Jako dítěti narozenému ve staré samurajské rodině, dostalo se Mišimovi vynikající výchovy v duchu nejlepších samurajských tradic. Rodina vyznávala staré zásady šlechetnosti, důvěryhodnosti a loajality k císaři a naprosté kontroly vlastního těla i vědomí. Staří samurajové se stranili společnosti lidí z odlišných společenských vrstev, přesto jim však byli příkladem; Japonci vždy věřili, že dary Nebes k nim přicházejí právě jejich prostřednictvím a právě proto se chování samurajů stávalo společenským standardem. Tradice samurajských rodin proto vyžadovala, aby potomci a následníci starobylých rodů byli vychováváni v tomto duchu. Na Mišimovu výchovu měla největší vliv jeho babička, žena dbalá japonských tradic, a později otec, kterého autorovi životopisci popisují jako tvrdého muže vychovávajícího budoucího spisovatele poněkud drastickými prostředky.
Novodobým vyjádřením „cesty samuraje“, tedy Bušidó, se v Japonsku stal významný text z 18. století, nazývaný Hagakure. Čerpal ze zenbudhismu a určoval životní cestu duchovního bojovníka, založenou na emocionální a mentální disciplíně, bojovém umění a estetice. Začíná příznačnými slovy: „Každý samuraj musí mít v první řadě na mysli fakt (…) že musí zemřít.“ A o něco dále pokračuje: „Velké věci nemohou být dosaženy tím, že budou brány [pouze] vážně. Muž se musí stát fanatikem až do krajnosti, aby byl posedlý smrtí (…) Bojové umění vyžaduje pouze posedlost smrtí.“ Mišimův výjimečný život a jeho dramatický konec lze mnohem snáze pochopit, když si připomeneme, co o Hagakure
S nekonečnou energií a disciplínou psal denně obyčejně od půlnoci do rozbřesku. Napsal více než stovku děl, od románů přes divadelní hry pro tradiční japonské divadlo až po filmové scénáře. Už druhý jeho román – autobiografické Vyznání masky (1948, anglicky Confessions of a Mask
Čtenářsky nejúspěšnější je Zlatý pavilon (1956), který vyšel před několika lety také v češtině. Mišima využívá motivy skutečné události a vypráví o mladém mnichovi, jehož otec po celý svůj život vzpomíná na Zlatý pavilon, součást kjótského chrámu Rokuondži. V jeho vyprávění se stavba mění v dokonalé ztělesnění krásy, Mizoguči je však zklamaný, když chrám spatří poprvé na vlastní oči. Sám ošklivý, slabý a koktavý, vytváří si vlastní představu Zlatého pavilonu, v němž se pokouší najít protiklad své ošklivosti. Skutečný Zlatý pavilon se spojuje s tím vysněným přesně v tom okamžiku, kdy se v novinách objevují informace o nebezpečí bombardování Kjóta: „…představa, že se tahle krása obrátí v popel, spojila skutečný Zlatý pavilon s pavilonem mých představ. Stmelila je do všech podrobností, jako když se tvar originálu obkreslí přes hedvábný papír. Obkresluje se tak dlouho, až je kopie s originálem zcela totožná: střecha ke střeše, nad jezerem se tyčící terasa sósei na terasu sósei, balustráda Čóondó na balustrádu a okna Kukjóčó k oknům Kukjóčó. Zlatý pavilon pro mě přestal být nehybnou stavbou. Proměnil se v symbol pomíjivosti reálného světa. Konečně byl skutečný pavilon stejně krásný jako pavilon mých snů.” Jenže ke katastrofě nedojde a Mizoguči náhle zjišťuje, že po spojení vysněného a reálného Zlatý pavilon už nepatří jen jemu, ale také nesčetným návštěvníkům.
„Milovat mrtvé je snazší,“ uvědomuje si Mizoguči a myslí na „starou“ dobu: „V těch dobách žila země v neklidu. Avšak ani dnes, v roce 1950, není o mnoho klidnější. A když díky různým bouřlivým událostem shořelo tolik chrámů, proč by teď neměl shořet i Zlatý pavilon?“ A Zlatý pavilon skutečně shoří, ovšem Mizoguči plamenům uniká. Degenerovaná doba nemá své hrdiny.
Zlatý pavilon je náročná, elitářská četba plná skrytých významů, kritizující zkaženost poválečného Japonska. Vrcholem Mišimovy umělecké tvorby je čtyřdílný epos Moře hojnosti z roku 1970, který se zaobírá stejnými otázkami a který jej těsně před jeho smrtí vynesl až na samý vrchol slávy a vydobyl mu uznání nejvýznamnějšího japonského spisovatele 20. století. Mišimovy knihy jsou plné paradoxů; krása je vyrovnávána zkázou a smrtí, postavy románů bojují celou dobu usilovně o lásku, aby ji nakonec, když je konečně opětována, opět odvrhly. To vše na pozadí postupného rozkladu tradiční společnosti, způsobeného cizorodým liberalismem a konzumem. „Japonsko se vytratí,“ varuje Mišima. „Stane se neorganickým, prázdným, bezbarvým…“
První díl Moře hojnosti, román Jarní sníh, přenáší čtenáře do Tokia roku 1912, kdy se začínají objevovat první příznaky eroze tradičních vůdčích vrstev společnosti. Ta je zosobněna nově příchozími z venkovských oblastí, hrozivými protivníky s nezměrnou vitalitou, disponujícími navíc značnými finančními prostředky a vyzývajícími tak starobylou šlechtu k boji o společenskou a politickou moc. Dva další romány pak provázejí čtenáře meziválečným a poválečným Japonskem; prudké společenské změny a hospodářský pokles vedou k politickému násilí a vraždám a z nastalého chaosu vystupuje nová generace fanatických vůdců, kteří zavedou Japonsko do války. Po jejím skončení už v novém Japonsku není žádného místa pro hledání krásy a duchovna. Poválečná éra je dobou ponížení. Poslední část, Rozpad anděla, je Mišimovou apokalyptickou vizí moderního Japonska, které se podle něj změnilo v měsíční krajinu. Smysl japonských tradic, samurajský ideál, smysl zenbuddhistické filozofie a estetiky, vše bylo pošlapáno, zneuctěno a zpochybněno a tím i morální a kulturní síly, které po staletí živily japonský národ a nakonec i svět. Na vině je západní modernizace a v Mišimově Japonsku, jak je vykresluje ve svém vrcholném díle, lze narazit na příslušníky západní civilizace jedině v groteskně pokroucené, karikované podobě.
Mišimova zjevná xenofobie nebrání v obdivu jeho díla homosexuálům. Některé z jeho knih skutečně obsahují řadu bizarních násilných prvků, spojených s krutou a brutální smrtí, a představ, jež vyhlížejí přinejmenším podivně. Esencí toho všeho může být zážitek, jaký popisuje ve Vyznání masky. Tehdy poprvé spatřil reprodukci obrazu Svatý Šebestián od Guida Reniho (1575–1642): „Šípy se zažíraly do napnutého, vonícího, mladého masa a pojídaly jeho tělo společně s plameny nejvyšší agonie a extáze.“ Během práce na románu Zakázané barvy, v němž popisuje moderní Japonsko na osudech několika homosexuálů, dokonce navštěvoval bary, kde se tito lidé scházeli. Zřejmě zde jen sbíral podklady pro své dílo, přesto však sám neunikl podezření z homosexuality, ačkoli byl ženatý a měl děti.
Mišimovi se usedlý život většiny spisovatelů upřímně hnusil. Zastával názor, že slova jsou od toho, aby provokovala činy a nelze je tak oddělit od akce. Úcta k tradičním japonským bojovým uměním jej dovedla k zájmu o kendo, karate a posilování; to se mu stalo přímo obsesí, cvičil několikrát denně. Ve snaze obnovit zájem o starobylá umění boje založil skupinu, nazvanou Tatenokai (Společnost štítu), paramilitární organizaci zaměřenou na cvičení s mečem či karate stejně jako na snahu udržet ve společnosti tradice imperiálního Japonska. Členy byli převážně pravicoví studenti. Tato Mišimova „soukromá armáda“ vzbuzovala po dobu své existence úsměvy a mnozí ji brali spíš jako prostředek k novým autorovým excentrickým činům. Mišima se rád předváděl, měl slabost pro uniformy a svou armádu do nich oblékal také. Nefigurovali v žádném seznamu podvratných organizací a neměli ani žádný skutečný politický program. Mišimu přirozeně nenáviděli jak mladí levičáci, neschopní akceptovat jeho archaický obdiv k tradičnímu Japonsku, ale kupodivu i pravicoví japonští nacionalisté, které rozzuřil svou prací Obrana kultury, kde otevřeně hlásal názor, že císař Hirohito by měl za svůj podíl na událostech 2. světové války dobrovolně odstoupit. To, co mělo následovat, však šokovalo nejen Japonsko, ale celý kulturní svět, v němž si Mišima jako vynikající spisovatel získal významné místo.
25. listopadu 1970 se se čtyřmi vybranými příslušníky své „armády“ vydal na tokijskou vojenskou základnu. Velitel neodmítl slavnému spisovateli žádost o návštěvu. Jakmile byli uvnitř, zabarikádovali se příslušníci Tatenokai v kanceláři, velitele vzali jako rukojmí a přivázali jej k židli. Vyvěsili transparent se svými požadavky a Mišima vystoupil na balkón, aby přečetl shromážděným vojákům svůj manifest. V něm je vyzval k vojenskému převratu, jímž by měli zajistit císaři skutečně důstojné místo, které mu v Japonsku náleží (sic!), a zastavit pokračující rozklad tradičního Japonska. Shromážděné vojáky však dokázal jen rozzuřit. Začali jej urážet a vysmívat se mu, a tak Mišima v několika minutách svůj proslov ukončil, aniž by řekl všechno, co chtěl.
Vrátil se do velitelovy kanceláře a požádal Moritu, jednoho z členů své „armády“, zda by mu mohl asistovat při rituální sebevraždě – seppuce. Meč si vrazil do břicha pevně a přesně, ale Moritovi se třásly ruce tak, že se mu nepodařilo useknout mu hlavu ani na několikátý pokus. Nakonec nechal dalšího z členů Tatenokai, Kogu, aby za něj práci dokončil. Když byla Mišimova hlava dole, spáchal seppuku také Morita. Koga mu usekl hlavu jedinou přesnou ranou.
Mišimův pokus o státní převrat byl natolik absurdní, že už bezprostředně po jeho spáchání byl málokdo přesvědčen o tom, že by slavný spisovatel skutečně věřil v úspěch své akce. Svou sebevraždu připravoval dopředu, o čemž ostatně svědčí i to, že předem uspořádal své záležitosti a zajistil členy své skupiny penězi, které jim měly pomoci v následném soudním procesu. Zřejmě si jen připravil dostatečné veřejné kulisy k drastickému činu, jímž chtěl před zraky médií a celého Japonska rudě podtrhnout své názory na návrat k tradicím. Nebo snad sledoval svým činem ještě něco jiného?
„Lidský život je omezený. Ale já chci žít navždy,“ napsal v dopise na rozloučenou své ženě.
Milan Špinka je šéfredaktor Národní myšlenky.
Mišima česky:
MIŠIMA, Jukio: Můj kamarád Hitler. In: Svět a divadlo. Vol. 10, No. 6 (1999), 153–186 s.
MIŠIMA, Jukio: Opat chrámu Šiga a jeho láska. In: Světová literatura. Vol. 12, No. 6 (1967), 114–128 s.
MIŠIMA, Jukio: Pozdrav lodi. In: Světová literatura. Vol. 7, No. 4 (1962), 190–193 s.
MIŠIMA, Jukio: Sedm mostů. In: Světová literatura. Vol. 12, No. 6 (1967), 114–128 s.
MIŠIMA, Jukio: Zlatý pavilon. 1. vyd. Praha: Brody, 1998; 270 s. Uvedené citace z této knihy pocházejí z překladu Kláry Macúchové