Nalevo manuál pro demonstranty na náměstí Tahrír v Káhiře, vpravo pro demonstranty v Kyjevě. Originál pochází od srbské organizace CANVAS (dříve Otpor!), financované mj. americkou nadací NED.
Autor: Kevin MacDonald
Philip Giraldi publikoval zajímavý článek o pokračujícím vlivu neokonzervativců, především ve vztahu k ukrajinské krizi. (“Diplomacy is a Four-Letter Word“).
„Sžíravé útoky směřující na Rusko od nástupu Vladimira Putina – v poslední době s cílem zesměšnit každou drobnost spojenou se zimní olympiádou jsou dechberoucí…
Neustálý tlak na Ukrajinu v předcházejících měsících je podobně pozoruhodný a byl by obtížně vysvětlitelný – pokud bychom nebrali v úvahu skutečnost, že Ukrajina a Rusko tvoří dvě poloviny jedné politiky, inscenované jedinou skupinou neokonzervativců, z nichž se nyní některým – jaká šťastná náhoda – podařilo připojit ke straně u moci v Bílém domě, tedy demokratům. Nebylo to kdovíjak obtížné, jelikož nemalou část neokonzervativců tvoří v podstatě liberální demokraté s agresivním postojem k zahraniční politice.“
Správně. Neokonzervativci bývají až příliš často spojováni výhradně s republikány, ale historicky si drží silné pozice v Demokratické straně a tu Republikánskou se jim podařilo v zásadních otázkách jako například imigrace posunout doleva. Skutečně velmi důležitý proud vzešel z řad krajně levicových trockistických stoupenců Maxe Shachtmana, židovského socialistického předáka, kterému se za jeho života povedlo silně ovlivnit směřování Demokratické strany a jehož odkaz žije dodnes.
Trockistické hnutí mělo výrazně židovský nádech, jelikož Shachtman k sobě přitahoval mladé židovské učedníky – v rámci židovských intelektuálních hnutí známý model rabín/učedník. … Shachtman se stal archetypálním rabínským guru – vůdcem uzavřené, psychologicky silně působící skupiny. …
Do konce 50. let proniknul do mainstreamového amerického sociálnědemokratického hnutí se strategií vytlačit větší podnikatele a bílé Jižany z Demokratické strany (opak Nixonovy „Jižní strategie“ Republikánské strany). V letech 60. „navrhoval otevřeněji než kdykoliv předtím využití americké moci k prosazování demokracie ve Třetím světě“ – postoj, jenž ho pojí s pozdějšími neokonzervativci.
Krátce před svou smrtí v roce 1972 Shachtman coby „otevřený antikomunista a stoupenec vietnamské války i sionismu“ podpořil v demokratických prezidentských primárkách senátora Henryho M. Jacksona. Jackson se počítal mezi silné stoupence Izraele (viz níže) a v té době se už bezvýhradná podpora tohoto státu „stala lakmusovým papírkem shachtmanovců.“ (viz “Neoconservatism as a Jewish Movement,” str. 17).
Tak se z shachtmanovců stali vyznavači agresivní zahraniční politiky, ztělesňované senátorem Henry M. Jacksonem, bojovníkem Studené války a nejviditelnějším zastáncem Izraele v americkém Senátu. Jedním z mnoha Shachtmanových židovských učedníků byl i Carl Gershman, nynější předseda National Endowment for Democracy (NED), v mládí však spojený se Socialistickou ligou mládeže a Americkou sociální demokracií, krajně levicovými uskupeními. Ohledně úlohy NEDu v ukrajinské krizi říká Philip Giraldi toto:
Vzpomínáte na barevné revoluce ve východní Evropě, sponzorované USA a některými dalšími západními státy, nyní už takřka zapomenuty? Zapojení nevládních organizací (NGO) na Ukrajině nebo v Moldávii byl jasný úspěch, zvlášť když se zapojila i v největší a nejdrsnější NGO ze všech, NED. Když si Rusové a další stěžovali na vměšování NGO do jejich domácích záležitostí, měli na mysli právě NED. NED se automaticky spojil s anglicky mluvícími lidmi, označujícími se za demokraty – jako by snad mnohojazyčnost nějak garantovala jejich politickou spolehlivost. Ukázali se být stejně zkorumpovaní jako jejich předchůdci a nic o méně bez skrupulí, když přišlo na zděděný volební systém. Aktivity Washingtonu a jeho izraelských zástupců v Gruzii málem vedly k americkému zapojení do války s Ruskem, na níž neměla země žádný představitelný zájem. Vzpomínáte na Johna McCaina a jeho „Teď jsme všichni Gruzínci?“
Po destabilizaci východní Evropy se NED přesunul vykonat přípravné práce Arabského jara, jehož výsledky se nám odvíjí před očima v Tunisku, Egyptě a Iráku. Nyní se ale jeho pozornost upřela zpět na země bývalého Sovětského svazu, s miliony dolarů proudícími k opozičním uskupením – tentokrát s nekritickou podporou mainstreamových médií. Snadno se zapomene na dvě nezpochybnitelné skutečnosti o Ukrajině a Rusku: zaprvé – před rozpadem SSSR v roce 1991 existovala jakási nevyřčená dohoda, že USA ani Evropa nevyužijí situace jako záminky k rozšíření své sféry vlivu na východ Evropy. NED a další skupiny tuto domluvu porušily takřka okamžitě a tak dnes Chorvatsko, Česká republika, Slovensko, Bulharsko, Rumunsko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko a Polsko patří do EU a také NATO – organizace, která pozbyla veškerý raison d’etre, kromě udržení vojenské aliance, namířené proti Rusku.
Zadruhé – Ukrajina sice je z více než tří čtvrtin etnicky ukrajinská, ale deset milionů jejích občanů se hlásí k ruskému původu – přes 17 %. Řada Ukrajinců tedy na Rusko nahlíží jako na přirozeného spojence a obchodního partnera, zatímco lidé z území náležícího v minulosti Polsku zpravidla hledí na západ. Nezpochybnitelná však zůstává skutečnost, že současná umírněně promoskevská ukrajinská vláda Viktora Janukovyče vzešla ze svobodných voleb pod dohledem mezinárodních pozorovatelů v roce 2010. Janukovyč sice věří v silné vazby na Rusko, snaží se však také zachovávat přátelské vztahy s EU a USA. Navzdory této pracně udržované neutralitě se snaží Washington a Evropa vyvolávat neklid, aby postrčila ukrajinskou vládu do uzavření formální dohody s EU, která podle jejích zvolených vůdců není v jejím nejlepším zájmu. Protestující, podporovaní a možná dokonce vycvičení a vybavení v Evropě a USA, odpověděli násilím.
Philip Giraldi pokračuje popisem dokonale neokonzervativního resumé Victorie Nulandové a u tohoto ideologického proudu typického nepřátelství k Rusku a uzavírá:
Podobně jako její manžel vyjadřuje Nulandová – s podporou Bílého domu a politiků jako senátoři John McCain a Lindsey Graham – trvale nepřátelství k Moskvě, zřejmě kvůli neokonzervativnímu světonázoru, upřednostňujícím v drtivé většině židovské oligarchy, kteří volně drancovali ruské hospodářství předtím, než tomu Putin učinil přítrž.
I s tímto nelze než souhlasit. Jsem si jistý, že podpora Íránu a Sýrie také přilévá olej do ohně neokonzervativní nenávisti k Rusku, není však pochyb o silné podpoře oligarchů mezi neokonzervativci – nepochybně proto, že je to bylo dobré pro Židy.
Za bod obratu lze považovat zatčení a uvěznění Michaila Chodorkovského, šéfa ropného gigantu Yukos. Arci-neokonzervativec Richard Perle vedl útok proti Putinovi, v jehož rámci volal po vyloučení Ruska ze sdružení G8 – tedy podobném opatření, jaké neokonzervativci prosazovali po invazi do Gruzie. Chodorkovský byl vnímán jako bez jakýchkoliv sympatií pro ruský nacionalismus a příliš spjatý s USA. (“The Neocons Versus Russia“)
Dosti proto pochybuji o upřímnosti starostí NED o ukrajinskou demokracii – navzdory všem oficiálním prohlášením. Koneckonců – jak Philip Giraldi poznamenává – ukrajinská vláda byla řádně zvolena a neokonzervativci mají dlouhou tradici přehlížení deficitů demokracie u vlád sloužících jejich zájmu (např. velkorysé přivírání očí nad izraelskými nedemokratickými kroky) a vydírání demokraticky zvolených vlád projevujících ochotu o poznání menší (např. Hamás v Pásmu Gazy). V klasické deklaraci o demokracii a lidských právech prohlásila budoucí Gerhmanova šéfová Jeane Kirkpatricková v roce 1979, že demokracie a lidská práva musí při konfliktu ustoupit dalším, vyšším zájmům, jako například soupeření se SSSR za Studené války (adresováno zde, s. 31). Gershman byl spolu s Joshuou Muravchikem a Kennethem Adelmanem náměstkem Kirkpatrickové během jejího mandátu coby vyslankyně u OSN za Reaganovy vlády. Všichni patří mezi neochvějné příznivce války v Iráku a Adelman dokonce sepsal slavný článek „Cakewalk v Iráku.“)
Nic se nezměnilo. Skutečná hra nemá jméno demokracie, ale neokonzervativní křížová výprava proti Rusku, okořeněná silnou dávkou židovské motivace související s Putinem, oligarchy a Izraelem.
Úvaha Kevina MacDonalda Philip Giraldi on the Neocons, Ukraine, Russia, and the Oligarchs vyšla na stránkách The Occidental Observer 22. února 2014.
Spiklenectví je záživná zábava. Je to sice trochu epistemologicky vyprázdněné, ale baví se tím mnoho lidí. Češi mají také pocit, že za vše může spiknutí, podobně Rusům, dnes EU, před tím USA, Německa, Pruska, Židů, protestantů…Nekončící zdroj pro fantazírování. Pokud by však Ruské poměry byly přitažlivé, pak by asi k žádným „spiknutím“ nedocházelo. Problém je ruský mocenský režim, který je definován nikoliv právem a vůli občana, ale neomezenou a velmi násilnickou mocí elit s absencí občana, ale přítomností „duše“, tedy otroka. Mimochodem, Rusko má dodnes nevolnický systém, který se nepodařilo odstranit ani v roce 1953 ani 1973. Rusko mohlo patřit k zemím s nezměrným bohatstvím a mohlo být hospodářskou velmocí. Pokud se však podíváme na jeho dějiny od roku 1800, pak vidíme jediné: moc likviduje vytrvale společnost. Jen pro ilustraci stačí násilná rusifikace Menonitů a jejich útěk do USA již za carského režimu a pak i za bolševika. Nebyli jediní.