Corneliu Zelea Codreanu
The Prison Notes
Překlad: Anonym
Reconquista Press, 2011
česky:
Zápisky ze žaláře
2017, 96 str., brož.
K vydání připravil Karel Veliký
Délský Potápěč, 2017
Tento útlý svazek (v anglickém vydání 128 stran, včetně mnoha stran fascinujících fotografií) je povinnou četbou nejen pro obdivovatele Cornelievoa Codreana, ale také Julia Evoly, protože obsahuje všechno, co tento italský autor o Codreanovi a Železné gardě napsal.
Codreanu (13. 9. 1899 – 30. 11. 1938) byl charizmatický zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy či Legie archanděla Michaela (známé také jako Legionářské hnutí). Železná garda byla hnutím ve všech zásadních rysech fašistickým: nacionalistická, rasově smýšlející, tradicionalistická, autoritářská, aristokratická, militantní, antikapitalistická, antikomunistická, antisemitská a s příslibem národní obrody prostřednictvím oživení nejhlubších tradic rumunského národa.
Codreanu říkával, že fašistická hnutí usilují o obranu a obrodu tří složek národa: životní síly (rasa), formy (společenské a politické uspořádání) a ducha. Německý národní socialismus se soustředil na rasu, italský fašismus na politický řád a rumunská Železná garda pak kladla největší důraz na duchovní život společenství.
Železná garda skutečně byla čímsi na způsob iniciačního duchovně-válečnického řádu, který se účastnil politického života. Součástí jejího asketického režimu tak byly půsty, modlitby i vojenský výcvik. Působil v ní dokonce i oddíl až sebevražedně oddaných militantů, kteří přísahali dodržovat celibát. Ducha sebeobětování pro obecné blaho však zdůrazňovalo celé hnutí.
Zkuste si představit, že by NSDAP vyrostla z SS a nikoliv obráceně – a získáte slušnou představu o Železné gardě. Ještě lepší analogií by však možná byli templáři nebo Řád německých rytířů, protože Legie byla na rozdíl od SS hluboce a od základů křesťanská (tedy rumunsky pravoslavná).
V jistém ohledu však jejich fanatismus dokonce přesahoval v křesťanství někdy se vyskytující standardy – legionáři byli totiž připraveni obětovat nejen své tělo, ale také duši. Pro svou vlast tak byli ochotní snést hněv samotných pekel.
Codreanu se začal politicky angažovat v roce 1923, kdy vystoupil proti emancipaci rumunských Židů. V listopadu 1927 založil Legii, mladé hnutí (průměrný věk se pohyboval kolem 27 let), jejíž členové se rekrutovali především mezi vysokoškolskými studenty a rolníky.
Od vzniku Legie pak Codreanův život připomínal nekonečnou smršť činorodosti. Legie aktivně budovala společenství a podnikla politické akce, včetně občasných atentátů a pogromů (další skupinou, k níž by se Legie dala přirovnat, je muslimský mystický řád asasínů). Železná garda byla zakázána a znovu povolena. Codreanu a další předáci hnutí se tak pohybovali mezi vězeňskými celami a vládními kancelářemi.
Ve 30. letech se jako úhlavní Codreanův protivník etabloval rumunský panovník Karel II., „fašistický“ král, osobnost fascinující, i když odpudivá. Ten v roce 1925 navázal poměr s dcerou židovského farmaceuta Magdou Lupescuovou, která se nakonec stala jeho třetí manželkou. Kvůli tomu byl zbaven nástupnictví, a když roku 1927 zemřel jeho otec král Ferdinand I., přešel královský titul na Karlova pětiletého synka Michala, který vládl pod dohledem regenta. V roce 1930 se však Karel vrátil do Rumunska a fakticky provedl puč proti vlastnímu synovi. Dosadil sám sebe na trůn jako krále Karla II., nevládl však z titulu svého nástupnictví nebo podle rumunských zákonů, ale jako kvazifašistický diktátor.
Po neúspěšných pokusech Legii podplatit, kooptovat či jinak zneškodnit se ji Karel rozhodl rozdrtit. V dubnu 1938 nechal Codreana a další přední muže Železné gardy zatknout. Codreanu byl na základě podvržených důkazů odsouzen na deset let nucených prací za zradu.
Právě tehdy vznikly „zápisky ze žaláře“. Ty v tomto svazku zabírají necelých 50 stran a nejsou ani tak samostatným literárním dílem, jako spíš poznámkou ke Codreanovu zásadnímu dílu Mým legionářům: Železná garda. Přesto se však jedná o působivé a neopominutelné čtení pro všechny obdivovatele Kapitána a jeho boje.
Codreanu velice živě popisuje své utrpení, rozhořčení i boj s neodbytným zoufalstvím. Samotu věznění podtrhují dojemné příběhy o tom, jak se staral o štěně, myši a dokonce i kobylky, s nimiž se dělil o své ubohé příděly jídla, to vše za neustávajících útoků krvelačných vší a blech na jeho stále chatrnější tělesnou schránku.
Přestože ho církev zradila a odsoudila, najdeme v Codreanových poznámkách nesčetné projevy hluboké křesťanské zbožnosti, zejména meditace nad Kristovým mučednictvím – po právu, jelikož lži a úskoky jejich nepřátel se příliš nelišily, stejně jako konečný osud obou mužů.
S Hitlerovým vzestupem rostla i militantnost Železné gardy, která cítila, že se přibližuje uchopení moci. Krále Karla stále pevněji svíral strach, že bude sesazen, a tak v noci z 30. listopadu 1938 nařídil Codreana a dalších 13 čelních představitelů Legie zavraždit. Byli uškrceni a zastřeleni; jejich těla polita kyselinou a následně pohřbena pod sedmi tunami betonu.
Králi se však povedlo jediné: stvořil mučedníka. Codreanu se ve smrti stal ještě mocnějším a legionáři ještě odhodlanějšími.
V roce 1940, poté co byl Karel II. nucen postoupit části rumunského území nejprve Stalinovi a následně i Maďarsku a Bulharsku, byl tento panovník sesazen a spolu s Magdou Lupescovou, již si roku 1947 konečně vzal za ženu, odešli do exilu. Na trůn se vrátil jeho syn Michal a Železná garda pod vedení Codreanova nástupce Horii Simy vytvořila národně legionářský stát v křehkém spojenectví s velitelem armády, maršálem Ionem Antonescem, jehož dva dny před královou abdikací jmenovali premiérem.
Legionáři využili nově nabyté moci ke srovnání účtů: Codreanu byl rehabilitován a jeho nepřátelé umírali. Když se ale pokusili svrhnout i Antonesca, byli poraženi a předáci Legie museli ze země uprchnout. V konečném účtování tak Železná garda vládla Rumunsku jen 131 dní. (V roce 1944 král Michal nechal Antonesca zatknout a předal ho Sovětům, kteří ho nakonec popravili. I sám král byl však v roce 1947 sesazen a musel odejít do exilu.)
Hitler si nepochybně gratuloval, že kdysi odmítl návrhy na restauraci hohenzollernské dynastie v Německu, když zpovzdálí pozoroval zradu jejich bratranců v Rumunsku v letech 1938 i 1944, nemluvě pak o úloze, již sehrála savojská dynastie v Mussoliniho pádu v roce 1943.
Evropští rasoví nacionalisté se dopouštějí velké chyby, když dovolí, aby se nechali buď historickou sentimentalitou či vírou v aristokratické principy připoutat k pozůstatkům starých monarchií a aristokracií. Tato nadnárodní a protinacionalistická vrstva zpravidla zdegenerovaných snobů z největší části nechce a nemůže strpět proces nezbytného vytvoření nové aristokracie krve a charakteru, která sice v ideálním případě samozřejmě může zahrnovat i ty nejlepší prvky staré aristokracie, ale na každý pád by je měla zbavit jejich tradičního statusu a výsad. Jelikož tyto dynastie často likvidovaly soupeře z ryzí ctižádosti, zbavit je trůnu a privilegií pro dobro rasy se zdá být podstatně smířlivější osud, než jaký ony samy připravovaly svým protivníkům.
Přiznám se, že jako první z celého svazku jsem si nalistoval Přílohu I, která obsahuje šest článků o Codreanovi a Železné gardě z pera Julia Evoly. Hodně se svým obsahem opakují a poslední dva z velké části rekapitulují předchozí čtyři, i když i v nich se najdou nové informace. Evola se s Codreanem setkal jen jednou, v roce 1938. Přestože rozhodně nebyl křesťan, Codreanu na něj udělal nesmírný dojem jako duchovní i politický vůdce. Evola čtenáře zpravuje o vysokém pohledném muži, s tmavými vlasy a jasně modrýma očima, naivním a upřímném, nesmírně charismatickém a mimosvětském, ale zároveň velice skromném. (Sám po jejich schůzce Evolu odvezl zpátky do jeho hotelu.) Asi nejzajímavější na těchto článcích je silné antisemitské cítění obou mužů, které z nich zřetelně vystupuje. Žádný následovník a obdivovatel barona či Kapitána si rozhodně nebude chtít nechat tuto knihu ujít.
Recenze Grega Johnsona Codreanu’s The Prison Notes vyšla na webu Counter-Currents 15. dubna 2011.