrii), s čímž by nejspíš každý dobrý evropský nacionalista mohl jen souhlasit.

K tomuto tématu se vrátil i ve svém druhém projevu:

„Podobně početné jsou výzvy soudobého světa, jež vyžadují studium a společné nasazení, počínaje přijímáním migrantů, kteří potřebují zejména to, co je k životu nezbytné, ale především je třeba uznat jejich osobní lidskou důstojnost.“

Zdůraznil také nezbytnost „vědomí vlastní identity“ pro dobrý dialog s kandidátskými zeměmi na Balkáně nebo muslimskými zeměmi ve Středozemí.

Mainstreamoví europoslanci řeč interpretovali jako výzvu ke zmírnění imigrační politiky. Socialisté a demokraté (sdružují středo-levé socialisty a sociální demokraty, např. britské labouristy) to pochopili jako pokyn Evropanům, aby „zvýšili svou snahu při zdůrazňování humanitárního rozměru evropské imigrační politiky vytvořením účinných legálních a bezpečných imigračních kanálů do Evropy.“ Přidali ještě frázi, silně připomínající za americkou „debatu“ o imigraci: „Každoroční tisíce úmrtí nám připomínají, jak nefunkční evropský systém vypořádávání se s uprchlíky ve skutečnosti je.“

Středopravá Evropská lidová strana (nejsilnější skupina, zastupující umírněné konzervativce a křesťanské demokraty) prohlásila, že se „ze všech sil pokusí uplatnit doporučení papeže Františka v oblasti evropské imigrační politiky“. Příliš konkrétní však nebyli, a spokojili s výzvami ke snížení míry chudoby a deklarací, že „Evropa musí sjednotit práva evropských občanů s důstojným přijímáním imigrantů“ v souladu s Univerzální deklarací lidských práv.

Dokonce i francouzská Front National (FN) reagovala vcelku pozitivně, i když pravda jen ústy dokonale buržoazního katolíka Bruna Gollnische.

„Ohledně imigrace, kdo by mohl cokoliv namítat proti předsevzetí, že nesmíme dopustit přeměnu Středozemního moře na masový hrob? Ale i zde je poselství – silně zaměřené na povinnost přijímat – velice vyvážené: řekl, že více než na následky se musíme zaměřit na příčiny, mezi nimi především na nedostatečnou míru rozvoje a konflikty ve Středozemí, destabilizující (bohužel s našim přispěním) země původu.“

Gollnisch také pozitivně akcentoval obranu duchovnosti, rodiny a zdůraznění „ničivých následků globalizované, striktně materialistické ekonomiky.“ V každém případě se zdá, že stará garda předáků FN se v souladu s tradičním pravicovým respektem pro hierarchii a autoritu necítí povolána ke kritice hlavy katolické církve.

Asi nezbývá než souhlasit s Františkovým zhodnocením Evropy coby umírajícího světadílu. I když přímo neužil slova „senilní“, vyznělo jeho prohlášení podobně, jako by jej vyslovil:

Z mnoha stran je patrný všeobecný dojem únavy a stárnutí babičky Evropy, která už nemá plodnost a vitalitu. Zdá se, že přitažlivost velkých ideálů, které Evropu inspirovaly, ustoupila před byrokratickým technicismem jejích institucí.“

Nezbývá než jen doufat, že papež nevěří v obnovu evropské „plodnosti a vitality“ prostřednictvím imigrace! Jeho slova budou nejspíše vykládána metaforicky. Obecněji nahlíženo se musíme podivovat, s jakým zápalem a nasazením se evropské elity pokoušejí vyřešit „volný obchod“, klimatické změny nebo posilování evropských institucí – se zuřivostí a morálním zděšením,  jako by šlo o univerzální lék na naše choroby. V kontrastu s tím pozorujeme prakticky nulovou snahu zmobilizovat společnost vůči následkům nízké porodnosti – to by totiž vedlo k otevření zásadních a nepominutelných otázek s tím spojených. Veškeré ekonomické a politické optimalizace společnosti pozbývají významu, pokud její biologické jádro kolabuje.

I František o evropském úpadku řekl:

„Kromě rozšířené Evropské unie existuje také složitější svět, který se mohutně rozvíjí. Svět, který se stále více vzájemně propojuje a proto je stále méně „eurocentrický“. Zdá se, že vedle širší a vlivnější Unie vyvstává obraz poněkud stárnoucí a stísněné Evropy, v níž roste pocit, že v důsledku odstupu, nedůvěry a někdy i podezření, s nimiž se na ni hledí, ztrácí svoje vůdčí postavení.“

František také podle všeho zkritizoval tendence EU k vykořeňování a uniformizaci:

„Mottem Evropské unie je Jednota v různosti, avšak jednota není politická, ekonomická, kulturní či ideová uniformita. Každý autentický celek ve skutečnosti prožívá bohatost různosti, z níž se skládá: jako rodina, která je tím jednotnější, čím více každý z jejích členů může být beze strachu až do hloubi sebou samým. V tomto smyslu považuji Evropu za rodinu národů, které mohou vnímat unijní instituce jako blízké, pokud dovedou spojovat ideál kýžené jednoty s růzností, jež je každému vlastní, cenit si jednotlivých tradic, uvědomovat si svoji historii a svoje kořeny a osvobozovat se od mnohých manipulací a fobií. Klást člověka do středu znamená především nechat jej, aby svobodně ukázal svoji tvář a svoji kreativitu na úrovni jednotlivce i národa.“

Evropa k rozkvětu potřebuje kořeny:

„Během svých dějin se vždycky vypínala vzhůru, k novým a ambiciózním cílům, živena nenasytnou touhou po poznání, rozvoji, pokroku, pokoji a jednotě. Avšak povznesení mysli, kultury a vědeckých objevů je možné jedině díky pevnosti kmene a hloubce kořenů, které jej živí. Zmizí-li kořeny, kmen pomalu chátrá, až odumře, větve kdysi vzpřímené a bujné se nakloní k zemi a opadnou. Tady tkví možná jeden z paradoxů, který je izolované vědecké mentalitě nejvíce nepochopitelný, že totiž k cestě do budoucnosti je zapotřebí minulost, hluboké kořeny a také odvaha neskrývat se před přítomností a jejími výzvami. Je zapotřebí paměť, odvaha, zdravá a lidská utopie.“

Papež neušetřil kritiky – která jistě pozitivně rezonuje i v uších nacionalistů – ani globalismus, „řadu globalizujících tendencí“, hrozbu demokracii z oblasti „tlaku mnohonárodních zájmů, které nejsou univerzální… ve službách neviděné říše“, „globalizaci nezájmu“ a individualismu. Volal po „transcendentní důstojnosti“ zahrnující „možnost volně vyjádřit své myšlenky“ a odpor vůči „všem typům diskriminace.“

František vyzval také k „humanizaci“ a dodal, že „k získání dobra míru je především třeba k němu vychovávat, vzdalovat se kultuře konfliktu zaměřené na strach z druhého, na marginalizaci toho, kdo myslí či žije odlišně,“ což osobně čtu jako „výchovu“ obyvatelstva směrem k multikulturalismu.

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák, kázající o ekologii, dělnictvu, lidských právech, osamělosti ve stáří, sobectví, „kultuře plýtvání“, excesech technologie… jedinou věcí, proti které by se z tribuny „infantilní levice“ mohl vznést odpor, byly letmo zmíněné potraty. Důstojnost není možná, pokud člověk „postrádá jídlo a základní hmotné potřeby.“ Naše duchovní prázdnota dává prostor „mnoha podobám extremismu.“

Nevím, do jaké míry je všechno výše uvedené katolické, pokud to však s sebou obnáší každodenní vítaní stovek či tisíc imigrantů z Afriky a Blízkého východu, pak to jednoduše nelze snoubit s další existencí evropských národů. Bezprostředně před projevem zachránila pobřežní stráž u břehů Itálie 600 a u řeckých břehů 700 imigrantů. Letos (článek byl napsán v listopadu 2014, pozn. DP) se dosud podobným způsobem dostalo do Itálie asi 165 000 lidí, téměř čtyřnásobek počtu z předchozího roku. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier nasadil při setkání se svým italským protějškem defétistický tón: „Nemůžeme ten problém vyřešit za pár týdnů nebo měsíců. Potrvá to léta… Všichni se shodneme, že vystavění zábran… není řešením tohoto problému.“

Tento příliv zčásti způsobilo chaotické zničení Iráku, Sýrie a Libye západními vládami pod vlivem sionismu/neokonzervativismu. Ještě temněji se situace jeví ve středně až dlouhodobém horizontu: tím jak se populace Afriky v průběhu tohoto století ztrojnásobí (jen samotná Nigérie má mít přes 500 milionů obyvatel, více než celá EU), a – pokud je něco pravdy na klimatické změně – rovníkové ekosystémy budou zničeny, migrační tlak na Evropu jen poroste.

František se také dotknul jedinečné evropské „otevřenosti k transcendentnu“:

„Jedna z nejslavnějších Raffaellových fresek, které se nacházejí ve Vatikánu, znázorňuje takzvanou Athénskou školu. V jejím středu jsou Platón a Aristoteles. První ukazuje prstem k nebi, ke světu idejí, a mohli bychom říci k nebi, druhý ukazuje rukou dopředu na toho, kdo se dívá, k zemi, ke konkrétní realitě. Zdá se mi, že tento obraz dobře popisuje Evropu a její dějiny, tvořené neustálým setkáváním nebe a země, kde nebe je otevřenost vůči transcendentnu – Bohu, čímž se evropský člověk vždycky vyznačoval, a země představuje jeho praktickou a konkrétní kapacitu čelit různým situacím a problémům.“

Budoucnost Evropy závisí na obrození tohoto důležitého spojení obou prvků. Evropa, která ztratí otevřenost transcendentnímu rozměru života, je Evropou riskující pomalou ztrátu své duše a právě onoho „humanistického ducha“, jehož nepřestává milovat a bránit.

Asi není třeba dodávat, že Evropané, prodchnuti jedinečným faustovským duchem, nedosáhnou hvězd utopeni ve stoupajícím přílivu bláta.

Poznámka:

1] V článku publikované úryvky papežových projevů byly převzaty ze stránek Radia Vaticana – Udržovat naživu demokracii před nátlakem neznámých impérií (Evropský parlament), K cestě do budoucnosti je zapotřebí minulost (Rada Evropy).

Úvaha Guillauma Durochera Pope Francis tells “no longer fertile” Europe to “ensure the acceptance of immigrants” vyšla na stránkách The Occidental Observer.

Papež FrantišekKřesťanstvíEvropská unieImigraceThe Occidental ObserverKatolicismusGuillaume Durocher