Carl Schmitt, filosofie a nacionální socialismus, část 2

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Životopisná data a dílo

Carl Schmitt se narodil 1. července 1888 v Plettenbergu v Sauerlandu, na antipruském západě, kde vyrostl pod vlivem Bismarckova kulturního boje a kde byl vychován katolicky. Studoval práva.

V roce 1910 složil referendářské a doktorské zkoušky prací na téma O vině a druzích viny. [1] Pak pracoval jako referendář v bavorském úřadu pro válečné hospodářství. V roce 1915 se stal asesorem ve Štrasburku, kde se habilitoval prací Hodnota státu a význam jednotlivce. [2]

Revoluci prožil Schmitt v Mnichově, v kruhu elitních právníků okolo Georga Kerschensteina, pedagoga žijícího v letech 1854 až 1932, zakladatele pracovní školy, sociálního pedagoga. Schmitt přišel do styku i s Kurtem Eisnerem a Ernstem Niekischem, zažil v roce 1919 konec Bavorské republiky rad. Poté se Carlu Schmittovi podařilo seznámit s Maxem Weberem – v posledním období jeho života – , označoval se za jeho žáka. Od roku 1921 přednášel na Mnichovské vysoké obchodní škole, nejen trestní právo, svůj původní obor, nýbrž i ústavní právo. Ještě v tomtéž roce byl povolán na universitu v Greifswaldu přednášet veřejné právo, a v roce 1922 byl povolán do Bonnu.

Až do roku 1923 trvá jeho tzv. normativní fáze. Napsal: Politická romantika, [3] Diktatura, [4] Politická teologie: Čtyři kapitoly k nauce o suverenitě, [5] Římský katolicismus a politická forma. [6] (Senzaci vzbudilo, že pod Schmittovým vlivem konvertoval ke katolicismu evangelický teolog Eric Sorensen. Snad podobné to bylo později s Petersenem – ostatně také v Bonnu.)

V roce 1928 přijal povolání na Berlínskou obchodní školu (na katedru Hugo Preusse), s sebou přinesl jako hotovou knihu svou Ústavní nauku. [7] Jak dalece dobře se zpočátku v Berlíně cítil, není jasné, každopádně si později držel velký dům, jak napsal Nikolaus Sombart v Jugend in Berlin. Zde, v Berlíně, pak sepisoval díla kritizující a analyzující přítomnost – až do roku 1933.

Od roku 1923 do roku 1933 probíhala jeho decizionistická fáze, fáze jeho „politického existencialismu“. Jeho nejdůležitější publikace byly tyto: Diktatura říšského prezidenta podle článku 48 říšské ústavy, [8] Pojem politična, [9] Strážce ústavy, [10] Legalita a legitimita. [11] Pro hospodářskou politiku byly důležité přednášky v „Langnamvereinu“ (Verein zur Wahrung der gemeinsamen wirtschaftlichen Interessen in Rheinland und Westfalen), tam vystoupil v diskuzi: Německá hospodářská krize, její příčiny a možnost nápravy, [12] Zdravé hospodářství v silném státě. [13] A pak ještě Stát, hnutí, lid: Trojčlenění politické jednoty. [14]

Na konci roku 1932 přešel na rok na universitu v Kolíně, kde vykonal nástupní návštěvu u Kelsena, svého hlavního liberálního protivníka. Zde prožil i uchopení moci. 1. května 1933 vstoupil do strany. 7. dubna 1933 byl vyhlášen zákon o restituci německého úřednictva. Schmitt údajně spolupůsobil, jak tvrdí literární sociolog Hans Mayer (Hans Mayer, Ein Deutscher auf Widerruf, Bd. 1, 1982, s. 144), při propouštění Hanse Kelsena. Současně doporučil Leo Strausse do Oxfordu (Heinrich Meier, Carl Schmitt, Leo Strauss und „Begriff des Politischen“, Stuttgart 1988). V roce 1933 v říjnu se vrátil opět do Berlína, tentokrát na universitu. Mezitím ho Göring jmenoval pruským státním radou. Stal se členem presidia Akademie pro německé právo. Začala jeho nacionálně-socialistická fáze. Důležitá – a diskreditující.

Napsal Státní ústrojí a rozpad druhé říše: Vítězství občana nad vojákem, [15] Vůdce ochraňuje právo: K řeči Adolfa Hitlera v Reichstagu z 13. července 1934 (jedná se o ospravedlňování zabíjení z „noci dlouhých nožů“), [16] je tištěn ve sborníku Německá právní věda v boji proti židovskému duchu. [17]

V letech 1936/1937 začínají proti němu útoky ze strany SS (časopis Das Schwarze Korps z 3. 12. 1936). Schmitt ztrácí všechny důležité úřady, ztrácí předsednictví v Reichsgruppenwart říšské skupiny vysokoškolských studentů v nacionálně-socialistickém Reichswahrerbund (svaz právníků), ze zdravotních důvodů, poté – rovněž nedobrovolně – končí s publikováním v Deutsche Juristen-Zeitung. Jak se to má interpretovat, je otevřené, každopádně Schmitt není, jak ukazuje jeho sborník Pozice a pojmy z roku 1942, který obsahuje i článek „Vůdce ochraňuje právo“, zapáleným demokratem. *

Od roku 1937 se u něj hlásí postupný přesun zájmu od státního práva k mezinárodnímu právu: Totální nepřítel, totální válka, totální stát, [18] Obrat k diskriminujícímu pojmu válka [19] Mezinárodněprávní neutralita a národní totalita, [20] Leviathan v státovědě Thomase Hobbese: Smysl a nezdar jednoho politického symbolu, [21] Mezinárodněprávní mocenský prostor se zákazem intervence v daném prostoru pro cizí mocnosti, [22] O poměru pojmu válka a nepřítel, [23] Pozice a pojmy v boji proti Výmaru-Ženevě-Versailles. [24]

Poté: „Pozdní“ Carl Schmitt je charakteristický spíše filosofickými tématy: Země a moře, světodějná úvaha, [25] ospravedlňující spisy Ex Captivitate Salus: Zkušenosti období 1945/47, [26] Nomos země v mezinárodním právu jus publicum europaeum (výklad evropského mezinárodního právního řádu od raného novověku až k totalitarismu). [27]

V letech 1945–1946 byl internován, nejprve v Berlíně, poté krátce nejspíš také v Norimberku u procesů s válečnými zločinci (podle Maschkeho, Der Tod des Carl Schmitts), pak se ale dostal do amerického tábora v Lüdenscheidu, a v roce 1946 nakonec do Plettenbergu (podle Machiavelliho Cassiacuma), kde vlastnil statek, psal a zemřel 7. dubna 1985, na velikonoční neděli. Důležitá díla: Teorie partyzána, [28] Rozhovor o moci  a o tom, jak vyjít s vlastníky moci, [29] Ústavněprávní články z let 1924–1954, [30] Tyranie hodnot: Právníkovy úvahy o filosofii hodnot. [31]

Jakkoli se jedná o biografii ctižádostivce (?, pozn. DP), jak se pak říká, s ďábelským kouzlem – v seminářích, které vedl i po válce, mu prý zářily oči – zdá se, že osobní fluidum tohoto muže bylo značné. Ale popsat ho jako guru a mága je asi nedostačující. Jedná se určitě zároveň o fascinaci ústředními pojmy a formulacemi, jimiž argumentoval a jejichž brilantnost (lesk) je činila tak všestranně použitelnými jako právní topoi špičkové úrovně. – Nic z toho však není poměřováno měřítkem kritiky ze stanoviska demokracie, parlamentarismu a liberalismu.

Zdroj: Filosofický časopis Ročník XXXIX., 1991, číslo 5, přeložil Martin Pokorný, dokončení příště…

*Pozn. DP: Schmitt se s dominujícím proudem v národně-socialistickém světonázoru rozcházel především v nadřazení instituce státu nad národ (jenž tak jako např. Hegel, jehož vliv je rovněž konzervativní i revoluční, zaměňoval stále s lidem, tj. beztvarou masou), a pak třeba v historickém podcenění romantické „nepolitické politiky” (k tomu srov. Jan Mertl, Z dějin politického myšlení, Praha 1943, s. 168). Nezdá se však, že by důvodem k jeho odstavení byly ideologické rozdíly, ty sotva sloužily jako záminka. Vadil zřejmě sám Schmitt, který byl autoritou s širokou paletou styků od nejreakčnějších katolíků po národní bolševiky už v době Výmarské republiky. Časopis SS Das Schwarze Korps, který na něj zaútočil, vznikl jako společensko-kritický týdeník, jehož kampaně cíleně mířily na vlivné osoby, složky nebo instituce. Příčiny přitom byly různé, od spravedlivého odhalování nešvarů v NSDAP přes záměrné vytváření atmosféry napětí a nejistoty mezi funkcionáři po osobní motivy. Docela určitě v nich však hrál úlohu i motiv generační: totiž vzpoura mladých proti starým! Šéfredaktoru Gunteru d´Alquenovi, který po útocích na obzvlášť vysoké činitele chodival na kobereček k Himmlerovi, svému ochránci, bylo v době založení časopisu sotva 25 let! (NSDAP si tak udržela větší ideologickou čistotu než italská PNF prosáklá konzervativním nacionalismem a katolickým monarchismem – očista přišla až s PFR v Italské sociální republice.) Dodejme, že nejvýznamnější Schmittův žák E. R. Huber (190 3–1990) měl první potíže až po válce.

Seznam titulů (pouze v prvním vydání) uvedených v textu:

1. Über Schuld und Schuldarten. Eine terminologische Untersuchung. Breslau 1910.
2. Der Wert des Staates und die Bedeutung des Einzelnen. Tübingen 1914.
3. Politische Romantik. München/Leipzig 1919.
4. Die Diktatur. Von den Anfängen des modernen Souveränitätsgedankens bis zum proletarischen Klassenkampf. München/Leipzig 1921.
5. Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität. München/Leipzig 1922.
6. Römischer Katholizismus und politische Form. Hellerau 1923.
7. Verfassungslehre. München/Leipzig 1928.
8. Die Diktatur des Reichspräsidenten nach Artikel 48 der Reichsverfassung. In: Veröffentlichungen der Vereinigung der deutschen Staatsrechtlehrer, Heft 1, Berlin 1924.
9. Der Begriff des Politischen. In: Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik, Bd. 58, 1927/28 (samostatně poprvé München/Leipzig 1932).
10. Der Hüter der Verfassung. In: Beiträge zum öffentlichen Recht der Gegenwart, Heft 1, Tübingen 1931.
11. Legalität und Legitimität. München/Leipzig 1932.
12. Die deutsche Wirtschaftskrise, ihre Ursachen und die Möglichkeiten zu Iber Behebung. In: Mitteilungen des Vereins zur Wahrung der gemeinsamen witschaftlichen Interessen in Rheinland und Westfalen, Düsseldorf, Jahrgang 1930, Nummer 4, n. F. 19, Heft, s. 458–464.
13. Gesunde Wirtschaft im starken Staat. In: Mitteilungen des Vereins zur Wahrung der gemeinsamen witschaftlichen Interessen in Rheinland und Westfalen, Düsseldorf, Jahrgang 1932, Nummer 1, n. F. 21,  Heft, s. 13–32.
14. Staat, Bewegung, Volk. Die Dreigliederung der politischen Einheit. Řada Der Deutsche Staat in der Gegenwart, Heft 1, Hamburg 1933.
15. Staatsgefüge und Zusammenbruch des zweiten Reiches. Der Sieg des Bürgers über den Soldaten. Der Deutsche Staat in der Gegenwart, Heft 6, Hamburg 1934.
16. Der Führer schützt das Recht. Zur Reichstagrede Adolf Hitlers vom 13. Juli 1934. In: Deutsche Juristen-Zeitung, 39. Jahrgang, 1934, s. 945 – 950 (snadněji dosažitelné v Positionen und Begriffe!)
17. Die deutsche Rechtswissenschaft im Kampf gegen den jüdischen Geist. Deutscher Rechtsverlag, Berlin, s. 14–17 a 28–34.
18. Totaler Feind, totaler Krieg, totaler Staat. In: Völkerbund und Völkerrecht, 4. Jahrgang 1937, s. 139–145 (rovněž v Positionen und Begriffe).
19. Die Wendung zum diskriminierenden Kriegsbegriff. Řada Schriften der Akademie für Deutsches Recht. Gruppe Völekrrecht, Heft 5, München/Leipzig 1938.
20. Völkerrechtliche Neutralität und völkische Totalität. In: Monatshefte für Auswärtige Politik, 5. Jahrgang, 1938, s. 613–618 (viz Positionen und Begriffe).
21. Der Leviathan in der Staatslehre des Thomas Hobbes. Sinn und Fehlschlag eines politischen Symbols. Hamburg 1938.
22.Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte. Ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht. Řada Schriften des Institus für Politik und internationales Recht an der Universität Kiel, n. F. Bd. 7, Berlin/Wien 1939.
23. Über das Verhältnis der Begriffe Krieg und Feind. 1939 (viz také Positionen und Begriffe).
24. Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar-Genf-Versailles. 1923–1939, Hamburg 1940.
25. Land und Meer. Eine weltgeschichtliche Betrachtung. Leipzig 1942.
26. Ex Captivitate Salus. Erfahrungen der Zeit 1945/47. Köln 1949.
27. Der Nomos der Erde im Völkerrecht des jus publicum europaeum. Köln 1950.
28. Theorie des Partisanen. Berlin 1963.
29. Gespräch über die Macht und den Zugang zum Machthaber. Pfullingen 1954.
30. Verfassungsrechtliche Aufsätze aus den Jahren 1924–1954. Materialien zu einer Verfassungslehre. Berlin 1958.
31. Die Tyrannei der Werte. Überlegungen eines Juristen zur Wertphilosophie. Stuttgart 1960 (jako soukromý tisk).