Honoré de Balzac: Prověrka reakcionářství elegantním životem

Honoré de Balzac

Autor: Gustav Erhart

„Když svoboda zničí řád, pak touha po řádu zničí svobodu“. Eric Hoffer

Odi profanum vulgus et arceo. Horatius

Je osudem literárních titánů všech dob, že jejich vrcholná díla někdy zcela zakryjí práce drobnější, psané často jakoby in margine; jako momentální reflexe událostí a dějů nebo coby záznam niterných úvah a úsudků.

Nejinak je tomu i u největšího koryfeje západního kritického realismu Honoré de Balzaca, autora gigantické, téměř stosvazkové Lidské komedie, která jako nelítostně nastavené zrcadlo, odráží všechny náhlé zvraty dějinně zlomové doby živelně expanzivního kapitalistického rozmachu devatenáctého století. Právě onu éru, jež tak zásadně mění staletími posvěcený řád a přináší, slovy Nietzscheovými, definitivní „přehodnocení všech hodnot“.

Úvahu o elegantním životě napsal jedenatřicetiletý Honoré de Balzac v době červencové revoluce 1830 (tiskem vyšla až r. 1833, v žurnálu La Mode), kdy se záhy po dosazení Ludvíka Filipa Orleánského na francouzský trůn formuje proti vítězné liberální bankéřsko-průmyslové buržoazii poslední silná opozice, a to nejen z řad republikánů a bonapartistů, ale i tzv. legitimistů, přívrženců to svržené starobylé Bourbonské dynastie a jejího pretendenta Karla X.

Již doba vzniku tohoto eseje tudíž odráží v prvé řadě romanopiscův tehdejší společenský postoj a osobní sympatie, jeho royalistické přesvědčení a s ním spojený, veskrze provokativně subjektivní a dnes možná stěží pochopitelný náhled. Z něho logicky vyplývá nejen přitakání, ale i snaha ospravedlnit stávající rozdělení a diferenciaci společnosti, tak jak „jednou provždy určila Prozřetelnost a jak také od věků bezvýhradně platilo…“

Francouzský zpátečník Barbey d’Aurevilly (Ďábelské novely)

Jakým způsobem může na toto „zpátečnické krédo“, ač napsané perem jednoho z nejtalentovanějších literárních tvůrců všech dob, reagovat dnešní moderní člověk, je-li navíc odchovaný v představě nepřetržitě a po desetiletí vehementně proklamovaného (byť chiméricky utopistického) egalitářství, a v odporu ke vší aristokratické výlučnosti? Jsme přesvědčeni, že ponejvíce jen s pocitem rozpačitého podivu, nepochopení, úžasu, odmítnutí a nejednou i bouřlivě vzedmutého „spravedlivého“ odporu. Balzac se zde totiž bez obalu představuje ve světle zcela protikladném tomu, do kterého ho postavily téměř všechny dosavadní literární příručky, a navzdory šablonovité zidealizované podobě, kterou mu donedávna určovali téměř všichni uznávaní interpreti.

Není, a ani nemůže být úkolem tohoto našeho krátkého úvodu stanovit možné příčiny, dobové podmíněnosti a zásadní osobní důvody, které vedly autora této, pro mnohé tak podivínské, scestné a nepřijatelné úvahy k jejímu napsání. Takový záměr by ve své celistvosti daleko překročil rozsah vlastního jejího textu a stejně by nemohl být plně vyčerpávající. Omezíme se proto jen na stručné konstatování několika důležitých filiací, které by mohly přispět k jeho lepšímu pochopení a napomoci alespoň k částečnému porozumění této „antihumánní“ a antidemokratické filosofii.

Především nebyla tak zcela ojedinělá, jak by se dnes mohlo na první pohled zdát. Na jejím začátku stojí dodnes proskribované myšlenkové dílo „otce evropské reakce“, zásadního odpůrce a protihráče J. J. Rousseaua – hraběte Josepha de Maistre. Tento pozoruhodný filosof, diplomat a duchaplně ironický pozorovatel, zvláště ve svých Petrohradských večerech (1821), jako jeden z prvních varoval před možnými důsledky tzv. pokrokových tendencí a celospolečenské rovnosti, před ztrátou pevného řádu a duchovní autority, které jejich nastolení nutně a v krátké době přinese (nutno však dodat, že tyto tendence jsou právě projevem ochabnutí řádu – pozn. DP). Katastrofu spatřoval ve chvíli, kdy anonymní dav a zpolitizovaná masa radikální luzovlády navždy rozvrátí, ale již znovu nevybuduje nic z toho, co křesťanský universalismus cestou přirozeného vývoje po staletí vyznával a v čem spočívá i jediné pevné zakotvení národů směřujících ke své stále nejistější budoucnosti.

Kombinéza italského národní-revolucionáře od futuristy Thayahta

Podobné myšlenky nebyly ostatně cizí ani některým proudům německého romantismu (Novalis, Friedrich Schelling aj.), pozdějším panslavistům typu Nikolaje Jakovleviče Danilevského a časem získaly svou specifickou podobu v literární dekadenci a symbolismu druhé poloviny devatenáctého století. Ve Francii, zemi jejich vzniku, se jim dostává sluchu a sympatií především u Julese Barbeye d’Aurevilly, hraběte Augusta Villierse de l’Isle Adam, Jorise-Karla Huysmanse a Charlese Baudelaire, čili u autorů, které až adorativně uctívají také četní čeští literáti, zejména z okruhu Procházkovy a Karáskovy Moderní revue. K Balzacově Úvaze o elegantním životě mají blízko monograficky zaměřená kniha Barbeye d’Aurevilly: O dandysmu a Jiřím Brummelovi (1845) a pronikavá úvaha „Malíř moderního života“ (1863), poslední velká teoretická stať básníka temně proslulých Květů zla. Zdaleka není pouhou zdvořilostí připomenout mezi těmito jmény i mladičkého, ve Spojených státech roku 1910 tragicky zemřelého, českého literáta Arthura Breiského, jehož knížka posthumně uspořádaných brilantních úvah nese název Střepy zrcadel (1928). Kromě rozboru Balzacových Žertovných povídek, zde vyšla také jeho studie nejdůležitější a nejdůslednější „Quintessence dandysmu“ (otištěna poprvé v Moderní revui č. 21, r. 1909), ve které, přes počáteční inspiraci a nezastírané poučení u jeho velkých vzorů, nalézáme zcela osobitý pohled na tuto problematickou a delikátní oblast.

Z totožného filosofického fundamentu, jen v interpretaci a v detailech odlišné, vyrůstají všechny tyto raritní a někdy duchaplnou sofistikou jiskřící práce neaspirující na pochopení profánnímu davu. Jsou napsány s tolikerou elegantní grandezzou a aristokratickým „pathosem distance“ a při jasném vědomí, že nikdy se jimi proklamované ideály nemohou naplnit. Jsou ve své podstatě toliko pesimistickým konstatováním celkového, stále markantnějšího duchovního úpadku veškeré lidské pospolitosti, povzdechem nad daností předurčeného fáta, ke kterému tato nezadržitelně směřuje díky své rychle postupující a úplné nivelizaci. Konstatováním chmurného konce jedné velké a jedinečné civilizace. Jsouce svědky končících se výsad starých privilegovaných kast s jejich jemně cizelovanou kulturní nadřazeností, píší tito osamělci své teorémy jako povzdechy nebo naopak vzpurná poslední gesta a možná, že jim ani sami už mnoho nevěří. Na to je jejich intelekt příliš bystrý a instinkt příliš neomylný.

První světová válka se stala definitivním závěrem, příliš konkrétním, než aby se dalo ještě pochybovat; ohnivým jícnem, kde temná tušení a očekávání dostávají bolestně hmatatelný tvar a nezměnitelný fakt jistoty. To jako jeden z prvních pochopil velký německý kulturní antropolog a filosof Oswald Spengler. Záhy po tomto dějinném kataklysmatu napíše svůj proslulý Zánik Západu, knihu, která se nekompromisně a s chladným odevzdáním uzavírá stoickými slovy starého Senecy: Ducunt volentem fata, nolentem trahunt („Svolného osud vede, vzdorného vleče“ – pozn. DP).

S touto duchovní výzbrojí je záhodno číst i tristně heroickou úvahu slavného francouzského spisovatele a posléze snad i reagovat na případné pobouření, které je schopna ještě dnes u nejednoho čtenáře vyvolat.

Předmluva českého básníka Gustava Erharta k druhému vydání Balzakovy Úvahy o elegantním životě u nakladatelství Dauphin z roku 1996 (1. vydání 1930), titulek je náš.

***

Poznámka DP

Pokračování a rozvedení těchto úvah je podstatnou náplní naší edice Metanoia. Adriano Romualdi tak v hutné zkratce líčí přelom, kde se kontrarevoluce rozděluje do dvou větví: té setrvávající výhradně na legitimistických a konfesních pozicích „trůnu a oltáře“; a v druhou, hledající nové cesty a novou logiku v Abstammung z „krve a půdy“ (přičemž však neopomíná připomenout, že buržoazní nacionalismus a jeho pozdější kramářský /rozuměj: liberální/ konzervatismus – „puch skladišť“, říkal de Maistre, vycházejí právě z idejí Francouzské revoluce třetího stavu); Gottfried Benn se zamýšlí nad vztahem umění a moci a konstatuje, že zatímco po většinu dějin se první rodilo z druhého, moc národně-revolučních hnutí a režimů se rodila z Umění: Gabriele d’Annunzio i Filippo Tommaso Marinetti, Maurice Barrès i Stefan George, abychom jmenovali alespoň ty nejslavnější, jsou při tom přímými následovníky, ba takřka souputníky Erhartem jmenovaných „zpátečníků“, avšak dospívajících od reakcionářské kontrarevoluce k revolučnímu konzervatismu (pravda, výše citovanému Breiskému, Čechu položidovského původu, se Barrèsův „nacionální socialismus“ nezamlouval již v onom roce 1909) – dodejme, že baron Julius Evola totéž, totiž zpochybnění nezvratitelnosti daného fáta (úpadku a zploštění), uplatnil o málo později na zjištění Reného Guénona. Giorgio Locchi pak z magnetického pole, jehož póly jsou Richard Wagner a Friedrich Nietzsche vymezuje „podstatu fašismu“.

Z českých autorů téže „rasy“ nutno vedle zmíněného Arnošta Procházky (Soumrak, Na okraj nové doby) jmenovat Miloše Martena (Kniha silných, Nad městem), Rudolfa Medka (Ohnivý drak), Felixe de la Cámaru (Parfumy zla) nebo Františka Zavřela (Heroika, Za živa pohřben).

Dnes je období 1918-45 historiografií vítězů vykládáno jako poslední poražená (a stále znovu dorážená) vzpoura starého světa proti novému („Staří našeho věku odpovídá období, do něhož brzy vstoupíme a jehož počátek se vyznačuje nadvládou Ameriky…,“ píše Baudelaire už v polovině devatenáctého století). Moderní česká státnost a jí utvářená „nacionalita“ jsou vesměs odvozeny z „nového světa“ (zrozeného francouzskou a americkou buržoazní revolucí), přesto „my“, „staří“ osamělci, podivíni, blázni a jiní kichoti, volky nevolky s touto státností a nacionalitou spjatí, však víme, že nejen vesmírná cykličnost věků, také pouhý lidský „protiběh“ (čili psychický sklon přiklonit se k právě opačné polaritě než kterou jsme dlouhou dobu sledovali, žili, ba podporovali) nejspíš přinese pravý opak toho, oč se usiluje teď, a že dříve či později dojde k nějakému „velkému přelomu“ (Zeitumbruch, „singularita“), nečekanému, přes mnohá varování neodhadnutelnému vyústění proudu života, v němž se uskutečněné a již drolící se novosvětské formy zase rozplynou…


Archeo-futurisme
Kulturní pesimismusKřesťanstvíEgalitarismusDandyDandysmusGustav ErhartHonoré de Balzac
Comments (7)
Add Comment
  • Dod.

    …Samozřejmě až v Systému uhasne víra úplně a zůstane jen vnějškový formální rituál… To je právě pointa selhání současného náboženství; Právě ta víra je formální vnějškový rituál. Myslím, že smyslem a účelem náboženství je vést člověka-lid k prožitkové zkušenosti s doménou Boží. Tam, kde se (vyprázdněně povinná a pokrytecká) víra stala Bohem, tam není přítomno živoucí Božské Numen. Není tam (časem to „ušlechtilé sebepodvádění vírou“ lid otráví a unaví a začnou takovou formou“náboženství“ pohradat a opustí ji – což se aktuálně děje na západě)taky nijak aktuálně rezonující povědomí lidu o tom, „že jsou vskutku věci mezi nebem a zemí“ a žádná autenticky motivovaná kreativní horlivost, na které by se dalo něco autenticky sakrálního – potažmo civilizovaného stavět.
    Problémem našeho náboženství je to, že úplně ztratilo ze zřetele to, že je opravdu velmi zásadní rozdíl mezi tím, co je povinně pod trestem smrti/věčného zatracení atp. prezentováno a chápáno jako posvátné, a co je skutečně přirozeně nenuceně posvátné. Je jakákoli víra v něco (třeba zlaté tele) posvátná? Ne,samozřejmě není, ale židé, muslimové a mnozí křesťané vůbec nemají problém s tím, že jejich víra v Boha právě samotného Boha nahradila prázdným symbolem – modlou a jakoukoli reflexi faktu toho, že se jedná o mrtvou modlu, řeší likvidací těch, kteří to vědí vidí a obnažují zrůdnost této praxe.

  • Andrew

    Dodatek: Hluboká víra má svou cenu, ale je to něco hluboce vnitřního osobního. Dočasně je sice možné stát udržovat na vlně náboženské horlivosti, ale ne trvale. Byla řeč o monarchiích a ty mají být dlouhodobé. Potřebují instituce, protokol a i ty rituály. Samozřejmě až v Systému uhasne víra úplně a zůstane jen vnějškový formální rituál, zhroutí se vše. Takový už je cyklus vzniku a zániku říší a civilizací. Po husitství i islámské íránské revoluci přišly normální mírové dny. Nevím, jestli má smysl se o to dohadovat, když promýšlí něco jiného, taková paradigmata jsou vzájemně nesouměřitelná.

  • Dodatek

    Andrew,L.Ch. Oba sdílíte technickou stránku věci, náboženství alias vztah k sakrální podstatě lidského bytí je vámi vnímán jako něco uchopitelně světského a manipulovatelného. Pokoušíte se bojovat proti sakrální degeneraci západního ducha, ač jste sami nevědomě stravováni stejnou nemocí. Viz dodatek. Delší komenty nejsou možné z důvodu antispamu, či co to je.

    O ignorované pointě farizejství.
    Tam kde je duchovní prázdno, přichází náhradní výplň; rituál. Rituál, který svou sugestivní silou pomůže zastřít fakt, že Bůh je nepřítomen – je totiž padělán kompenzačním rituálním aktem. Nepřítomnost sakrálního obsahu je padělána modlitbou, která se povinně stává sakrální pointou sama o sobě (Abrahamické náboženství tím trpí obecně). Bůh (Bohové) jako něco živě autonomního je odmítnut, odstaven, ignorován a motlitba k němu je nuceně – násilně, chápána jako „Bůh sám o sobě“ a taky jediná možná metoda sakrální seberealizace člověka, kromě které již žádná jiná není možná ani přípustná.
    Tento systém taky nepřístupnost – nedostupnost Boha vítá s tím, že jeho hlas tak může být plně nahrazen hlasem kněze, potažmo hlasem víry, která se poněkud zvráceně stala zdí, která Boha drží v bezpečné vzdálenosti od věřících a taky skutečné sakrální seberealizace člověka.

  • Andrew

    L.Ch.: Monarcha se může opírat o šlechtu, ale musí ji uložit povinnosti. Prusové neznali problém zbytečného člověka jako ruská nebo francouzská šlechta. Jinak šlechta degeneruje, zvyšuje útlak nižších tříd a sama čím dál víc hýří a ztrácí nejen vojenský přínos pro říši. Ano, taky se dá říct, že Napoleon udělal z nouze ctnost, to už je úhel pohledu.

  • L.Ch.

    „Farizejské lpění na rituálních předpisech se týká hlavně ortodoxních židů. Ti z ostatních proudů se nechtějí v pravidlech utopit.“

    O to jsou ti druzí nebezpečnější.

    Šlechta byla prakticky všude hlavním dodavatelem důstojníků do armády. Mělo to řadu výhod. Pruské šlechtě byla důstojnická služba uložena králem Fridrichem Vilémem I. jako povinnost, což u tohoto absolutistického militaristy nepřekvapuje.

    Napoleon neměl na výběr. Šlechticů na jeho straně moc nezbylo. Obecná výhoda nešlechticů byla v tom, že byli poddajnější.

    L. Ch.

  • Andrew

    Farizejské lpění na rituálních předpisech se týká hlavně ortodoxních židů. Ti z ostatních proudů se nechtějí v pravidlech utopit. Nostalgicky vzpomínat šlechtu je hezké, ale…ve Francie byla velká část šlechty zkažená. Jen se flákali, nic užitečného nedělali na rozdíl třeba od Prusů. A lid je musel živit. To byl jeden z důvodů revoluce 1789. To je velký rozdíl oproti bonapartismu, kdy císař Napoleon začal vytvářet novou šlechtu na základě zásluh. Předtím se stal plukovníkem i blbý šlechtic, potom císař klidně povýšil i syna truhláře. Vznikli maršálové z lidu.

  • M.Kaňka

    Pointa problému naší civilizace – křesťanské – spočívá v tom, že bylo zcela fatálně oslyšeno Kristovo volání po tom, aby byl opuštěn Židovský náboženský vzor.
    To jest, aby byl zohledněn fakt, že Židovská metoda apriorně zabíjí a likviduje Božské a posvátné tím, že toto Božské a posvátné nahrazuje rituálními formami/úkony, které jsou povinně, pod trestem smrti nuceně vnímány jako jediná možná interakce s doménou Boží.
    Jinými slovy; pointou farizejství je prezentace formálních rituálních taškařic jako jediných možných aktů živého vztahu k doméně Boží. Kristus pochopil a obnažil zrůdnou zvrácenost této metody a byl za to popraven. A aby toho nebylo málo, stal se ikonou stejně zvrácené praxe, úhlavní nepřítel sakrálního pokrytectví v prezentaci farizeů se posmrtně stal záštitou stejné metody.
    Celá křesťanská praxe napříč staletími byla postavena na principu, proti kterému Kristus bojoval – neúspěšně. Totiž tomu, kdy je člověk nucen – pod trestem smrti – ignorovat a přepisovat vlastní spirituální instikt formální rituální náhražkou, která mu sice zachrání život ale odcizí ho skutečnému prožitkovému kontaktu se sakrální doménou lidského bytí. Člověk byl – stručně řečeno – naučen vnímat jako Boha, víru v Boha, čímž došlo k tomu, že Bůh jaksi odumřel, až zemřel. Protože vlastně sám o sobě pod diktátem – vězením/Zoo klecí víry takové nevyzpytatelné neuchopitelné divoké „zvíře“jako Bůh nemohlo v lidské duši přežít.