Je prostým faktem, že obyvatelé Evropy stavěli gotické katedrály, vytvořili vědu Galilea, Newtona a Darwina atd. a že australští Aboriginci a kanibalové z Nové Guineje nikoliv (Bertalanffy). Lévi-Strauss však patřil k té generaci intelektuálů, která po druhé třicetileté válce řekla „dost“ – a přišla s tvrzením, že tento fakt sám o sobě nemá vlastně žádný význam: např. mezi hrdelním popěvkem domorodce, provázeném zvukem umně vyrobených kostěných chřestítek, a Wagnerovou operou tak není kvalitativní rozdíl, neboť víra ve Wagnerovu převahu je ve skutečnosti jen „absolutně naivní“, etnocentrický předsudek – „evropská iluze“.
Tak se mj. rodila dnešní politická korektnost a univerzitní etnomasochismus.
Ponechme však otázku, zda je svět skutečně lepší, klademe-li („demokraticky“) na stejnou úroveň „abstraktní“ představy lovce lebek z Bornea či afroamerických obřadníků Abakuá i hrdiny Homéra, Danta, Shakespeara či Goetha, stranou. Dnes chceme poukázat na tři paralely mezi Lévi-Straussem a Evolou.
Evola byl přesvědčen o existenci primordiální „tradice“. Totéž se pokoušel dokázat Lévi-Strauss. Pojetí této „tradice“ bylo ovšem u nich zásadně odlišné. Evola, úplně mimo tzv. „akademické myšlení“, líčil „předhistorického“ člověka překonávajícího prostřednictvím rituálu (vázaného k pravzoru) „reálně“ přechod mezi profánní a posvátnou oblastí skutečnosti a zakládajícího i obnovujícího „pobytem“ a „konáním“ v sakrálnu danou kulturu. Freudovo „nevědomí“, a jungiánství, z něhož vycházel Lévi-Strauss, mu proto bylo (jako psychologismus, pouhý „odraz“ a „metafora“) zcela cizí, stejně jako metoda strukturalismu (oproti metodě intelektuální intuice). Oba však – pravda – tomuto „neviditelnému“ přisuzovali větší sílu (a tedy nadřazenost) než smyslově „viditelnému“.
Oba muži také odmítli evolucionismus, byť každý z jiných důvodů. Samotná technická vyspělost „mechanických prostředků“ západní civilizace jim rozhodně nebyla znakem její nadřazenosti. Ale zatímco u Lévi-Strausse je toto odmítnutí – alespoň v interpretacích – hlavně nástrojem kulturní nivelizace „dynamického a stacionárního“, pro Evolu je tím, čím západní člověk nemůže kompenzovat ztrátu kontaktu s metafyzickou skutečností.
Jak Evolu tak i Lévi-Strausse lze nicméně situovat do evropského tábora skeptického, kritického a pesimistického myšlení („svět začal bez člověka a bez něho také skončí“, píše Lévi-Strauss). A dílo obou bylo ideologizováno. Evola se také přímo angažoval v odporu vůči „involuční“ realitě „sovětského bolševismu“ a „angloamerického liberalismu“, zprvu na straně italské a německé revoluce, po roce 1945 podle hesla „co padá, třeba postrčit“ (Nietzsche) – odtud Lidé mezi troskami; egalitář Lévi-Strauss zůstal „pouhým“ akademikem, jeho vliv byl však v nastalém klimatu obrovský a po roce 1968, kdy byl „kulturní neobolševismus“ (a la „Frankfurt“) definitivně kooptován do „svobodného světa“, se ještě zvětšil. Axiomy jejich myšlení a činnosti (např. rovnost-nerovnost) jsou nesmiřitelnými protiklady, vyústily však – každý jiným způsobem a v jiné oblasti – v příspěvky a podněty k destrukci současné západní společnosti. Nevíme, nakolik se v ní Lévi-Strauss mohl cítit cizincem nebo k ní dokonce pociťoval zášť (jako třeba Derrida), a „psychologizaci“ přenecháváme jiným, přinejmenším však necítil, že „je co bránit“. Evola uvěřil, že „už není bránit co“, což nejspíš pramení z jeho podcenění biologicko-genetického kořene kultury, „germenu“ zakotveného v etnicky homogenní pospolitosti/společnosti. A ve vědomí, které probouzíme, o nepřetržité řadě předků, od nichž – jak zdůrazňuje Pierre Krebs – držíme tu nejcennější mezi všemi výsadami – totiž výsadu se jim podobat podle zákona pramenícího z božské vůle – jediného božství, jehož jméno „známe“: dědičnosti!