Źádné selhání USA v Sýrii, nýbrž cílená podpora vleklému, nákladnému a smrtelnému konfliktu. Cíl: blízkovýchodní Třicetiletá válka.
Autor: Daniel Pipes
Když se do sebe pustí nepřátelé Západu, je v našem zájmu pomoci slabší straně
Analytici se shodují, že „rozklad sil syrského režimu se zrychluje,“ že krok za krokem ustupuje a roste pravděpodobnost průlomu sil vzbouřenců a konečného vítězství islamistů. V reakci na to měním své doporučení z neutrality na něco, co se mi jako humanitáři a dlouholetému odpůrci dynastie Asadů neříká snadno: západní vlády by měly podpořit neblahou diktaturu Bašára Asada.
Tady jsou mé důvody pro tento jen neochotně učiněný závěr: Síly zla pro nás představují menší nebezpečí, když spolu válčí navzájem. Tím se (1) soustředí na jednom místě a (2) to brání triumfu jedné ze stran (čímž by se stala ještě větší hrozbou). Západní mocnosti by měly nepřátele směrovat do patové situace pomocí momentálně slabší straně a tím i prodlužováním konfliktu.
Tato politika ostatně nepostrádá precedenty. Po větší část 2. světové války nacistické Německo útočilo proti sovětskému Rusku a navázání co největšího počtu německých vojsk na východní frontě bylo klíčové pro vítězství Spojenců. F. D. Roosevelt proto pomáhal Stalinovi dodávkami vojenského materiálu a koordinoval s ním válečnou strategii. Morálně odpudivý, ale strategicky nutný postup slavil úspěch. A Stalin byl podstatně horším monstrem než Asad.
K podobné situaci došlo i za irácko-íránské války (1980-1988). Když ve druhé polovině roku 1982 přešla vojska ajatolláha Chomejního v boji proti silám Saddáma Husajna do ofenzivy, začaly západní vlády podporovat Irák. Jistě, Irák válku začal a choval se brutálněji, ale Iránci byli ideologicky nebezpečnější a navíc měli zrovna převahu.
Nejlepším možným výsledkem je, když boje oslabí obě strany natolik, že ani jedna z nich nedokáže dosáhnout rozhodného vítězství. Jak praví výrok snad apokryfně připisovaný Henrymu Kissingerovi: „Škoda, že nemůžou prohrát oba.“ V tomto duchu jsem vybízel k americké pomoci té straně, která na tom zrovna byla hůř, jako v této analýze z května 1987:
„V roce 1980, kdy Irák ohrožoval Írán, se naše zájmy alespoň částečně překrývaly s těmi íránskými. Irák ale už od léta 1982 vede obranné boje a Washington se ocitnul pevně na jeho straně… Když se zaměříme na budoucnost, dostane-li se Irák znovu do ofenzivy, což je sice nepravděpodobné, ale nikoliv vyloučené, měly by Spojené státy znovu přehodnotit svůj postoj a zvážit podporu Íránu.“
Když podobnou logiku uplatníme na dnešní Sýrii, nalezneme četné paralely. Asad plní roli Saddáma Husajna – brutálního baasistického diktátora, který s násilím začal. Síly rebelů připomínají Írán – původní oběť postupně posiluje a stává se islamistickým nebezpečím. V obou případech ohrožují pokračující boje celou oblast, obě strany se dopouštějí válečných zločinů a představují hrozbu západním zájmům.
Ano, přežití Asad a hraje do karet Teheránu, nejnebezpečnějšímu režimu v oblasti. Triumf rebelů by však nesmírně posílil stále nevyzpytatelnější tureckou vládu, vlil novou krev do žil džihádistům a nahradil Asadovu vládu vítěznými a úspěchem opilými islamisty. Jsou i horší možnosti než vzájemné pouštění žilou sunnitských a šíitských extrémistů, džihádisté z Hamásu vraždící džihádisty z Hizballáhu a obráceně. Lépe bude, když nezvítězí ani jedna strana.
Obamova vláda prosazuje přehnaně ambiciózní a rafinovanou politiku pomoci dobrým rebelům vyzbrojováním utajenými zbraněmi a výbavou za 114 milionů dolarů, zatímco připravuje možné útoky bezpilotními letouny na rebely špatné. Pěkná myšlenka, ale ovládat rebely dálkovým ovládáním asi nepůjde zrovna hladce. Pomoc nevyhnutelně doputuje k islamistům a vzdušné útoky budou zabíjet spojence. Lepší cestou je uznat vlastní nedostatky a pokusit se o dosažitelné: podpořit ustupující stranu.
Zároveň se však Západ nesmí zpronevěřit svým morálním zásadám a pomáhat se zastavením boje proti civilistům, v němž musí miliony nevinných bezdůvodně snášet hrůzy občanské války. Západní vlády by měly hledat způsoby, jak válčící strany přimět k dodržování pravidel války, zejména těch velících rozlišovat civilisty od bojovníků. To znamená tlačit na zásobitele rebelů (Turecko, Saúdská Arábie, Katar) i stoupence syrské vlády (Rusko, Čína), aby další pomoc podmínili dodržováním válečných konvencí, případně až užití síly proti provinivším se na obou stranách. Tím by byla splněna i zodpovědnost ochraňovat.
Onoho krásného dne, kdy se Asad s Teheránem a rebelové s Ankarou probojují až do stavu vzájemného vyčerpání, může Západ podpořit nebaasistické a neislamistické síly v Sýrii a pomoci jim vytvořit alternativu k dnešním bídným alternativám a vést zemi k lepším zítřkům.
Úvaha Daniela Pipese The Case for Supporting Assad vyšla na stránkách National Review Online 12. dubna 2013.
Vadný článok.
Assas je príslušník bielej Rasy. Takže jeho treba jednoznačne podporovať.Kissinger je kokot, jeho ani netreba citovať. Buď budeme biela Rasa držať spolu, alebo zahynieme.V Syrii od začiatku bolo nutné podporovať Assada.Inak chlapci,
Syria=Samaria= samí Ariec.
Asad= As= príslušník mladšej skupiny bohov.
Treba začať skúmať lexiku.( nomen atque omen)Nomen=Omen=Amen=Meno=Name.
Rasia=Ra-Sia ( Ra=Ra-j) Rakúsko= Ra=kúsko=( kúsok RA)