„Snad nikde na světě nevyvolal čin Jana Palacha tak silný a dlouhodobý ohlas jako u italské radikální pravice,“ tak zní první věta předmluvy z naší publikace k padesátému výročí Oběti. A ukazuje proč.
Titul obsahuje sedmnáct z italštiny přeložených textů písní z let 1969 až 2003, medailonky interpretů, obrázky a fotografie, poznámky, odkazy a také cd s původními nahrávkami, v žánrovém rozpětí od folku přes kabaret po melodický rock.
Dvojstrana s titulní písní „Jan Palach“ (1975) od Gruppo Padovano Di Protesta Nazionale. Vlevo Fénix, nejznámější z ohnižilů, symbol jedinečnosti, očistného ohně a nesmrtelnosti…
Ukázky z textů:
Podle rodičů jsi byl citlivý
přátelé řekli, žes byl divný, škola že neklidný,
tisk žes byl výtržník, policie že delikvent
a lékař tě teď označil: za mrtvého!
Takže tě pohřbili pod touhle haldou názorů.
Jenže co mohli říct, co mohli dělat.
A ty, obyčejný člověče, v pohodlí svého domova
o čem přemýšlíš, o čem sníš, v co věříš: v nic?
(„Věřím“)
A se svým nadšením zpívám o hrdinovi
a s radostí zpívám o jaru
ozářeném varovným plamenem,
zpívám o Janu Palachovi a jeho mládí
(„Zpívat znamená bojovat“)
Budoucnost, o které jste snili,
je mrtvá pod tanky,
zahnána do výkřiků
hrdla zmučeného těla.
(„Jan Palach“)
Ať nám uznání, ba úcta, s níž tito Italové staví Čecha Palacha po bok věčným evropským vzorům hrdiny a mučedníka, zahřeje srdce…
… zkřehlá chladem všemožných čísel a sum. Vždyť od svatořečení Jana z Pomuku není snad v Itálii slavnějšího Jana nad martyra z 16. ledna!
Palachův park v Brescii. Nápis Sole e Acciaio (Slunce a ocel) odkazuje k autobiografickému eseji Jukia Mišimy.
Svůj názor na novodobou palachiádu a některé souvislosti jsem vyjádřil takto: https://kaliyuga0.webnode.cz/news/ad-novodoba-palachiada/
Andrew: V srpnu osmašedesátýho ruský tanky obsadily Československo; v lednu devětašedesátýho se Jan Palach na protest proti invazi v Praze na Václavském náměstí upálil. Taková oběť nás ohromila. Devatenáctiletej kluk se všeho vzdává, snů, lásek, studií, přátelství, aby svým gestem řek´světu, jak velký sou útrapy jeho spoluobčanů. Neuvěřitelný!
S italskýma vlajkama sme šli na /milánské/ náměstí Duomo, abychom vyjádřili svojí soustrast a spřízněnost s československým lidem a debatovali přitom s Attiliem – vzdělancem, co byl vždycky ochotnej podněcovat mladý ke studiu – o odvaze, která je zapotřebí, aby se člověk dokázal zapálit, když na nás, ve chvíli, kdy sme vycházeli z Galleria Vittorio Emanuele vedoucí od náměstí Scala, narazila skupina katangy (= rudoši s molotovy, obušky a francouzáky). Tentokrát jsme počtem byli jen o málo slabší a pak, neměli nás otravovat právě když jsme chtěli uctít památku Jana Palacha. Zareagovali sme s takovou prudkostí, že z toho byli vedle. Naše první dvě řady už měly na hlavách helmy (v sídlech byly i helmy, i když ty lacinější, spíš hornický než motorkářský, ale povzbudily) : měly totiž úkol zadržet eventuální první útok. A tak byl čas nasadit si helmu a přejít do protiútoku. Řvali sme jak zběsilí: hlasů se zmocnil hněv…
Albert: Tady se musím spoléhat na Google překladač, že vyhodí něco smysluplného..
Cesare Ferri: „San Babila. La nostra trincea“
“Nell’agosto del Sessantotto i carriarmati russi avevano occupato la Cecoslovacchia; nel gennaio del sessantanove Jan Palach, per protestare contro l’invasione, si era dato fuoco in Piazza San Venceslao a Praga. Quel sacrificio ci lasciò interdetti: un diciannovenne che rinuncia a tutto, ai sogni, agli affetti, agli studi, alle amicizie per dire al mondo, attraverso il suo gesto, quanto è grande la sofferenza dei suoi concittadini. Incredibile!
Stavamo andando con le bandiere dell’Italia in piazza Duomo per manifestare il nostro cordoglio e la nostra vicinanza al popolo cecoslovacco e intanto parlavo con Attilio – uomo di cultura, sempre pronto a sollecitare i giovani a studiare – del coraggio che si deve avere per riuscire a darsi fuoco, quando un gruppo di katanga ci venne addosso mentre uscivamo dalla Galleria Vittorio Emanuele venendo da piazza Scala. Stavolta eravamo solo di poco inferiori di numero e poi no, non dovevano romperci i coglioni proprio quando volevamo commemorare Jan Palach. Reagimmo con una tale veemenza che rimasero spiazzati. Le nostre prime due file avevano già i caschi in testa: avevano infatti il compito di reggere ad un primo eventuale attacco. E così fu, dando a noi il tempo di infilarci il casco (anche di caschi ce n’erano in sede, sebbene fossero di quelli che costavano poco, più da minatori che da motociclisti, ma facevano la loro porca figura) e di passare al contrattacco. Urlavamo come forsennati: era la rabbia che prendeva voce.”
Palach per destra radicale italiana è entrato nella storia per il gesto. Vero al tempo c’era anche la lotta anticomunista. Ma quello che si è ammirato è soprattutto il gesto; il gesto era puro, autentico, impersonale, il „noi“ nel comunicato dove non esiste „io“. Scegliere la „Frei Tod“ per spirito comunitario.
A bruciarsi vivo per una causa nazionale ci vuole un coraggio enorme, che – ovviamente senza arrivare a conseguenze cosi estreme- ha ispirato la lotta di molti dei „nostri“.
Penso che per molti di noi in Italia al di là delle vecchie categorie di anticomunismo e antisovietismo è rimasto come „mito“ in quanto uno degli ultimi esempi di cifra eroica-romantica di uomo europeo, espressa nelle modalità possibili del contesto storico-geopolitico del 1968, e nel rispetto della peculiarità della sua nazione di appartenenza e del suo perculiare modo di essere-agire.
magnus: Listopad 1989 byl dohodou mezi elitami Východu a Západu, že si vzájemně vypomohou. Ti na Východě chtěli jezdit na dovolenou do Karibiku místo na Krym. Chtěli státní majetek nejen spravovat, ale rozkrást a předat potomkům. A ti ze Západu chtěli se zmocnit trhu v zemích východního bloku. Je přirozenou vlastností kapitálu, že musí expandovat. A socialistické státy nabízely trh, který bude možné zaplavit zbožím, obyvatelstvo ochotné se zadlužit, aby mohlo konzumovat…a taky obyvatelstvo poměrně vzdělané oproti třeba Africe, které bude ochotné pracovat za malé mzdy pro západní kapitál. Potřeba bylo jen zbořit železnou oponu. „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď!“ A další vliv byl technologický pokrok, kdy kvantitativní změny už nestačily a nastoupily ty kvalitativní. Už nestačilo zvýšit tloušťku tankového pancéře o další cm, když bylo potřeba zavádět chytré bomby. Vláda komunistických stran by narazila na své limity, i kdy Listopad, Perestrojka a Glasnost nebyly. Internet! S tím by se nedokázaly o pár let později vyrovnat. Potom by zbývaly 3 možnosti: 1) vzdát to a stejně ten socík ukončit 2) přijmout čínský model, ale to by stejně nedokázaly kvůli kulturním odlišnostem. 3) zuřivě bránit zavádění internetu, PC a mobilů, to by je udrželo u moci, ale znamenalo velké zaostávání v technice. Něco takového praktikuje KLDR, že internet je jen pro VIP soudruhy a obyčejným lidem ho upírají, Kima to drží u moci, ale taky škodí ekonomice.
Pozorovatel C.2: Ty revoluce sice měly část příčin v zahraničí, ale ti aktéři ze zahraničí se musejí dostat na úrodnou půdu. Vyčerpání válkou v Rusku před VŘSR a slabý car. Arabské jaro sice manipulovaly a podněcovaly různé síly, ale ti Arabové by vyšli do ulic tak jako tak, když se setkalo několik problémů zdražování jídla, přemnožení lidí takže nedostatek práce a zklamání z diktátora, kterému už po dlouhých desetiletí vlády nevěřili, že je schopen a ochoten něco v zemi vylepšit. Agitátor těžko vzbouří dav, když nebude půda připravená. Velká francouzská revoluce to samé asi 3 roky po sobě špatná úroda, drahé jídlo, bída, hlad. Potom už stačilo „jen“ vést davy k palácům. Je otázka, jak by vypadala hypotetická Dubčekova Třetí cesta, kdyby ji nerozjezdily tanky. Na jednu stranu to může znít lákavě, ale myslím, že byla neuskutečnitelná, když měla kombinovat diktaturu proletariátu a vedoucí úlohu jedné strany a současně svobodu slova, shromažďování a zakládání spolků. KSČ potřebovala cenzuru k udržení mocenského monopolu.
herr beobachter nummer zwó má do jisté míry pravdu…rozhodně západ, nepřítel SSSR, dění 68 i 89 všemožně podpořil … a proč by taky ne ?, bylo by naivní si myslet opak
Bylo taky leckomu jasné že 68 skončí invazí – od Jalty jsme byli v ruském rybníku
listopad = socialismus co narazil na své meze + příklady z okolí ( rozklad v SSSR a DDR – bylo to pak jasné i u nás) + naše elita co to chtěla shodit + vliv Západu co pomáhal + lid (kdy se i český kondelíci nakonec přidali, když už bylo jasné, že nic nehrozí :))))
„Palach“ byl morální apel, má můj velký obdiv. Ukázal že konec svobody znamená, že jsme na hraně bytí, kdy se ztrácí jakýkoli smysl a jde o všechno… a to obětoval, aby to ostatní pochopili. Byl to filosof, měl to promyšlené, zároveň pochopitelně váhající. Ukazuje se, že jeho poselství není pro prostý lid dobře pochopitelné..ani tehdy, ani dnes …
že jeho příklad táhne italské utrakonzervy je v souladu s katolickým mučednickým odkazem mnoha svatých…nic nepochopitelného
Samozřejmě, že Pražské Jaro nebylo žádnou Západem organizovanou barevnou revolucí. Vaculík s Tigridem Vám to potvrdí. Byla to čistě spontánní revoluce, organizovaná zdola uvědomělými švadlenami, pekaři a skladníky ve šroubárně, kteří si chtěli přečíst Vergilia v originále. Stejně jako neměly západní pozadí čistě spontánní Sametová revoluce, gruzínská Růžová revoluce, ukrajinská Oranžová revoluce a Euromaidan revoluce a desítky jiných, švadlenami, pekaři a skladníky ve šroubárně zdola organizovaných revolucí. Jako třeba to Arabské …ehm… Jaro.
@Pozorovatel C.2
Pražská jar 1968 bola Západom organizovaná farebná revolúcia? Môžem Vás poprosiť o zdroj (kniha, webstránka, citát, atď.), na základe ktorého tak súdite? Vďaka.
@L.Ch.
Přesně. Dokonce byl tehdy ten člověk označen za psychicky labilního tou samou ČT, která se na rozkaz ze zámoří mohla včera přetrhnout s oslavnou tirádou na Palacha.
Celou tragikomičnost dnešní systémové propagandy podtrhuje fakt, že do nástupu „ruského nebezpečí“ ve 2013-14 se Palachovi (a ani invazi v roce 1968) nevěnovala v médiích téměř žádná pozornost. Pokud nebudeme počítat zprávy o „zneužívání“ Palacha a invaze ’68 českými „pravicovými extremisty“.
Jaro 1968 (i Listopad ’89) nebylo nic jiného než Západem organizovaná barevná revoluce. Srpnová invaze byla tedy jasnou a očekávanou odpovědí, stejně jako v Mad’arsku v 1956. Milé ČT a všech těm zastáncům Západu bych položil dotaz: Kdepak se vzal ruský voják ve střední Evropě? Přilétl sem z Marsu? Jen jestli to náhodou nebylo po dohodě s těmi hodnými a milými USA o rozdělení poválečné Evropy napůl, mezi dvě vítězné mocnosti. Na Západ je nutno ukazovat prstem a směřovat kritiku.
Palach si mohl ušetřit svůj mladý život. Kryl po zavedení „svobody a demokracie“ do ČSSR taky rychle procitl do reality. Dnes by byl ostrakizován jako „nepřítel demokracie“ a „agent Putina“. Oběma budiž země lehká.
L.ChL.: Je to čin mimo všechna měřítka srovnávání. Nejde odsoudit, protože se musí uznat ta obrovská odvaha, slabý člověk by to nedokázal. Ale nejde ani plně přijmout, když to byla strašná smrt člověka, který mohl další léta věnovat práci proti režimu, a režim stejně trval dalších víc než 20 let. Překvapila mě informace, že Jan Palach měl pistoli, protože jsem dřív myslel, že zvolil sebeupálení, když se nemohl dostat ke zbraním nebo výbušninám. Ale je otázka, jestli by v případě provedení atentátu na nějakého politika vítajícího sovětskou armádu vyburcoval národ více nebo by to vedlo k větším represím a politik by byl stejně ihned nahrazen jiným. Cítím to, že bych byl radši kdyby vzal někoho ze svých nepřátel s sebou. Je to oběť podobná Janu Husovi, ale ten se nezabil sám, byl zabit jinými jako mučedník. Jan Palach ale není sám, kdo je tady uctíván a připomínám. Tady na Potápěči byl už článek o tom, co udělali Alain Escoffier a Reinhold Elstner (Alain Escoffier: Přítomen! z roku 2012). Druhý jmenovaný byl už starý člověk, veterán, svoje už zažil, ale Escoffier se obětoval mladý. A to ve Francii bylo víc možností, jak protestovat než v zimní Praze po invazi…
Mě přijde uctívání Jana Palacha zcestné, a zvláště pak u „radikální pravice“. Podle mne to byl odvážný slaboch. Odvážný tím, jakého činu se dopustil, slaboch tím, jakého činu se dopustil. Nemyslím si, že sebeupálení je účinný způsob boje s nepřítelem. Se svým životem mohl naložit výrazně smysluplněji a následování hodněji.
Vzpomínám si, že se začátkem 21. století u Národního muzea v Praze podobným způsobem demonstrativně upálil jeden mladík. Zanechal po sobě nějaký manifest, a dnes po něm ani pes neštěkne. Patrně se, na rozdíl od Palacha, nikomu nehodil do jeho propagandy, a tak zůstal jeho odvážný čin zapomenut.
L. Ch.
Nás Čechy by mělo těšit, že Italové cítí k Janu Palachovi tak vřelé city a úctu a že se zajímají o českou historii jako součást evropské historie. Na druhé straně ale vidím, že FF UK silně protestuje proti „přivlastnění“ Palachovy památky neofašisty. Mají snad na Jana monopol?