Autor: Karel Veliký
K druhému čtení. Pro-žitou magii slova, obrazů a zvuku…
Film
V „Monstrech“ Limonov zmiňuje jen pár filmů: Rtěnku (1976) se sestrami Hemingwayovými, na který šel do kina ještě v New Yorku, Russellova Valentina (1977) s Nurejevem, nepřímo Fantomase (1964) s Maraisem, The Killers (1964) podle Hemingwayovy povídky, dále The Sailor Who Fell from Grace with the Sea (1976) podle novely Jukia Mišimy i televizního Krále posledních dnů (1993) o Janovi z Leidenu, ačkoliv jím zmiňovaná scéna evokuje spíš klášterní orgie z Russellových Ďáblů (1971). Ovšem pokračování či rozvedení „mnohotvárného a rozsáhlého plátna“ (viz závěr Gagarinova medailonku) Posvátných monster skýtají spíše tyto snímky:
Balada o sedmi oběšených (1968) – rež. Martin Hollý ml.
– k teroristovi Borisu Savinkovi, zdaleka ne jenom pro forma!
– výrostci, pasáci, zloději, hezcí a nebezpeční, i ti hloupí, oškliví, špinaví a zlí z předchozích filmů jako je Accattone tu nevystupují, jde o jiný „začátek nové prehistorie“ („jedině revoluce může zachránit minulost,“ Zuřivost), Teoréma je ilustrací ovzduší „rozmetání systému“ z konce šedesátých let – a i když tu jde o Lásku, Hostova zvěst v jednotlivostech plodí „zlo“ a jen služka-vesničanka, typ z předprůmyslového věku, v něm rozpoznává Boha, kdežto buržuje náhlý prožitek posvátna, resp. probuzení vnímání svatosti, jen mate a ničí…
W. R. – mystéria organismu (1971) – Dušan Makavejev
– od Jana z Leidenu k sexuální emancipaci až aberaci podle receptů „podivného doktora“ Freuda a jeho učedníka Reicha; aneb jak skanduje lid, či luza, u Brooka „bez všeobecné kopulace není žádná revoluce“ (Marat-Sade).
Divoký mesiáš (1972); Lisztománie (1975); Noc hrůzy (1986); Poslední tanec Salome (1988) – Ken Russell
– ve ztvárnění Limonových a Russellových „posvátných monster“ je zřejmá paralela, a to i v různém poměru stylizace: barvitá výbušnost Lisztománie, která po klavíristově setkání s Richardem Wagnerem vrcholí „camp“ ilustrací Locchiho Podstaty fašismu, tak ladí s komiksovým medailonkem Gagarina („epolety barva rtuti“), kdežto jen lehce surreálná, laudánovitá shellyovsko-byronická noc ve vile Diodati (tam, kde se z pera Shellyové zrodil Frankenstein), odpovídá kupříkladu potemnělému svitu portrétu Čárlí Mansona; exaltovanost party z Divokého mesiáše (s návštěvou v poundovském Vortexu!) snadno evokuje smogisty kolem Ljonky Gubanova, Wilde v Posledním tanci je již jen statistou-divákem opulentní orgie smyslů na jevišti (podívaná na „divadlo v divadle“), a o Ďáblech se zmiňujeme v úvodu; Russell se mj. vyrovnával i s Poem (Pád domu Usherů), to se mu však již nedostávalo sil (a nejen finančních); a pozor, nezaměňujme si Russellovu vybranou retrogardní výstřednost s prostým úchylněním takového Jodorowského…
Marat – Sade (1967) – Peter Brook
– štěstí kolektivu na úkor jedince podle radikálního reformátora versus právo jedince na štěstí na úkor ostatních podle libertinského individualisty: opět rozprava (discours) „divadla v divadle“, jehož účinkující jsou chovanci ústavu pro choromyslné režírovaní markýzem; Brookův scénarista vkládá Maratovi do úst tato slova: „Až vám budou říkat, že se máte líp, i když neuvidíte bídu, která zůstane skrytá, i když si budete moci koupit stále více neužitečných věcí, i když se vám bude zdát, že jste nikdy nebyli tak bohatí, budete se jen řídit hesly jiných: těch, kteří mají mnohem víc než vy. Pod záminkou šíření svobody okrádají z bank a paláců celé národy!“
Pád Itálie (1981) – Lordan Zafranovič
– partyzána Davorina v podání Daniela Olbrychského lze sledovat jakožto Limonovo vtělení; válka tu umocňuje život – červencové slunce nad Dalmácií, vánek od blankytného moře, vůně sosen a pršuty, chuť červeného a slaných ženských ňader po koupeli v Jadranu jsou uchopitelnější, neboť je zvýrazňuje všudypřítomná blízkost smrti.
Sezóna příšer (1987) – Miklós Jancsó
– mechanismy moci fyzicky zasahující proti svým protivníkům jsou zobrazovány běžně, tento film ale ilustruje manipulaci člověka sebou samým, což je téma stále aktuálnější; kdo tuto šílenost ještě „neukouká“, začne Felliniho snímkem Ginger a Fred (1985).
Mimo dobro a zlo (1977) – Liliana Cavaniová
– film o údobí, kdy Nietzsche, jeho přítel Paul Rée a Lou Salome žili v trojúhelníkovém vztahu; portrét vychytralé židovské ženštiny vysekaný pomocí Nietzscheho slov: rouhavé!
La Chinoise (1967); Pravda (1969) – Jean-Luc Godard
– politická akce proti zločinům kapitalismu: „Neměli bychom začít od nuly a zavřít univerzity jako v Číně?“ říká roztomilá Veronika, hodlající vrhat bomby; a „kinopravda“ o pražském jarním „tání“ do demoliberálního marastu, které pro malý „český mýtus“ spasí jen ocelové pásy sovětských tanků.
Taxikář (1976) – Martin Scorsese
– hrdinská pohlednice jednoho zoufalce: také z Edáčkova New Yorku!
Slavnost / Obřad (1995) – Claude Chabrol
– o svátcích se stírají stavovské a třídní rozdíly mezi panstvem a služebnými, tohle je však privátní „festival msty“!
Bratr (1997) – Alexej Balabanov
– filmový rodokaps z „Ruska v troskách“, kam je nasměroval v USA oceňovaný „demokrat Jelcin“.
Předjaří (2001) – Filip Bajon
– hrůzné krásy revoluce: opojení-střízlivění-dojezd, láska a smrt jednoho aristokratického mládence.
Veřejný nepřítel č. 1 (2008) – Jean-François Richet
– zločinec cítící se s naprostou samozřejmostí mravně nadřazený měšťákovi, tzv. „slušnému člověku“, je téma typicky francouzské stejně jako krášlení těchto společenských vyvrhelů hrdinskou a mučednickou aurou; nejen tvůrci kriminálek s Delonem či Belmondem se inspirovali smělými činy Mesrinovými.
Dodatky:
Jean Marais samozřejmě nebyl jen Fantomasem. Stojí za to připomenout si ho přinejmenším v gangsterce Vyděděnec (1969), rytírně Ve službách krále (1961) „bez bázně a hany“, a také v Bertolucciho Svůdné kráse (1996), kde jako senilní obchodník s uměním zdobí melancholické záběry bohémského toskánského společenství přesně tím zjevem, který popisuje Limonov.
Wajdův Popel a démant (1958), jednak kvůli Cybulskému („Jamesu Deanovi východního bloku“), který typově pozoruhodně odpovídá Limonovovi z počátku devadesátých let, ale také pro tam tolik zřejmou blízkost hrdinství a absurdity.
Zvuk
Vedle „božského Mozarta“ („Eine kleine Nachtmusik“), jehož „kočárové rytmy“ příliš nemusíme, zato se rádi vracíme k předznamenání hudební romantiky v druhé větě jeho „Sinfonia concertante es-dur“ KV 364:
„Perfect Day“ (1972) – Lou Reed;
„Personality Crisis“ (1973) – New York Dolls;
„Messerschmitt 262“ (1974) – Blue Öyster Cult;
„Blitzkrieg Bop“ (1976) – Ramones;
„Che“ (1977) – Suicide;
„My Way“ (1978) – Sid Vicious;
„Rock the Casbah“ (1979) – The Clash;
„Vsjo idet po planu“ (1986) – Graždanskaja Oborona;
„Join in the Chants (1987) – Nitzer Ebb;
„Headhunter“ (1988) – Front 242;
„Krvava gruda – plodna zemlja“ (1986), „Das Spiel is aus“ (2000) – Laibach;
„Der Sheriff“ (2003) – D. A. F.;
„Amerika“ (2004) – Rammstein
a samozřejmě „Siegfrieds Trauermarsch“ z Der Ring des Nibelungen v inscenaci Pierra Bouleze.
Lennon? „Jealous Guy“ v provedení Roxy Music je dobrá, nahráli ji krátce po jeho smrti…
Malba
Vedle „Hvězdné noci“ (1889) van Goghovy a Vasiljevovy „Valkýry nad zabitým bojovníkem“ (1971):
„Friedrich Nietzsche“ (1906); „Slunce I – III“ (1911-13) – Edward Munch;
„Rudá jízda“ (1918) – Kazimir Malevič;
„Nová planeta“ (1921) – Konstantin Juon;
„Po boji“ (1923) – Kuzma Petrov-Vodkin;
„Himaláj“ (1933); „Horská pevnost“ (1933); „Hranice Tibetu“ (1936) – Nikolaj Rerich;
Nikolaj Rerich – Hranice Tibetu
„Kolos rhodský“ (1954) – Salvador Dalí;
„Dvojitý Elvis“ (1963); „Marylin Monroe“ (1967); „Mao“ (1972); „Kladivo a srp“ (1977); „Lenin“ (1987) – Andy Warhol;
„Návrat Hyperborejce“ (1972); „Hyperborea“ (2002); „Z vnitřní říše“ (2003) – Drahoš Kalajič
Drahoš Kalajič – Hyperborea
a „Enigma revoluce“ (1982); „Den mládí“ (1987); „Černý čtverec na Rudém náměstí“ (1992) kolektivu Irwin.
Irwin – Enigma revoluce