Olga Hepnarová: Kráska proti modernímu světu

Olga Hepnarová (30. 6. 1951–12. 3. 1975)

Autor: Vratislav Effenberger

Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu. Principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla. Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.

Olga Hepnarová

V tomto smyslu také Olga Hepnarová vycítila, že by její akt pomsty nebyl úplný, kdyby jí samé byla udělena milost, a proto o ni odmítla požádat. [1] Jedině smrt sama o sobě byla s to vyrovnat bezmeznou hloubku protikladů, v nichž se zmítala jako kdokoliv jiný, avšak mnohem citlivěji. (Neobrací se k žádnému auditoriu, přítomnému ani budoucímu; Ego se zde ztotožňuje v autodestrukci s celou lidskou společností podobným způsobem, jakým se Adolf Hitler ve svém pádu a smrti chtěl ztotožnit s veškerým německým lidem a v závěrečné fázi svého života záměrně usiloval o jeho totální zničení) Proto také tento akt, na rozdíl od Palachova, není mythotvorný a bezpochyby bude vždy patřit mezi kriminalisticko-psychopatické kuriosity.

Nemyslím, že by tam patřil plným právem. Kdyby tomu tak mělo být, museli bychom dospět k přesvědčení, že zoufalství nad úpadkem lidského společenství mohou propadnout pouze zločinní šílenci. Ve skutečnosti však toto zoufalství, většinou omezeno na introvertní skepticismus, tížilo a tíží nejprozíravější a tím i nejzodpovědnější duchy minulého a zejména tohoto století. Olga Hepnarová vzala na sebe úlohu dát tomuto zoufalství a tomuto skepticismu maximální výraz ve své autenticitě samozřejmě bezperspektivní, přesto však neméně burcující.


Znamenal-li Palachův čin výzvu k boji za svobodu proti tyranii, pak čin Olgy Hepnarové – nikoliv svým záměrem, ale svým intelektuálním dosahem – představuje protest pronikající mnohem hlouběji, ke kořenům psychosociálního zla, k probuzení lidského vědomí z úpadku a letargie. Sama skutečnost, že k těmto manifestacím krise vědomí přistoupili příslušníci nejmladší generace, zcela nevyzbrojení erudicí či jen přípravou k systematickému kritickému myšlení, nasvědčuje životné potřebě nových ideologických systémů, určitých názorových celků či integrit, vytvářených s kritickým zřetelem k minulosti. Zatímco menažersko-technokratické vládnoucí kliky se utěšují představou, že veškeré energie mládí lze spolehlivě kanalisovat sportovními spektakly, hitovými festivaly nebo sličně rozcuchaným undergroundem, existují příznaky, z nichž lze usuzovat, že tento způsob kanalisace lidských schopností, sloužící parasitním třídám, je přinejmenším dočasný. Pružná a přizpůsobivá statistika, modla a svrchovaná pravda menažersko-technokratické elity, namítne, že výjimky potvrzují pravidlo a že společnost musí být řízena se zřetelem k oné většině, která zajišťuje její materiální existenci.

Toto hledisko, které od nepaměti zaslepovalo vládnoucí vrstvy a zasloužilo se tak nepřímo o jejich pád, nepojímá do svého zorného pole onen iracionální dějinný faktor X, o němž zde byla zmínka. [2] Této positivisticko-pragmatické soudnosti uniká jeden z nejzávažnějších principů lidské společnosti, jímž je nevypočitatelná expanse psychosociálních fenomenů, vůči nimž je sociologie vyzbrojená computery prakticky bezmocná. K této dynamické konstantě lidského ducha se teprve druhotně připojuje dílo zkázy, o něž se v politicko-ekonomickém plánu zasloužil zformalisovaný racionalismus menežersko-technokratických systémů západní i východní provenience.

Projevují-li se dnes tyto utajené síly v ojedinělých případech, které duch konsumní společnosti nedokáže zařadit jinam než mezi hysterické anomalie nebo kriminálně-psychopatické kuriosity, neznamená to, že zítra si nenaleznou vyústění nesrovnatelně účinnější. Podstatné je jen to, že existují, že nebyly udušeny pod povrchem zplanělého technologismu. Nelze-li dnes odhadovat obrysy psycho-sociální struktury, které budou postupně vytvářet, ani náznaky jejich hodnotových orientací, neznamená to, že spadnou s nebe. Rodí se z rozkladu této civilisace, na rubu její agonie, která se tak stává pouhou dějinnou proměnou dožívajícího civilisačního cyklu v nový, v němž staré obsahy budou existovat už jen v překonané formě.

Poznámky:

[1] 10. července 1973 v 13:30 dvadvacetiletá Hepnarová vjela nákladním vozem na refýž u Strossmayerova náměstí v Praze do chodců čekajících na tramvaj s úmyslem zabít jich co nejvíc. 12. března 1975 byla popravena.

[2] V odstavcích věnovaných Palachovu činu autor předpokládá, že vedle „racionálních úvah, které sledují sociální, politické a historické podmínky této země a respektují mezinárodní situaci ve hře mocenských sil a zájmů, aby mohly být připravovány a utvářeny reálné síly k její změně“, přičemž „tyto reálné síly představují nejširší lidové vrstvy, jejichž reálnost a síla spočívá v jejich početnosti“, jsou „stejně významným a určujícím faktorem jejich dějinného pohybu i iracionální komponenty jejich psychosociální existence, které – jak nám o tom dějiny nabízejí bezpočet dokladů – jsou s to ve svém paroxysmu postavit zákony politické ekonomie na hlavu i s jejich pregnantními analysami.“ Řeč je o tom, co se jinde nazývá Zeitumbruch – dějinný zlom, singularita – označení nečekaného, předem neodhadnutelného řešení dobové krize, enantiodromie – tendence lidské psychiky i světa přiklánět se k právě opačné polaritě, než kterou po dlouhou dobu sledovala, ba podporovala (budoucnost nejspíš přinese pravý opak, o co se dnes obecně usiluje!), „kyvadlo dějin“ atd. Dynamika světa je nevyzpytatelná! Biolog Radim Raýman k „velikému X“ tento příklad: „Kdysi mniška lesní přišla do populační exploze a začala ničit nezadržitelně naše lesy. Věda byla bezmocná. Kdyby mniška lesní měla vědomí podobné lidskému, provázela by svůj útok bojovým heslem: ‚Kupředu, nezadržitelně v před, na světě není síly, jež by mohla zastavit náš postup!‘ Jenže doslova přes noc ji vyhubil její vlastní parazit objevený (Stanislavem) Provázkem – virulence tohoto parazita stoupla ještě rychleji, než rozplozovací energie mnišky.“

Zdroj: Vratislav Effenberger, Republiku a Varlata, Torst, Praha 2012, str. 215 až 217 (kapitola „Případ Jana Palacha a Olgy Hepnarové“).

Poznámka DP:

Surrealista Effenberger (1923–1986) sepsal tento text v polovině 70. let minulého století, kdy menší část mládeže ještě nepacifikované „menažersko-technokratickými systémy západní i východní provenience“ sáhla po zbraních, aby se pokusila rozvrátit a rozmetat moc, která „proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetných a řádně nabytých svobod postavila jedinou na nic se neohlížející svobodu obchodu“ (Marx).

Jan PalachVratislav EffenbergerSurrealismusOlga HepnarováSurrealistická skupina
Comments (4)
Add Comment
  • Polermach

    Je snadné člověka za jeho činy odsoudit ale mnohem těžší je pochopit. A jak to tady pročítám tak nikdo se nezamyslel nad tím co té hrůze kterou tak mladá a hezká holka spáchala nevyhnutelně něco předcházelo. Nikdo se nezamyslel na tím jak to viděla ona. Nebyl nikdo kdo by jí ukázal před jejím činem že v ní může být něco dobrého. Tzv. odborná lékařská péče pro ty co to údajně nemají v hlavě v pořádku je kolikrát zkázonosnější než kdyby jí někdo dal naději že v ní věří ( V tomto ohledu mluvím z vlastní zkušenosti protože to nebyla odborná pomoc co mě postavila zase nohama na zem ale dobrá společnost přátel kolegů a částečně rodiny a mého vnitřního odhodlání se tomu vzepřít a najít svůj smysl života i když ne vždy tomu společnost kolem vás přeje ). Jistě, nevím o jejím případu dost jako ostatní jen velmi nárazově ale jsem naprosto přesvědčen že pokud je pravda že v době činu byla plně při smyslech tak měla dost vnitřních důvodů a bolesti pro to aby tak učinila ačkoliv to bylo nesmyslné šílenství. Společnost jí dokázala podat jen odbornou péči ale nedokázala jí pomoci se zmatkem v její duši. A asi ani její okolí se o to moc nesnažilo protože žádný člověk nekousne bez důvodu a ještě v důsledku naprosté beznaděje na tragickém místě kde to odnesli nevinní lidé. Z mého pohledu se jedná o mladou dívku kterou společnost nechala zešílet z čehož vyústilo tehdejší neštěstí. Závěrem dodávám ke své zkušenosti že jsem od šílenství už jednou neměl daleko a odborná péče to jen zhoršovala. Teprve po vysazení léků a ukončení léčby na vlastní pěst jsem mohl znovu začít žít a naučit se proti špatnostem jak zevnitř tak zvenčí účinně bojovat. Ale bez určité podpory bych to také nezvládl. A v tom jsem měl na rozdíl od ní štěstí. Nesnažím se se její čin obhájit jen se ho snažím pochopit protože každý čin má svou předehru a jen zřídka kdy na tom nemá podíl společnost kolem vás. Její příběh by měl pro budoucí generace neznamenat jen to že to byl jakýsi cvok co vletěl s autem do davu lidí a chladnokrevně to přiznal ale pochopit že jejímu činu něco předcházelo a ať už to bylo cokoliv tak jí s tím nikdo doopravdy nepomohl a je tudíž na nás abychom v budoucnu člověka neutiskovali za to že je jiný ale naopak mu podali pomocnou ruku abychom tomu co se tehdy stalo zabránili a nebo se o to aspoň pokusili.

  • Mordessin

    Ten zlej: Jakým rozbouřeným citům? Podle lékaře, který ji léčil v pubertě měla Hebefrenní schizofrenii. Člověk který ji vídal denně se asi nebude mýlit. Navíc ke konci, když už byla ve vězení se její stav začal zhoršovat (kdo ví, jestli nebyla podrobena MK ultra). Zkrátka, buďto byla nemocná nebo hypersenzitivní. Samozřejmě vražda je špatná, ale jaký člověk by vydržel to všechno čemu byla Olga od dětství vystavena. V dnešní době by se pravděpodobně nic takového nestalo.

  • Ten hodnej

    Ten zlej:

    Polemizovat s vámi nechci, nemá to smysl, jen bych rád upozornil, že autor textu zemřel v roce 1986, jak je ostatně řečeno v poznámce na konci. Promlouvat k němu tedy nemá moc smysl.

    A když kritizujete češtinu, dávejte si sám pozor, výraz abyste se píše takto, ne jinak ;-)

  • Ten zlej

    Tak vám nevím, fakt to myslíte vážně? Holka, která kvůli svým rozbouřeným citům vezme náklaďák a pozabíjí náhodně pár lidí jen proto, že se necítí ve společnosti fajn? Může za to společnost? Která normální společnost by nenařídila popravu? Tady je trest smrti naprosto na místě a holka byla zrůda. Nic víc. Navíc čeština tohoto článku je otřesná. Copak český jazyk nemá slova, aby jste to vyjádřil? Když užíváte cizí slova, tak to ještě neznamená, že máte pravdu ;)