Neznámé megalitické kultury Indopacifiku

Autor: Mars Ultor

Ano, megalitické kultury existují nejen v Polynésii,  ale též v jihovýchodní Asii a Mikronésii. A ani archeologové často nevědí, že se zachovaly dodnes dokonce ve své živé podobě.

Megalitická kultura ostrova Nias

Na indonéském ostrově Nias nedaleko Sumatry přežila téměř do součanosti megalitická kultura, o které prakticky nikdo neví. Po celém ostrově stojí osamocené menhiry, megalitické sochy, skřínkové hroby a dolmeny. Vyskytují se ve výšce přibližně od 500 m n. m. (níže položené neodolají zemětřesením a vlnám cunami). Je pozoruhodné, že tradice vztyčování kamenů na ostrově Nias zanikla teprve v moderní době, přibližně v padesátých letech 20. století, a dnes máme díky ostrovanům jistý vhled do toho, jak mohly kdysi vypadat – a nebo také vůbec nemusely – megalitické civilizace atlantické Evropy.

První dvě fotografie pocházejí z knihy Engelberta Schrödera Nias, Ethnographische, geographische en historische aanteekeningen en studiën z r. 1917. Fotografie byly pořízeny roku 1915, kdy zde existovala kmenová společnost na úrovni železné doby odpovídající technologicky přibližně zadunajským Germánům prvního století. Nechť laskavý čtenář věnuje pár minut času jejich nahlédnutí přímo v odkazované knize, bude to stát za to.

Ostrované vztyčovali megality na počest bohu Stvořiteli, na památku slavných náčelníků či „jen tak“ pro zvýšení prestiže své vesnice či rodiny – fenomén známý již z Polynésie. Některé kameny sloužily majitelům jako peníze; vlastnictví určoval nátěr specifickou barvou či vyryté znaky, přičemž megalitické mince z místa na místo k novému majiteli obvykle nebývaly přenášeny a zůstávaly stále na svých pozicích. Tato tradice byla pozorována rovněž v Mikronésii na souostroví Yap a je dnes již podrobně rozepsána včetně různých barvitých historek, jako například vypuknutí mikronéské finanční krize poté, co Japonci ke konci války vybudovali ze zabavených megalitických mincí na Yapu opevnění.

Nejstarší datované megality na ostrově Nias jsou staré 3500 let a řadí se k nejstarším v Indonésii. Je pozoruhodné, že navzdory všudypřítomné malárii, kterou se cizinec nakazí na ostrově již během několika dní, nebyl ostrov nikdy kulturně izolován. Ostrované obchodovali po staletí s Araby, Jávánci, Číňany, Nizozemci i Portugalci.

Megalitická kultura souostroví Yap

Kulturu obyvatel souostroví Yap popsal etnograf Miloslav Stingl ve své pozoruhodné knize Neznámou Mikronésií. Kromě megalitických tradic a stavby kamenných oltářů zachovali Mikronésané známé pověsti o potopě světa; sami sebe považovali za potomky božského páru, jenž kataklyzmatu unikl. Na rozdíl od prvobytně-pospolného rovnostářství známého ze zátoky Astrolábu či souostroví Andamany měli velice přísnou kastovní společnost se společenskými hierarchiemi. [*] K výrobě megalitů se používal aragonit ze 400 km (!) vzdálených lomů a megality byly dopravovány na Yap přes moře na speciálních vorech. Teprve když se ve 20. století objevily v Mikronésii parníky, začali si Mikronésané objednávat dopravu obřích megalitických mincí se čtyřmetrovým průměrem, což do té doby nebylo technicky proveditelné.

Dávné megalitické stavby se zachovaly na dalších souostrovích Mikronésie jako jsou Mariany, Guam či Palau. Nacházejí se zde docela zajímavé známé megality nazývané House of Taga, podpěrná sloupořadí, na nichž stál palác bájného krále Tagy. Miloslav Stingl uvádí, že největší z pilířů měří čtyři a půl metru na výšku, do pískového podloží je zapuštěný zhruba půl metru.

Tvar megalitů je mírně trapezoidní, k vrcholu se zužují a na vrcholcích sloupů stály kamenné mísy s průměrem 2 – 3 metry. Sloupů ve sloupořadí je obvykle osm, deset nebo dvanáct a největší z nich patřil vládci souostroví. Zakladatel této tradice, král Taga, je vylíčen jako obr; měřil prý tři a čtvrt metru.

V Mikronésii se stavěla nejen kamenná sloupořadí, ale též kamenné kruhy z monolitů s kruhovým půdorysem. Megalitická tradice v těchto regionech byla již přerušena a není jasné, co přesně představovaly.

Další z naprosto fascinujících lokalit, která zůstává veřejnosti téměř neznámá, je Nan Madol v Mikronésii, již rovněž podrobně popsal Miloslav Stingl, a kterou také zkoumal záhadolog Erich von Däniken. Ze všech megalitických lokalit Tichomoří je zdaleka největší a nejimpozantnější. Nan Madol tvoří devadesát dva umělých ostrovů s městem a nekropolí, město má jedenáct metrů vysoké hradby vyskládané nasucho z šestihranných čedičových kvádrů, z nichž některé váží okolo pěti tun. Kvádry pocházejí z rozebraných kamenných varhan se sloupcovitou odlučností, které byly dováženy po moři ze vzdálenosti 20 km. (Nechť čtenář nahlédne fotografie pomocí internetu již sám.)

Podobnou megalitickou lokalitou vytvořenou z rozebraných čedičových varhan je Gunung Padang v Indonésii, který je prý dokonce datován do období před 20 000 lety (není to pro mě úplně nemyslitelné, spíše si říkám, zda se mohlo z té doby něco zachovat v tropickém vlhkém klimatu s častými zemětřeseními).

Téměř do dnešní doby udržely tradici stavby megalitů také jihoindická etnika Nágů (právě indické texty vrhají jisté světlo na vznik megalitické tradice jako takové; Nágové odvozují svůj původ nikoliv z „hyperborejské“, ale z „atlantické“ generace bohů, od „lunární rasy“ Čandravanša, nikoliv od „solární rasy“ Súrjavanša). Zvláštní je, že megalitickou tradici dokázali udržet po tisíce let, protože předkové Nágů vztyčovali kameny již v předvěkých dobách.

Indické dolmeny, menhiry a skřínkové hroby jako by vypadly z oka megalitickým kulturám atlantické Evropy a hrobům „naší“ lužické kultury z doby bronzové. Je zajímavé, že megalitické stavby jsou rozšířeny pouze u Nágů, tmavých, tamilsky hovořících hinduistických etnik na indickém jihu a v Barmě.

V jihovýchodní Asii existuje unikátní megalitická kultura indonéského ostrova Sumba, která se jako jediná udržela až do současnosti, třebaže velké kameny ostrovanům již dnes převážejí auta a stroje. Ještě před dvaceti lety byly velké kameny tahány pomocí lan, dřevěných sání a válečků několika sty až tisíci lidmi přesně tak, jak si to vždy představovali archeologové. Ostrované byli schopni vylomit, opracovat a táhnout kameny těžké až 70 tun, čili kameny těžší než olmécké hlavy (23 tun) i největší kameny Stonehenge (50 tun). Tyto práce byly dokonce v moderní době zaznamenány na videopásky (přesto platí: Zlomený bretonský menhir Er Grah je ještě řádově jinde, vážil okolo 300 tun a trility z Baalbeku jsou ještě o jeden řád hmotnější, dosahují podle odhadů až 1600 tun). Překvapující je, že na ostrově Sumba stavba dolmenů a menhirů neměla žádný zvláštní účel – menhiry se obvykle vztyčovaly na počest zemřelého náčelníka, a čím byla do stavby vložená energie větší, tím větší měl jeho rod prestiž, jednotlivé vesnice mezi sebou prostě sportovně soutěžily o to, kdo postaví větší šutr a žádný hluboký esoterický smysl v tom (…pravda, k mému zklamání) nebyl.

Mnoho megalitických lokalit jsme vůbec nezmiňovali: Existují například čínské a korejské trility a dolmeny, kamenné kruhy z Jordánska, Izraele, Jemenu či Etiopie, menhiry Melanésie (Fidži, Vanuatu), arménské Carahunge, menhiry z jihoruských stepí, podivuhodné dolmeny z ruských severokavkazských regionů nebo další megalitické kultury Indonésie (například lokality Bori Kalimbuang či Batu Brak).

Indonésie ostatně představuje stejně jako Indie subkontinent sám pro sebe; má rozlohu pětadvaceti Českých republik a z jednoho konce Indonésie na druhý je to zhruba stejně daleko jako z Londýna do Kábulu.

Poznámky:

[*] Jak vypadala společnost Papuánců je ovšem velkou otázkou. Lidio Cipriani, italský etnolog a jeden z autorů rasové doktríny fašistické Itálie Manifesto della razza (česky vyšly Ciprianiho proškrtané výbory z pobytu na Malém Andamanu pod názvem U nejmenších lidí světa) viděl mezi andamanskými negrity jasně společnost bez jakékoliv hierarchie a bez náčelníků, která porušení zavedených zvyků trestá tak, že se na dotyčného všichni mračí a přestanou s ním mluvit; dál rozpor nikdy nedojde. Sovětská editorka Maklajových zápisků Lydia Čukovská poznamenala:

„Buržoasní vědci mají sklon přisuzovat lidem z kamenné doby feudální nebo buržoasní společenské zřízení; při studiu primitivních plemen nalézají všude „knížata“, „krále“ a podobně. Zatím Miklucho-Maklaj psal: „Na Maklajově pobřeží, na Nové Guineji, nejsou ve vlastním smyslu slova ani rody ani volení náčelníci; všichni dospělí mají stejné hlasovací právo; vyskytují se však mezi nimi vlivnější, kteří se vyznačují chytrostí nebo dovedností, jež lidé poslouchají, dávajíce si od nich poradit.“

Toto pozorování zcela potvrzuje charakteristiku prvobytně pospolné společnosti, podanou Marxem a Engelsem.“ Poznámka je to velmi dobrá, ostatně 18. století vidělo monarchii i ve včelstvech a mraveništích (viz. výrazy typu Bienenkönigin či Bienenvolk) a podle lidových tradic mají i divoká prasata, medvědi, ryby či opice své „královny“ a „krále“, své hierarchie, svá náboženství, rituály a jazyky. Miklucho-Maklaj zaznamenal malajský názor na orangutany, kteří prý ve skutečnosti dokážou mluvit i myslet jako lidé a tajně tak v hloubi pralesů i činí; jako opice se ovšem chovají „schválně“ a svůj opičí status pouze před lidmi předstírají, aby nemuseli pracovat a platit daně. Malajský výraz orang utan („lesní člověk“) se přirozeně vztahuje nejen na opice, ale i na lovecko-sběračské kmeny malajských negritů. Blumenbachovská antropologie, která viděla v pygmejích mezičlánek kontinuálního přechodu mezi bělochy a hominidními opicemi, není z tohoto pohledu úplně zcestná a vlastně navazuje na předmoderní chápání rasových odlišností; viz. zejména Stanislav Komárek: Obraz člověka v dílech biologů. Manuovy zákony (10, 19 a 10, 44) ostatně mluví také tak: Divošské národy vznikly degenerací zapuzených kšatrijů a jejich odpadnutím z kulturní lidské společnosti, nikoliv naopak.