Gottfried Benn: Dórský svět

Aktualizace 18/02/2019

Stránka Knihy… a jiné tisky byla sloučena se stránkami Délského potápěče.

Pod vaše vánoční stromečky, Posvátné Stromy a Julleuchtery nabízíme dotisk druhého titulu z naší řádné knižní edice Metanoia. Cena publikace je 150,- Kč + poštovné. Cena poštovného se řídí platným ceníkem České pošty. Darům, příspěvkům a jiným obětinám však meze neklademe. Dotazy na naší adrese info [at] deliandiver.org nebo prostřednictvím naší distribuce.

Název: Dórský svět
Autor: Gottfried Benn
Formát / stran: brožovaná, 75 stran
Datum vydání: 2013 [dotisk 2018]
Nakladatelství: Délský potápěč
Edice: Metanoia
150,- Kč + poštovné.

DÓRSKÝ SVĚT
resumé

Esej, žádná procházka pro potěšení, namáhavé cvičení!

Projev obratu od pojmu k obrazu [1]

1. Emblematičnost – znázornění představ obrazy (Urbilder, Leitbilder; archetypy).
2. Exemplarita – vzor k následování (liberál bude mluvit o „zneužívání antického historického a mytologického aparátu“).

Prvotní obraz (Urbild) je založen na antropologických principech:

Příroda (primát matek) = překypování. Kultura (muž) = kontura („z přírody>kultura“).

„Dórský svět“ = přísná, tvrdá, jasná kontura.

Celek: výraz nehumanistického „nordizovaného  helénismu“ a nekřesťanského „estetického fundamentalismu“ (Leitbilder).

Ilustruje „idealistické tyranství“ totálního státu: sport, hudba, poezie, stadiony, zápasy, války, sochy vítězů. Pěstění těla, rasy. [2] Okamžiky, v nichž je prožívána plnost života: „výbuchy života“; opojení v kráse, moci a vítězství, z nichž pramení formující síla lidského ducha. A z té se rodí styl určující epochu. Umění zde člověka připodobnilo k bohu a vytvořilo tak vzor dokonalosti. [3]

Bennova výzva: tento vzor, by opět mohl ožít životem. Německo se stane novou říší, kde dórské („válečný tábor apollinského živlu“) bude přežívat v germánském („dórsko-fašistické“ Německo) a mládí dozraje pod sluncem národního nebezpečí jak niva zalévaná krví. Skok z prehistorie do budoucnosti. Obnovení kolektivní vazby, heroické a militantní, pramenící z ducha oběti jednotlivců pro společenství. Boj a rituál, pospolitost.

Hlavní teze: dórská moc, to je násilí, zotročování, zabíjení, ale také stát, řád a prostor, který vybrané jedince nakonec uschopnil k umění. A Řecko 5. stol. př. n. l. je dodnes leskem bílé rasy. [4] Z hrůz zrozená krása, ideál přes tisíciletí, jednou provždy vymezení epochy, která zaniká v hrůzách první světové války.

Nově zrozená německá moc je pro exponenty tlející epochy vítězstvím barbarství a nízkosti. [5] Benn však naznačuje: chce to aspoň pár století a uvidí se, co z toho v Evropě vzejde.

Poznámky:

[1] Konstrukce nesená pojmy novověkého logu se zhroutila, v jejích troskách se jimi lze libovolně přehrabovat. S obrazy je to jinak. Byly sice také vtaženy do konstrukce, ale ne úplně. Pád konstrukce vázané na pojmy obrazy osvobodil (Armin Mohler, Die konservative Revolution in Deutschland 1918-1932, 2. vyd.).
[2] Rasa není stabilní veličina, je třeba ji pěstit.
[3] K tomuto pojetí lidskosti se vztahuje homérské adjektivum isotheos (rovný bohu).
[4] Otázku „Atény nebo Jeruzalém?“ znal už středověk, vždyť tehdejší elity opakovaně pociťovaly potřebu skutečného návratu ke starověkým zdrojům, to jsou ony „renesance“ počínaje karolínskou.
[5] Sám svět liberální „politické ekonomie“ představuje civilizační transformaci, pro niž v našem kulturním okruhu nemáme precedens, po většinu svého trvání byl prodchnut válečnickým duchem, i přes křesťanský nátěr.

„Dórský svět“

Etymologie: *dóru (id.) – „dřevo“ (= tvrdá látka, ř. doru, č. drvo); doro- „trhlina, roztržka“ (srov. č. vzdor, r. razdor); dōro- „dar“ (ř. dōron); dōro- „úder, rána“ (od kořene der/H/- trhat, drát), srov. „drtit“; durová tónina; druid; zdravý = odolný, tvrdý; starogerm. tyri (treue?).

„Velké kultury jsou něco zcela původního, co vyrůstá z nejhlubších základů duše. Národy v poutu jedné kultury naproti tomu ve své vnitřní formě, celým svým jevem nejsou původci, nýbrž díla této kultury. Tyto útvary, v nichž se lidstvo pojímá a utváří jako látka, mají styl a stylové dějiny zcela jako druhy umění a způsoby myšlení. Athénský národ není méně symbolem než dórský chrám (…) Světové dějiny jsou dějinami velkých kultur. A národy jsou jen smyslově obrazné formy, v nichž člověk těchto kultur naplňuje svůj osud.“ Oswald Spengler, Zánik Západu: obrysy morfologie světových dějin, Praha 2011, s. 448.

„Der Dorismus war die zarteste Blüthe des reinsten Hellenismus“ (Dórismus byl nejjemnějším květem nejčistšího helénismu), Friedrich Schlegel, Von den Zeitaltern, Schulen und Stylen der griechischen Poesie, 1795. In: E. Behler (ed.), kritické vydání Schlegelových spisů sv. XI, 1958, s. 227.

Už v Bennově básni „Anglická kavárna v Berlíně“ z roku 1913 se objevuje tento obraz: Tyrrhenské moře. Násilnická modř. / Dórské chrámy (…) zmírají smrtí asfodelů. (přel. Ludvík Kundera)

V roce 1951, v předmluvě k novému vydaní předválečných esejů (Essays), Benn zdůrazňuje, že se v „Dórském světě“ „nacházejí formulace a teze, které jako princip procházejí skoro všemi mými texty“. Ve stejné předmluvě také připomíná, že námětem i strukturou byl bezprostředně inspirován  orchestrální skladbou Heinricha von Kaminského Dorische Musik (1933).

DÓRSKÝ SVĚT
ukázky

S krétským tisíciletím, tisíciletím bez boje a bez muže, s mladičkými pážaty, která nosí vysoké špičaté džbány, a princátky s fantastickými účesy, avšak tisíciletím bez krve a lovu a koní a zbraní, s tímto předželezným věkem v údolí Knóssu, s ničím nechráněnými galeriemi a iluzionisticky rozevírajícími se stěnami, s jemným uměleckým stylem, barevnými fajánsemi, dlouhými tuhými sukněmi Kréťanek a těsně přiléhajícími živůtky a podprsenkami, s ženskými palácovými schodišti a jejich nízkými, širokými, pro ženský krok pohodlnými stupni – : hraničí přes Mykény dórský svět.

(…)

Dórský svět, to jsou společná jídla, aby všichni byli vždy připraveni, patnáct mužů a každý s sebou nese kus: ječnou mouku, sýr, fíky, kořist z lovu, a žádné víno. Výchova směřuje jen k tomuto cíli: zabít a podrobit. Chlapci spí nazí na rákosí, které si musí bez nože vyrvat z Eurótu, jedí málo a rychle; chtějí-li k hubené stravě něco navíc, musejí to ukrást z domů a dvorců, vždyť vojáci žijí z plenění. Půda je rozdělena v devět tisíc údělů, dědičné statky, ale žádný soukromý majetek, statky jsou neprodejné, všechny stejně velké. Žádné peníze, pouze železné, které při své velké tíži a hmotnosti měly tak nepatrnou hodnotu, že již částka deseti min (600 marek) vyžadovala pro uschování v domě zvláštní komoru a pro přemístění dvojspřežný vůz. Všechny ostatní státy v okolí měly peníze stříbrné a zlaté. A i toto železo bylo ještě znehodnoceno: žhavé ponořeno do octa a tím zbaveno tvrdosti. Devět set let vládl královský rod, a právě tak dlouho se uchovávaly stejné recepty pro kuchaře a pekaře. Zákaz cest do cizí země, zákaz vjezdu pro cizince, úcta ke starcům. Vojsko bylo v královské době pouze pěší a v nejvyšší síle: hoplíté, těžce obrnění pěšáci ve falanze s bodáním kopí.

(…)

Nejvýznamnějším se však spartsko-apollinský prvek stává v plastice. Sochařské umění, pracující nejprve se dřevem, později s bronzem, slonovinou a mramorem, provází pomalu, krok za krokem a zdáli pěstění krásného těla, takový je vývoj dórsko-hellénského světa. Zpočátku umění čistě naturalistické, vzniklé na objednávku a na příkaz. Později umění vyvozující své zákony stále více z materiálu, z věčného materiálu, z kamene. Anatomie nahého těla, studovaná v gymnasiích a na zápasištích, je už dávno nejpřesnějším majetkem oka, vnitřní tvář teď zbavuje realitu všeho příležitostného a volně vystupuje kontura vítězů a bohů. Stále mocnějším se stává řectví, stále heroičtějšími, ale i nebezpečnějšími se stávají jeho dějiny, „tragický věk“, stále hlubší a náhodu vylučující se stává struktura plastické formy. Nepracuje už oko, pracuje zákon, duch. Zde se skutečně vyvíjí vztah, který historicky přetrval čtyři sta let, od veřejné moci zcela bezprostředně k umění, od heroismu vnějšího postoje a činu, od bitevních polí Marathónu a Salamíny ke zformování posledního parthenónského stylu; zde lze opravdu mluvit o zrození umění z moci, alespoň v dějinách sochy a na tomto místě.

(…)

Hledíme na dórský svět, na národy se stylem, nasloucháme jim, a třebaže se jejich čas naplnil, pokolení zanikla a slunce sloupů zapadlo, aby ozářilo nové země, zatímco na starých kvetou jen louky asfodelů, tyto národy znovu volají z hlubin, ze střepů, ze změti zdí, z mušlemi pokrytých bronzů vylovených rybáři z pirátských lodí v bahně mořského dna, volají zákon pro pozdější, zákon obrysu, zákon, jenž k nám nikde nepromlouvá formou více strhující než ze stély umírajícího běžce, z jeho biologicky neproveditelných, pouze paprsky stylizovaných pohybů, konec šestého století, Attika, Athény, Théseion.