Proti imigraci! Zkušenost italské Národní fronty

Autor: Karel Veliký

V polovině 80. let minulého století se také Itálie stala cílem přistěhovalců, přičemž téměř polovina z nich přicházela z Afriky a Asie. Z Balkánu pak hned na počátku 90. let dorazily první houfy cikánů s rumunskými doklady i bez nich. Pokud v roce 1987 uvádělo v průzkumu o přistěhovalecké otázce 49,7 % italských respondentů, že cizinců je v Itálii už „příliš mnoho“, v roce 1991 je to již 74,5 %! Poprvé se tu hovořilo o „imigrační krizi“, „přílivové vlně“ nebo „invazi“. V té době také vešel v platnost zákon 39/1990 známý pod názvem Legge Martelli (Martelliho zákon) podle vicepremiéra Claudia Martelliho. Nese podnázev „Urgentní úprava politického azylu, vstupu a pobytu občanů třetích zemí a regularizace občanů třetích zemí“. Itálie totiž do té doby uprchlíky ze zemí mimo Evropu vůbec nepřijímala a pro nakládání s nimi neexistovala jasná pravidla. Zato Martelliho zákon je pojímá, stejně jako imigraci vůbec, již jako stálý a samozřejmý jev. Vedle toho, že komplikuje možné vyhoštění, získalo jeho uplatněním legální statut rázem více než čtvrt milionu přistěhovalců, což se pro další masy nelegálních příchozích z „třetích zemí“ stalo jen pobídkou, aby se vydaly na cestu, neboť vyhlídka na jejich brzkou legalizaci se silně zvětšila. 1]

Za této situace se Franco Giorgio Freda, teprve před pár lety definitivně soudně zproštěný z podílu na atentátu v milánské zemědělské bance (Piazza Fontana, 1969), rozhodl jednat. O zimním slunovratu devadesátého roku zakládá společně s Aldem Gaibou, Enzem Campagnou, Antoniem Sistim a Ferdinandem Albertim politické sdružení Fronte Nazionale (Národní fronta). V lednu organizace vzniká oficiálně. Cíl: ochránit podobu italského národa a bílé rasy, znetvořenou již plutokracií, konzumismem a parlamentarismem, před beztvarou (tj. zrůdnou) libertářskou „komunou“ – multietnickou společností. Vedle necelé sedmdesátky řádných členů společenství má Národní fronta, jakožto hnutí, během prvního roku bezmála 3 tisíce čekatelů-kandidátů, militantů a sympatizantů, po celé Itálii, ústředí v Miláně (via Bergamo 12), pobočku ve Veroně a zastoupení v Římě, Turíně, Brescii, ve Ferraře a osmi dalších městech. Činnost je výhradně pedagogická a osvětová: spočívá jednak ve výkladu soudobých jevů a jejich příčin (souvislosti mezi globalizací a imigrací na prvním místě!) prostřednictvím přednášek a tiskovin (časopis Antibancor, brožury příslušníků společenství), jednak v kontrapropagandě pomocí letáků, plakátů a nálepek. 2]

Program Národní fronty zahrnuje:

1. Efektivní uzavření hranic mimoevropské imigraci.
2. Okamžité vyhoštění ilegálně (tajně) přistěhovalých mimoevropských cizinců.
3. Postupné škrtání, až po naprosté zrušení, tzv. „Martelliho zákona“ a repatriace všech přistěhovalých mimoevropských cizinců, jejichž pobyt v Itálii až doposud z jeho schválení vyplývá.
4. Zrušení italského občanství všem mimoevropským imigrantům, kteří ho získali po roce 1970.
5. Povolování statutu „hostujících pracovníků“ mimoevropským cizincům na dobu určitou, s ustanovením jejich přítomnosti na obecním (a nikoli národním) základě a omezením na 2% z celku místních pracovních sil.
6. Uložení povinnosti zaměstnavatelům, kteří si žádají pracovní síly z mimoevropských zemí, zajistit „hostujícím pracovníkům“ k pracovnímu místu ubytování.
7. Zavedení přísných zdravotních kontrol na státních hranicích.
8. Zřízení kulturních středisek pro mimoevropské cizince, aby během pobytu v Itálii napomáhaly k zachování jejich specifických zvyků, tradic a zbožnosti.
9. Rozvíjení organické politiky spravedlivé mezirasové spolupráce s cílem předcházet emigraci z mimoevropských oblastí pomocí hospodářských řešení založených na prostředcích a na primárních potřebách jejich obyvatel – dodržováním pravidel odpovídajícím jejich tradicím a nerespektováním požadavků plutokratického vykořisťování, které přicházejí zvenčí.

Každému lidu:

vlastní zemi,

vlastní možnosti,

vlastní etnickou důstojnost.

Něco takového je pro italskou „demokratickou“ vládu ovšem nepřijatelné! Po jarní ofenzivě, při níž militanti NF rozdávali – také před školami – 20 tisíc vytištěných letáků s hesly jako „Ani asimilace, ani integrace – Itálie není země imigrace“, jsou její vedoucí kádry v červenci 1993 zatčeny, provádějí se domovní prohlídky a celkem 64 členů společenství je obžalováno nejprve z pokusu „obnovit fašistickou stranu“ a pak také z „podněcování rasové nenávisti“. Marně obžalovaní vysvětlují, že jednali s myšlenkou na naše budoucí generace, které jsou přistěhovalectvím z třetích zemí ohroženy v tom nejzákladnějším – ztrátou svébytné evropské identity na vlastním území! Marně upozorňují, že fenomén migrace je třeba zkoumat bez zábran a ne před jeho dlouhodobými důsledky strkat hlavu do písku…. „Byli potencionálně nebezpeční“, potvrzuje soudce Papalia médiím, co chtějí o Národní frontě, „autokratické organizaci s hierarchickou strukturou a důrazem na kázeň asociujícími vojenský model“, slyšet. 3] O dva roky později jsou vyneseny rozsudky: Freda šest let žaláře, Cesare Ferri, jeho zástupce, čtyři roky a šest měsíců, Gaiba čtyři roky. 41 dalších obžalovaných obdrží různé menší tresty a 14 je zproštěno viny. Definitivní rozpuštění Národní fronty stvrzuje rozhodnutí rady ministrů v roce 2000. 4]

Více: Franco G. Freda – Monology (dvěma hlasy), str. 25 a násl.

Poznámky:

1. Což se také stalo: r. 1995 byla uzákoněna druhá „regularizace“, ve které získalo legální status dalších více než 250 tisíc ilegálů. O další tři roky později zákon č. 40 k dovršení všeho umožnil, aby se za těmito „novými Italy” mohli přistěhovat i jejich příbuzní a získali v zemi povolení k pobytu. Imigrantům tento tzv. Legge Turco-Napolitano navíc zaručuje „základní občanská a sociální práva včetně určité možnosti se politicky angažovat”!
2. V letech 1990–1996 vyšlo celkem pět čísel této revue zaměřené na globalizační ekonomiku a finance. Seznam knih viz níže.
3. Italské NF nepřitížila jen tvrdě antidemokratická a „černá“ minulost jejích vůdčích postav. Koncem roku 1992

   Solsticio Bardolino

   poskytla tajná policie tisku snímky z třetího, prý „nibelungovského ritu“ NF k zimnímu slunovratu v Bardolinu u jezera Grada. Znak organizace složený z písmen N a F byl interpretován jako „hořící svastika“. Obžaloba také tvrdila, že Freda chtěl z „bezprizorních skinheads“, kteří v čele lidového odporu proti nárůstu přistěhovalectví tehdy provedli sérii krvavých útoků, vycvičit nové „politické vojáky“. Anebo že bývalí členové Terza posizione podpořili NF z londýnské politické emigrace částkou 3 tisíce liber.

4. Po odvolání byly tresty sníženy: Fredovi na 3 roky (po započtení vazby si odpykal ještě sedm měsíců, během nichž dokončil překlad Spenglerových Jahre der Entscheidung), Ferri dvacet měsíců, Gaiba šestnáct. Ani při největší snaze (Freda byl např. označen za pachatele pumového atentátu ve Via Palestro; záhy se zjistilo, že v době, kdy se odehrál, byl již ve vazbě!) obžaloba neprokázala jakékoliv spojení NF s lidovým násilím těch let. Pokrytectví soudní democrazy vyniklo obzvlášť poté, když něco z programových bodů NF bylo zapracováno do dalších imigračních zákonů parlamentních vlád (především Legge Bossi-Fini z r. 2002). Absurdita a slabost politické democrazy se pak potvrzuje v tom, že beztak nebyla vůle ani odvaha tyto zákony – pod kontrolou řízeného „veřejného mínění“ a „odborné debaty“ v humanitářských kleštích – dodržovat. Přitom Bossi je z „xenofobní“ a separatistické Ligy Severu, kdežto Fini z „postfašistické“ a konzervativně-liberální Národní aliance. Obě strany se v „ rozhodujících letech“ významně podílely na vládní moci. Vtírá se otázka: Byla by francouzská NF s Marine Le Penovou dnes důslednější? Pochyby jsou na místě.

O Národní frontě „z první ruky“:

Freda, F. G., Il Fronte nazionale, Edizioni di Ar, Padova 1994. Zahrnuto později do I Lupi azzurri.

Freda, F. G., Albero e le radici (Strom a kořeny), Edizioni di Ar, Padova 1996. Fredovy sebrané odpovědi na otázky státního zástupce o „rasismu“ a „evropské identitě“.

Freda, F. G. I lupi azzurri (Modří vlci), Edizioni di Ar, Padova 2000. Sebrané dokumenty Národní fronty.

Taormina, C., Un delitto di eresia (Zločin kacířství), Edizioni di Ar, Padova 1998. (Práce Fredova obhájce.)

Ingravalle, F., L’automa della legge (Automat zákona), Edizioni di Ar, Padova 1999. Ještě k procesu proti NF od dlouholetého autora Edizioni di Ar.

Ferri, C., Il feticcio „lavoro“ e le sue vittime (Fetiš „práce“ a jeho oběti), Edizioni di Ar, Padova 1991.

Malafronte, U., Razza e Usura (Rasa a lichva), Edizioni di Ar, Padova 1991.