Bonapartismus – Machiavelismus – Elitářství
I v demokraciích je skutečná moc v rukou menšiny…to je nevyhnutelné. A kdo ještě věří, že tato lidem volená menšina vyjadřuje jeho vůli?
s. 205
U skutečného vůdce je patrný vrozený odstup, jenž ho jaksi samozřejmě vyděluje z davu.
Skutečný vůdce není „dítě lidu“, nedovolává se nejnižších složek lidské bytosti.
s. 207
Neplést si bonapartismus s machiavelismem. Machiavelli ještě masou pohrdá, chce jen využít jejích vášní, tužeb a slabostí. Nové je tu právě „jen“ to, že vůbec bere dav v úvahu jako politickou sílu.
s. 210
Kapitola 6
Práce – Démoničnost hospodářství
Mezi kapitalismem a komunismem panuje zásadní shoda – v důrazu na hospodářství.
s. 218
Skutečná pravice tedy musí mít jiné hodnoty: duchovní, heroické, politické – přesně v tomto pořadí. Hospodářství není náš osud! Je to pouhý prostředek, nikoli smysl.
U všech Indoevropanů požíval obchodník donedávna vždy obecně nižší vážnosti a důvěry než duchovní, vojevůdce či politik.
s. 219
Američanům jde za všech okolností vždy jen o trhy.
s. 230
Co dělat? Plavat proti proudu: Uměřený konzum, autarkie.
s. 232
Kapitola 7
Historie a historicismus [1]
(Bytí je hierarchické, posloupné)
Rozeznáváme dvě pojetí: jsoucno založené na trvání; jsoucna založená na vzniku (a zániku).
První je nadčasové, stabilní, druhé charakterizují změny, pomíjivost, náhody.
s. 235
Byl to Hegel, kdo s „konečnou platností“ ztotožnil „skutečnost“ s rozumem.
s. 236
Odmítnutí dějinné dialektiky: Tam, kde padne výraz „ahistorický“, měj se na pozoru!
s. 239
Kapitola 8
Volba tradice
Historicismus? Nic jiného než alibi liberalismu (liberálů).
s. 242
Nikoli souboj národů, ale myšlenek. A ty vznikají v hlavách příslušníků elit.
s. 243
Skutečný cíl první světové války. Zničení říší tří císařů (Německa, Rakousko Uherska, Ruska).
s. 254
Kapitola 9
Vojáctví a válka
Současný intelektuál je nejspíš toho názoru, že kultura nemá s válčením nic společného.
s. 258
Válečnický smysl pro čest, povinnost, kázeň a věrnost musí mít přednost před vším měšťáckým.
s. 260
Jasná hierarchie, přímé vztahy (mezi muži, kamarády, nadřízenými a podřízenými), odvaha, věrnost, čest, nadosobní postoje vedoucí až k bezejmenné oběti v zájmu celku – to jsou charakteristiky a živoucí hodnoty typické pro „společenství mužů“.
Ne tedy protiklad, ale úplná rovnost vládne mezi duchem vysoké kultury na jedné a světem války a válečníků na straně druhé.
Život jako nepřetržitý boj mezi metafyzickými silami: uranské síly světla a řádu proti temné hmotě a telurickému (= k Zemi se vztahující, pozn. red.) chaosu.
A tento boj musel člověk Tradice vybojovat jak ve vnitřním, tak ve vnějším světě.
Boj proti silám, které by měly být podrobeny a ovládnuty v každém jednotlivci, s pomocí askeze: sebeovládání, vnitřní kázeň, nadvláda.
s. 261
V protikladu k tomu, co říkají liberálové, se svět válečníků neomezuje na slepý materialismus.
s. 262
Hierarchie – etymologicky neznamená nic jiného než „svrchovanost posvátného“ (ieras).
Prušáctví. Na toto strašidlo všech demokracií nesmí být nahlíženo jako na anomálii jednoho národa. Naopak, musí v něm být viděn způsob žití, který ve více či méně rozvinuté podobě existoval i jinde.
s. 263
Život v nebezpečí a kázni nemá měšťák v lásce.
V západních národech je smysl pro tyto hodnoty (v liberálním smyslu „neintelektuální“, „nekulturní“) na vymření – vojenská hierarchičnost se proto jeví jako snad poslední životaschopný model. Přes všechnu antimilitaristickou propagandu si u všech jedinců, kteří dosud nejsou úplně zmanipulováni, udržuje jistou přitažlivost. Ano, v duši Indoevropana existuje potlačovaný, ale nevymýtitelný smysl pro hrdinskost.
Nelze samozřejmě vyžadovat, aby lidé žili stále pod napětím (permanentní revoluce), ale schopnost odolávat tlakům hrůzy a nebezpečí vytváří nové hierarchie.
s. 265
Vojenské, válečnické utváří osobnost.
s. 266
Schopnost postavit se zpříma i beznadějným situacím, dokonce je vyhledávat, neboť jsou prubířským kamenem hodnoty jednotlivce, vyjít z nich (mrtvý nebo živý) se ctí, znamená být na cestě k dosažení absolutního bytí…
s. 269
(Jaký rozdíl vůči) měšťáctví s jeho hodnotovou škálou založenou na hmotném blahobytu, jistém a přizpůsobivém životě, světu práce, výroby a zábavy (kino, sport, sex).
s. 268
Poznámka:
[1] Historicismus: V 19. století, v době emancipace národů, je považován za rozhodující. Evola, jak ani jinak nelze, odmítá jeho prvořadé postavení. Nad historií stojí věčné – nadčasové.