Caravaggio – Obrácení svatého Pavla, 1600 – 1601. První, odmítnutá verze obrazu.
Autor: Stephen McNallen
Už delší dobu tvrdím, třeba ve svém článku ve druhém svazku sborníku Tyr, že my, následovníci germánského pohanství, musíme být co možná nejzdatnější ve filozofii. Musíme být schopni diskutovat s našimi intelektuálními oponenty, ať už se jedná o místního kněze nebo vyškoleného jezuitu. Pravděpodobně nejdůležitějším důvodem ale je potřeba poznat širší perspektivu historie idejí, tak abychom dokázali fenomén Asátrú vysvětlit přitažlivou a soudržnou formou inteligentním křesťanům, kteří by se následně za správných okolností mohli připojit k našim lidem.
Před pár dny mi přistál ve schránce skvělý pomocník při plnění tohoto úkolu. V běžné polstrované obálce byla kniha s prostým názvem Být pohanem. Jejím autorem je Alain de Benoist, autor zhruba padesáti knih a několika tisíc článků, převážně ve francouzštině. Benoist je však nejlépe známý jako zakladatel intelektuální a hluboce pohanské „francouzské Nové pravice“.
Už nějakou dobu jsem věděl, že vydavatelství Ultra (v současnosti transformované do vydavatelství Arcana Europa – pozn. DP), zodpovědné mj. za pozoruhodné svazky Tyr, zamýšlí vydat také tento první anglický překlad z bohatého de Benoistova díla. Z výsledku rozhodně zklamán nejsem. Je to dílo, které prostě musíte mít. O jeho významu jsem přesvědčen natolik, že jsem nějaké výtisky objednal i pro distribuci prostřednictvím internetových stránek své organizace AFA (Asatru Folk Assembly).
Co nám ale kromě schopnosti vyjádřit se a bránit naše přesvědčení sofistikovaným způsobem kniha Být pohanem ještě nabízí? Jako první mi na mysli vytane slovo „dospělost“. Hned v první kapitole nám autor říká, že jeho největší obavou není úplný zánik pohanství: podle něj totiž navzdory velice vytrvalé a všudypřítomné historické represi nikdy vlastně nezmizelo. Mnohem více se Francouz obává „návratu pohanství v primitivní nebo infantilní formě, v duchu ‚druhé religiozity‘, již už Spengler správně popsal jako jednu z charakteristik kultury na úpadku a Julius Evola označil za jev, který v ‚zásadě odpovídá fenoménu útěku, odcizení a zmatených náhražek, bez vážných dopadů na realitu; jedná se o cosi hybridního, vetchého a sub-intelektuálního‘.“
Poselství je jasné. Jakmile se civilizace blíží svému pádu, lidé propadají zoufalství. Ti, kdo tento problém vnímají nejcitlivěji, se často instinktivně navracejí zpět ke svým rasovým a kulturním kořenům pro pocit bezpečí a snad i pro odpovědi. Řešení však nespočívá v oživování starých forem a opakování minulosti doslovným způsobem. Místo toho je třeba přenést esenci minulosti do současnosti, tak aby ji mohli užívat muži a ženy našeho věku. V našem konkrétním případě germánského náboženství to znamená nesnažit se napodobovat deváté (ani šesté, ani první) století. Raději bychom se měli snažit přenést výtah hodnot a ducha minulosti – vzácné kapky ze studnice Wyrdu – do našich vlastních životů a časů, a tak znovuoživit naše lidi. Kultury umírají, stejně jako národní státy, ale lid (Volk) a jeho duch s nimi zemřít nemusí. Může přežít a prospívat ponořením se do věčné podstaty bohů a předků.
Kniha Být pohanem nabízí i mnoho dalších lekcí a každá z nich je stejně důležitá jako ta právě zmíněná. Znamená to, že budete souhlasit se vším, co de Benoist v knize píše? Samozřejmě že ne. Některým kniha jistě připadne přespříliš intelektuálská. (Nic překvapivého, protože jeho přístup je nevyhnutelně intelektuální). Benoist by se pravděpodobně na jednom z našich blotů cítil nesvůj – ale filozofové často žijí ve světě, kde by se nám nedýchalo zrovna volně. Jakékoli podobné námitky proti knize Být pohanem jsou ale ve srovnání s bohatstvím v tomto svazku předkládaných myšlenek nedůležité.
Recenze Stephena McNallena „On Being a Pagan by Alain de Benoist“ původně vyšla na stránkách Runestone.org.
Poznámka: Tuto důležitou knihu si můžete v češtině objednat na stránkách nakladatelství Sol Noctis nebo zde.