Štáva, která běží / a se námi třese / nový život svěží…
Má snad být již jen elektrická, bez krve?
Píseň kořenů
Jaroslav Vrchlický
„Jen se, braši, protáhněme
v staré matce zemi!
Pijme tam, co nalezneme,
všemi ručejemi:
vždycky staré Síly
vzdor a vytrvalost,
k velkému cíli
houževnatost, stálost!
Vědomí, že my to nesem,
v čem ty vichry třeští,
a že my se nezatřesem
v krupobití, v dešti.
Větve mají právo
prohýbat se vánkem
nám je v zemi zdrávo
nekonečným spánkem.
Náš však spánek – to zdroj bytí;
základny jsme všeho
odvěkého v zemi žití,
bezdna nezměrného!
Na nás mladé listí,
na nás květ a plody,
vše, co zrá, se čistí,
pouští ve závody.
Jen se, braši, protáhněme
v staré naší zemi,
dokavad k ní pevně lneme,
žijem, třeba němy.
Štáva, která běží
a se námi třese,
nový život svěží
věčné hmoty nese!“
Jaroslav Vrchlický, Strom života, 1908.